1.2. - Tenká hranice

Zde začíná náš příběh. S vyprávěním započne ruský turista, který cestu do srdce Zóny s jedním takovým průvodcem prodělal v červnu roku 2009. Cituji z jeho zápisků, které jsem si dovolil místy doplnit a udělat je tak prozaičtější:

„O možnosti výpravy do zakázané oblasti jsem se dozvěděl od bratrance své ženy, ani nevím, jak se vlastně známe, vím jen to, že se jmenuje Vladimír. Žije v Kyjevě a o černobylskou katastrofu se nikdy moc nezajímal. Naproti tomu mě zaujala ihned. Protože neměl žádné další informace, nezbývalo mi, než za ním přijet na Ukrajinu a pokusit se zjistit něco konkrétního na vlastní pěst.
Po krátkém přemlouvání svolil, že mě zaveze na sever od hlavního města.
Když jsme se blížili k hranicím zamořené oblasti, začaly se objevovat varovné tabulky, ploty z ostnatého drátu, silniční hlídková stanoviště a vojenská vozidla. Hned první hlídka, které jsme se nedokázali vyhnout, nás zastavila a zatímco jeden příslušník federativní armády prohlížel naše dokumenty, další tři se zkoumavými pohledy obcházeli naši Volhu s pozvednutými samopaly. Jelikož byly veškeré naše papíry v pořádku, byli jsme po perné půlhodince propuštěni s varováním, abychom se ve vlastním zájmu neopovážili překonávat překážky, které mají civilistům zabránit vniknout do nebezpečného území kolem Černobylu. Otočili jsme vozidlo a vrátili se do poslední vesnice, kterou jsme projížděli. Tuším že se jmenovala Pyljava.
Vesnice vypadala, jako by stála na konci světa: mnoho domů bylo opuštěných, na ulicích nebylo živáčka, auto jsme zaznamenali všehovšudy jedno, stálo u zchátralého motelu. Zastavili jsme a šli se podívat, jestli je motel funkční. Byl.
Vevnitř seděl kromě drobného, čilého hostinského jediný člověk – hubený, s vystouplými lícními kostmi a velmi vážným výrazem. Zeptali jsme se obsluhy, jestli se zdejší všudypřítomná vojenská ostraha dá nějak obejít. S určitostí prohlásil, že je to vyloučeno. Řekli jsme, že bychom se tam rádi podívali. Ten druhý člověk nás poočku pozoroval, ale mlčel.
Když jsme dopili hrnek silného čaje, zaplatili a odcházeli, onen podivín ve dveřích chytil Vladimíra za loket a pokynul nám, abychom se vrátili. Sešli jsme po schodech do sklepa budovy a tam se přiznal, že je jeden z oněch pověstných stalkerů a že nás za dvacet tisíc rublů od každého do Zóny propašuje a provede nás tam. Protože jsme nebyli připravení, dali jsme dohromady stěží polovinu. Nehnul ani brvou a řekl, že mé značkové hodinky a mobil chybějící část obnosu nahradí. Měli jsme tak dostatek prostředků pro jednoho člověka. Vladimír, stále ještě zcela netečný k tomu, co bylo za ostnatými dráty, nic nenamítal proti mému nesmělému návrhu, že by na mě počkal v tomto motelu a já bych se do Zóny vydal sám. Průvodce ale tvrdil, že přes zátarasy se dá dostat jedině v noci, a to ještě ne vždy. Peníze si nevzal a opustil nás s tím, že na nás v deset večer bude čekat zde a rozhodne se, jestli je vhodná příležitost pro cestu. Pocítil jsem vlnu vzrušení. Můj společník Vladimir začal přemýšlet o návratu. To jsem kategoricky odmítl a připomněl mu, co je cílem celé mé návštěvy Ukrajiny. Ustoupil, ale celkem moudře navrhl vzdálit se z této vesnice a vrátit se až večer. Pravdou je, že naše červené auto by asi bylo místním vojákům nápadné. Proto jsme se rozloučili s majitelem motelu a odjeli jsme do jiné vesnice, ležící o asi deset kilometrů dále od střeženého perimetru.
(…)
Když se začalo stmívat, pocítil jsem znovu ten pocit napětí. Vydali jsme se zpět do Pyljavy. Obdivuji Vladimíra, že jel se zhasnutými světly. K motelu jsme dojeli mlčky, už za tmy. Onen drobný mužík již čekal před domem, snad upozorněn zvukem motoru, a otevřel nám vrata do garáže za motelem. Uvedl nás do lokálu, jehož okna byla zatemněná a kde si nad svazkem svíček náš průvodce ohříval ruce s rukavicích s ustřiženými prsty. Chvějící se světlo desítky plamínků vrhalo na stěny skličující, deformované stíny našich postav, a já pocítil něco jako strach. Když nás náš průvodce spatřil, obrátil se ke světlu zády, takže jsme mu neviděli do tváře, a začal mluvit klidným, hlubokým hlasem:
„Dnes je dobrá chvíle k cestě. Jestli pořád ještě trváte na výpravě tam dovnitř, předejte mi peníze a můžeme začít probírat organizační záležitosti.“
Předal jsem mu peníze, hodinky a mobilní telefon. Jen předměty zběžně prohlédl a předal je barmanovi. Začalo nám docházet, že i ten má s výpravami cosi společného, ačkoli se tvářil, že svého jediného hosta nezná a popřel možnost překonání zátarasů. Průvodce natáhl ruku směrem k Vladimirovi, jako by od něj chtěl dalších dvacet tisíc. On jen pokrčil rameny a procedil skrze zuby:“Já tam nejdu…“ Průvodce ho obdařil opovržlivým pohledem a prohlásil, že tam lze pozorovat téměř nadpřirozené jevy, jaké se nevyskytují nikde jinde, nejen na Zemi, ale ani v celém vesmíru. Vytáhl z kapsy malý zářící předmět a nechal nás vzít ho do ruky.
