Dvojí nadělení

Tiarnach [tírnak] - lord, vládce, šéf ;)
Sebastian [sebastien]
MacRea [mekre](asi) - syn přízně
Dubhneassa [dúvnesa] - temná lady u vodopádu :)

«?»

Maeve-Suibhne se jako obvykle topilo ve své mlze. Ptáci, kteří ještě zbyli, se dusili hustou máčkou bílé barvy, která zaplavovala ulice a přetékala střechy. Slunce nebylo na obloze poznat. Saoirse na tom nejspíš bylo podobně.
K Isabellině znechucení se pořádal další ples. Zajímavé, jak to bylo v tomto kraji časté. Chtěla se z toho vymluvit tím, že se tam nehodlala seznamovat s dalšími podvodníky. A že když tam nebudou podvodníci, stejně by neměla s kým tancovat, viděl lord Delaney, že celou dobu tančila jen s Frederickem?
„To byste mi neudělala…“ podíval se na ni překvapeně Delaney.
„Pročpak vám, milý lorde?“ pozdvihla obočí Isie. „Věřím, že byste mi věnoval tanec, ale nemůžete mě bavit celou dobu. Bude tam spousta hostů.“
„Jistěže bude,“ přikývl s úsměvem. „Právě proto byste měla jít, abyste si mohla zatančit se všemi pány v sále. Byl jsem opravdový ignorant, ale tentokrát vás chci všem představit. Uvidíte, že neprosedíte jediný tanec.“
Isie váhala. Na rozdíl od prvního plesu tu byl alespoň jeden člověk, který o její přítomnost stál. Proč by to nezkusila?
Povzdechla si. „Dobrá, ale nezdržím se dlouho. Minule mě plně zaměstnal ten zmetek, že jsem ani neměla chuť odcházet, přestože se mi z pití točila hlava a nohy ve střevících trpěly. Snad to bude lepší,“ usmála se.
„Rád u vás vidím optimismus, Isabello“ přitakal Delaney.
„Mimochodem,“ vzpomněla si najednou. „Jak se jmenujete křestním jménem? Mohla bych vám jím říkat? Já jen, že mě oslovujete Isabello a já přitom ani neznám vaše…“
„Jsem Tiarnach.“
„Zajímavé jméno… Hodí se,“ usmála se.
„Bez komentáře.“
„Oh, jistě. Mně kamarádky říkaly Isie. A chůva zase Bello. Jestli vás omrzí Isabella, můžete zkusit kratší alternativu,“ usmála se.
„Ale ovšem!“
„Hm… Vám by asi zdrobnělina vadila…?“
„Musím říct, že jsem nikdy nepřišel na nějakou rozumnou zkráceninu,“ zamyslel se Tiarnach.
„Škoda…“
Isie se postavila k oknu, aby z něj vyhlédla. Když zabloudila očima k bráně, spatřila celkem zajímavou věc.
„Nějaký voříšek škrábe na bránu,“ oznámila krátce.
„Ano, dělá to už delší dobu.“
„Zajímalo by mě proč.“
„Hledá místo, kde by mohl vykonat potřebu.“
„Cože?“ rozesmála se Is.
„Mám dojem, že kdyby byli představení cechů psy, dělali by to taky. Oni mají ovšem lidštější způsoby jak pošpinit Patricije.“
„No ne,“ divila se Isabella kroutíc hlavou a dál sledovala psíka. Ten však zničehonic ustal ve svém snažení, chvíli stál s očima upřenýma na palác a cosi žvýkal, pak se otočil a odběhl.
„Tak to asi bylo akutní, když to tak rychle vzdal.“
„Zřejmě.“
Zatímco Tiarnach dále zaujatě podepisoval papír po papíru z hromádky na stole, Isie si pohlédla knihovnu. Obsahovala spoustu svazků, ale zaujal ji jeden. Byl to jakýsi román z minulého století, osamělý na celé polici.
„Mohu si vypůjčit některou z knížek?“ zavolala přes rameno.
„Ale jistě, proč ne…“
Isie vytáhla dost ošuntělý svazek a usadila se do křesla. Příběh začínal moc hezky. Prý zrovna vycházelo slunce… Vrcholky stromů se v prvních paprscích třpytily jinovatkou. A jakási dívka se dívala z okna…
Napadlo ji, zda-li Delaney román kdy četl. Bylo to pravděpodobné z toho úhlu, že kniha stála v podstatě na čestném místě skoro uprostřed knihovní stěny a zřejmě tam byla pěkně dlouho, ale na druhou stranu jí trochu neseděla představa, že by byl Tiarnach schopný něco takového číst.
