1.1. - Prolog

Rok 1977, Ukrajina - osmnáct kilometrů od města Černobyl a šestnáct kilometrů od běloruských hranic je zahájena stavba jaderné elektrárny. Její plánovaný výkon je 3.2 gigawattů, což je celých deset procent tehdejší produkce elektrické energie na Ukrajině. Nejen okolní státy, ale celý Sovětský svaz je bombardován propagandou o nadčasovém pokroku a nadlidském, hrdinském úsilí dělníků, kteří lijí beton a pokládají armatury.
Roku 1983 je dokončen čtvrtý blok elektrárny. Vedoucím provozu se stává profesor Anatolij Stěpanovič Ďjatlov: muž narozený na sibiřském statku, který ve čtrnácti letech utekl z domu a později se (z velké části díky členství ve straně) vypracoval na atomového fyzika. V Pripjati, městě vzdáleném asi půldruhého kilometru od elektrárny, není jediný dospělý člověk, který by v ní nepracoval. Byt ve městě dostane automaticky každý zaměstnanec a každý propuštěný musí automaticky svůj byt podstoupit svému nástupci a odejít z Pripjatě. Jedná se o drsnou metodu ukrajinských úřadů, jak zaměstnance elektrárny donutit ke kázni.
Když v paranoickém prostředí Studené války dojde k útoku na íránský jaderný reaktor ruské konstrukce, Sovětský svaz je na nohou a jsou nařizovány bezpečnostní testy. Na 25. dubna 1986 je v Černobylu naplánován test nouzového vypnutí reaktoru v případě podobného útoku, ke kterému došlo v Íránu.
O půl jedné ráno se ve velínu elektrárny sejde tým techniků, který má provést test čtvrtého bloku elektrárny. Podle předpisů se má výkon snížit o třetinu, cca na 700 MW, a pak simulovat výpadek proudu, zásobujícího ovládací prvky reaktoru. Konstruktér předpokládá, že roztočená turbína generátoru bude schopná pohánět kontrolní obvody a čerpadla, zajišťující oběh chladící kapaliny, než se po cca 40 sekundách nahodí záložní generátory, které zajistí automatické vyřazení reaktoru z provozu. Ďjatlov, despotická a arogantní autorita, se samovolně rozhodne pokus provádět při výkonu pouhých 200 MW. Vedoucí směny Alexandr Akimov ho upozorní, že to je proti bezpečnostním předpisům, a žádá, aby Ďjatlovovo rozhodnutí a jeho protest byly zaznamenány do výkazu.
Začíná snižování výkonu. Kvůli hádce mezi profesorem a vedoucím směny je šestadvacetiletý operátor Leonid Toptunov, řídící pokles výkonu, rozrušen natolik, že nechá výkon klesnout až na nulu. Brunátný Ďjatlov mu pohrozí vyhazovem, což by znamenalo i nucené odstěhování z města, a nahradí "neschopného" technika jiným. Výkon je zvýšen na požadovaných 200 MW. Během nečinnosti reaktoru ale chladící voda v primárním okruhu neobíhala, začala se přehřívat a tlak vzniklé páry začal geometrickou řadou narůstat. Dvacet minut po jedné hodině ranní náhradní technik hlásí problém s drasticky rostoucím tlakem. Do toho začne řídící systém hlasitým přerušovaným vrčením signalizovat totéž. V místnosti se rozsvítí výstražné červené světlo. V této vypjaté situaci Ďjatlov nařídí spustit bezpečnostní borové tyče, které mají okamžitě zastavit štěpnou reakci v reaktoru. To je osudové rozhodnutí, při kterém vyvstane na povrch fatální konstrukční vada elektrárny: grafitové špičky pohotovostních tyčí mají zcela opačný účinek, než se předpokládalo. Za půl minuty se tlak a výkon zvýší více než stokrát.
Servisní technik, který stojí ve strojovně parního oběhu, je svědkem toho, jak vedle něj olověná trubka o průměru třiceti centimetrů praskne jako obilný stvol a jak se během zlomku sekundy strojovna naplní radioaktivní párou. Vyběhne ze strojovny a jako o život uhání k velínu. Cesta vede kolem reaktoru, respektive kolem jeho patnáctimetrového uzávěru. Po tom, co tam vidí, mu překvapením a úžasem padne čelist: třísetpadesátikilové olověné segmenty uzávěru, jejichž středy vede přes 1300 palivových tyčí a přes 200 regulačních tyčí, vlivem tlaku páry pod sebou nadskakují jako poklice obrovského hrnce. Po několika desítkách sekund marného mávání do bezpečnostní kamery, aby osazenstvo řídící místnosti upozornil na alarmující úkaz za sebou, technik pokračuje v cestě. Musí podat zprávu osobně. Několik sekund potom, co doběhne na velín a již tak dost znepokojeným kolegům celý zadýchaný oznámí, co se děje u reaktoru, se ozve rána. Budova, tvořená metr silným betonem, se otřese. Všem je ihned jasné, že to nevěští nic dobrého. Ve skutečnosti prasklo několik palivových tyčí.
Je 1:23:48 - vteřiny ubíhají a odpočítávají čas do katastrofy. Napětím paralyzovaní technici stojí ve velíně a zmateně jeden přes druhého křičí. Pomalu, ale jistě se přiblíží osudová vteřina, která bude mít následky až do dnešních dnů - přesně v 1:23:58 pětisettunové víko reaktoru vyletí do povětří, tlaková vlna otřese znovu celou budovou, vyrazí dveře velína a všechny uvnitř povalí na zem. Ve vzduchu je během půl minuty cítit podivná kovová chuť - chuť radioaktivního uranu. Alexandr Juvčenko, jeden z techniků, jakmile se vzpamatuje a zvedne ze země, vyběhne ven a hledá ostatní, kteří zůstali v jiných částech budovy. Jeho cesta opět vede kolem reaktoru. To, co vidí, je o několik řádů znepokojivější něž to, co na témže místě před necelou minutou pozoroval jeho kolega - místo víka reaktoru zeje do země ohromná temná díra. Místo stropu, tvořeného třemi metry litého betonu, vyztuženého ocelovými armaturami tlustými jako mužská ruka, zeje díra, kterou jsou vidět hvězdy, tak jasné a zářící jako nikdy. Strop jednoduše chybí.
Vzniklou dírou do ovzduší uniká 130 tun radioaktivního grafitu a 50 tun samotného oxidu uraničitého. Desetkrát tolik ale ještě zůstalo na dně reaktoru. Přestože Juvčenko stojící necelých třicet metrů od tohoto neviditelného zabijáka dostal tisícinásobek smrtelné dávky radiace, odešel tak brzy, že přežil. Ovšem ne bez následků.