Jednalo se o jakýsi kámen nebo jiný tvrdý předmět přírodního původu, který byl napůl průhledný a z jehož středu vycházelo jemné, uklidňující namodralé světlo. Průvodce nás nechal chvíli kochat se předmětem v mé ruce a pak připustil, že i my bychom tam takový mohli najít. Vypadalo to, že Vladimira začala nahlodávat touha přidat se ke mně. Pak ještě průvodce ukazovákem pokynul barmanovi, ten zpod zaprášeného, popraskaného dřevěného pultu vytáhl fotografii a podal nám ji. Na ní bylo vyfoceno pole, doslova posypané těmito zářícími modrými předměty. Ona modrá barva se jinak hnědookému Vladimirovi leskla v očích a bylo vidět, že si ho průvodce získal na svoji stranu. Hned se ale zarazil a přiznal, že u sebe dvacet tisíc nemá.
Průvodce neuvěřitelně pomalým a promyšleným pohybem pokynul za bar, ke dveřím, kterými jsme sem přišli, když jsme v garáži vystoupili z auta. Vladimir zbledl:“Auto nedám, jak bychom se odsud pak dostali? A kromě toho chcete snad naznačit, že má hodnotu jen mizernejch dvacet tisíc rublů?“
„Za vaše peníze dostanete dostatečnou ochranu před radiací, abyste se z výpravy vůbec vrátili. Já sám dostanu do kapsy jen několik set, a několik set si naúčtuje můj společník", pokynul průvodce na barmana,"nejvíc tu riskuji já a je moje dobrá vůle, že vaše peníze použiji na zabezpečení vašeho přežití, nikoli svého komfortu. Pokud se vám dvacet tisíc zdá za moje skromné služby příliš, okamžitě odjeďte, ale budete do konce života litovat, že jste odmítl tuto mou nevšední nabídku. Je to na vás…kromě toho artefakty jako je tento…,“ pozvedl modrý předmět v ruce,“ se dají dobře prodat, nejen pro svůj vzhled, ale především pro svoje účinky na lidské tělo – pokud se vám podaří nějaký podobný najít, jeho cena bude srovnatelná s cenou vašeho vozidla, které má mimochodem svoje nejlepší léta evidentně za sebou.“
„Dobrá…stejně si brzo budu muset koupit jiný..." , nedbaje narážky na svého červeného plechového miláčka Vladimir nakonec rezignovaně souhlasil a stejně rezignovaně několik sekund nato pustil klíče do barmanovy otevřené dlaně.
„Moudrá volba…,“ utrousil průvodce s potěšeným, nikoli však zlomyslným úsměvem,“můžeme tedy pokročit k další záležitosti. Vasile, přines vybavení…“
V tu chvíli nám bylo jasné, že ten nenápadný mužík je mnohem spíš než barman tohoto liduprázdného podniku průvodcův společník a mecenáš. Odešel do místnosti za barem a po chvíli se vrátil s náručí plnou předmětů. V chabém světle svíček nebylo poznat, o co se jedná, dokud barman věci na pultu nerozdělil do dvou shodných hromádek a nepokynul nám, abychom přistoupili. První, co mě upoutalo, byla kožená bunda se zipem, kapucou a dlouhými rukávy. Když jsem ji chtěl zvednout, abych si ji lépe prohlédnul, překvapilo mě, jak nečekaně těžká je. Vasil naštěstí začal s výkladem, který odpověděl nejen na moji čerstvou otázku ohledně bundy, ale i na otázky, které bych určitě položil, až bych se dostal k dalším předmětům před sebou:
“Do týhle kožený bundy sou přišitý olověný destičky. Olovo chrání před radiací, ale je děsně těžký, jak některý z vás už měli možnost zjistit. Bunda má i kapucu, která je taky vycpaná pytlíkama s olověnejma brokama, což je nejlepší ochrana hlavy před tim mizerným zářením. Pak tu máte baterku – čelovku, kterou si, jak název napovídá, dáte na čelo a rozsvítíte, abyste měli volný obě ruce, ono je to většinou nutný… i tak ale můžou v Zóně nastat situace, že budete potřebovat ruce nejmíň čtyry, ale s tim nikdo nic neudělá. Čelovka má navíc tu výhodu, že svítí tam, kam koukáte. No, dál tu je dozimetr, kterej slouží k odhalení hodnoty záření. Pokud to ukazuje víc než 'pěcet', je zle a musíte se rychle vrátit někam, kde to není tak zlý, jinak budete kaput… ty záběry z televize, jak vypadá takovej obyčejnej ozářenej, určitě znáte nazpaměť i pozpátku…no, vy pane máte ten lepší, kterej má i nasvícení displeje, takže na něj furt nemusíte zaměřovat baterku, když