Osudové Maeve-Suibhne

Maeve-Suibhne [meiv šívne]
Saoirse [sírs] - svoboda
Casey [kesi] - statečný
Flynn [flin] - krvavě červený
Delaney [dileini] - následovník nepřítele

«?»

„Belličko, hlavně se dobře oblékej. A nelétej pořád po městě, slyšíš? Vím, že mě stejně neposlechneš, ale aspoň se předtím zamysli sama nad sebou. Budeš mi chybět. Pojď mě obejmout!“
Chůvě po tvářích stékaly slzy, když sevřela v náruči svou svěřenkyni. Děvče zvané Bellička jí na rozloučenou vlepila pusu, než je její otec stačil odtrhnout od sebe.
„No tak to by snad stačilo, dámy, nemyslíte? My spěcháme,“ prohlásil stroze a vtáhl dívku do kočáru. „Isabello, mohla bys v sedmnácti mít o trochu více zodpovědnosti, nezdá se ti?“ Obořil se na ni tiše, když se mu dost trucovitě vytrhla a svalila se na své sedadlo. Podívala se na něj ublíženým výrazem laně, kterou lovec spoutal a navzdory jejímu přání ji táhne svým zamýšleným směrem. Půvabem se laňce podobala, ani divokosti neměla méně.
„Mám přesně tolik zodpovědnosti, jak se na můj věk sluší, ale jakýsi bezcitný člověk po mně chce, abych ji vydávala do věcí, které nepovažuji za svou starost,“ řekla téměř stejným tónem, který po něm při vší ohnivosti zdědila. Otec se ušklíbl a již nepromluvil. Skoro se zdálo, jakoby prohrál. Zdání však nebylo pravdou… Tento vypočítavý chladný hrabě si jen dobil palivo, aby měl později čím střílet. Nebál se vytahovat věci prošlé. Tím spíš mu vyhovovaly.

«?»

Kočár kodrcal po hrbolaté cestě nepřetržitě několik hodin. Isabella mezitím usnula. Když otevřela oči, zjistila, že se otec znovu pokouší být báječným otcem, neboť ji svíral v náruči a usmíval se na ni, dosti strojeně, ale přeci. Raději se s neutrálním výrazem odtáhla a celá polámaná vystoupila z kočáru dřív, než jí někdo stačil začít vnucovat pomoc.
Tak tohle bylo Maeve-Suibhne. Město měst, kam se toužili dostat lidé z celého světa. Říkalo se, že všechny cesty vedly do Maeve-Suibhne. Tedy, nakrčila nos Isie, jestliže obyvatele přitahoval ten zápach, určitě jej museli cítit až na opačné polokouli…
Za sebou slyšela lehké sebejisté kroky. Otec už také vystoupil a mířil k bráně paláce před nimi. Isabella ho následovala, ostatně nic jiného jí nejspíš nezbývalo. To město neznala a ačkoli to hodlala při nejbližší příležitosti napravit, teď k tomu nebyla vhodná doba.
Naproti jim vyběhl jakýsi sloužící, který je, skrčen přetrvávající poklonou, uvedl do budovy. Rozlehlá místnost vstupní haly působila nehostinně a potemněle, avšak človíček je vedl dál, po schodišti až k prostornému odpočívadlu, kde stály vyřezávané hodiny. Jediné dveře byly zavřené.
Posadili se oba do křesel. Nábytek byl tvrdý a nepohodlný, jako by si hostitel nepřál, aby se hosté příliš zdržovali. Hodiny odtikávaly prazvláštní nepravidelný rytmus, který za chvíli Isabellu i jejího otce po dlouhé cestě málem ukolébal ke spánku.
Konečně se dveře otevřely. Vykoukl z nich ulízlý světlovlasý muž v rouchu.
„To je Patricij?“ zeptala se Isie tiše hraběte.
„Tuším jen tajemník,“ sykl otec a důstojně vstal. Nabídl dceři rámě a tajemník je uvedl do místnosti. Byla rovněž dost temná, ale v porovnání s halou celkem útulná. U velkého černého stolu stál vysoký černovlasý muž s pěstěnou bradkou, výrazným nosem a chladnýma modrýma očima. Na sobě měl černý hábit a ruce s dlouhými prsty měl volně spuštěny podél štíhlého těla. Vyzařovala z něj taková neutralita, že Isabelle přejel mráz po zádech.
„Vítám vás, Caseyi,“ pousmál se. Pak mu pohled padl na Isii. Výraz se mu naprosto nezměnil. „Tato dáma je vaše dcera, pokud se nemýlím.“
„Nemýlíte se,“ odpověděl stejně ledově otec a pak se otočil k dívce. „Tohle je Patricij, Isabello. Poskytne ti ubytování a péči zde v paláci. Dokud se nevrátíš, nebudeš tu vyvádět žádné ze svých kousků, jasné?“
„Takže až se vrátíš,“ usmála se na něj Isie sladce, „můžu zase začít?“
Otec jí oplatil šklebem.
