Pod Stanem

1. Kapitola
Daniel


Stojím na místě a tisknu si ruku k hrudi.

Nemůžu uvěřit, že tu znovu stojím – a tentokrát ne jako účastník, ale jako vedoucí. Ta myšlenka mi byla naznačena už na konci minulého ročníku, ale nebral jsem to vážně. Spíš jako sen, který říkáš nahlas, protože jinak se ztratí. A teď jsem tady.

Dívám se kolem a usmívám se. Všechno je sice trochu staré – ale pořád krásné. Kabinky stojí na svých místech, natřené, občas opravené, ale se stejnou duší jako tehdy. Vzpomínky se drží v jejich dřevěných stěnách, v pavučinách na stropech, v vůni lesa. Ještě netuším, co všechno se letos stane. Ale něco ve mně mi říká, že tohle léto bude jiné.

Po chvíli seberu odvahu a vyjdu ze stínu stanu, kde jsem se zatím schovával. Vzduch je čerstvý, letní, jako by každý jeho nádech byl pozvánkou k novému dobrodružství. Každý krok na tomhle známém, ale přesto novém místě mě vrací zpátky do těch časů, kdy jsem sem jezdil jako kluk. Kdy jsem neměl nic jiného na práci, než se smát a bavit. A teď... teď mám odpovědnost.

Všechno je jiné. Všechno, co jsem si pamatoval, bylo nějaké jednodušší. Mladší. Když jsem byl včera ještě jen účastník, dnes jsem ten, kdo má ostatním ukázat cestu. Vzpomínky se stále mísí s přítomností. A víš co? Možná to je dobře. Možná je čas na něco nového.

„Danieli!"

Zaslechnu jméno a otočím se. K mému překvapení je to právě Patrik, který přichází k mému stanu. V jeho očích je klidný pohled, který je tolik jiný než ten, který jsem měl před lety. Jeho přítomnost v táboře je zcela jiná než předchozí roky – stává se součástí něčeho většího.

„Vypadáš... jinak," řeknu, když se k němu přiblížím.

„Jsem jiný," odpoví s lehkým úsměvem, ale v jeho hlase je něco těžkého. Něco, co nezůstalo v minulosti.

„Ty a já, Danieli," řekne s pohledem upřeným do vzdáleného lesa. „Tento tábor je naší poslední šancí. Tady musíme zůstat."

Ačkoliv si neuvědomuji, co tím vlastně myslí, cítím, jak mě jeho slova tlačí do kouta. Můj úsměv ztuhne, ale jen na chvíli. Potřebuji vědět, co se stalo. Potřebuji pochopit, proč jsme byli vždycky tak blízko, a teď mezi námi leží nevyřčené věci.

„Co tím myslíš?" zeptám se nakonec.

Ale on se už otočí a jde dál, aniž by řekl slovo.

Zůstanu chvíli stát, s pohledem upřeným za Patrikem, než mi dojde, že vzduch kolem se začíná měnit. Je to jako před bouřkou – horko a ticho, které není tiché. Tábor se probouzí.

Z dáli už slyším kola kufrů drnčící po štěrku, tlumený smích a první nejisté „Ahoj!", které se rozléhá mezi stromy.

Zhluboka se nadechnu.

Začíná to.

Ať už tohle léto přinese cokoliv, vím, že se mu nemůžu vyhnout. Že si mě najde. A že ho možná... potřebuju víc, než jsem si byl ochotný přiznat.