Zvedla hlavu. Překvapilo ji, že na ni už upíral zrak. Práci zřejmě odložil.
„Děje se něco?“ zamračila se starostlivě.
„Ale ne, nic,“ zamluvil to a znovu sklopil hlavu k papírům. Isie by málem zapomněla, proč vlastně přerušila četbu.
„Tiarnachu, můžu se vás na něco zeptat?“
Pohlédl na ni a pozvedl tázavě obočí.
„Četl jste někdy ten román?“ Vstala a přešla pracovnou k jeho stolu. Raději jej obešla a postavila se Patriciji po boku, neboť jí připadalo příliš chladné natahovat se přes stůl.
„Živý pramen,“ řekl tiše, když pohlédl na knihu. „Už hrozně dlouho nenacházím čas ani náladu si jej přečíst. Je to jediný román, který mám, a ani ten jsem nečetl.“
„Nikdy jste nečetl žádný milostný román?“
„Ne,“ přiznal. „Nechci případně urazit váš vkus, ale považoval jsem to za ztrátu času. Obzvlášť v poslední době jsem měl obavy, aby mě to místo zábavy spíš nedeprimovalo.“
„To by bylo možné, obzvlášť, kdybyste se opravdu vžil do děje. Věřím ve šťastný konec. Všechno by tak mělo skončit. Bohužel se mě svět snaží přesvědčit, že tomu tak není… Jen jeden z příběhů, které jsem četla, měl konec neutrální. Ani dobrý ani špatný. Přesto jsem spotřebovala balíček těch jejich papírových kapesníčků, než jsem se s tím vyrovnala. Ostatní skončily šťastně, ale zato u samotného děje jsem málem neviděla na písmena,“ pousmála se Isie. „Proč vám to tady vlastně vykládám? Jen vás zdržuji od práce… Radši zase půjdu číst. Dovolíte?“
Natáhla se přes jeho rameno pro knihu. Z jakéhosi důvodu byl Tiarnach trochu nesvůj. Isabella se vrátila do svého křesla.
Na okamžik zavřela oči a namátkou vybrala mezi stránkami jedno místo a knihu rozevřela. Pak se dala do čtení…
O několik minut později, když svazek ukládala zpět na své místo, nevěděla, jestli si tím spíš nezamotala hlavu. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se jí právě teď podařilo vyvěštit cosi k věci. Přidalo jí to však na trápení.
Už si ujasnila, že rozechvělé tělo, zrychlený dech a tep a ruměnec nejsou příznaky žádné vážné nemoci. Možná se zamilovanost obrazně dala považovat za těžkou nemoc, ale zdaleka snad nemohla způsobit tolik bolesti, ne? Aspoň v to doufala. Přepadlo ji to poprvé…
A co se týkalo Tiarnacha, ten v tom byl nejspíš až po uši. Ten jeho výraz, jak zamlouval, že se na ni díval, už vlastně to že se na ni vůbec takhle díval! Možná že si muži myslí, že ženy jsou natolik hloupé, že ty změny nerozpoznají, ale Isie sama byla přesvědčena, že to oni sami si tak dlouho namlouvají, že zamilovaní nejsou, až je to skolí. Dělali si vlastně sami sobě bolest. A úplně zbytečně.
Vrhla na Delaneye zkoumavý pohled. Ke svému potěšení o zlomek vteřiny zvedl hlavu a rádoby kradmo se na ni chtěl podívat. Když uviděl, že se také dívá, napřímil se a nasadil nepřesvědčivý úsměv.
„Už jste dočetla?“
„Řekněme, že jsem již našla odpověď, kterou jsem hledala.“
„To jsem rád.“
Znovu se sklonil k papírům. Když neslyšel její kroky, jak odcházejí, zase vzhlédl a přistihl Isii, jak se doširoka usmívá.
„Děje se něco? Nechcete mi říct, čemu se smějete, abych se taky pobavil?“ navrhl.
„Já bych vám to řekla,“ naklonila hlavu na stranu. „Ale bojím se vaší reakce.“
„No prosím, tak teď se mě ještě budete bát? A co já?“ V jeho hlase byl podtón smíchu.
„Nebojím se vás,“ upřesnila. „Jen… se mi to zdá ošemetné. Mám strach, že by mi to mohlo ublížit. A možná i vám.“
„To mě podržte,“ zakroutil hlavou. „Za váš pohled by se plachá laňka nemusela stydět. Přitom vás znám jako pěknou dračici. Co způsobilo vaši proměnu?“
„Hluboké moře zvláštního jedu. Když vás to opojí, dlouho se z toho léčíte. Někdy se nevyléčíte vůbec. Je to jako droga. Dokud jí máte dost, je vám nádherně, ale jestliže je vám její přísun upřen, uvadáte, umíráte…“
„Tak teď jste mě odzbrojila. Budu o tom muset přemýšlet a snad na něco přijdu,“ usmál se Tiarnach, kroutíc hlavou.