se chcete přesvědčit, že to, v čem zrovna stojíte, není radioaktivní. Tady ten váš 'držgrešle kumpán' dostal tu větší 'křusnu', na kterou holt bude muset furt 'čučet', ale až se nám rozjede 'byznys', koupíme dozimetry s 'gajgrmilerem', kterej i pípá, když de do tuhýho, a člověk na to pak nemusí koukat vůbec. Jen si musí uvědomit, že mu nepípá 'esemeska', ale že šlápl do něčeho ošklivýho… tadyta placatka je plná vodky, jak správně tušíte. Ta vás sice jako každá správná vodečka zahřeje, ale hlavně vám z těla dostane radiaci, pokud ste to nějak neuhlídali a osvítilo vás to moc. Plavou v ní takový kousky, ale na to nehleďte, ty sou právě to, co vám zachrání kůži. Ty kousky se nám povedlo v lihu docela obstojně rozpustit, ve vodě to zaboha nešlo a taková protiradiační 'limča' se pak musela kousat. Můžu vám říct, docela humus. Dva nula ve prospěch vodky…mno…Potom tu máte nějaký jídlo, konzervu, salám a chleba, protože se může stát, že se u vás v noci objeví smečka těch zmrzačenejch čoklů, a ona je pak smůla, když člověk jejich vrčení ignoruje jen proto, že ho považuje za projevy vlastního žaludku, kterej se nudí a nemá co na práci – takhle máte jistotu: vrčení znamená, že máte mít oči na šťopkách. Na tu konzervu, ale hlavně proti těm psům, dostanete armádní nůž, ty bestie už fakt dávno nejsou nejlepší přítel člověka, troufám si tvrdit, že se za ty roky přestěhovaly na opačnej konec žebříčku. Tušim že oba ste nafasovali bodáky z 'Kalacha', který sme vyhandlovali od místních vojáků – prvních několik klientů dostalo jen obyčejný 'kuchyňáky' a pak nám je vraceli různě zohejbaný a tupý jak zadnice, protože v Zóně zákonitě dostanou zabrat. Tyhle kudly to už s přehledem vydržej. Další věcička je plechovka energy drinku - cestou tam budete potřebovat delší dobu běžet, abyste se rychlejc dostali z pásu, kterej má armáda v merku, a s báglem na zádech to není žádná… sranda… tak do sebe kopněte obsah týhle plechovky a ono se to za těch deset minut, než vyjdete, akorát stihne vstřebat.“

Nějak se mi stáhují vnitřnosti... dozvědět se mimoděk, že za deset minut se už budeme pohybovat na hranici zákona a Zóny, nepatří k nejpříjemnějším věcem... Vasil ale pokračuje svým neformálním, hovorovým způsobem:
„No dál: tady v tý papírový piksle je všecko, co se týká ošetření, to znamená obvazy, náplasti, dezinfekce, která přijde vhod, pokud v tý době už nebudete mít vodku, že, hehehe, dál šití, na jehly pozor, dost těžko sme je tu sháněli, k němu anestetikum, který vám pomůže neukousnout si jazyk, ale po kterým budete nějakou dobu trošku grogy. A na závěr tuhleten malej pytlík s práškem, což není jen tak nějakej prášek, ale nadrcenej artefakt, na jehož méno si nevzpomenu, a který stejně není důležitý. Co je důležitý, že tenhle artefakt, a tudíž i prášek z něj, zpomaluje krvácení, takže pokud se to vevnitř fakt podělá a bude to z vás valit jak o závod, timhle se to dá během několika sekund zastavit… docela dobrá vychytávka, že jo? Ani nevim, jak sme na to přišli, že to je tak užitečný…“
Několikaminutová smršť slov, neologismů a podivných slovních obratů převrácí naruby moji představu o stalkerech: svoji práci berou jako byznys, který musí vydělávat, aby se mohl rozvíjet, ale na druhou stranu k zajištění bezpečnosti klientů vymýšlejí vylepšení, ať už náhodou či cíleně. Výprava trochu ztrácí svoje kouzlo náhodnosti a tajemna, ale na druhou stranu ono tajemno rád vyměním za svoje bezpečí…
Zbývá posledních pár úkonů. Citím se jako výsadkář, když na tyč na stropě letadla upne odjišťovací lanko svého padáku. Za několik minut skočíme do neznáma a bude jen v rukách Boha a větru, kam dopadneme. Navlékneme na sebe výstroj, narovnáme věci do batohu, čelovku na hlavu, přikrýt kapucou, která evokuje dojem tanku zastavivšího se přímo na hlavě, nůž na řemínek na stehně, placatku do náprsní kapsy, dozimetr do levé kapsy, lékárničku do pravé, energy drink do sebe a pomodlit se.