„Až se vrátím, bude vše úplně jinak,“ slíbil jí.
„Ani nevíš, jak jsem zvědavá.“
Patricij okamžik pozoroval jejich vřele přátelskou rozmluvu. Pak se tiše přesunul za svůj stůl a posadil se, což rodince pomohlo dojít k myšlence, že by si takové loučení měli nechat na jindy.
„Takže tedy,“ začal nanovo hrabě Casey. „Myslím, že dříve než za nějaký ten měsíc nebudu mít příležitost zajet. Budu ti muset vše zařídit, než tě budu moci odvézt s sebou, a do toho mám ještě spoustu vlastních restů. Jsem si jist, že se tu naučíš mírnějšímu chování. Lord Delaney se mi zdá správný člověk. Bude mě jednou za čas informovat o tvém vystupování.“
„K službám,“ ozvalo se od stolu a Patricij se znovu usmál. Tentokrát však byla v jeho hlase příměs jakéhosi opovržení.
„Já se poroučím,“ rozloučil se Casey. „Uvidíme se někdy příště.“ Otcovsky políbil dceru na tvář a lehce se poklonil Patriciji.
Lord Delaney jej napodobil a sledoval jej pohledem až ke dveřím. Isabella se poněkud mračila.
„Nuže, lady, Flynn vám ukáže pokoj, který po dobu vašeho pobytu bude vaší ložnicí. Snad budete spokojena,“ prohlásil posléze Patricij věcně tónem, který Isii jemně vykazoval z pracovny. Obrátila se k němu ledová jako mramorová socha Venuše.
„Vy dva jste si jistě rádi podali ruce, je to tak?“ řekla tiše a z očí jí metaly blesky. „Docela dobře si dokážu představit, proč mě sem otec přivezl. Odloučil mě od normálních a milovaných lidí a nechal mezi takovými, jako je sám. Jsem mu ještě vděčnější, než jsem dosud byla.“
Pousmála se a vysekla vzorné purklátko, načež se obrátila na podpatku a rázným krokem odešla.
Jako v řetězech, pomyslela si zlostně, když jí tajemník číhající za dveřmi ukazoval cestu k jejímu pokoji. Velká honosná klec, kde drží neposlušného zlatého kanárka, aby jim neupláchl s celou svojí cenou za vlastní svobodou.
Vešla do překvapivě vkusně zařízené ložnice, která vypadala, jako kdyby ke zbytku paláce vůbec nepatřila. Stěny malované svěží zelení a pracně zdobené zlatými ornamenty tu a tam pokrýval tmavší závěs. Dvě velká okna na západ měla spodní třetinu z reliéfního zelenavého skla a všech dvanáct tabulek bylo zasazeno do černého drátěného rámečku. Postel uprostřed měla nebesa a rám z ebenu. Povlečení bylo kupodivu zelené.
Isie přešla bílou mramorovou podlahu a sedla si na postel. U ní stála její zavazadla. Otec ji chtěl odvézt někam, kde byl celá ta léta, když Isii vychovávala matka sama. Musela si s sebou sem vzít všechny své věci. Z kabely smutně čouhal starý odrbaný medvídek, se kterým usínala jako dítě. Nechala si ho. Připomínal jí matku…
Zemřela teprve před rokem. Isabella se zrovna vracela ze své noční „procházky“ městem, když narazila na jakýsi rozruch. U matčiny ložnice se pohybovali lidé a chodili dovnitř i ven. Is se podívala, co se děje, dostala strach… A mladá maminka tam ležela na posteli, bledá jako stín a nevítala svou dceru milým úsměvem, tak jako vždycky. Byla studená a bez života. Prý měla jakýsi záchvat. Isabella si dosud vyčítala, že jí mohla pomoct, kdyby se netoulala venku…
Nedalo se však již nic dělat. Pocit viny ji stahoval ke dnu. Držela se ze všech sil, ale přece pomalu slábla. A otec tomu všemu ještě horlivě napomáhal. Nemohl ji zlomit čestně a přímo, využil tedy špinavých prostředků. A jemu se to dařilo…
Isabelle po tváři skanula jediná slza, kterou nedoprovázel žádný vzlyk. Naprosto tiše se převlékla do noční košile a zalezla pod peřinu.

«?»

Při prvním slunečním paprsku, který se odrazil od budov poblíž paláce, si Bella pročísla tmavé vlnité vlasy. Zrcadlo kosmetického stolku bylo příjemně velké, zachytávalo celý trup a zbylo místo i pro vysoké účesy a široká ramena šatů.