„Jistě… Ale až na to přijdete, moc ráda bych byla první, kdo by vaši odpověď slyšel. Můžete mi to slíbit?“
Přesně jak Isie doufala, Delaneye asi něco trklo. Trošku se zarazil. Když se zase rozpohyboval, opatrně, jako by si tím nebyl jist, souhlasil.
„Rád vám to řeknu jako první, Bello. Jste tu ostatně jediná, komu to můžu říct,“ dodal uvolněněji s úsměvem.
Isie na něj vrhla poslední dlouhý pohled, který, jak doufala, říkal ‚vše‘, pak se otočila a vyšla z pracovny. Možná to bylo trošku rychlé, ale zdálo se, že to zapůsobilo.

«?»

Možná sbíral odvahu, možná mu to ještě docházelo, ale u večeře se Tiarnach choval zcela jako vždy. Dokonce se o tom ani nezmínil. Isie se v duchu pořád usmívala, ale on na ni jen vrhal pohledy, což ostatně dělal vždycky. Vždycky v poslední době, ha ha.
Od večeře odcházeli výjimečně společně a tak měl Delaney možnost tiše sdělit Isie, že by si přál její společnost. Neznatelně přikývla a ztratili se všem z dohledu.
„Chtěl jsem si jen ujasnit, že jsem si dobře zapamatoval vaši definici, kterou jste popisovala cosi, co jsem měl s vaší nápovědou odhalit,“ začal, když se dveře pracovny zavřely. Isabella si jen mlčky sedla do křesla. Čekala, co jí k tomu řekne a zda-li přejde k hlavnímu.
„Hluboké moře zvláštního jedu, které vás opojí a z něhož se dlouho léčíte…“ Posadil se ke stolu, naklonil se k ní a upřel na ni rentgenový pohled. „Co by to mohlo být? Snad nějaké trvalé trauma? A je to jako droga… Je vám dobře, když ji máte, ale jestliže ne, upadáte do depresí? Jako droga, Bello… Máte krásné jméno, mimochodem. Ledová kráska. Jakoby vaši rodiče tušili, že budete o sedmnáct let později skrývat svou ohnivost a něžnou citlivost…“
Isie polkla. Nějak si nebyla jistá, kam tím míří a jestli je to pro ni ten správný směr.
Delaney vstal a obešel stůl. Postavil se za její křeslo. Jestliže ji tím chtěl znervóznět, účel to splnilo dokonale. Is cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz a ruce, položené na opěrkách, se jí roztřásly. Jako by jeho přítomnost přímo cítila.
Čekala na jeho verdikt. Skoro nevnímala, jak dále rozváděl myšlenku různých možných smyslů jejího rádoby filozofického projevu. Polekala se, div nenadskočila, když na rameni ucítila teplý dotek. Přála si zavřít oči a dál jej vnímat, ale nepřišlo to v úvahu. Vyletěla z křesla, vztyčila se v celé své výšce a pootočila se. Neodvážila se mu podívat do očí. Tiarnach k ní tiše přistoupil.
„Bello,“ šeptl. Konečně na něj upřela oči a on ji pohladil po tváři něžně, že z něj zbylo jemné zalechtání. „Čeho se bojíte? Lásky nebo mne?“
„Ani jednoho,“ vydechla bezradně. Své pocity by teď nedokázala vylíčit ani kdyby jí hrozili gilotinou. „Já… mám strach, ale zároveň nemám. Vždyť se v tom sama nevyznám, tak jak to můžu vysvětlit vám?“ vyjekla a zavřela oči. I tak však věděla, že se přiblížil. Cítila, jak se k ní sklonil…
Dveře pracovny se otevřely. Vplul tajemník.
„Sire, přijel hrabě Casey,“ oznámil hladce, aniž jakkoli komentoval to, že právě narazil na málem se líbající dvojici.
Isabella svižně odstoupila od Delaneye a vyvalila na Flynna oči. Tolik děsu necítila už sakra dlouho. Tajemník, slepý k jakýmkoli emocionálním projevům svých pánů, zase tiše odešel.
Podívala na Tiarnacha. Tvářil se neobvykle starostlivě. Hledala u něj vysvětlení nebo snad jen útěchu, ale on se odvrátil, došel ke dveřím a otevřel je.
Ustoupila. Ustupovala kolik mohla. Narazila zády do skla a otočila se. Něco ji napadlo a tak honem otevřela okno dokořán. Jen pro případ.
