Občan číslo 2336-A

Převalil jsem z boku na bok a už snad po sté si povzdechl nad tím, že mne dnes opět čeká služba na Stanici 4. Digitální číslice se pomalu plazily po stropě a vykreslovaly na jeho zvrásněném povrchu různé tvary, které jen se sebezapřením mohly o sobě tvrdit, že jsou právě číslicemi. Sledoval jsem je minutu po minutě, protože už několik nocí jsem se nemohl pořádně vyspat. Konečně se rozezněl budík. Vstal jsem, a léty naučené pohyby zcela automaticky řídily mé tělo, dva kroky doleva, otevřít šatní skříň, vytáhnout uniformu. Automatika mého těla zakolísala. Kterou uniformu? Tu s červenými výložkami, nebo snad jen obyčejnou údržbářskou? „No stejně se budu zase hrabat bůh ví v čem“, usoudil jsem a tak pro dnešek ta údržbářská vyhrála. Odkráčel jsem do koupelny s uniformou přeloženou přes ruku. „Hlásný?, čas!“ zavolal jsem do šedivého laciného mikrofonu vedle zárubně dveří z koupelny. Rozhrnul jsem závěs a zapnul sprchu. Netrvalo dlouho a ženský hlas odpověděl.
“Dobré ráno občane Arwine, dnes máme pátek 16. října, 2045, je pět hodin a sedmnáct minut, občan číslo 1432-C vám přeje příjemný den“.
C? To znamená, že jí není povoleno mít děti, škoda docela milý hlas, pomyslel jsem si. Začal jsem být mírně rozmrzelý, protože jsem si naprosto přesně pamatoval, že jsem budík nařizoval na šest třicet jako každý den posledních šest let. Už jsem v duchu viděl ty posměšné obličeje kolegů, nebo jak se dnes říká občanů-údržbářů, kteří se mnou pracují ve stejném sektoru. No jasně Imra se bude smát nejvíc.
„Si nemoh‘ dospat co mladej? To až tu budeš jako já dvacet tři let, tak si zvykneš“. Vypnul jsem sprchu a pomalu se vypotácel ven, hlava mě dnes začala bolet opravdu brzo. Oblékání zvládám zase na autopilota. Všechny ty pásky, řemeny, a přezky, naprosto podvědomě, naučenými pohyby jeden za druhým, dokud nejsem kompletně připraven nastoupit na svojí směnu. Musím si koupit něco k večeři, připomněl jsem si, právě když sem zavíral dveře od své kóje. Na to, že bylo teprve kolem půl šesté, bylo venku docela dost lidí. Tohle je přesně to co na Marsu miluju, ty anonymní proudy občanů řítící se od terminálu k terminálu, od skladů a továren do města a zpátky. V tu chvíli se dá snadno zapomenout, že jste Colin Arwin, občan 2336-A, údržbář druhé třídy, rozvody a instalace sektor 23 omega. Dav mne pomalu tlačil ke stanici nadzemky. Nevzpíral jsem se tomu proudu, protože i já jako spousty dalších jsem měl namířeno zrovna tam. „Au!“, plácl jsem se po zadku. „Co to sakra?! Na hmyz je docela zima ne?“, pomyslel jsem si, a dál si třel bolavé místo. No co, beztak to bude jeden z toho sajrajtu, co utekli minulý úterý z toho ústavu, jak že se to jmenovalo? Experimentální Agrikulturní ústav Alexandra Vorožina. Byly toho plné noviny a zprávy, dokonce snad padla i nějaká hlava. Pomalu jsem se brodil davem dál. Nadzemka bude jako vždycky plná nejrůznějších jedinců. Od starých lidí až po mladé výrostky, kteří nezávisle na pohlaví, využívali toho, že jsou systémem takřka nedotknutelní, jelikož reprodukce na cizí planetě neprobíhá tak jak si vědci představovali. Jestli za to může něco ve vzduchu nebo tak nikdo neřeší, prostě se zavedly přísnější kontroly a plánování porodnosti a hotovo. Ozval se zvukový signál a vlak pomalu brzdil v naší stanici. Společně s několika dalšími občany jsem nastoupil a jako vždycky s naprostou rutinou jsem se rozhlížel po dalších cestujících. Hledal jsem vysoké tvrdě vypadající muže, které najdete na každé lince, v jakoukoliv denní nebo noční dobu. Zabralo mi to více času, než sem myslel, protože zvukové znamení oznámilo, že se pomalu blížíme k hale Elandry Nakuro, což mám dvě zastávky do práce. Á tady, tady jsou. Dva nepřehlédnutelní drsně vypadající muži v přední části vagonu. Podle prvního dojmu by se dalo usuzovat, že to jsou obyčejní přístavní dělníci jakých je tady ve městě Pokrok 21 dvanáct do tuctu, ale pokud byste se jim podívali pořádně na ruce došlo by vám to stejně jako mě. No možná i spoustě dalším to došlo, kdo ví. Jejich ruce nejsou tmavé od neustálé přepravy nádrží, kontejnerů, nejsou zhrublé mozoly, ale naopak jsou pěstěné a jen natřené nějakým ztmavovacím krémem. Takže tajní. Spousta lidí to přijala se stoickým klidem, ochrana zdraví a majetku je přeci na prvním místě, heslo „Kdo nemá co skrývat, se nemá čeho bát“ bylo spolu s mírnými obličeji vysíláno a vylepováno všude po městě. Z přemýšlení mne vytrhl ženský hlas. „Promiňte mladíku, já sem si vás nějak nevšimla.“, omlouvala se mi asi osmdesátiletá stařenka v dlouhém tmavém kabátě, a já si až v tuto chvíli uvědomil, že mne polila, čímsi šedohnědým co smrdělo ještě hůř, než vypadalo.“Nic se nestalo občanko-důchodkyně, odečetl jsem to ze značky, kterou jako spousta jiných měla na svém kabátě. Usmál jsem se na babku, a myslel jsem si, že to je snad to jediné co mne dnes potká. Držel jsem se madla a tak mne náhlý příval bolesti nesrazil na kolena. Připadalo mi, jako by mi někdo do hlavy vrazil jehlici a pořádně tam s ní rejdil. Bolestí jsem zasténal. „Je vám něco pane?. Poblíž je veřejná klinika, hned na příští zastávce, maminka říká, že tam jsou šikovní lékaři.“, prohlásila sotva desetiletá holčička s rezavými dlouhými vlasy a podívala se na mě soucitným výrazem. Bolestí sem zavřel oči.“To-to zní jako skvělý nápad“, odpověděl jsem té holčičce. Bolest ustoupila stejně náhle jako přišla a já jsem otevřel oči, abych si jí ještě jednou pořádně prohlédl a poděkoval jí. Čekal jsem, že bude dál stát napravo ode mne, ale nebyla tam. Hledal jsem, červený kabát s třásněmi ale nikde jsem ji neviděl. Cvokatíš, Coline, bacha ať se to neprojeví na tvém psychickém hodnocení. „Zastávka Seřazovací dva!“, zahuhlal palubní počítač a vlak doklouzal do stanice. Rozhodl jsem se, že nebudu riskovat náhodou psychickou kontrolu v práci, a na tu prohlídku zajdu. „Bojíš se?“, ozvalo se mé svědomí. Je to jen pár minut, a beztak jdu pozdě skončil jsem debatu ještě dřív, než mohla začít a začal jsem hledat univerzální symbol pro neurologickou kliniku.