Já, anorektička

5. Mezi velkými

„Já jsem s letošním vysvědčením spokojená.“ Zářila Lenka. Seděly jsme obě na tyči před školou, z které se hrnulo spoustu středoškoláků, a čekaly, až si jí tu vyzvedne Libor.
„Já poměrně taky. Od pololetí jsem pár známek vytáhla.“
„Hele Liborek.“ Zaměřila Lenka svůj pohled na poměrně pěknýho borce, co se k nám blížil.
„Čau,“ pozdravil mě a pak si s Léňou vrhli kolem krku.
„Mám pro tebe překvápko.“ Zatvářil se Libor tajemně a vtisknul Lence něco do ruky.
„Já vim, že je to na rychlo, ale řikal jsem si, že když máš v červenci ty narozky.“
„Ale, ale..to je fakt super. Jenže já totiž, jsem slíbila Evě, že spolu pojedem na toho teenagera.“ Zarazila se Lenča a já zpozorněla.
„Já jsem blbec.“ Chytnul se Libor za hlavu. „Vždyť jsi mi to říkala.“
„Co? Můžete mi někdo vysvětlit o co jde?“ Nechápala jsem úplně jejich řeč. Lenka mi ukázala poukázku k vodě přesně v termínu, kdy jsme plánovaly tábor.
„Já myslim, že by to šlo zrušit.“ Navrhla jsem řešení.
„Cože? Né to ti přece nemůžu udělat.“ Nesouhlasila Lenča.
„Ale můžeš.“
„Přece tam nepojedeš sama!“
„Ne. Já tam nepojedu vůbec.“
„Evi a co budeš dělat? Mně je to tak blbý vykašlat se na nejlepší kamarádku.“
„Nemusí. Já jsem ráda, že pojedeš s Liborem. Fakt. Užijete si to.“
„Určitě ti to neva?“
„Určitě.“ Přikývla jsem.
„Evičko moje milovaná.“ Objala mě.
„No já už radši půjdu. Čau Lenko a až se vrátíš, tak se ozvy. Musíme se sejít.“ Rozloučila jsem se s párečkem a vypravila se domů, abych mamce oznámila radostnou novinu, že tábor se ruší. Mamině teda tak radostná nepřipadala.
„To jako myslíš vážně, Evo?“
„Smrtelně.“
„A kde budeš? Já si vzala volno až za čtrnáct dnů!“
„Tady přece.“
„Sama doma,jo? To teda ne.“
„A kde bude Agáta?“ Vyhrkal jsem.
„Na chatě. Připojila se k Adamovi a jeho partě. A vzala s sebou Míšu.“
„Mami, je mi šestnáct a něco.“
„To mě ale vůbec nezajímá. Kdo ti bude vařit? A vůbec, co bys tu celý dny dělala? Pojedeš na tábor a basta.“
„Já si umím uvařit. Mami, já nemůžu jet sama mezi spoustu cizích puberťáků!“
„Děvenko, to sis měla rozmyslet dřív, než ses přihlásila.“
„Copak se to tu děje?“ Vešel do místnosti taťka.
„Eva chce zrušit tábor a zůstat sama doma.“
„To jsem ještě zaslechl.“ Přikývnul táta hlavou.
„Tati, že můžu. Že jo?“
„Když se to mamince moc nelíbí.“
„Tatííí!“
„A co kdybys jela s Adamem a Agátou?“ Navhrnul otec. A tím jsem měla další program vyřešen. Neřekla jsem, že chci jet. Ale co bylo horší. Čtrnáct dnů s vysokoškolákama nebo čtrnáct dnů v tlupě lidí, který vůbec neznám?