Město Pripjať probudí temná rána, která se dá nejen slyšet, ale i vidět a cítit. Všichni obyvatelé města jsou během jediné vteřiny na nohou a naskýtá se jim pohled na oslňující záři v místě, kde stojí elektrárna, kterou všichni tak dobře znají. Všem je jasné, že se stalo něco moc vážného. Děti brečí, psi kňučí a vrčí a dospělé začne bolet hlava, někteří zvrací. Málokdo tuší, jak se projevuje nemoc z ozáření, jinak by panika byla mnohem horší - neinformovat obyvatele o účincích radiace byl zvrhlý úmyslný tah úřadu pro jadernou energii.
Za svítání se objeví několik vojenských vrtulníků a jako první podávají šokující svědectví o havárii. Vzniká několik filmových záznamů přímo z těchto vrtulníků - radiace byla tak silná, že do filmu vypálila černé skvrny, které jsou při sledování záznamu dobře patrné - kameramani i piloti vrtulníků do několika dnů umírají na ozáření. Ve městě se objeví i pozemní armáda a z městských ampliónů se začne ozývat ohlušující smyčka o "neuspokojivé jaderné situaci v elektrárně Černobyl." V časných nočních hodinách toho dne, tedy skoro 24 hodin po výbuchu, úřady vydají příkaz k evakuaci 130 tisíců obyvatel Pripjati, Černobylu a ostatních obcí v okruhu 30 kilometrů. Ošetřovny se plní stovkami lidí s černými skvrnami na kůži.
Druhý den do města přijíždí desítky autobusů přivážejících dělníky, určené k likvidaci katastrofy. S nimi do města putují i desítky kusů techniky, která jim v tomto úsilí má pomoci. Ihned se začne tvořit takzvaný sarkofág, který má pod svými stovkami tun masivního betonu navždy pohřbít reaktor i s jeho smrtonosným obsahem. Z každého muže, který se účastní betonování, se nevědomky stává hrdina - nikdo z nich nemá protiradiační oděv. Pár šťastlivců má na sobě gumovou kombinézu, o které si myslí, že je ochrání, přestože se ve skutečnosti jedná o pouhý protichemický oblek, který nemá ty nejmenší ochranné vlastnosti proti gamma záření - tito lidé postupně končí na ošetřovně, jeden jako druhý, a ve stejném pořadí umírají. Narozdíl od dělníků, kteří elektrárnu stavěli, o těchto, skutečných hrdinech se v médiích nemluví. Nemluví se totiž ani o katastrofě jako takové. Stovky lidí umírají, aniž by se kdy dozvěděly, proč. Osvěta v této otázce byla v té době minimální a drtivá většina informací o jaderné energii byla vojenským tajemstvím.
Za týden je dokončena evakuace obyvatel. Zhruba ve stejnou dobu končí betonování elektrárny. Lidé se pomalu vytrácí, veškerá použitá technika od šroubováků po bagry je na ohromných prostranstvích ponechána navždy svému osudu. Z Pripjati se stává město duchů, tramvaje stojí na zastávkách tak, jak je obyvatelé, zastižení poplašným hlášením, opustili, v bytech na stolech ještě stojí hrnky s nedopitou kávou.

