Tma - Zánik světa

Opuštěnou nemocniční chodbu osvětlovalo jenom blikající světlo, které v krátkých záblescích ukazovalo rozházené věci na zemi spolu s páchnoucími kalužemi. Do ticha přerušovaného pouze bzučením blikající žárovky se ozvalo cáknutí, když se tým pěti lidí přesouval chodbou a někdo právě šlápnul do jedné z kaluží. Všichni byli oblečeni v přiléhavém černém oblečení, puškami mířili před sebe. Pouze úzký pruh světla z baterek na zbraních jim po celou dobu jistil aspoň malý rozhled po okolí. Dva z nich společně nesly jakýsi přístroj ve tvaru ocelové krabice. Muž vepředu zvedl ruku a všichni se zastavili. Byli pár kroků od vyvrácených dveří.
„Podle skeneru jich tam je deset.“ Oznámila modře osvícená tvář dívky sledující displej. „Všichni uprostřed – spí.“ Zvedla svůj pohled od přístroje k muži vepředu.
„Seane, Garricku, připravte se.“ Oslovil ty dva, co nesli přístroj, který měl na sobě nyní zeleně blikající bod. Oba zmiňovaní jen přikývli. Na tváři staršího z nich zasvítila při dalším probliknutí světla růžová jizva táhnoucí se přes pravé oko až ke rtu. Pevněji uchopil madlo přístroje. Velitel týmu se podíval na blonďáka, který svým vzhledem připomínal spíš kluka ze střední než ostříleného člena týmu. „Waite, hlídej nám záda.“
Sám vykročil vpřed s opatrností tygra číhajícího na svou kořist. S každým krokem, který učinil směrem ke dveřím slyšel stále jasněji tiché chrčení přicházející ze středu místnosti. Svou baterkou mířil nízko na podlahu. Stoupal s ní opatrněji výš a výš, až uviděl chodidla. Dost dlouho nemytá chodidla se zarůstajícími nehty, které znamenaly smrt každému, kdo byl jimi škrábnut. Dal znamení Garrickovi a Seanovi, ti okamžitě přišli k veliteli a položili krabici krok před něj. Zjizvený – Garrick- vytáhnul od pasu menší pistol a namířil před sebe do místnosti. Dívka z týmu čekala s prstem u svého displeje a sledovala velitele. Mávnul rukou a Garick vystřelil. Celá místnost se rychle začala zahalovat do kouře.
„Alice! Síť.“ Zavelel a o zlomek vteřiny později se dívčin prst dotknul obrazovky a z krabice vystřelila síť zabírající celou plochu místnosti. Teď už mířil velitel výš než jen na podlahu. Úzký kužel světla mu osvětloval kvílející a rozzuřené tváře lapených, kteří se mermomocí chtěli dostat ven z té sítě.
„Jsou tam všichni,“ prohlásila Alice.
Kvílení začalo ustávat. Velitel spolu s Garrickem a Seanem pozorovali tváře, které pomalu přepadal spánek. Těla se kupila přes sebe. Opět se začalo se ozývat chrčení, tentokrát trochu tišší. Kouř se už v místnosti rozplynul, když tam celý tým vkročil.

Velké ocelové dveře s provizorně nasprejovaným nápisem „Laboratoř“ se otevřely a do místnosti vešel velitel se svým týmem. Starý vědecký pracovník a jeho o hodně mladší kolegyně zvedli své hlavy od počítače a podívali se jejich směrem. Dívka v bílém plášti se jim okamžitě vydala naproti. Sean, Garrick a Wait tlačili klec ještě podřimujících úlovků.
„Pět samců, dvě samice a tři mláďata.“ Oznámil velitel, vysoký hnědovlasý muž, když se k nim doktorka přiblížila.
„Pane, Courteney, jsou to muži, ženy a děti. Musím vám připomenout, že jsou to lidé.“ Oponovala mu doktorka.
„Byli to lidé, teď už ne. Teď buď postávají uprostřed místností blízko u sebe a odpočívají, a nebo si vesele vraždí a rozsévají smrt.“ Trval si na svém a postavil se k světlovlasé doktorce, která věnovala úsměv blonďáčkovi z týmu.
„A zase to budou lidé, až zjistíme, co to zapříčinilo, že se tak změnili a proč se v evolučním žebříčku posunuli trochu dozadu, jak se zdá.“
„Doktorko, nenechte se vysmát, trochu dozadu? Radši to teda nazývejte mutací než evolučním krokem vzad. My lidé se od těchto kreatur lišíme a to dost. Dneska večer vám to dokážu.“
Doktorka ukázala, kam přijdou úlovky. A ostatní z týmu tam odtáhli klec.
„To má být pozvání na rande, pane Courteney?“
„Přesně.“ Poprvé za celou dobu se usmál. Na jeho slabě opálené tváři se objevily kolem koutků úst vrásky, které ho dělaly ještě více atraktivnějším než sebejistá póza, kterou teď měl.
„Je mi líto, dnes večer už něco domluveného mám.“ Pokrčila rameny doktorka a spolu s ostatními členy týmu se vracela zpět k veliteli. Ten zabodnul pohled do Waita, který už automaticky zvednul ruce do výše hlavy na znamení kapitulace.
„Není ti to blbý, juniore? Měl jsi Rebeccu doma asi tak čtrnáct let.“
„No, já za to nemůžu, že mám víc šarmu než ty.“ Usmál se blonďáček na velitele.
„Smiř se s tím, Rydere, jako můj bratr si mě může Wait zamluvit stejně tak jako ty.“ Pronesla doktorka, když kolem něj procházela.
Ryderovo čelo se stáhlo. Tým začal odcházet zase pryč směrem k ubikacím. On tam ještě zůstal stát.
„Ty pořád jen zachraňuješ svět, co kdybych potřeboval zachránit já?“
Otočila se na něj a prohlídla si ho. S úsměvem k němu došla. Dívala se na něj s trochu zakloněnou hlavou a svýma světle modrýma očima se vpíjela do těch jeho tmavě hnědých. Stoupla si na špičky a dala mu krátkou pusu na rty.
„To je malá dávka medicíny. Teď už musím pracovat.“ Otočila se k němu zrzavá doktorka zády a odcházela ke stolu s počítači.
Zavrtěl hlavou a odcházel s nespokojeným výrazem ve tváři. Tým na něj čekal za dveřmi.
„Ty stále čekáš, že se přes den bude věnovat víc tobě než práci?“ zeptala se černovlasá dívka z týmu s úsměvem na rtech.
„Jsem naivní jak holka, co?“ Alice ho probodla pohledem. „Jdem se ožrat týme, dnes už je padla a Wait ještě neumí pít.“ Se souhlasným zamručením a smíchem se celý tým vydal do skladiště.