Vešel její otec. Tvářil se ještě chladněji a povýšeněji než obvykle. Přelétl očima pracovnu, než našel Isii. Zamířil k ní.
„Zdravím tě, Isabello,“ řekl arkticky. Bella si povšimla, že do pracovny vešel ještě jeden člověk. Byl vysoký, tmavovlasý, velmi elegantně oblečený, měl pohledný urozený profil a zvláštně smutné zelené oči, které na ni upřel. Isabellu napadlo, že by koneckonců snad ani nebylo tak hrozné, kdyby si měla vzít jeho, ale zaprvé nic nebylo jisté a zadruhé chtěla Tiarnacha.
„Dovol, abych ti představil tvého budoucího manžela,“ pokračoval hrabě Casey. Muž, pravděpodobně mladší než Tiarnach, se mu zařadil po boku. Když už o tom byla řeč, Patricij disponoval věkem 34 let a všeobecně vzato by každému bylo jedno, i kdyby mu bylo padesát. Důležité bylo to, zda-li byl z dobré rodiny, měl slušnou pověst a hromadu peněz.
„Sebastian MacRea,“ představil se šlechtic, postoupil k ní a vysekl opravdu vznešeně poklonu. Isie mu oplatila něžným úklonem. Jeho vážný, jaksi plachý či bolestný obličej nechal její čelist spadnout. Žádné pitomé culení. Ryzí čest a vytříbený charakter. A k tomu psí oči.
„Vévoda z Dubhneassy,“ doplnil otec. „Velmi vážený muž, který se zajímá o politiku. Jeho rodina má výtečnou pověst a pevné postavení. Vlastní několik set akrů půdy kolem Dubhneassy a - “
„Děkuji ti, tati,“ přerušila jej Isabella. „Kdybys mě znal, věděl bys, že mě sotva zajímá, jaké má kdo postavení ve ‚společnosti‘.“
Hrabě se ušklíbl. „Navázal jsem velmi výhodné kontakty s vyšší třídou, než je ta naše, a ty bys mi měla být vděčná, že tě nenechám vdát se za nějakého zchudlého venkovského neznaboha.“
„Je to od tebe ohromně laskavé, když přihlédnu k tvé povaze,“ ohodnotila Isie, „ale já bych byla mnohem vděčnější někomu, kdo by se mi nepletl do života. Tobě bude jistě jedno, jakou bude mít ten tvůj vysněný přebohatý princ povahu, ty s ním žít nebudeš. Ale já bych si raději vybrala sama, pokud dovolíš.“
Volila naprosto unikátní tón, do nějž mísila přehnanou úctu, jízlivost, jemnost i ráznost. Byla si jistá, že by hrabě nebyl potěšen ani tím samotným tónem, natož tím, co mu řekla. Oči mu zablýskaly, ale dělal, jakože neslyší, a otočil se na Delaneyho, stojícího ve stínu opodál.
„Slyšel jsem, že se tu za pár dní koná jakýsi ples,“ nadhodil konverzačně. Delaney po něm hodil neobvykle milým úsměvem.
„Sejde se hodně lidí a bude se tančit. Jste srdečně vítáni.“
„Bude nám potěšením,“ vysekl mu malou úklonu. Pak se obrátil zpět k dceři. „Na plese budeš mít spoustu času, abys odhadla něčí povahu, Isabello. Já myslím, že nepohrdneš, lady Vybíravá.“
MacRea se na ni díval tak vážně a smutně. V jeho očích se dala číst nepěkná minulost. Plná bolesti, krve a slz. Pocítila k němu soucit i přes led na obranu proti otci.
„Takže souhlasíš, že tam jdeš a budeš s vévodou tančit, Isabello?“ dorážel hrabě pomalu a zřetelně, jakoby mluvil s dementním jedincem. Isie k němu zmateně přenesla pohled.
„Cože?“ vyhrkla. „Aha. Ano. No ovšem. Hodlám tančit s každým, kdo bude chtít.“
Další zásah. Hrabě si však protentokrát jen zhluboka povzdechl.
„Jsem rád, že se výsost svolila alespoň k tomu,“ protáhl jízlivě a vysekl jí hluboké a hluboce ironické pukrle. Isabella se na něj na oplátku mile usmála.
„Mohu vás doufám požádat o nějaký ten pokoj, nejraději dva? Neradi bychom teď hledali hotel,“ obrátil se otec na Delaneyho.
