Já, anorektička

Túúúúúút. Pípnul hlasitě můj mobil. Promnula jsem si oči, abych si mohla přečíst novou příchozí smsku.
AHOJ! TAK JAK TO TAM U VAS VYPADA? NEJAKY PEKNY FRAJIRCI NA DOHLED? :-) TADY JE NUDA K UZOUFANI!!!LIBOR NEKAM ODJEL A JA NEMA CO DELAT. KOUKEJ SE BRZO VRATIT :-* PA PA
Zaklapla jsem mobil a chtěla zase usnout, ale otevřeli se dveře a prošel jimi taťka mířící přímo k mojí posteli.
„Evo? Nebudim? Klidně spi dál, jen jsem ti chtěl říct, že odjíždím s mamkou pryč.“
„Cože?“ Posadim se.
„Maminka něco potřebuje vyřídit ve městě, tak jí tam vezu a můžu pro tebe zítra na večer zajet.“
„Né! Nemůžu jet s tebou hned teď?“
„My musíme vyjet ale během pěti minut a to bys asi nestihla.“ Namítnul otec.
„Tatí, prosím. Tak pro mě přijeď ještě dneska.“ Škemrala jsem.
„Dobře. Ale až na večer. Dřív to opravdu nestihnu.“ Usmál se, líbnul mě na čelo a opustil pokoj. Zavrtala jsem se zpátky do postele a čekala až se dostaví spánek, ale nepovedlo se. Tak jsem to po chvíli vzdala. Vyhrabala se potichu z místnosti, abych se převlíkla a zcivilizovala. Ze zrcadla se na mě odrážel odraz holky, která měla na můj vkus trochu víc nedostatků, než bych si přála. Sešla jsem schodištěm dolu až do kuchyně, kde už nebylo vůbec nic k jídlu. Na stole leželo trochu peněz, tak jsem popadla batoh a vytáhla z kůlny mamčino kolo a vyjela do vesnice, abych nakoupila něco k jídlu. Vzala jsem odtučněný jogurt, mrkev, papriku, vločky a pět tmavých rohlíků a klukům trochu šunky. Zaplatila jsem a vrátila se zpátky. Dala jsem všechno do špajzu, uvařila si čaj bez cukru a posadila se s knížkou ke stolu. Kolem jedenáctý se objevili kluci a jejich první krky směřovali samozřejmě k ledničce.
„Tys byla na nákupu?“ Přeměřil si mě podezřívavě brácha.
„Jo a co má bejt?“ Odsekla jsem. Bráška se začal neuvěřitelně tlámat, dokonce zavolal i Kristiána, aby se šel podívat a ten se k němu přidal.
„Víš Evičko, fakt díky, ale myslim, že si zajdem nakoupit ještě jednou.“ Poklepal mi po rameni sourozenec.
„Já nemůžu za to, že vy dva jste nenažraný.“ Nasadila jsem vražedný ksicht.
„No tak jo. Nám bohužel nestačí za celý den jeden rohlík s mrkví.“ Pokrčil Kristián rameny a pak oba dva vypadli do vesnice. Převlíkla jsem se do teplákovky a zvolila trochu větší okruh běhu, ačkoliv se mi vůbec nechtělo. Cestou zpátky, když už jsem fakt nemohla, jsem se svalila do trávy kousek od cesty. Dívala jsem se do nebe a oddechovala. Představovala jsem si jaký by to bylo tady ležet s nějakým klukem. Nějakým mým klukem. Zavřela jsem oči a pomalu se odnesla do jiného světa. Slyšela jsem bzučet včely, za ruku mě držel můj princ a šimral mě stéblem trávy po obličeji, z kterého stékal potůček vody, mně po obličeji a rozléval se po celém těle. Počkat? Copak je stéblo nějaká hadice? Otevřela jsem oči a vykřikla: „ Vy debilové!“ A rychle se postavila na nohy.
„Dobrý ráno,“ zubili se na mě páni vysokoškoláci.
„Jste jak malý.“ Křikla jsem na ně a celá mokrá se rozběhla k chatě.
