Malířka, která toužila zase chodit 2

Z veselého děvčátka, kterým byla v pěti letech z ní vyrostla krásná dívka, jejíž jedinou vadou byl silný introvertizmus a mlčenlivost.

Během dvou let v dospívání, kdy procházela krizí, se odreagovávala malováním obrazů, které pak její teta odvezla do galerie. Ředitel galerie byl nadšen a ihned je odkoupil a ne levně. Z Rose se stala bohatá dívka a tak se po smrti tety Rosamundy přestěhovala do velkého bezbariérového bytu v celkem slušné čtvrti. Téměř celý byt byl jedním velkým ateliérem. V osmnácti pak byla přijata na výtvarnou akademii. Jako vzorná studentka se věnovala studiu. Každé odpoledne od čtyř do osmy pořádala prohlídky pro děti v městské galerii, kde je zábavnou tvorbou seznamovala s postupem náčrtu, komposice a techniky malby. Byt jí připadal pro jednoho člověka velký a tak si dala do novin inzerát, že schání studenta nebo studentku na společné bydlení.

Všechno nejlepší, hlásá plakát nad kuchyní Rosiina bytu. *Ano, už je mi dvacet. A stále jsem na vozíčku, který jsem si barevně navrhla.* V rámci studia designu v prvním ročníku výtvarné akademie jako svou seminární práci předvedla kolekci dětských invalidních vozíků, které by dětem zpříjemnily život.

Jako každý den si na vozík připevnila baťoh s pomůckami a tubus na plátna, nasadila si sportovní rukavice a vyrazila přes park do školy. Park odděloval celou čtvrť od centra. Hladký, asfaltový povrch byl na jízdu ideální a tak si Rose dovolila jezdit trochu rychleji. Po cestě potkávala lidi na in-linech, skejtech a na kolech. Pomalu se blížila ke křižovatce dvou cest. Ze strany do ní někdo narazil. Vylítla z vozíku, odřela si loket a čelo. "Pachatel dopravní nehody" ležel o kus dál a nehýbal se. *Bláznivej bruslař*pomyslela si naštvaně. Připlazila se k němu. Měl odřený obličej a nejspíš zlomenou ruku. "Vstávej! Můžeš vstát?" zacloumala s ním. Odmítavě otevřel oči. "Co?" tvářil se jako spadlý z višně. "Narazil jsi do mě! Přednost z prava!" řekla jsem s úsměvem, ačkoliv mě odřené čelo celkem bolelo. " Jo..jasně..teda promiň...nějak jsem tě přehlíd." omlouval se překotně.
"Tak to jsi první" řekla smutně a podívala se na svůj vozík. Vstal s menšími obtížemi, ta ruka byla zlomená. Vyšplhala se na lavičku.
"Mohl bys mi podat můj vozík?" naznačila mu, aby ho přistrčil. Naštěstí byl ocelový a nic se mu nestalo. "Jo...jasně..." tvářil se nešťastně.
"za parkem je nemocnice. Pojedeme tam spolu. Necháš se ošetřit." řekla mu odhodlaně, protože stále vypadal zaraženě. Přezul se do tenisek a brusle strčili do Rosiina baťohu. Park přejeli za deset minut. Během dalších patnácti stáli už venku. Kluk měl ruku v sádře, měl naražená žebra a natrhlé obočí. Rose měla zafáčovaný loket a sešitou ránu na čele. "Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Tom Parker."
"Parker jako Parkerova galerie?" vykoktala ze sebe rychle.
"Hm. Přesně. a Ty..?"
"Já jsem Rose. Rose Barkerová"
"Aha. Tátův génius. Už jsem o tobě slyšel. Některé tvoje obrazy máme doma v hale." smálse a potom se k němu přidala i Rose.
"Ještě jednou ti chci moc poděkovat."
"Není zač." vyměnili si telefoní čísla a Rose spěchala do školy.