„Jak jinak,“ přikývl. „Je tu spousta volných pokojů. Stačí si vybrat.“
„Jsem váš dlužník, lorde Delaneyi,“ usmál se bodře. Letmo hodil oko na MacReu. „Kde by se vám líbil pokoj, Sebastiane?“
„Podřídím se vašemu zkušenějšímu výběru, hrabě,“ odpověděl tiše a přitom zřetelně vévoda. Měl krásný tenor. Ten by bez problémů chytil jakkoli plachou laň. Bez ohledu na to, jaký měla tvar těla.
Neměl by mi na očích zůstávat dlouho, říkala si Isabella. Ještě ho ani neznám a nechat se bezhlavě okouzlovat jeho očima a vážnou tváří by ode mě bylo opravdu hloupé. Tiarnach tu byl první. On má nárok. Na MacReu musím zapomenout dřív, než se mi to vymkne z rukou. Ale jak s ním budu tančit na plese?
Oba inkriminovaní se již naštěstí odebrali hledat si pokoje. Isie stála s mírně pootevřenými ústy a mělce oddychovala. Tiarnach stál na svém místě a pozoroval ji. Jeho obličej se dal přirovnat k vytesané alabastrové soše. Isabella polkla. Něco tu nebylo v pořádku… Snad si všiml, jak pozoruje MacReu. Ale to by snad bojoval, ksakru, nebo ne? Ne. To prostě není možné.
Nebo snad ano?
Lord Delaney přešel místností a posadil se ke svému stolu. Isie ho ostražitě pozorovala.
„Tiarnachu?“
„Isabello?“ opáčil chladně.
Nemohla tomu uvěřit. Srdce jí divoce bušilo. Pocítila hněv a bolest. Co mu to přeskočilo přes nos? Proč je zase takový?
„Co se děje?“
„Mělo by se snad něco dít?“ pohlédl na ni se studeným úsměvem.
Isie zalapala po dechu. Když se trošku uklidnila, nasadila si taky ledovou masku. A rozhodla se, že dokud jej nepřiměje alespoň jí říci, co se mu nelíbí, už ji nesundá. Kdoví, možná jen hrál, že ji miluje, aby mu dala svou čest, ale otec mu to překazil…
„Ale vůbec nic, s čím byste si měl lámat hlavu, milý lorde,“ prohlásila úslužně. Poté se bez jediného slova či pohledu otočila a tiše odešla z pracovny.
Kráčela studenou chodbou a emoce jí mlžily zrak. Vždyť už se málem políbili! To není fér! Odmítala věřit, že by na to jen tak zapomněl. Vždyť se choval, jako by ji znal jen jeden den, od chvíle kdy přijela jich ale uběhla spousta a stalo se mnoho věcí, které měnily jeho postoj. Na co si to hraje? Ne, neměla pochopení. Považovala jej za neobyčejně chytrého člověka, ale tohle byla vážně pitomost…
Roztržitě přehlížela každý schod a šlapala spíše po paměti. Nebylo divu, že když jí cestu kdosi zastoupil, ani si ho nevšimla. Když tedy vrazila do postavy, přičemž málem spadla ze schodů, nebylo divu, že nevěděla, která bije. Čísi ruce ji zastavily v pádu a ona zvedla hlavu.
„Nestalo se vám nic, lady?“ zeptal se starostlivě její zachránce a upíral na ni své zelené oči. Isabella na okamžik oněměla, ale honem se musela probrat.
„Ehm… Ale ne, vše je v pořádku,“ vyhrkla a pokusila se o úsměv, ze kterého však vznikl jen jakýsi bolestný škleb. MacRea si ji okouzleně prohlížel.
„Hm. Víte, ne že by mi to vadilo, ale já už nepadám,“ upozornila jej citlivě Isie. „Není třeba mě přidržovat, ačkoli je to od vás velmi galantní.“
Roztržitě se usmál a pustil ji. „Omlouvám se. Nějak jsem si to ani neuvědomoval.“
„To nic,“ zavrtěla hlavou Isie a na tváři se jí proti její vůli objevil úsměv. Stáli tam a usmívali se na sebe, jakoby jiného nebylo.
„Tedy,“ vzpamatoval se první MacRea lehce zvážněl. „Chtěl jsem si zrovna zajít pro zavazadla.“
„Flynn se o ně nepostaral?“ zamračila se Isabella.
„Kdo je Flynn?“ tápal vévoda.
„Tajemník. Tedy, aspoň mé zavazadlo se od něj přesunulo nahoru během několika minut.“
„Ach tak,“ rozjasnil se. „No, na nás asi nemá čas, raději si pro ně dojdu sám, chtěl bych si ještě vybalit…“
„Jistě, sire“ ustoupila mu z cesty Isie. MacRea se jí lehce poklonil a když mu odpověděla, s dalším omluvným úsměvem se vydal po schodišti dolů. Isabella se odebrala do svého pokoje.