Oblékla si docela obyčejné šaty. Líčení nepřeháněla. Pro zvýraznění své ledové masky však nezanedbala svůj stroze elegantní drdol v týlu.
Její první noc v ankh-morporském paláci nebyla nijak sladká. Pořád ji cosi tlačilo, budila se podivnými sny, rušily ji zvuky zvenčí a byla celá nesvá z cizího prostředí. Spánku však měla dost na to, aby ráno retušovala stíny pod očima. Žádný problém. Důstojně vykročila v saténových botách do nového a zcela neznámého úseku jejího života.
Jídelnu našla dosti snadno, z jedněch dveří, kolem kterých při svém pátrání procházela, vyšel sloužící s prázdným podnosem. Vevnitř seděl jen lord Delaney.
„Dobré ráno,“ věnovala mu chladný úsměv a usadila se naproti němu k dlouhému stolu. V duchu dodala: Jak pro koho.
„Dobrou chuť,“ odpověděl nezaujatě Patricij, aniž zvedl hlavu.
Jídlo bylo vpravdě dosti zvláštní, ale jíst se naštěstí dalo. Isabella přežvýkala několik podezřelých kousků masa při hodnocení Delaneyova vstávání. Bylo teprve někdy kolem sedmé a Isie jen šla omrknout možnosti snídaně, ale on už tady tak seděl a v klidu snídal. Aspoň už nebude muset čekat, až by snad někdo mohl být vzhůru.
Rozhodla se, že hned po snídani poruší všechny otcovy zákazy a vytratí se podívat po Novém a Neznámém Maeve-Suibhne. Měla s sebou zvláštní zeleno-šedo-hnědý plášť s velkou kápí, ve kterém obvykle na takové procházky chodila. Krásně splýval s pozadím, nebudil pozornost a obzvlášť dobře se ztrácel mezi barevně oblečenými lidmi. Doufala, že je tohle město podobné Saoirse. Říkalo se sice, že je vyspělé, ale to Saoirse také byl a jeho venkovní údržba byla v hluboce minusovém stavu.
Celkem vzato se jí šlo dobře. Lidé ji vůbec nevnímali. Zjevně byli ještě otupělejší každodenními činnostmi než v Saoirse. Pod pláštěm si nechala své šaty, šla totiž jakoby na balkon, ale přitom si pod nimi nesla svůj plátěný úkryt. Nebylo nic jednoduššího, než slézt po sloupu silně obrostlém krásným tuhým břečťanem. Ze zahrady se dalo vyjít tím, že jste přelezli nevysoký živý plot rovněž z břečťanu. Isie by možná nedokázala přesně vysvětlit proč, ale při útěcích jí snad vždy pomáhal břečťan.
Těžké boty jistě našlapovaly po tak známých kočičích hlavách. Pod šaty nikdy nebylo vidět, co jste si vzali za boty. Skvělá výhoda se tak vždycky dala využít. Plášť si stáhla až na nos, ale vidět bylo docela dobře. Stačilo jít malinko v předklonu. To navíc napomáhalo dojmu naprosté neviditelnosti.
Vešla na tržiště. Na stáncích bylo mnoho zajímavých věcí. Zřejmě tu byl velice rozšířený obchod mezi městy, neboť tolik podivných mořských potvor by se ve vyprahlém Maeve-Suibhne s jedinou řekou, po které se dalo chodit, jistě nenašlo. Zato Caoimhe jimi byla proslulá, v močálech ji obléhajících se dalo najít cokoli, co přežilo tu spoustu chemických reakcí.
Další věcí, která ji lehce, i když opravdu jen lehce překvapila, byla, že uprostřed všech těch stánků s vybranými produkty stál mužík s tácem. Měl na něm jakousi podivnou směsku neindetifikovatelných zbytků napěchovanou v pečivu.
„Čerstvé drůbeží párečky!“ vykřikoval do prostoru. „Nejčerstvější párky, jaké nenajdete jinde! Vybrané kousky masa v rohlíku! S kečupem na příplatek! Pojďte si na ně, dokud jsou horké!“
Isabella se pousmála obrazně pod vousy a šla raději dál, než se k ní stačil přihnat odér z pochutin na tácu. Procházela uličkami s obuvnictvím, místy byly dokonce nějaké skleničky a talíře ze skla odněkud z neznáma, zašitý domek, na jehož dveřích tabule hlásala možnost pronajmutí golema, veřejné záchodky (tím není myšlena místnost) a zapadlé hospody, z nichž se ozývaly výkřiky a tupé nárazy seker do dřeva.
Zajímavé místo, pomyslela si Is. Došla k mostu s nápisem „Mosazný“ a stoupla si do jeho středu. Pod ní líně pochodovala tuhá řeka. Z celkové černé špíny tu a tam probleskl kousíček opuštěné šedivé látky či hnědý úlomek větve. Zatím žádní hospodní neplatiči.