Průvodce, který za celou dobu neřekl ani půl slova, pomalu vykročí ke dveřím a vyjde na chodbu. Prožíváme zásadní okamžik našeho života, a on si klidně odbočí do dveří na pánské záchody. Tato ryze pozemská aktivita odebírá celé výpravě i tu poslední špetku tajemna. Uklidním se a tep srdce mi klesne na obvyklou frekvenci. Na druhou stranu cítím jakési zklamání, od celé události jsem trochu napětí očekával, a to je teď pryč. Stačilo, že náš průvodce dal najevo, že každá výprava je pro něj rutinní záležitost. Když vyjde ze dveří, zkontroluje rukou poklopec a pohledem nás a pokyne barmanovi na rozloučenou. Ten pokyne také a zavolá:“Hodně štěstí, Sergeji…a tentokrát bacha. Ne že tě zase Feďa přinese v náručí…“
Před sekundou jsem litoval toho náhlého poklesu napětí a teď ho mám znova v hojné míře… na co si má náš průvodce, a tím pádem i my, dát pozor??
„No jo furt, dyť já vim… za to sem nemohl, to ta anténa… tak nazdar…a vy dva, poďte, za mnou…“
Vyjdeme jsme ven. Vane vlažný vítr, je pod mrakem, měsíční světlo se nemůže dostat k zemi a my se proto nemusíme bát, že by nás jeho odhalující záře zastihla někde uprostřed otevřeného prostoru. Průvodce vypadá spokojeně.
„Dělejte přesně to, co vám řeknu, snažte se držet ve stínu a v tichu. Pokud nás objeví armáda, bude to výhradně vaše chyba, já už chyby nedělám, a proto vás nechám napospas osudu. Chci, aby v tomhle bylo jasno. Dokud neřeknu jinak, zakazuji vám rozsvěcet čelovku a kouřit. Byli bysme hned vidět z několika kilometrů.
Kromě toho jestli v nepravou chvíli promluvíte a prozradíte nás, budu se snažit zachránit sebe a nikoho jinýho, ale pokud se zachováte tak, jako já, máte šanci, že se z toho dostanete taky, ale pak se připravte na pozdější problémy se mnou. Nenechám se tu kvůli nikomu zabít. Vy pro mě znamenáte jen dvakrát dvacet tisíc. Jediný přípustné dorozumívací znamení je soví zahoukání. Jedno znamená „Stát!“ nebo „Schovat se!“, podle situace, dvě za sebou znamenaj „Za mnou“. Předpokládám, že vy vydávat zvuk sovího houkání neumíte, ale pokud jo, tím líp pro vás. Používejte ho ale jen v případě krajní nouze. Sovy tu už od výbuchu nežijou a často opakovanej nezvyklej zvuk by mohl bejt nápadnej zdejším strážím…i když ne že by patřily k nejbystřejším bytostem pod sluncem. Až se dostaneme z chráněnýho pásma, budeme sami. Na jednu stranu je to výhoda, z mnoha jinejch důvodů to ale člověka může stát život. Až tam budeme, dostanete včas další instrukce. Energeťák začíná působit, takže na otázky není čas, deme!“
Než zpracujeme to, co nám právě řekl, náš průvodce se otočí na patě a rozeběhne se mezi dvě polorozpadlá stavení. Za půl sekundy mě napadá tucet otázek, na které se budu moct zeptat až za bůhvíjak dlouho: Jak se sem náš průvodce dostal? Jak objevil bezpečnou cestu dovnitř? Kolikrát už tam byl? Co je to ta anténa? Kdo je Feďa? Co nás vůbec čeká? Co s námi armáda udělá, když nás chytí?...Ne, Na tu poslední otázku radši odpověď znát nechci...

Náš průvodce se podívá na nebe a ujištěn, že Měsíc nás dnes svým svitem neprozradí, zhluboka se nadechne.
Proběhneme mezi domy, projdeme v místě, kde díl plotu uhnil a upadl, a před námi se otevře malá louka velmi mírně se zvedající k zachmuřené obloze a ukončená několika prořídlými křovisky.
Tam si náš průvodce neslyšně klekne do skoro metrové trávy, udělá z rukou jakousi dutinu a přiloží si ji k ústům. Uslyšíme soví zahoukání.
"Jedno je "Stát", že jo?" špitne na mě potichu Vladimir a já si s potem na čele uvědomím, že nemám ani ponětí.
Náš průvodce k nám výstražně mlaskne a z výrazu jeho bledé tváře čiší zlost. Mírně pozvedne bradu a výsražně zavrtí hlavou.
Zastavíme se u něj. Naštěstí nic neřekne, rozhrne opatrně větve křoví a vyhlédne. Spatříme jasný kužel světla.
Kdybychom nebyli stovky kilometrů od pobřeží nejbližšího moře, přísahal bych, že je to maják. Nevidím ale přes větve dostatečně dobře,
a netroufám si je rozhrnout.
"Jedno - stát, dvě - za mnou, pamatujte si to, nebo se vám zle povede..."
Oba přikývneme jako poprvé pokáraní učni. Srdce mám až v krku a hladinu obsahu žaludku jen o něco málo níž. Vždycky jsem si myslel, že stres zvládám dobře,
ale tohle...
"Až řeknu tři, poběžíte tak těsně za mnou, jak zvládnete... rozhodně mě ale nebudete předbíhat...jasný?"
Oba přikývneme. Jiná možnost stejně není...
Náš průvodce se stále stejně kamenným pohledem pomalu nechává větve vrátit se do jejich původní polohy a pak si lehne na zem. Proplazí se pod nimi a dostane se tak na pole, které sbíhá z hřebenu, na kterém právě stojíme, směrem od vesnice.