Převlékla se z šatů do košile a sedla si na svůj oblíbený parapet u okna, které už nemělo zámek. Přemýšlela o všem, co se stalo. Od chvíle, kdy přijela, až do teď. Připadalo jí neuvěřitelné, že tehdy zanevřela na muže a nechtěla se zamilovat, a dnes bylo její srdce drásáno hned dvěma viníky.
Ale přece jen asi měla pravdu. Láska bolela. Bodala jako nůž. A nejhorším bylo to, že ten pocit přišel až po těch hezkých. Naopak by to bylo lepší. Jenže Delaney se teď zachoval opravdu divně a podle jejího mínění dost nepěkně. Ranilo ji to a nehodlala mu jen tak odpustit. Bude se muset snažit.
Bála se však, že tím to skončilo. Kdoví, možná to tak mělo být. Otec jí zjevně nakonec vybral dobře. Nečekala to. Sebastian MacRea se zdál opravdu slušný a milý muž, čestný a galantní. Navíc bylo zjevné, že mu Bella také padla do oka, hned na poprvé na ni jeho oči hleděly tak obdivně a něžně. A byl to Dubhneasský vévoda, což nebylo jen tak něco. Zdál se naprosto ideální partií…
Jenže Isiino srdce trpělo. Cítila k Tiarnachu mnohem víc než ke kterémukoli před ním. Potkala jich několik, kteří by stáli za řeč, ale ti se o ni buď naprosto nezajímali, nebo byli zadaní. Bylo to možná v tom, že ačkoli se s ním tak často hádala, zmítaly jí city, ne lhostejnost. Nenávist je protipól lásky, stejně silný. A jestliže v tuto chvíli cítila obojí, nemohlo to být jen tak něco. Byla si tím jistá.
Zajímalo by ji, jestli je MacRea druhý ‚pravý‘, nebo jen okrasná obloha. Kdesi slyšela, že pravý muž není jen jeden. Může se jich objevit najednou tolik, že si s nimi nevíte rady a srdce vám jen puká. Ve výjimečných případech zemřete po dlouhém, šťastném dlouhém vztahu s jediným skutečně milovaným mužem. A někdy nepotkáte žádného …
Isie zavřela oči a přála si, aby to všechno byl jen pouhý sen.

«?»

U snídaně bylo dosti dusno. Isabella byla podle důležitosti odsunuta doprostřed stolu. Byla tím blíž Delaneyovi, ale MacRea seděl přímo proti ní. Stůl nebyl příliš široký. Hleděli si přímo do očí. Isie se během jídla schválně ani jednou nepodívala na Tiarnacha. Když něco říkal, neposlouchala a neodpovídala, jakoby byla židle, na níž právě seděl, prázdná.
Štvalo ji to. V jeho přítomnosti a bezprostředně po jeho odchodu cítila zuřivost. Ta sice časem postupně přešla ve smutek a zklamání, ale v těch chvílích byla dosti vzteklá. Zase ji tolik vytáčel, že si nemohla pomoct, aby ho v duchu neobzývala všemožnými přívlastky a výrazy pro zabedněnost a tupost. Idiot k nim samozřejmě patřil. Cítila se pak provinile, ale koneckonců, on se proti ní prohřešil víc a ona na to má právo.
Do plesu zbýval jeden den. Isie začínala být i nervózní. Dala si ušít nové šaty, aby okouzlila přítomné. Její staré šaty nebyly tolik hezké a navíc je dlouho neměla na sobě, takže jí byly v některých místech dost těsné. Róba z předešlého plesu by byla velkým faux pas, neboť by si ji vzala podruhé na stejný ples na stejném místě, což nebylo hodno dámy jejího postavení, a navíc se i podle vlastního vkusu nechtěla ukázat zase v tom samém. Bylo by to nudné.
Nová róba měla být zelená. Isii inspiroval její pokoj. A MacReovy oči, ale to by nahlas nepřiznala. Chtěla vlastně oslnit hlavně jeho, Tiarnach ji znal dost dlouho na to, aby ho to nijak nepřekvapilo.