„Semka si můžeš složit věci.“ Ukázala mi koutek v mém pokoji Magda (nebo jak se jmenuje).
„Hm, díky.“
„Přijď pak dólu. Kluci dělaj grilovačku na zahájení.“ Usměje se a odejde. Super. V celý místnosti se povalovalo několik spacáků, karimatek a zavazadel. Samozřejmě, že obě postele byly už zabraný. Plácla jsem s sebou do kouta a přitáhla si nohy k tělu. Co tu budu dělat? Pitomejch čtrnáct dnů.
„...Jen co je najdu.“ Přiřítila se do pokoje milovaná sestra.
„Jé čau. Ty už jseš tady? Jsem si ani nevšimla, žes přijela. Nechce se ti k ohni? Pojď. Je tam sranda. Kluci se pokoušej hrát na kytaru.“ Rozřehtala se a začala se přehrabovat v batohu.
„Hm.“
„Mám to. Hele, jo tady budou spát samý holky, takže si lehni, kde je libo. Jdem, ne?“
„Já si jen vezmu mikču a přijdu.“ Souhlasila jsem na konec.
„Fajn. Ale moc se nezdržuj.“ Mrkla na mě a odešla. Otevřela jsem kufr a vytáhla svojí oblíbenou mikinu. Oblíkla si ji a se svojí šminkovací kabelkou jsem se nenápadně vypařila do koupelny. Na očích jsem obtáhla černou tužku, přejela řasy mascarou a na pusu dala lesk. Hodila jsem na sebe cukrblik do zrcadla. No dobře. Můj odraz mě už tak nezničoval jako dřív. U kalhot jsem nosila pásky a přesto jsem si přála ještě trochu zhubnout. Hodila jsem věci zpátky a pomalými kroky mířila k ohništi. Srdce mi zběsile bušilo a měla jsem hrozně velikou trému. Jít mezi tolik neznámých lidí se mi fakt moc nechtělo. Přišla jsem až na místo a nenápadně si sedla mezi Magdu a Agátu. Brácha mě zpozoroval a hned začal.
„Tak tady jseš. Tohle je ségra. Eva.“ Představil mě a ostatní na mě upřeli svůj zrak a začali jmenovat svá jména.
„Magda.“ Podala mi ruku holka, kterou jsem částečně znala z bráchových vyprávění.
„Lukáš.“
„Patrik.“
„Kristián.“ Stiskl mi dlaň a dodal: „My se už ale známe, viď?“ Zašklebila jsem se na něj a zase si sedla. Patrik vzal do ruky kytaru a snažil se hrát. Opravdu jen snažil. To co se z nástroje ozývalo, se za hudbu považovat opravdu nedalo.
„Hele, někdo sem jde.“Ukázala Magda směrem k brance.
„Fakt?“
„Blbost, kdo by sem chodil v tuhle hodinu?“ Podotknul Lukáš. Pak postava otevřela dveře a přišla až k ohništi a já jsem v ní rozeznala Lenčinýho bratra Filipa.
„Čau.“ Pozdravil všechny.
„Nazdar, vole.“ Plácnul si s nim Patrik. Filip se vtěsnal mezi nás.
„Nechceš něco zahrát?“ Navrhla mu Agáta. Filip vzal do ruky kytaru a pak spustil jednu písničku za druhou. A fakt mu to šlo. Mezi tím se začaly opejkat buřty. A v tom zmatku si naštěstí nikdo nevšimnul, že já si nic nedala. Celou dobu jsem tam seděla potichu. Nevěděla jsem o čem se s nima bavit. A tak jsem jen poslouchala a smála se vtipům. Kolem půl dvanáctý se ségra s Lukášem zvedli a se všemi se rozloučili a zalezli spát. Já zdrhla o půl hodiny později.
„Tak dobrou.“ Zamávala jsem jim a úplnou tmou šla do chatky. Což by nebyl problém, kdybych se nepřerazila na schodech ke vchodu.
„Jsi v pohodě?“ Otevřel hlavní dveře Kristián.
„Jo.“
„Zvládneš to dál sama?“
„Jo.“
„Já jenže tě čeká ještě dost schodů.“
„Hm. Neboj.“ Vlezla jsem dovnitř a co nejrychleji vyběhla schody. Umyla jsem si zuby, odlíčila se, převlíkla se a pak se upelešila ke spánku do spacáku u stěny. Dřív než jsem usla mi pípnul mobil a oznamoval novou smsku. AHOJ EVICKO!JAK SE VEDE?JA JEN FURT MAM VYCITKY.JA SI TU RANDIM S LIBOREM A TY TAM NEKDE TRPIS NA SAMOTE MEZI CIZEJMA. :-( NAPIS PLS MAM TE STRASNE MOC RADA, PA :-*
Bleskově odepíšu.
HOJ LENI. NO SAMOTA TO SICE JE, ALE MOZNA TO PREZIJU. SNAD. CTRNACT DNU. CH JO. UZ ABY TO UTEKLO. FAKT NEVIM.JSOU TU SAMY „VELCI“! PACKO :-* A UZIJ SI TO ;-)

JASNY UZIJU ;-) ROMANTIKA NADE VSE :-D :-) :-*
Dočetla jsem smsku, zaklapla mobil a během okamžiku usla.