Úsek zvaný Stínov neoznačovala žádná tabule. Dozvěděla se, že v něm byla, až mnohem později. Bylo tedy naprosto jasné, že temná ulička nabízející slibné objevitelské kousky nebyla právě nejlepší pro po zuby neozbrojeného člověka, natož ženu. Isabella si poněkud příliš pozdě uvědomila, že některé stíny jsou tmavší než ostatní…

«?»

Tajemné zlatavé obláčky v Isiině mysli se začaly rozpouštět. Pomalu je nahrazovaly rudé skvrny. Její nervová soustava pulzovala bolestí. Jakoby ještě cítila v zátylku jakýsi velký kus dřeva.
Natáhla ruku ke straně, kde byla temnota jejích pevně zavřených víček o něco světlejší a lehce zamávala ve vzduchu.
„Led,“ zamumlala. „Podá mi někdo led? Moje hlava…“
Ucítila v ruce cosi těžkého a studeného. S díkem si led urychleně přiložila k týlu, odkud si předtím svižně odhrnula vlasy. Dělala to v životě poměrně často. Ani v ulicích Saoirse nebylo příliš bezpečno. Zajímavé bylo, jak se jí vždycky podařilo dostat se během bezvědomí zpět do své postele. Nebo alespoň do nějaké postele, měkčí než dlažební kostky, na kterých původně přistála.
Ještě chvíli bez hnutí ležela a tiskla si chladivý sáček k bolavému místu. Hlava se jí už točila o něco méně. Pokusila se otevřít oči, ale okamžitě ucítila řezavou bolest v přední části mozkovny, kde se podle pitvajících vědců nacházelo zrakové centrum. Rychle si výhled zakryla rukou. Pomalu se jí na nevelké světlo podařilo zvyknout. Když už viděla normálně, všimla si, že to ani světlo nebylo, spíš mírné šero odpoledních hodin.
Zaostřila pohled na vysokou postavu v černém, která se tyčila nad jejím lůžkem. Ve vteřině si byla jistá, že je v paláci. Příjemně zelená komnata způsobovala, že Patricijova tvář vyvolávala dojem žaludeční nevolnosti po obzvláště nechutném obědě.
„To je ale světlo, co?“ pokusila se Bella o zpříjemnění atmosféry, která vládce obklopovala. Na něj to evidentně zabíralo zcela opačným směrem.
„Lady Isabello,“ začal tónem rozhořčeného kazatele, kterému jeho víra zakazuje se vztekat. „Vaše chování je tak dokonale nepřístojné, že jsem jat údivem, jak málo může být v člověku zodpovědnosti. A já se nedivím často, lady, o tom nepochybujte.“
„Ani by mě ve snu nenapadlo,“ odvětila stroze Isie. Předpokládala, že se ten člověk takto zachová, neboť ta podoba s jejím otcem byla odporně zjevná.
„Vás ani nezajímá, jak jste se sem dostala?“ usmál se nepěkně, když situaci okořenil trochou výmluvného mlčení.
„Mně spíš zajímá, kdo to spáchal, protože bych pak mohla své znechucení obrátit proti právoplatnému viníkovi.“
„Ohromně vtipné, musím přiznat,“ okomentoval jízlivě Delaney. „Váš otec zaplatil slušnou sumu Cechu zlodějů i Cechu vrahů, aby na vás nevztáhli pařát a v případě vašeho odhalení vás dopravili zpět do paláce. Také jsem mu slíbil, že se postarám o to, že to nebude nutné. Zdá se, že jsem se přepočítal, když jsem měl dojem, že se alespoň v jeho nepřítomnosti zdržíte všech svých dětinských výstupů.“
„To jste si tedy fandil,“ ušklíbla se Is, kterou dosti popudilo, že ji obezval dětinskou. Jistě, možná se její chování dalo tak nazvat, ale měla k tomu celkem pádný důvod. Nikdo by neměl větší radost než ona, kdyby se jí podařilo při jednom z těch výletů přijít o život a moci poté sledovat otcův výraz, až by se o tom doslechl. Věděla, že se o ni stará jen proto, že by ji mohl někde výhodně provdat a mezitím ještě vystavovat na obdiv jako plod své ušlechtilosti. Natolik ji to znechucovalo, že by pro zhrzení jeho plánů klidně skočila z mostu, kdyby v Saoirse nějaký potřebovali a po Maeve se nedalo lépe spíš chodit. Jedinou starost jí dělal chůvin potenciální smutek, neboť to nyní byla jediná osoba, na které jí záleželo. A ostatně i jediná, které záleželo na ní z jiných než peněžních důvodů.