Byla nádherná… Ušitá z lesklého měňavého hedvábí, překrytá jeho průhledným ekvivalentem, dolní lemy sukně a rukávů byly vyšívané drobnými korálky v různých odstínech zelené. Korzet byl o něco vypasovanější, sukně nadýchanější, střevíčky lehčí. Isie si v ní připadala jako víla. A přála si, aby podobně povznášející pocity přepadaly při pohledu na ni i ostatní…
Když zase róbu pečlivě uschovala, sešla do kuchyně. Obvykle tam šlechta ani nepáchla, ale Is kuchyň znala dobře. Kuchařky musela pořád to malé mrštné dítě vypouzet od horkých kamen a hrnců s vařící vodou. Isabella se nenápadně vloudila mezi pomocníky a sedla si k malému pečlivě vydrhnutému stolu u stěny. Zrovna tam zamířila jakási děvečka, která tam nesla vrchní kuchařce její oběd. Isie si nevšímala, v kuchyni měl každý práce nad hlavu a hraběnky tam nevídali často, tudíž by si stejně nejspíš myslela, že má nějaké přeludy.
V místnosti bylo dusno a horko. Všechny ty výpary omamovaly a spousta plic potřebujících kyslík dokonale spotřebovávala všechen vzduch. Isii se dělalo lehce nevolno a cítila se ospalá. Najednou si s trhnutím uvědomila, že do ní bolestivě bodá čísi prst a rázný ženský hlas na ni křičí, aby vstávala.
Isabella prudce zvedla hlavu a pokusila se nadechnout posledních zbytečků vzduchu. Nebyla zvyklá, aby ji takhle někdo budil, ale v té kuchyni jí to připadalo nějak tak na místě. Zaostřila na kuchařku, která se hlasitě dožadovala její pozornosti.
„Co tady spíš, lenochu!“ hulákala a mávala při tom okázale pažemi jako větrný mlýn. „Máš pracovat a ne se tady válet! A ten stůl je můj, pokud si vzpomínáš! Co to máš na sobě za šaty? Že ty sis zkoušela hraběnčiny šaty z prádelny?! To se mi snad jenom zdá, tady snad není jediný normální člověk! Jakpak se jmenuješ, děvče?“
Isabella vyskočila a začala se omlouvat. Kuchařka ji zarazila a poručila jí, aby přinesla slánku, že ji „to děvče“ zapomnělo donést. Isie pro zmíněnou věc skočila a hned byla zpátky. Než si kuchařka stihla posolit oběd, podařilo se jí ztratit se.
„Uff,“ vydechla, když se ocitla za dveřmi. Opřela se o ně a vydýchávala se.
„Zajímavé, že vás potkávám právě tady,“ ozvalo se chladně. Isie se tak polekala, až měla dojem, že dostane infarkt. S rukou na rychle pulsující hrudi lapala po dechu a dívala se raději jinam.
„Omlouvám se, jestli jsem vás polekal,“ protáhl Delaney.
Isie se ušklíbla a ještě se sípáním jej bez jediného pohledu obloukem obešla a rychle se vytratila z dohledu. Nehodlala se s ním bavit. Nechtěla jej ani vidět.
Ale zato v duchu spatřila svou jedinou únikovou cestu. Ještě si rychle doběhla přezout boty a vzít si s sebou plášť a už se tiše kradla kolem Patricijovy pracovny do haly a ven. Obloha byla nyní jasná, i když ne v tom smyslu, jaký lidem při tomto spojení obvykle vyvstane v mysli. Nebe potáhl jakýsi bílý povlak, který slunce ozařovalo do té míry, že svítila skoro celá obloha. Vidět bylo skvěle, a přitom neoslňovaly zlatavé paprsky.
Isie se vydala k centru města. Do Stínova snad dnes netrefí, zato měla v úmyslu najít nějaký byť malý palouk, kde by se dalo schovat a kochat se… ehm, přírodou.
Jak se však zdálo, Maeve-Suibhne bylo příliš velké na to, aby se tu jen tak snadno dala najít nějaká příroda. Isabella hodinu jen bezcílně bloudila. Nakonec však dospěla k jakémusi rozložitému dubu, který poskytoval imaginární stín několika trsům trávy a jedné rezavé houpačce. Is se vděčně usadila na prožrané prkénko a trochu se zhoupla. Nebylo to špatné. Opřela se o kloubky ruky, kterou se držela zarezlého řetězu, a zavřela oči. Na přemýšlení to bylo skvělé místo…
Kolem občas proběhlo nějaké to dítě s povykem, občas nějaký uspěchaný dospělák, ale jinak tu byl celkem klid. Isie vnímala, jak ji bolí srdce a ničeho si nevšímala. Seděla si ve vlastním soukromém jezírku smutku a nikdo ji neobtěžoval.
