Ilomorna - 3. kapitola

Tiara stála před svou Paní – se sklopenou hlavou, ale s pevně zaťatými pěstmi. Nedovedla pochopit, proč byla předvolána. Snad kvůli překladům starých textů z města za zdí – ale ty koneckonců nedovedl přeložit nikdo. Kromě těch, co k Lidu světla patřili. A co na tom, že se k hranici několikrát přiblížila? Nic neriskovala – kromě svého života.
„Myslím, že víš, proč jsi zde.“ Promluvila Paní.
„Pokud se jedná o staré texty, zjevně máte pravdu.“ Dovolila si pozvednout zrak a zpříma pohlédla Paní do očí. „Ale co je na překladu špatného?“
Chvíli se v dvoraně rozhostilo ticho rušené jenom občasným zpěvavým hlasem.
„Slyšíš?“ zrak Paní ulpěl na zvláštně tvarovaném krystalu uprostřed dvorany. „Mnozí z našich lidí vzpomínají na to, co nikdy nepoznali. Touha po Světlech v nich hoří jako jasný plamen, který neuhasí nic. Dobře vím, že ti nezůstalo skryto, kolik jich zahynulo při tom nekonečném hledaní – beznadějném hledání.“
„Není beznadějné!“ rozhodila Tiara rukama. „Jde jen o to promluvit s někým, kdo písmo Lidu světla ovládá! Stačí najít toho správného člověka!“
Pronikavý pohled Paní jí projel jako nůž. „Nejde pouze o toto, Tiaro. Můžeš dokázat přeložit staré texty, ale nikdy jim neporozumíš. Nedovedeš pochopit myšlení těch, kteří nás odvrhli. Nedokážeš pochopit hloubku jejich citů. Není to v tvých silách dosáhnout takové emoční úrovně na které jsou oni.“
„Paní, každý v tomto městě ví, že v mých žilách koluje krev Lidu světla. Kdo jiný než já by mohl jejich pocity pochopit?“ vykřikla pobouřeně Tiara.
„Každému v tomto městě koluje v žilách Jejich krev! Na to nezapomínej! Nezáleží na tom, kolik jí je. Mohla by jsi být členkou Lidu světla s čistou krví, ale nikdy – nikdy by jsi nepochopila – pokud by jsi žila byť jen jediný den zde. Ani kdybys byla jejich samotnou královnou.“
Tiara na ni nechápavě pohlédla. „Má Paní?“
„Zakazuji ti další přiklad starých textů. Vše, co jsi zatím shromáždila odneseš Mudrcům.“
„To nemůžete!“ zděsila se. Osm dlouhých let se dřela na každém slově! Nikdo ji nemůže přikázat, aby zahodila osm let svého života! To přece nejde!
„Je to pro dobro všech, Tiaro. Mnoho z našeho lidu se zřeklo daleko více než ty, jen proto, aby mohly další generace přežít. A teď přišel čas, aby i ty jsi obětovala část svého života. Teď je ten správný čas ukončit tvé poslání.“
Tiara sklopila hlavu. Cítila se poražená. Osm let – cítila se jako zahrada plná zeleně, která se ze dne na den stala vyprahlou pouští. Nyní chápala zoufalství lidí kolem sebe. Dokonce se jí zdálo, že ví, jak se cítila obloha, ze které byly vytrženy všechna nebeská světla.
Teď je ten správný čas ukončit tvé poslání.
Prudce vzhlédla. „Ve své moudrosti, má Paní, jste opomněla jednu věc. Nikdo nemá právo ukončit poslání druhého. Ani vy, ani smrt. Dokonce ani Nejvyšší. Protože právě to poslání je smyslem našeho života. Nechat si jej vzít by bylo jako nechat se popravit bez příčiny. Znamenalo by to vzdát se života. A já svůj život miluji. Nikdy se jej nevzdám dobrovolně – stejně jako toho, co jste nazvala mým posláním.“
„Mluvíš zde o velkých věcech, Tiaro. Mluvíš o věcech, které ještě pořádně nedokážeš pochopit.“ Promluvila Paní po chvíli. „Nikdy se jej nevzdáš dobrovolně? Dobrá. I věrného psa je nutno utratit, pokud je to nevyhnutelné. Záleží mi na přežití mého lidu. Možná, že to v tuto chvíli nechápeš – snad jednou, nedokáži říci zda vůbec někdy, mě pochopíš. Mé slovo v celém tomto městě platí, je to zákon. Nevzdáváš-li se dobrovolně, musím tě nechat uvěznit a tvou práci zabavit. Nabídla jsem ti možnost té lehčí cesty. Je mi to líto, ale v tuto chvíli jsi zde zajatcem a tvá práce propadá Domu Mudrců.“
Kolem Tiary se postavili stráže. Na okamžik opět sklopila hlavu. „Ale i ten věrný pes má city, má Paní.“ Vzhlédla se slzami v očích. Ani ona sama neměla tušení, zda jsou to slzy bolesti, zklamání nebo bezmoci.