Vůči Patriciji ji momentálně bodl osten nenávisti. Byl to sice jen střípek té, kterou ze srdce věnovala otci, ale naznačoval, že by se to v příštích měsících či dokonce týdnech mohlo vyhrotit. V tom muži byl stejný nezájem k jejím dobrým vlastnostem a schopnostem a stejná zaujatost vůči každé drobné chybě, jaká se projevovala u hraběte Caseyho. Možná to bylo chronickou touhou udělat z ní „lepšího člověka“, nebo prostě jen vrozený odpor k rebelantství, ale k Isabelle se to vědomí chovalo jako nejkrutější mučitel. Svoji od přírody citlivou duši musela už celkem dávno pokrýt stejným netečným ledem, jaký vyplňoval celé otcovo nitro.
Delaney se nenechal odradit jejím sarkasmem. Jen malinko pozvedl obočí na znamení pohrdání a pokračoval ve své řeči.
„Pokud je vám známo, starost o vaši budoucnost přešla na dobu neurčitou do mých rukou. Ukládám vám tedy domácí vězení. Dokud slavnostně bez jakýchkoli vytáček a podvodů slíbíte, že nebudete utíkat balkonem, dveřmi, okny ani jinými východy z paláce ven do města. Tato budova bohužel nemá patro s oknem, ke kterému by za ta léta nedosáhl břečťan, takže snadnějším řešením bude jednoduše to, že vaše okna budou zapečetěna. Stejně jako dveře. Z ložnice vás budou doprovázet dvě služebné a ve východech z paláce budou postávat členové hlídky. Jistě je vám jasné, že jsem se snažil. Budu jen doufat, že jsem se krutě nemýlil i v tom, že to pro vás bude dostatečně krutý trest.“
Isabelle klesla čelist. Tak on ji tu chce zavřít? To je tedy skutečně vrchol! Teď je tedy doopravdy v kleci…
„No to snad…“ snažila se upoutat pozornost, ale Patricij se po vzoru dokonalého výsměchu s úsměvem poklonil a vyšel z místnosti, přičemž do ní vešli dva zámečníci v doprovodu asi oněch dvou služebných. Isie bez hlesu pozorovala, jak se jí příjemně zelená ložnice pomalu mění na příjemně zelené vězení.

«?»

Bella vytrvale pilovala hrubý kov zámku. Pilník našla pod postelí poté, co vše přehrabala ve snaze se trochu uklidnit. Byl to jen obyčejný laciný pilníček na nehty, bylo jí okamžitě jasné, že s tím se daleko nedostane, ale přece jen tu byla ta naděje.
O naději měl Patricij svou filozofii. Kdyby o ní Isabella věděla, možná by se ani nenamáhala ten pilník zvedat z podlahy. Teď ovšem horečnatě přejížděla už skoro hladkým povrchem malého nástroje po železe.
Když se tím po několika dlouhých chvílích unavila a přestalo ji to bavit, svalila se na postel a vyčerpaně oddechovala. Ne, tohle jí nemohl udělat. Kdo je tak krutý, aby ji věznil ve vlastním pokoji?
Vlastně… Kdekdo. Moc lidí za život nepoznala, ale věřila, že jen několik žen a možná její bratr, kdyby nezemřel hned po narození. Jím si nemohla být jistá, protože sama zdědila většinu vlastností po milované matce, mohlo tedy být nasnadě, že bratr by se podobal jejímu otci. Když se k tomu tak v myšlenkách dostala, napadl ji důvod, proč se otec ztratil, když se narodila ona. Neměl dostatek optimismu pro to, aby věřil, že se mu ještě narodí chlapeček, který přežije, a zároveň mu také naprosto scházela láska u ubohé matce, která bláhově dělala vše pro to, aby se mu zavděčila. Spíš ho tím odrazovala, jelikož se tak stávala nejen kořistí až směšně snadnou, ale kořistí, která se lovci přímo vnucovala. Isabella věděla, že muži jsou takoví. Spousta dívek ze školy se točila kolem chlapců tak dlouho, až to ty nápadníky odradilo. Ona se toho zdržela, neboť ji žádný nezaujal natolik, že by se kvůli němu tolik ponižovala. Vlastně to ona žádného nezajímala.
Kdysi ji to popouzelo. Skutečnost, že byla poslední nepolíbenou ve třídě, ještě nějak přemohla, ale ten nezájem z mužské strany jí vnutil do hlavy myšlenku, že jim snad nepřipadá dost dobrá. Všechny ty bezpáteřní pipiny okolo byly v neustálém obležení a ona, celkem vzato slušná, bohatá a snad i hezká charakterní hraběnka byla opomíjená jako něco, co se nehodí do sbírky. Asi se skutečně nehodila. Možná za to mohla její povaha. Rozhodla se však pevně, že se nikdy nezamiluje. A když už je o tom řeč, nejspíš ani nikdy nevdá. Rozhodně se zdráhala pro to uronit byť jedinou slzičku.