Následujeme ho. Přivřu oči, aby mě neoslepovalo světlo z reflektoru a užasnu. Před námi, pod mírným svahem, se v asi stopadesátimetrové vzdálenosti rýsují prstence zátarasů z ostnatého drátu.
Celá oblast před námi, kam až dohlédneme, je obehnána asi metr vysokým valem, na jehož vrcholu se vinou tři série drátěných překážek, mezi nimiž v padesátimetrových rozestupech kráčí dvoj- až trojčlenné hlídky a na každých sto metrech je dřevěná strážní věž
s výhledem na všechny světové strany. Kus dál napravo je patrová cihlová budova, na jejíž rovné střeše je usazen onen pátrací reflektor. Olizuje svým světlem prostor podél hranice a vše v jeho záběru vrhá dlouhý, temný stín. Za budovou je asfaltové parkovištěm kde vidím jeepy a dva obrněné transportéry. Zamrazí mě z pomyšlení, že by byl veškerý zdejší arsenál a personál nasazen proti nám... náš průvodce leží opřený bradou o zem a ruce i nohy má v takové pozici, jako by se každým okamikem chystal vymrštit do vzduchu.
Snad proboha nechce přeběhnout přes tři řady ostnatého drátu jen v plátěných kalhotách??
Narozdíl od vysoké trávy na louce, zde není kromě několika trsů bodláčí vůbec žádný porost. Jsme tu jak na dlani. Ovál, osvětlený reflektorem, se každým obloučkem přibližuje a my tu ležíme na hranici Zóny, na hranici zákona a na hranici smrti...
Podívám se na Vlada. Vytřeštěnýma očima pozoruje dění v temnotě před sebou a když reflektor zamíří zase o něco blíže k nám, přivře před tím jasem oči a schová obličej do země. Ztěžka polknu... jestli přežiju tohle, přežiju všechno...
Náhle se od hranice ozve rozkaz chraplavým, hřmotným, přísným velitelským hlasem, který se pak v několika různých vlnách vrací jako ozvěna. Zalapám po dechu, ale cítím, jak se mi útroby stáhly ještě o něco víc... I kdybych byl připravený, stejně bych se toho zaburácení lekl.
Škoda že neuvidím, komu takový hlas patří. Bude to určitě dvoumetrový, stodvacetikilový hromotluk se svými širokými rameny, posetými hvězdičkami na výložkách. Co musel provést, že jeho i jeho podřízené poslali sem?
Průvodce něco špitne, ale protože i on se upřeně dívá na tu senérii před námi, nerozumíme mu. Střelí po nás pohledem, aby nás zkontroloval, ale hned se zase odvrací. Přitom ho slyším zašeptat:"Dva..."
To slovo vnímám jen těžko, sluch je teď daleko daleko za zrakem. Něco se děje.
Hlídky mezi ostnatými dráty se rychle pohybují směrem k budově. Z věží slézají další vojáci. U budovy se rojí třicetihlavý dav a je slyšet cinkot zásobníků. Následně mě oslní další záblesk reflektoru, který se dostává stále blíž a blíž a teď míří už jen asi patnáct metrů od nás.
Jak přivřu oči, cítím na víčkách studený pot, který mi stéká z čela... že oni na nás přišli? Obsluha reflektoru si nás všimla, velitel vydal rozkaz a celá posádka se teď u hlavní budovy zásobí municí předtím, než se vydá v našich patách... jistě je bude doprovázet i transportér s kulometem... Bože můj...
"Tři!" slyším skoro vykřiknout našeho průvodce. Moje tělo reaguje jako natažený katapult, uvolněný ke střelbě. Vymrštím se, stejně tak i Vlad, a chystáme se následovat našeho průvodce zpátky do křoví, do vesnice a pryč odsud, než nás dostane armáda...
Ale k našemu velkému úžasu náš průvodce neběží pryč... ve chvíli, kdy se s Vladem zarazíme na místě a nevěřícně na sebe pohlédneme, je průvodce deset metrů od nás směrem k valu... zbláznil se?
Všimnu si, že reflektor vykroužil poslední kličku a pak se otočil na druhou stranu, za bariéru, aby prozměnu prohledával každý čtvereční decimetr zakázeného pásma.
Náš průvodce se ohlédne přes rameno a zastaví. Rozběhne se k nám a v jeho obličeji už není vztek...teď je to naprostá zuřivost. Chytne mě za loket a zatáhne směrem k valu tak silně, až upadnu, pak chytí za límec Vlada a rovněž s ním trhne. Zatímco se nemotorně zvedáme
a vůbec nechápeme, co po nás ten šílenec chce, on nadává tak hlasitě, jak to v šeptu jde, skrz zuby cedí krátké úseky vět, prokládané ukrajinskými nadávkami, kterým jako Rus nerozumím, a při každé sykavce mu z pusy vytryskne obláček horkého aerosolu jeho slin.
Pochopím, že jestli nepoběžíme za ním, bude zle, a lovecký nůž v jeho ruce to jen potvrzuje. Tihle dva dohromady budí takový respekt, že když se pak najednou průvodce znovu rozběhne k bariéře, moje nohy se samy rozběhnou za ním, aniž by s tím mozek, ať už na vědomé nebo podvědomé úrovni, dokázal něco udělat.