„Kam pelášíš?“ Křičel ještě Kristián a já mu odpověděla jen vztyčeným prostředníčkem. Na zahradu jsem doběhla bez přestávky, což byl úspěch. Sice voda uschla, ale po zádech mi stékali pramínky potu a tak jsem rovnou vlezla do sprchy. Když jsem se převlékla do čistého oblečení, ty dva manici už byli zpátky. Narazila jsem si na oči veliký sluneční brýle a usadila se před chatu, abych si mohla číst. Kluci vytáhli sekačku a vrhli se na úklid celého pozemku.Asi ve dvanáct mi volal taťka, že by pro mě mohl přijet do hodiny. Tak jsem si rychle utíkala zabalit a vynosila celé zavazadlo pře barák. Posadila jsem se na něj a čekala. Pět minut. Deset. Čtvrt hodiny. A pak se otec objevil.
„No konečně.“ Přivítala jsem ho s kyselým obličejem.
„Malinko jsem se zdržel.“ Omluvil se. „Můžeme je tu nechat samotný?“ Měl táta trochu obavy, když pozoroval, jak kluci válčí se sekačkou.
„Jo.“
„A mají co jíst?“
„Ráno si došli nakoupit. A už konečně pojeďme.“ Tatík nastartoval motor a my se z toho blázince vypravili zpět do města. Jen co jsem se vrátila do našeho domku, vrhla jsem se na počítač, abych si z netu stáhla kalorickou tabulku jídla a to s dobrým pocitem, že jsem dneska nepřesáhla daný limit.

„Jak sis užila prodloužený víkend? Si mi ani neodepsala.“
„Jsem nějak neměla úplně kredit.“Omluvim se Léňě ve škole.
„Aha. A teda dobrý s vašimi v nějakým zapadákově?“
„Hm, úžasný. Rodiče museli hned v neděli ráno odjet a mě tam nechali s Adamem a jeho připitomělým kámošem.“ Zapomněla jsem dodat, že s jeho připitomělým sice, ale poměrně hezkým kámošem.
„Tak to jseš chuděra. Ale já se neměla taky nijak extra dobře. Libor odjel za babičkou nebo co.“ Smutně se usmála.
„Takže to mezi vámi vypadá vážně?“
„Nevim jestli vážně, ale mohlo by.“ Zakrojí se do palačinky Lenka.
„Ty to nebudeš?“ Objevil se u našeho stolu spolužák a hladově kouknul na můj netknutý oběd.
„Je to fakt dobrý.“ Olízla se Léňa.
„Mně dneska nějak není dobře od žalůdku.“ Zalžu. Mám hroznou chuť jít domu a udělat si něco k jídlu. Po pravdě hlad mám. Ale nemůžu si dát palačinky. Mají moc kilojoulů. Předám spolužákovi oběd a rychle se zvednu ze židle a se slovy „ahoj“ zmizím pryč. Doma otevřu ledničku, vyhážu na stůl papriku, rajče, okurku. Všechno to v co největším tempu nakrájim a vložim do jedné misky, abych si po chvíli mohla vychutnat první sousta s velikou úlevou, že jsem vydržela. S nepřežraným žalůdkem jsem na sebe fakt hrdá. Z chodby jsem uslyšela nějaký hlasy a hned poznala, že je to brácha. V zápětí se mi jeho hlava objevila ve dveřích.
„Zdárek, sestřičko!“ Zazubil se.
„Ahoj.“ Hned za ním Kristián.
„Co tu děláte? Už vás omrzel pobyt na chatě nebo co?“ Uložila jsem nádobí do mičky. Přítomnost těhlech dvou mě netěšila.
„Bez tebe to nebylo ono.“ Ujistil mě Kristián a brácha se vrhnul do skříně s pečivem, aby po svým kámošovi hodil tři rohlíky. Kristián je obratně chytil.
„Ne. Vy jste nás přijeli vyžrat. Mně je to jasný.“ Odpochodovala jsem z kuchyně k sobě, abych si trochu protáhla tělo než půjdu běhat. Byla jsem na běh tak navyklá, že kdybych vynechala jednou, necítila bych se ve své kůži. Když jsem se vrátila a dala si svou obvyklou spršku, zastihla jsem ty dva u televize u nějakého fotbalového zápasu. To se pro mě rovná nezájem. Vytáhla jsem váhu, abych zjistila, že jsem shodila kilo a půl. Aspoň něco. Ale já chtěla víc! Léto se blížilo strašnou rychlostí. Běhala jsem každý den dvakrát a okruhy prodlužovala čím dál víc. Úplně jsem vynechala sladká jídla. Denně jsem jedla maximálně 4500kJ a cítila se fakt dobře. A snad i hubenější.