Ani netušila, jak dlouho tam tak snila, když ji to omrzelo. Vstala, trošku se rozhýbala a nechal trošku prokrvit zadek a pak se vydala zpět k paláci. Nedokázala tomu teď říkat domov, i kdyby tu nakrásně opravdu doma byla. Tu budovu obklopoval takový mrak strachu, nejistoty a zklamaných citů, že by nejraději vytáhla spát někde pod širákem. Vzhledem k tomu, že se v Maeve-Suibhne jen tak nějaký takový širák, pod kterým by nebyla jediná budova, stromy, keře či sami lidé, hledal velmi obtížně, nepřipadalo to bohužel v úvahu. Navíc se těšila na ten ples. Doufala, že Tiarnach bude zelenat žárlivostí, až bude Isie tančit s každým kromě něj.
V paláci se cosi dělo. V hale byl klid, zato shora byl slyšet jakýsi povyk. Isie zvědavě vyšla nahoru, rychle schovala plášť pod sukni a zaklepala na dveře Delaneyovy pracovny.
Uslyšela otcovo vzteklé dále. Opatrně tedy otevřela dveře a vešla. Tváře přítomných byly naplněny vesměs zuřivostí a starostmi. Otec se k ní vrhl.
„Isabello!“ vyštěkl místo pozdravu. „Kde jsi ksakru byla?!“
„Projít se venku,“ odpověděla klidně Isie a doufala, že jí plášť pod sukní dobře drží. Když zachytila Delaneyův obličej, všimla si, že na tu sukni právě zlostně zírá. Raději se zase odvrátila.
„Omlouvám se, sire, ale můj otec občas vypění dost bezdůvodně,“ řekla se soucitným výrazem MacReovi, který zíral trochu zmateně, ale zároveň ustaraně. Když ji uslyšel, obrátil k ní pohled, koutky úst mu zacukaly a navzdory jeho vůli se roztáhly do úsměvu.
„Ha, ha,“ ušklíbl se nebezpečně hrabě Casey. „Tak dlouho ses někde toulala, že jsme museli netrpělivě čekat, až se paninka dostaví ke svému vlastnímu zásnubnímu obřadu.“
Isabellou cosi projelo takovou silou, že sebou trhla. Chvíli upírala zděšený pohled do země. Když vzhlédla, očima bezděčně zabloudila k těm Tiarnachovým. Na okamžik se jí zazdálo, že měl ve tváři smutný náznak, ale když mrkla, dojem se ztratil.
Polkla. No dobrá, řekla si. Když si o to říkáš, necito, máš to mít. Chlad na tebe nepůsobí, takže budu muset přistoupit k zákeřnějším metodám. A kromě toho, asi bych se tomu stejně nevyhnula.
„Ano?“ pozvedla obočí a zase klidným hlasem promlouvala k otci. „Že o tom ví všichni, kromě té paninky, co se měla zasnoubit, co.“
„Já měl naopak pocit, že ses o tom nějak dozvěděla a právě proto se schválně ztratila,“ opáčil ledově otec. „Ale zjevně se ti to podařilo i tak,“ dodal znechuceně.
„No ovšem, ale ani to mě před tím nezachránilo, jak vidíš,“ řekla Is a vrhla pohled na MacReu. Díval se na špičku své leštěné boty a na vážné tváři ještě vážnější výraz. Trochu to nesedělo s tím sklopeným pohledem, ale dával tím najevo, že ho její slova bolí.
Isii to také bolelo. On si s ní nezahrával tolik jako Delaney. Sebastian se bude snažit, na rozdíl od chladného lorda. V MacReovi byl cit, který vévoda neschovával pod ledovými maskami, nýbrž jej ukazoval člověku, kterému patřil. A tím byla Isabella.
„Nuže,“ pokračoval otec, „pokud ses s tím tedy smířila, můžeme jít. Nemusíš se převlékat, je to taková formalita pro všechny případy,“ dodával s varovným výrazem.
„Jistě, smířila jsem se,“ usmála se Isie na MacReu a Delaneye opodál okázale ignorovala. Pomstychtivě doufala, že trpí přinejmenším jako celou tu dobu ona.
Hrabě otevřel dveře a oba mladé pustil napřed.
„Vy nejdete, Delaneyi?“ obrátil se na Patricije, když se neměl k odchodu.
„Ne, děkuji,“ odmítl s úsměvem. „Nebudu rušit.“
Casey pokrčil rameny a vydal se za budoucími snoubenci. Tiarnach zůstal sám se sebou a snažil se přejít bolest. Když se Isabella polekala otcových slov, v duchu na ni křičel: Lásko, odmítni jej! Ale ona neodmítla. Pohledem u něj hledala oporu a on znovu zklamal. Neměl s tím zřejmě začínat, ale už bylo pozdě cokoli měnit. Ona si vezme MacReu a lord Delaney zůstane znovu sám. Celý život byl sám, dokud nepotkal ji. A teď ji znovu ztratil. Svou vlastní vinou…

«?»