Připouštěla, sic nerada, že to bylo trochu bláhové předsevzetí, ale ve své tvrdohlavosti šla dál v protisměru pochodujícího davu. Obrazně řečeno. Řekla si, že když už se i tak vymyká jakémusi normálnímu typu lidí, drobnost navíc už na věci nic nezhorší. Ostatně měla pravdu - dalo jí to vědomí vlastní důležitosti, přestala se soužit pro nezájem ostatních, nabyla ztracenou sebejistotu a zase se mohla plně věnovat objevování zakázaných částí města, kterému její rodina vládla. Ale přece ji občas bodlo, že si ani toho nikdo nevšiml. V hloubi duše vlastně doufala, že to spíš povede k lepšímu.
Možná byla stále pubertální a dětinská. Možná o něco víc neposlušná, než se slušelo na samostatně myslící dámu jejího postavení. Snad dokonce i přespříliš tvrdohlavá a toužící po nebezpečných dobrodružstvích. Ale byla to ona. Byla unikát a nenechala si to od žádných chladných vychytralých týpků vzít.
Rozhodně vysunula bradu a vytyčila se do celé své výše. Nebyla to výška závratná, ale jí naprosto stačila k tomu, aby se před ní vyšší lidé bázlivě krčili. Popadla svůj plášť, schovala si jej pod sukni a upravila všechny podezřelé hrbolky. Poté pevně vykročila a zabušila na dveře své vlastní ložnice.
„Snad nespíte, dámy!“ vykřikla, když nikdo neotevíral. „Potřebuji se jít upravit k večeři.“
Ve dveřích zacvakal zámek. Služebná, která měla skutečně rozespalé oči, jí otevřela dveře. Isabella se postavila mezi dvě dívky, které ji vyvedly chodbou ke koupelně. Zamkla se v ní, přičemž služebné odmítla pustit dovnitř, přestože jim Delaney nakázal být s ní i na toaletě.
No jistě, pomyslela si pohrdavě, nic jiného ho nemohlo napadnout. Měl si na to ale nasadit lepší lidi, protože někdo, se kterým se dá tak snadno manipulovat, se na neúprosnou stráž opravdu nehodí. Když však pohlédla na v její paměti tak slibná okna koupelny, zkameněla hrůzou.
Přece jen Patricij nebyl tím, za koho jej považovala. Měl očividně mnohem vyvinutější mozek. Ani otec by snad nedokázal přijít na tak účinný způsob, jak někomu ukrást naději. Na oknech visely tytéž hrubé zámky, které dal Vetinari umístit do jejího pokoje. Uznala, že od něj bylo hezké, že tady se jedno okno dalo pootevřít, aby dovnitř proudil vzduch. O čerstvém se mluvit nedalo, ale byl alespoň jiný než uvnitř, kde se pohybovala celý týden, co ji tu tyran uvěznil.
Ne, třeba není jako její otec. Možná se s ním může domluvit i bez toho, aby mu vyhrožovala skokem z věže. Třeba ji dokonce občas sám pustí ven, když nebude dělat problémy. Vždyť je teď koneckonců dělá jemu, ne otci.
Isabelle tato myšlenka hučela v hlavě po celou dobu, co se důkladně osvěžovala studenou vodou a zdůrazňovala rysy obličeje líčidly. Dobrá, rozhodla se, při večeři se na něj konečně podívám a možná bych s tou poslušností mohla začít už dnes večer.
Napadlo ji, že až se třeba poprvé bez úhony a ve stanovený čas sama vrátí z procházky, bude si Patricij myslet, že to dělá jen proto, aby ho uklidnila a zjemnila jeho ostražitost. Je dokonce možné, že si to bude myslet po několik dalších úspěšných poslušných návratech s tím, že na to myslela taky. Ale proč by to dělala? Co by si vlastně tam venku sama počala?
Pocítila potřebu odhalit jeho pravou povahu. Z vlastní zkušenosti věděla, že skvělá chladná maska dokáže skrýt téměř všechno. Také věděla, že čím je lepší, tím obtížněji se dá rozpustit. Nebyla si jistá, zda se jí to kdy vůbec podaří, ale za pokus to stálo.
Vyšla z koupelny a rázným krokem se pustila chodbou, že než se služebné stačily vzpamatovat, zahnula za roh a vešla do jídelny. Patricij si prohlédl prostor kolem ní, jakoby se tam snažil objevit stráž, která se přihnala až o pár vteřin později. Isabella se na něj usmála a posadila se ke stolu.
Jídlo jí dnes neobyčejně chutnalo. Naděje, že bude moci dokonce legálně ven, ji povzbudila natolik, že ignorovala tu spoustu chapadélek.