Půllitr Energy drinku a hektolitr adrenalinu jsou vysokoktanové palivo, díky kterým sebou moje nohy kmitají jako písty ve strojovně Titanicu. A ještě jednu věc má ten elixír na svědomí: můj mozek, ač se značným zpožděním, konečně zpracuje to, co se dělo, a dá si to dohromady s tím, co říkal průvodce, pokud mu bylo rozumět:
Nikdo o nás neví, shon před námi je jen obyčejné střídání stráží - stará směna hranici opouští a dav vojáků u domku je nová směna, která bude hranici obcházet odteď až do rozednění... První pár vojáků už vykračuje od domku mezi řady ostnatého drátu a ležérně pokyvuje hlavněmi svých Kalašnikovů...

Podívám se na průvodce: běží, co mu nohy stačí, a míří ke skupince keříků asi pět metrů od valu. Opět nechápu, co má v plánu, a nečekám, že by to můj mozek opět v dohledné době vydedukoval. U keře je zřejmě jakási prohlubeň, protože když k němu průvodce doběhne, zmizí po kolena pod úrovní terénu. Sotva zastaví, lehne si, a tím zmizí úplně. Ale jen na zlomek vteřiny, než i já doběhnu ke keři. Vidím průvodce, jak se souká do trubky, trčící ze země a mířící přímo pod val, který je o kousek dál, stejně jako jedna z věží, na které, doufám, nikdo není. Slyším čvachtání bahna a uvědomím si, že zvuk vydávají kolena průvodce, jak se snaží celý zalézt do roury. Sotva se jeho chodidla dostanou za okraj roury, na chvíli se zastaví, ale hned sebou zase začnou kmitat. Během toho okamžiku uslyšíme zvláštní, dutý zvuk. Jako by sova, zavřená v sudu, houkala o pomoc. Ale dojde nám, že je to signál: "Za mnou!"
"Snad si nemyslí, že polezem za ním?...Já mám klaustrofobii..." zašeptá Vlad, ale příliš ho nevnímám, jak zírám na tenký proud vody, vytékající do prohlubně, která je vlastně korytem polní strouhy, vinoucí se dál podél zátarasů. Rázem pochopím, jak nás náš průvodce chce propašovat za bariéru. Že je to vlastně geniálně jednoduché...a že jestli se to má podařit, musíme sebou hodit...
Lehám si do bláta před výtokem této drenážní roury a ihned se začnu cpát dovnitř. Něco mě na půli cesty zastaví, dojde mi, že jsem se batohem zachytil za okraj. Jen se trochu víc přitisknu na břicho a je po problému... Uvnitř je vlhko, kluzko a páchne to tam, ale pravdou je, že v porovnání s eventuální cestou po povrchu je to pořád jako mramorové schodiště s rudým kobercem...
Jak se plazím trubkou, jen o pět centimetrů širší než moje ramena, můj nůž v pouzdru kovově klepe o kov trubky v rytmu mých přískoků. Vyndám si ho z pouzdra a stisknu do zubů; mohl by nás prozradit...
Před sebou slyším kanady našeho mentora, jak měkce kopají do kovu, a za sebou slyším funět Vladimira. Rád bych se ohlédnul, ale moje hlava narazí do roury. Pousměju se bláhovosti svého nápadu a pokračuji v cestě. S takovou vervou, že před sebou po dvou přískocích narazím na botu, která se se hned ale od mé ruky odrazí, až mi články prstů zachroupají jako suché větvičky. Syknu bolestí, ale koneckonců, můžu si za to sám; musím zpomalit...
Po několika, možná po dvou, možná po pěti metrech před sebou spatřím neobvyklý obrys pozadí někoho, kdo se plazí rourou jen o něco málo širší než on sám - světla přibývá - jsme na konci. Průvodce vylézá na půl těla z roury, ale nohy nechá vevnitř. Otočí se tak, aby viděl nad rouru, a zvedne se na rukách, aby měl hlavu výš. Trhne sebou, jak chtěl provést pohyb, ale na poslední chvíli ho něco přimělo si to rozmyslet, a trochu se přikrčí. pak se zase narovná - vzduch je čistý...
Pomalinku dostane svoje nohy z roury, aniž by se jeho trup a hlava nějak výrazně pohnuly. Vteřinu vyčkává a pak se mohutným odrazem od hrany trubky vymrští skoro dva metry daleko. Zašustí tráva, a je ticho. Jen chvíli, pak uslyším rychlé, rytmické zašumění stébel a průvodce se mi ztratí z dohledu. Jen na chvíli, než dosáhnu i já konce roury. Vidím, jak sešlapané podrážky, u špiček zacákané od bláta, zmizí v keři. Vykouknu z trubky a pomalu, zhluboka se nadechnu, protože důležitá část vpádu do Zóny je teď za námi.
Vzduch v Zóně jako by na patře chutnal jinak - hořčeji...
Z keře se ozve velmi krátké, naléhavé zahoukání...jako by to znamenalo "Pojď, ale fofrem!"
