Tma - Zánik světa III

Jak už to bývá u těch, kteří jsou svou prací posedlí, vstala ještě během noci Rebecca z postele a po oblečení se zamířila rovnou do své pracovny v podzemí této budovy. Detektory pohybu vždy osvětlily chodbu, kterou procházela, i když ona by cestu našla i poslepu. Chladné šedé zdi bez jakýchkoliv oken nebo obrazů- nebylo tu nic než jen strohost. Nikdo se tu nestaral o estetiku, šlo jen o účel. Dveře s nasprejovaným nápisem neotvírala, jí stačily ty malé postranní. Rozsvítila světla a krátce si zívla.
„Dobré ráno,“ pozdravila laboratoř ponořenou do hluku vyvádějících pozměněných lidí v klecích.
Došla ke svému stolu a počítač již byl připraven. Na obrazovce běhaly kódy, které snad ani nemohly nic znamenat, byl to přece jen dlouhý shluk písmenek nepravidelně se střídajících. V kapsy u pláště hledala gumičku, kterou by si svázala vlasy. Zamračila se, asi ji měla někde nahoře. Povzdychla si a zasedla ke stolku. Do úsvitu zbývaly ještě dvě hodina a ona už si začala prohlížet výsledky testů. Nekonečná a hnidopišská práce, kterou vykonávala už několik let bez zdárného výsledku.

***

„Rydere! Becco! Rydere!“
Ryder okamžitě vyskočil z postele.
Kde jsou ty doby, kdy tenhle hlas znamenal, že chce malý Wait snídani a k tomu naštvat Rydera?
Jenže dnešek nebyl jeden z těch dnů, kdy se probudili do prosluněného rána s boucháním na dveře a hulákáním Waita. Ne, dneska se probudil v temné místnosti docela sám a Wait nebyl malý kluk, ale mladý muž s pistolí v ruce, který měl ve tváři starostlivý výraz.
„Kde je Becca?!“ podíval se po pokoji. To, že je Ryder je jen v rouchu Adamově, přešel, teď nebyla situace na vtípky.
„Co se děje, Waite?!“ jeho hlas byl mohutnější a autoritativnější než ten Waitův.
„Dostali se dovnitř, nebo spíše ven, nevím, ale pobíhají tady všude...“
Zoufale těkal pohledem po místnosti a hledal svou sestru, zatímco se Ryder už oblékal. Přetáhl si černé triko přes hlavu a pak si vyměnily pohledy. Oba dva věděli, kde bude. Vyběhli směrem k schodišti. Měli před sebou několik pater dolů, kde na ně čekal tým. I tak to nebyl moc příjemný pocit probíhat tu s pouhými šesti náboji, o tom se měl Ryder přesvědčit během chvíle.
Jedno patro, dva výstřely.
Sakra, bude muset začít šetřit. Ušklíbnul se a přidal na tempu.
Další patro, další výstřel.
Rebecco, že ses schovala? Prosili v duchu oba.
Už jen dvě patra. A už jen 3 náboje.
Plíce pracovaly na sto dvacet procent, ale stejně nestíhaly. Takhle vynervovaní neběželi snad nikdy.
Z dveří na ně vyskočil jeden z nich. Wait se nestačil ani otočit, když se mu mutant snažil prokousnout hrdlo.
Výstřel. A další. Mrtvola ne-člověka spadla k zemi. Krátká výměna pohledů. Ani jeden nic neřekl, nezdržovali se, Rebecca.
Zbývá patro a jeden náboj.
Bože, stůj při nás.
V mezipatře opět vystřelil. Naštěstí neminul. Tak a teď tou pistolí může akorát tak hodit.
„Rydere, Waite! Tady!“
Jak rádi slyšeli hlas Alice. Ovšem krásnější než hlas Alice byl řev jejich zbraní, které nemilosrdně kosily jednoho za druhým. Ryder zahodil tu malou pistol a spokojeně v rukách potěžkal svou obvyklou zbraň.
Na chodbě se po chvíli rozhostilo ticho, ale to už Ryder v čele vyšel směr laboratoř. Alice s ním srovnala krok.
„Jak se sem dostali?“
„Nevíme, prostě jich najednou byly plné chodby,“ zamumlala dívka s modře posvíceným obličejem.
„Neměli by tu fungovat kamery?“
„Stáhli je, prý to bralo moc elektriky...“
Sean se ušklíbnul.
„Rydere, půjde to na náš list; Proč nakopat papláše do prdele?“ zeptal se.
„Samozřejmě, hned na první místo.“
Sem tam spadlo nějaké tělo po výstřelu na podlahu, ale jinak byl klid. Došli až ke dveřím, nebo spíše k místu, kde dříve stávaly dveře s nápisem „Laboratoř“. Nyní zde byla díra pro průchod několika lidí najednou. Vevnitř se nesvítilo, klece byly rozevřené, všude nepořádek, ale nikde žádné tělo.
„Rebecco!“
Nejmladší člen týmu to už nevydržel a zavolal její jméno. Zoufalý pokus od ještě zoufalejšího člověka.
„Waite, tiše, můžou přijít...“ řekla Alice, která k němu byla nejblíže, a stiskla mu rameno. Snažila se ho připravit na nejhorší, ovšem to už jejich velitel otevřel dveře do sousední místnosti a zastavil se.
„Rebecco!“ vydechl neuvěřitelně tiše a zároveň překvapeně a šťastně.
„Měls pravdu, neumí otevírat dveře,“ zašeptala mu do ucha sotva ji sevřel v náručí.
Během pár vteřin se do místnosti nahrnuli i ostatní a přibouchli dveře.
Další problém se jim totiž začal hlásit. A blížil se.