Když odložila příbor a složila ubrousek, nezvedla se a neodkráčela, ale místo toho upřela pohled na Delaneyho a čekala, až bude on hotov. Lehce podrážděně sledovala, jak pomalu zvedá k ústům šálek čaje a přitom se cílevědomě vyhýbá jakémukoli očnímu kontaktu.
„Lorde Delaneyi,“ oslovila ho po chvíli netrpělivě. Zvedl hlavu, ale pohled přitom upíral několik centimetrů vlevo nad její hlavu. Isabella znejistěla. Nedokázala najít něco, čím by jej popíchla k brzkému dokončení toho divadla, aby to neznělo nevhodně. Tady s ním nechtěla mluvit. Při všech těch sloužících se cítila silně nesvá.
„Ráda bych si s vámi promluvila o samotě, ale jak se zdá, čekáte na to, až první vstanu od stolu a odklidím se zpět do své ložnice,“ řekla neutrálním tónem a čekala, jaký to na něj bude mít účinek. Pozorovala, jak se na okamžik zarazil.
„Ale jistěže si můžeme promluvit,“ odpověděl hladce. „Jen bych prosil od vážené lady trochu trpělivosti, než dopiji svůj čaj. Nebylo hezké, jak jste dala najevo, že jsem při tom jako želva.“
„O želvě jsem se nezmínila, i když by to bylo celkem vhodné přirovnání, když už jste na to narazil.“ V Isabellině hlase se ozvala lehká výčitka. „Také mi to připadalo nehezké, ale obávám se, že nemám tolik mozkové kapacity jako vy, abych správně odhadla, jakým společenským heslem bych vám mohla naznačit, že se mi nelíbí vaše ignorace, aby to přitom nevypadalo, jakože si snad stěžuji.“
Zdálo se, že ať už bylo Delaneyovo ego pošimráno či nikoli, nijak to na sobě nedal znát. Povzdechl si, odložil šálek a vstal. Obřadním gestem pokynul ke dveřím.
„Můžete hned?“ zeptal se.
„Ovšem,“ vrhla na něj spalující pohled a také vstala od stolu. Prošla kolem něj dost daleko, aby mu bylo jasné, že to bylo úmyslem, a zařadila se po boku obou služebných.
V pracovně již vládlo šero. Delaney úhledně vykázal z jejich společnosti Isabellin doprovod a sám se šel posadit za stůl. Bella se posadila do křesla daleko od něj.
„Copak byste ráda?“ otázal se konverzačním tónem Patricij.
Isabella byla momentálně v koncích. Tehdy, když ji myšlenka napadla, bylo naprostou samozřejmostí, že se nějak dozví o tom, že se Isie vzdává. Když mu to však měla tady a hned oznámit, zavázal se jí jazyk.
Delaney ji pozoroval pronikavě jako rentgen. Is několikrát otevřela ústa a chtěla promluvit, ale slova se jí cestou na jazyk kdesi vytratila.
Jestliže byl ten jeho nos citlivý na citové výjevy svého okolí nebo uměl číst myšlenky, se Isie nikdy nedozvěděla, ale k její úlevě se mu nějak podařilo rozpoznat, kvůli čemu ho vytáhla od ji okázale ignorujícího stolování.
„Máte dojem, že vám to budu věřit?“ zněla jeho otázka na odpověď, jež nebyla vyřčena.
„Ne,“ přiznala bez obalu.
„Nebo doufáte, že se vám mě podaří oklamat natolik, že si budu sám myslet, že vám věřím?“
„Nevím, kam tím míříte,“ odsekla ledově Isabella a přehodila si nohu přes nohu. Nedopatřením jí zpod sukně vypadl plášť. Delaney se zlověstně rozzářil.
„No výborně! Dokonce máte s sebou předmět doličný!“
„Ano, právě díky tomu jsem si uvědomila, že to nemá cenu,“ obrátila pohotově a plášť rychle sebrala pro případ, že by jí ho chtěl zabavit.
„Nemá cenu co?“ zaútočil jemným hlasem.
„Nemá cenu odtud utíkat,“ upřesnila Isie. „Ty problémy, které se snažím dělat otci totiž teď vlastně dělám vám. A napadlo mě, že je dokonce možné, že byste nemusel být tak úplně jako on, když jste v koupelně nechal škvíru, abych se mohla nadýchat.“
Nebyla si tím jistá, ale nabyla dojmu, že Delaneyho překvapilo, že si o něm kdosi myslí, že nemůže být zas tak špatný, když někomu nechá v zamčeném okně otvor, kudy dovnitř může proudit ryzí dusivý maeve-suibhneský odér. Delaneyho však jen tak něco nepřekvapovalo. Zato se celkem často usmíval. Způsobem šelmy držící v zubech kořist tak, aby mu nepokopala zmítajícíma se nohama obličej, ale přece.