Oblast v okruhu 30 kilometrů od elektrárny je neprodyšně uzavřena armádou, je nad ní zakázaný přelet všem, i vojenským (!!) letounům a začne se jí říkat Zóna. Zóna, do které se nikdy žádný živý člověk nesmí vrátit. Každý, kdo se přiblíží na sto metrů k hranici Zóny, je bez milosti zastřelen. Je ale jasné, že ne každý z 600 tisíc ruských vojáků, vyčleněných na ochranu hranic, je nepodplatitelný - podle neoficiálních zpráv se několik set obyvatel vrátí do svých domovů.
Mrak radioaktivního prachu se šíří přes Bělorusko nad Evropu, odtud pak přes Atlantik až ke Grónsku a pobřeží Ameriky. Zpráva o strašlivé ekologické katastrofě se přitom šíří mnohem později a pomaleji než samotné mračno. Co je alarmující - ruská vláda se ke katastrofě přiznala až po tom, co zaměstnanci švédské jaderné elektrárny asi 1100 kilometrů od Černobylu odhalili při nástupu na odpolední směnu na svém oblečení radioaktivní částice.

Odborníci uvnitř sovětského svazu dělají takzvané "závěry do šuplíku", o kterých se nesmí nikde mluvit: během 30 let desetinásobně vzroste počet případů leukémie a rakoviny, na sto tisíc obyvatel z různých koutů světa zemře na smrtelnou dávku smrtícího záření a objeví se desetitisíce případů mutací novorozenců. Tyto obavy se však nakonec naštěstí nenaplní.

Poté, co v devadesátých letech americká armáda vyvine systém, později označovaný jako GPS, Moskva si na tajné schůzce s prezidentem USA vynutí zákaz pořizování družicových záběrů nad Zónou. Americká strana nechápe proč, ale nakonec souhlasí. Vyžaduje to potřeba urovnat rusko-americké vztahy.
Svět na Černobyl pomalu zapomíná. Až na dva poslední jsou všichni zaměstnanci elektrárny, dne 26. dubna 1986 přítomní na testu bezpečnosti, mrtví. Přežili jen dva: profesor Ďjatlov ani ve svém posledním interview krátce před svou smrtí v roce 1997 nepřiznal vinu a z katastrofy obviňoval Úřad pro jadernou energii, který údajně elektrárnu s tak závažnou konstrukční chybou neměl nikdy uvést do provozu. Druhým přeživším je Alexandr Juvčenko, který se svou rodinou žije v Moskvě - prodělal přes dvacet implantací kožních štěpů, protože po prvním týdnu v nemocnici se z něj ozářená kůže začala sypat jako prášek. Kromě toho trpí extrémně nízkou srážlivostí krve. Důležité ale je, že žije.

Mezitím budovy v Zóně chátrají a rozpadají se, mezi dlaždicemi na hlavní třídě už rostou desetileté břízky, opuštěná auta a tramvaje požírá rez, kterému značně napomáhá radioaktivita. Slavné ruské kolo v tamním zábavním parku postupně přichází o své kabinky, jejichž úchyty korodují, a veškeré známky lidské činnosti požírá vegetace.
Není však lidských očí, které by tuto rostoucí nadvládu přírody mohly pozorovat. Po původních obyvatelích, kteří se sem vrátili, jako by se slehla zem. Zonální fauna je zastoupena jen smečkami psů, kvůli radiaci zcela slepých a lysých. Někteří z nich poté, co se po jejich majitelích slehla zem, kousali do kovového řetězu, který je poutal k boudě, tak dlouho, dokud nepovolil, i když je to většinou stálo naprostou ztrátu zubů. Jiní byli během evakuace propuštěni svými majiteli, kteří tušili, že se sem nevrátí... Ti nejzmutovanější jsou pak příslušníky generace, která z těchto psů vznikla již v Zóně. Šest nohou, dvě hlavy, hlava větší než tělo, to všechno je v řadách zdivočelých psů běžný úkaz. I z ostatních živočichů, bývalých domácích mazlíčků nebo hospodářských zvířat, se staly divoké, znetvořené bestie, pobíhající po stejně zdivočelé přírodě, dokud je potichu neskolí silnější úroveň radiace.

V prvním desetiletí 21. století opět přichází na scénu Člověk. Najde se několik podnikavců, kteří přes nestřežené úseky hranic Zóny dokáží propašovat turisty, kteří chtějí vidět, jak vypadá radiací zamořená divočina uprostřed Evropy. Protože tento fenomén připomíná situaci z románu bratrů Strugackých "Piknik u cesty", který byl napsán 8 let před černobylskou havárií, jsou tito průvodci jako jejich knižní předchůdci označováni pojmem STALKER. Vyzbrojeni dozimetrem, mapou, kompasem a baterkou vedou udivené turisty přes neobdělávaná pole, rozpadlé zemědělské usedlosti, podél zrezivělých teplovodů, vedoucích odpadní teplo reaktoru do pripjaťských bytů, až k samotné elektrárně. Trasy byly pevně stanovené a kdo se z nich vzdálil, většinou draze zaplatil.

Zde začíná náš příběh. S vyprávěním započne ruský turista, který cestu do srdce Zóny s jedním takovým průvodcem prodělal v červnu roku 2009. Cituji z jeho zápisků, které jsem si dovolil místy doplnit a udělat je tak prozaičtější...