Kód 57

Tmavé mraky zakrývaly měsíc i hvězdy. Liják bičoval desetitisíce lidí, kteří se shromáždili na náměstí. Jejich oči netrpělivě hleděly k řečnickému pultu. Všichni napjatě čekali na začátek projevu. Konečně se ozvaly fanfáry a na balkóně vládního paláce se otevřely dveře. Vyšli dva vojáci elitní unijní gardy, každý si stoupl na jednu stranu balkónu. A pak to přišlo. Ze dveří vyšli dva muži ve společenském obleku. Jeden držel symboly předsedy zemské rady, zlatého orla svírajícího meč, symbol síly, a ozubené kolo s dvěma překříženými kladivy, symbol pokroku. Dav začal hlasitě jásat. Druhý muž, předseda, přistoupil k řečnickému pultu a poklepal na mikrofon. Poté se podíval dolů na shromážděné lidi. Nejblíže stály dokonale seřazené prapory vojska, za nimi byli v řadách nastoupeni policisté. Ještě dál se pak tísnily desetitisíce lidí. Blesky propukající bouře ještě podtrhávaly atmosféru tohoto výjevu. Předseda se nadechl a promluvil:

"Vážení občané Země. Uplynulo dlouhých osm let od doby, kdy jsem zde poprvé stanul. Osm let je mnoho času. Zažili jsme krize, ale především mnoho úspěšných dní. Zažili jsme nevídaný pokrok, zažili jsme nevídanou prosperitu. A to nejen díky mně, ale hlavně díky vám. Za dobu mého úřadování jsme snížili kriminalitu, dobyli další kousek vesmíru, vypořádali jsme se s bídou a pandemií, došlo k nevídanému hospodářskému pokroku."

Mnozí lidé souhlasně přikývli, někteří zapískali, většina davu však stále zůstala v klidu.

Předseda pokračoval: "Avšak přes všechny naše úspěchy jsou zde ti, kteří si jich neváží. Nejen že si jich neváží. Oni proti nim bojují. Říkáme jim zpátečníci."

Lidé v davu začali nespokojeně mručet. Ozvalo se i několik nelichotivých zvolání na účet zpátečníků. Skupina bezvlasých mladíků zapískala. Předseda se znovu nadechl a pokračoval:

"Všichni víme, kdo to je. Jsou to ti, co stojí proti našemu pokroku, našemu štěstí. Ti co stojí proti cestě lidstva k nebesům. Vyznavači mnohokrát vyvrácených náboženství ruku v ruce s ekoteroristy. Neštítí se vštěpovat svou lživou ideologii a své lživé zásady vlastním dětem. Jsou jedem naší společnosti.
Kdo jsou, že si dovolují nás poučovat? Oni snad začali létat ve do vesmíru? Oni snad vymýtili většinu nemocí? Byli to snad oni, kdo zbudoval města na Měsíci a nyní přináší Zemi bohatství z nové kolonie na Marsu?"

Atmosféra se stupňovala a dav jednohlasně skandoval protizpátečnická hesla.

"Každý den umírají policisté a vojáci ve službách unie při potírání zpátečnického zlořádu. Každý den zpátečníci někoho zavraždí nebo vyhodí do vzduchu veřejnou budovu. Dnes jsou to policejní stanice a vládní budovy, co to bude příště? Školy či snad nemocnice?
Jsou takovým problémem, že i velké společnosti těžící na Marsu začaly pomáhat s bojem proti nim. I přesto, že se měsíční věznice plní těmito individui, stále jich neubývá.
Nabízí se otázka: Můžeme vůbec koexistovat s něčím tak odporným, jako jsou oni?“"

Dav začal šílet: "Smrt zpátečníkům! Smrt! Smrt!"

"Každý z nás může pomoci, každý z nás může bojovat za lepší zítřky. Třeba tak, že sleduje co se děje kolem něj. Co když zrovna váš přítel či příbuzný je jeden z nich? Nebojte se ho nahlásit, aby mohl být převychován. Děláte to i pro jeho dobro.
Než skončím, chtěl bych vám poděkovat za osmiletou důvěru a podporu v mém úřadě. Všichni doufáme, že následující roky budou stejně dobré, jako ty předešlé, a chtěl bych Vás všechny ujistit, že zítřky opravdu jsou světlé a naše doba zlatá. Děkuji."

Lehce se uklonil, otočil se a zmizel zpět ve dveřích balkónu. Dav tleskal a jásal další dlouhé minuty, dokud se lidé nezačali za zvuku hromů rozcházet do svých domovů.