Rychle vylezu zbytkem těla z trubky a zamířím ke keři. Lokty a kolena mám od kovu otlačená, takže měkká tráva je jako balzám. Doplazím se k průvodci a zastavím po jeho boku. Obrátím se stejným směrem jako on - teď ještě musí vylézt Vladimir. Spatřím ale i dva vojáky, kteří se blíží pomalým krokem k nám.
Z roury se ozývá slabé dunění v mnohem delších intervalech než u mě. Po několika vteřinách, zatímco hlídka se přiblíží o více než pět metrů, se ze tmy v trubce vynoří dvě ruce, zachytí se okraje roury, zaberou a nad nimi se vynoří Vladimirův obličej.
Má zavřené oči, otevřená ústa, funí a sípe, a hlava se mu kývá jako uvolněná korouhev ve větru. Pak oči otevře, rozhlédne se a výraz, který se objeví na jeho tváři, hovoří za vše: je nesmírně rád, že už je z toho stísněného prostoru venku...
"Stůj!" dává mu průvodce signál dvojím zahoukáním, protože hlídka už je moc blízko na to, aby se Vlad proplížil k nám...ten to ale zřejmě nevnímá a dál nahlas popadá dech...Průvodce opakuje signál a doufá, že ho Vlad pochopí jako "Buď zticha!"...
Zdá se, že ano. Ustává právě ve chvíli, kdy hlídka mine věž, vzdálenou deset metrů od nás...tím ale problémy nekončí...
"Slyšels to?" zaslechneme rozhovor mezi členy přicházející hlídky...
"Co?"
"To houkání, támhle z toho křoví..."
"Ne..."
"Myslel sem že sovy tu nežijou...že by přece jedna...ale je zvláštní, že je ve křoví, myslel, sem, že žijou na stromech..."
"Třeba tam má vajíčka..."
"Haha, Mišo, sova není pštros, ta hnízda na zemi nedělá...právě proto bych ji chtěl vidět...zatracenej ostnatej drát, takhle se tam nedostanu...co kdybych tam střelil, to by aspoň odlítla..."
"Neblbni, nemá se střílet jen tak...kromě toho, s tvojí smůlou bys tak akorát trefil tu sovu a neodlítla by už nikdy nikam...nech to plavat..."
"Nenechám, aspoň nějakou zábavu v týhle prdeli chci mít...u nás sovy nejsou..."
Hlídka přejde nad rourou, ve které se krčí neklidný Vlad, a tam se zastaví...
"Heáááá!", zvolá armádní ornitolog-amatér, až sebou Vlad pod ním cukne, div si nedá do hlavy o rouru, a pověsí si Kalašnikov na rameno, aby zatleskal...Mám sto chutí roztáhnout křídla a podle jeho očekávání odletět,
ale takhle je mi souzeno tu ležet, klepat se a doufat, že je to brzy omrzí...
"No tak, ptáku, nějakej krotkej, ne?..." podiví se voják a začne se rozhlížet po zemi. Sebere ze země kamínek a hodí ho do křoví asi dva metry od nás...
"Třebu tu nějak zmutovala, že nemá křídla, a nemůže odletět, i kdyby hodně chtěla...", povídá ten druhý.
"No tak by aspoň utekla jako slepice, ne?"
"No tak nohy třeba taky nemá...nebo jich má sedm a nemůže se rozhodnout, kterou vykročit...já nevim...to je jedno, poď, sme na hlídce, ne na nedělní procházce klubu přátel ptactva..."
"Co to tu vyvádíte?" ptá se třetí voják, který má zřejmě službu na blízké strážní věži a než zaujme pozici, zajímá ho důvod tohohle pozdvižení..."
"Nebudeš tomu věřit, Sašo, ale asi tu máme sovu..."
"Hovno...tady?"¨
"Vypadá to tak..."
"Nejspíš se ti něco zdálo...nebo si po tom včerejšku ještě úplně nevystřízlivěl...poď, pokračujem..."
"Ne, počkej, ještě něco zkusim...", slyšíme rozjařený hlas a pak zvuk, jako by někdo nabíral hrst štěrku...
"Jestli ji tohle nepřiměje vylízt, tak to musí bejt hodně velkej kripl..."
Než se nadějeme, snese se na nás sprška kamínků... ten zelenej mozek má asi zvláštní vztah k Přírodě, když po sově hází kameny, aby ji mohl obdivovat na světle...
Jeden z kamenů zasáhne láhev s protiradiační vodkou, kterou mám chycenou v popruzích na batohu. To jemné cinknutí mě vyděsí víc, než výstřel z kanónu u mojí hlavy, a poleje mě horko, jako kdybych místo kamínkem dostal zásah ranou z kulovnice...
Je konec...musí jim dojít, že ani v Zóně se nemůže vyskytovat sova, so nelétá, neběhá, a cinká jako sklo...
"Sklo??", ptá se nevěřícně voják...