„A z toho jste usoudila, že je čas přestat s rebelstvím?“
„Nemusíte být hned sarkastický, lorde Delaneyi,“ opáčila sladce Isabella. „Jen jsem o tom přemýšlela. Chápu, že vaše představa o dětinském spratkovi neobsahuje možnost, že by onen spratek dokázal myslet, ale já to bohužel umím, ať se vám to líbí nebo ne.“
Okamžik se zdálo, jakoby to na Patricije zapůsobilo. Bylo to ovšem samozřejmě jen pouhé zdání.
„Pokud dovolíte, nepamatuji se, že bych při svém hovoru o vaší dětinské vzdorovitosti zmínil slovo spratek, ale jestli jste o tom přesvědčená, proč bych vám to bral?“ Jeho hlas obsahoval tolik skryté pichlavosti, jako byste si sedli do křesla, v jehož čalounění někdo omylem zanechal jehelníček. Na pohled absolutně nevinný…
„No ovšem,“ odbyla jej Isie. „Krásně jste odbočil od původního tématu, ale já bych byla opravdu docela ráda, kdybychom ho mohli probrat. Jistě si pamatujete, jak jsem vás tehdy obvinila z podoby k mému otci. Prozradíte mi, jak jste se k tomu stavěl?“
Jestliže Delaneyho kdy co zaskočilo, byla to upřímnost člověka, který plně pochopil situaci. Takoví lidé byli nebezpeční, jelikož se jim dařilo uvádět vás do rozpaků. Patricij se nejprve rozmýšlel, co by řekl, ale nakonec usoudil, že nejlepší zbraní bude ta protivníkova.
„Pohlédl jsem na své papíry a pomyslel si: k čertu s tím věčným podepisováním.“
Isabella se usmála. Tentokrát to nebyl samý led ani jízlivost. Spíš jakési trpké uspokojení.
„Jsem ráda, že jste upřímný. Popravdě řečeno jsem doufala, že to na vás nějak zapůsobilo, ale očividně se v jistých věcech mýlím vždycky. Možná by bylo dobré změnit taktiku a naopak vždy předpokládat to opačné, než bych chtěla.“
Delaney se na ni zkoumavě podíval. Ona přišla proto, aby zlepšila svůj postoj k němu, ale zatím to působilo spíš naopak. Zato on nabýval dojmu, že ať je to děvče jakkoli nezkušené, má dost inteligence a psychických předností na to, aby se s ním utkala v rovnocenném souboji. Vzpomněl si na jednu bajku, kde spolu bojovali dva muži, ale ani jeden nemohl vyhrát. Nakonec se spřátelili.
„Jen jsem prostě chtěla navrhnout,“ pokračovala klidně Isie, „že kdybyste mi povolil vycházky, nemusela bych utíkat.“
Vstala. Plášť držela klidně v ruce a paže měla volně spuštěné podél těla. Byl to takový ten neplánovaně odevzdaný postoj způsobený snahou jemně zakrýt zklamání.
„Možná jsme tím mohli získat oba,“ dodala a obrátila se k odchodu. Delaney pozoroval, jak vyšla ze dveří, za kterými se jí hned ujaly dvě služebné.
Isie se cítila lehce dotčena. Ale nehodlala se tím ochromit. Vždyť už dávno zjistila, že jediný muž, který jí kdy věnoval pozornost, byl dědeček, jenž jí předčítal pohádky, když jí byly čtyři roky.
Stejně jí to připadalo nefér. Vždyť byla naprosto jistě mnohem zajímavější než ty nafoukané přepudrované rádoby krasavice, které se culily na každého švarného hocha, který prošel kolem. Samý cukrblik, předstíraný ruměnec, hraná stydlivost. Ne, to ona, které nestačilo to, že nějaký tupec měl hezkou tvářičku, měla být pro každého onou pevností, kterou by obléhaly tisíce potenciálních dobyvatelů. Pevností tedy byla, což o to, ale nikdo se jí dobýt nepokoušel. Hrozně jí to vadilo a ať si sebevíc říkala, že žádného nepotřebuje, stejně si ze srdce přála, aby konečně nějaký přišel.
Ještě než zabořila hlavu do polštáře, vzala pilník, který odložila na široký parapet, přešla ke dveřím, prudce je otevřela a před očima vyděšených služebných pozvedla paži a atletickým pohybem mrštila pilníkem na druhý konec chodby, kde se tupě odrazil od stěny a padl na černý mramor. Isabella práskla dveřmi a konečně padla na postel.
„Sežerte si to,“ zavrčela tiše na Delaneyův účet. „Žádné ubohé pilníčky na nehty od vás nepotřebuji. Budu tu raději bez hnutí hnít, aby mě už nikdo nemohl nikde věznit. Nikdy.“

«?»