Kód 57: Bojovník I

„Každý den umírají policisté a vojáci...“ zněl hlas předsedy zemské rady ze starého televizoru stojícího téměř uprostřed obývacího pokoje s oprýskanými stěnami a sešlým nábytkem. Ve spodní části obrazovky se po každé větě objevily ruské titulky. Před televizí se hrbil tmavovlasý muž robustní postavy a přímý přenos důležitého proslovu pečlivě sledoval. Najednou uvnitř televizoru něco zapraskalo a obraz zčernal.

„Krám jeden!“ rozčílil se chlap.

„Ruslane, co se stalo?“ nakoukla do obývacího pokoje z kuchyně mladá drobná žena ve špinavé zástěře, jeho manželka.

„Ale nic, Marie.“

„Proč nehraje televize?“

„Rozbila se.“ odpověděl Ruslan v klidu a zvedl se ze svého místa na rozvrzané židli.

„Já ti říkala, ať už ji nezapínáš. Mohli jsme ji prodat.“ Marie se snažila znít rozčíleně, ale i to, že se opět vrátila k vaření, dokazovalo, že jí to zase tolik nevadí, přestože s televizorem a ostatním podobně cenným vybavením jejich malého bytu počítala jako s finanční zálohou.

„Jdu ven.“ oznámil Ruslan napovrch opět s ledovým klidem, i když uvnitř ho jejich situace velice tížila. Obzvlášť, když si vzpomněl na své dvě děti, malého Sashu a jen o rok starší dceru Ivu, které si právě hrály ve společné ložnici.

„Tak pozdě? Za chvíli bude večeře!“ volala za ním ještě Marie. Místo odpovědi se ozvalo bouchnutí dovírajících se dveří.

 

Padesát čtyři. Tolik schodů musel Ruslan sejít, aby se ze čtvrtého patra šedivého činžáku dostal na ještě šedivější a pochmurnější ulici.

Novinový stánek naproti jejich domu měl jako jediný obchod v ulici ještě otevřeno, ale tam se nechystal. Dnes se vydal jen na večerní procházku. Vyčistit si hlavu. Přešel tedy asfaltovou silnici, po které poslední auto projelo před více než dnem, a zamířil do temné uličky mezi dvěma vysokými domy.

Strach neměl. Svoji čtvrť dobře znal a věděl, že ani odpudivě vypadající bezdomovci, kteří se sešli v závětří, posedali si kolem ohně a tiše si povídali, nejsou nijak nebezpeční. Projít ho bez povšimnutí ale nenechali.

„Ruslane!“ zachraptěl jeden ze zarostlých bezdomovců a hned se zvedl od ohně. „Jak se ti daří?“

„Kdyby Marie nedostala tu práci v prádelně, nejspíš bych tu teď seděl s váma. Cítím se hrozně. Vydělávat bych měl já, ne ona...“ Ruslan se zastavil a zatvářil se provinile.

„Nejsem psycholog, kamaráde, ale můžu ti poradit, jak sehnat prachy.“

„Proč bys to dělal?“

„Jsme přece sousedi. No... byli jsme... Ale co to plácám! Vždyť jsme pořád, jen jsem se přesunul na trochu horší místo.“ uchechtl se bezdomovec. Potom z kapsy vytáhl pomačkaný špinavý papír. „Šel jsem tak kolem zastávky jen ulici odtud a najednou jsem si všiml tohohle plakátu. Říkám si: To je přesně něco pro Ruslana. Je to kus chlapa a potřebuje prachy. Určitě ho to bude zajímat. Tak...“

„K věci, prosím.“

„No dobře, dobře...“ řekl bezdomovec a bez dalších zbytečných slov papír předal Ruslanovi.

„Amateur ultimate fight championship?“ Zašklebil se Ruslan, když plakát rozložil. Byli na něm dva muži v šortkách. Jeden napřažený na silný pravý hák, druhý se se zkrvaveným obličejem opíral o roh ringu a čekal poslední tvrdou ránu, která ho měla poslat k zemi. Hned pod fotkou zářil mikrodiodkami podsvícený tučný nápis: „Cena pro vítěze: 5 000 terů!!!“

„Jo. Posbíraj pár chlapů, většinou v chudších čtvrtích, a pak je nechaj mlátit se pro zábavu boháčů. Prachy za to jsou a o život jde málokdy, tak proč to nezkusit?“

„Vím, co to je. Ale proč se teda nepřihlásíš sám?“

„Ruslane, podívej se na mě. Nejsem rváč. Ale ty prý jo. Slyšel jsem, že rvačka byl dokonce ten důvod, proč tě vyhodili z práce.“

„Jo, byla to ta největší hloupost, co jsem kdy udělal...“

„Teď už čas nevrátíš, ale uvažuj o tom turnaji. Pět táců není málo.“ Jen co bezdomovec domluvil, vrátil se na své místo k ohni.

Ruslan se na plakát ještě chvíli díval, potom ho složil, strčil do kapsy u hnědé bundy, kterou měl na sobě, a pokračoval dál uličkou.

Jeho původní plán, vyčistit si hlavu, rozehnaly divoké myšlenky o turnaji a penězích.

V hlubokém zamyšlení ušel téměř dva kilometry, až se zastavil před malou tělocvičnou, která měla v tuhle pozdní hodinu už dávno zavřeno. Když se chystal otočit a vyrazit zpět domů, všiml si cedule na dveřích s nápisem: „Zápis na AUFC zde!“. Snad osud ho sem přivedl, protože neměl tušení, že tu tahle tělocvična stojí.

„Jdu do toho!“ vyhrkl hlas uvnitř něj. Tentokrát to ale nebyl hlas bojovníka, ale hlas otce dvou dětí a manžela, jehož povinností a touhou je zajistit, aby se jeho rodina měla lépe, než se má teď.