"To je možná ještě furt ta táhev vodky, co tam Petrovič zahodil, když nás minulej tejden o půl pátý ráno zastihla nečekaná inspekce ze štábu...Byla skoro plná a on byl rád, že ji stihl zavřít, než ji zahodil a postavil se do pozoru... už měl dost vypito,
a plukovník měl zrovna jako na potvoru otcovskou náladu, chodil od jednoho k druhýmu, samý hoši sem, hoši tam, vyptával se, odkud sme, jak sme tu dlouho, jak se nám slouží, jestli se občas někdo pokouší překročit val a tak... u Petroviče se zastavil asi na deset minut a vyptával se ho, jestli jeho fotr taky
není v armádě, že s nějakým Petrovičem sloužil v Íránu... Petrovič mu řekl, že jeho fotr byl právník, co odešel do Ameriky, a že kvůli němu on teď musí sloužit jako nedůvěryhodnej tady, plukovník protáhl držku, zasalutoval a šel dál... a sotva se otočil, Petrovič samým stresem tu čerstvě vypitou vodku vyblil...a flašku nechal v tom křoví..."
"Hehehe, to dobře udělal...Tak pro ni skoč, Sašo, ať nám to líp utíká!...", vyzve voják posedlý sovou toho z věže a otočí se společně s druhým členem hlídky zpátky, aby pokračovali v pochůzce...
"...když teda ten pták není...", dokončí smutně myšlenku...
"Sám seš pták..." otočí se na něj rozšafně Saša, o několik metrů dál směrem k budově, kde je asi také nejbližší místo, kudy se dá obejít plot z ostnatého drátu, díky němuž tu teď neležíme všichni tři s dírou mezi očima...
Zhluboka si vydechnu, vypadá to, že to dobře dopadlo, v okolí teď není žádný voják. Musíme jen rychle vypadnout, než Saša obejde plot, aby tu pátral po láhvi tekuté kratochvíle...
Sotva průvodce zahouká a pro jistotu ještě Vladimirovi polopatisticky pokyne rukou, jako že dobré, Vlad se připlíží a jsme kompletní. Co nejrychleji se korytem strouhy odplížíme z dosahu a ve chvíli, kdy Saša dojde ke křoví a rozsvítí baterku, jsme už dobrých sto metrů od bariéry.
"Tak..." hlesne průvodce unaveně, stoupne si, zběžně ze sebe opráší trávu, větvičky a zaschlé bahno, vytáhne láhev vodky a odšroubuje uzávěr. Přiloží hrdlo k ústům, ale než do sebe vyklopí několik mocných loků, zase láhev oddálí a tajemně nám pohlédne do tváře...
"Takže zaprvé...", a prásk, prásk, uštědří nám oběma solidní facky, až se oba zapotácíme,"...když řeknu za mnou, co nejtěsnějc to de, tak rozhodně nepoběžíte na druhou stranu, kvůli vám sem ztratil těch několik vteřin, který nám pak chyběly, když nový hlídky přicházely na místo a my ještě nebyli kompletní v křoví nad propustí...
Na druhou stranu pak už ste si počínali dobře...ale do budoucna musíte na tom plnění úkolů a sehranosti dost zapracovat..."
"Omlouvám se, já si myslel, když sem viděl ten poprask, že nás objevili, a když vy ste se zvedl, že běžíme pryč... a on to byl přitom nejlepší okamžik pro to, dostat se skrz...kdybyste nám předem řekl, že to bude takhle probíhat, byly bysme připravený..."
"Řek sem vám na tři za mnou, doposavad to všem jako instruktáž stačilo...až do dneška..."
"Omlouváme se..."
"Můžou nastat situace, kdy nebude čas na pokyn delší než dvě slova, a to de pak opravdu o krk...tohle bylo ještě celkem slabý kafe..."
"Tohle?...no do hajzlu..."
"Opakuju, dokud, a POKUD, mě budete poslouchat, je velká šance, že to dobře dopadne...sem tu dneska už po devatenáctý..."
"No...tomu říkám léta praxe..." hvízdnu uznale...
"Léta?...No, sem tu ani ne rok...nevěřili byste, jaký je o výpravy zájem..."
"Věřili..."
"No nic, dojdem na jedno místo, který s oblibou používám jako tábor, je tam bezpečno...a není to daleko, hned tady u lesa... ráno začnem s, řekněme, prohlídkou...
Účinky adrenalinu i energy drinku už pominuly a vystřídala je niterná únava...
Dnes jsem zažil spoustu extrémních věcí, ale stálo to za to... přemýšlím o tom, čím jsem prošel, hlavně za poslední půlhodinu, a s každým krokem se moja únava zdvojnásobuje, až jdu nakonec jako robot, slepě kráčející ve stopách průvodce dva kroky přede mnou. On, já i Vlad jsme potichu. Jednak není o čem mluvit, oba jsme zažili naprosto to samé, a jednak na to nemáme energii.
Kdyby po mě teď někdo chtěl, abych mu při chůzi řekl, jak se jmenuji, buď bych se musel zastavit a posadit, nebo bych během okamžiku nesoustředěnosti na chůzi upadl obličejem do bláta, jak široký, tak dlouhý...
"Tak, jsme tu, rozdělám oheň...kvůli čoklům..."
"Fajn...co máme udělat my?"
"Pořádně se vyspat a nabrat energii..."
"To půjde samo, tak dobrou..."
"Jasně..."
Natáhnu se naznak do řídké lesní trávy a dám si ruce pod hlavu. Mraky nade mnou se začínají protrhávat a sem tak se objeví hvězda. Ze zvyku je začnu počítat
...Skončím u sedmi a usnu...usnu tam, kde už 23 let nikdo neusnul...a když usnul, už se neprobudil...