Kód 57: Síla zvyku 1

Těžké kapky kyselého deště nemilosrdně bičovaly shromážděný dav. Na budovách stojících po obvodu náměstí blikaly obrovské plasmové obrazovky, z nichž na přítomný lid shlížel předseda a četl svůj projev. Nad hlavami se jim vznášely drobné černé vysílače zajišťující kvalitní zvukový přenos. Předsedův sytý hlas byl místy rušen hlasitým hromobitím, stejně tak blikání obřích obrazovek bylo provázeno jasným bílým světlem blesků. Tisíce lidí se mačkaly před vládním palácem a hltaly každé předsedovo slovo.
Klea se proplétala mezi lidmi. Nikdy v životě jich neviděla tolik pohromadě. Ideální příležitost. Přitáhla si tmavou igelitovou kápi více do obličeje a hbitě prostupovala davem. Lidé kolem ní zvedali ruce nad hlavu a hlasitě se dožadovali smrti zpátečníků. A to byla její šance. Využila jejich nepozornosti a postupně jednoho po druhém zbavovala peněženek. Malým, silným magnetem rušila drobné elektronické obvody opasků, na nichž jejich majitelé nosily cennosti a obratně je strkala do své brašny.

…Než skončím, chtěl bych vám poděkovat za osmiletou důvěru a podporu v mém úřadě. Všichni doufáme, že následující roky budou stejně dobré, jako ty předešlé…

„Heh, to určitě, kecy v kleci…“ tiše komentovala poslední slova která zaslechla, a s naditou koženou brašnou pospíchala úzkou temnou ulicí směrem k Neonu.

„Čau zlato, dlouho jsem tě tu neviděl…“ ozval se ohromný vyhazovač střežící zadní vchod do baru.
„Ruce pryč, prasáku.“ odsekla a spěšně ho odstrčila. „Je Donny u sebe?“
„Jasně, řek bych, že se tě nemůže dočkat.“ uchechtl se a přidržel jí těžké kovové dveře.
Uvnitř chodby ve které se nacházela, byla tma a na jejím konci bylo slyšet tlumený hovor. Prošla kolem místnosti ze které slyšela hlasy, přičemž zavadila o těžký, kouřem nasáklý závěs visící místo dveří, které byly vyražené z pantů a opřené o protější stěnu.
„Někdo je venku, Arno postarej se o to.“
Rychle nakoukla dovnitř. „To jsem jenom já Donny.“
„Kleo, výborně. Už jsem ani nedoufal, že se ukážeš. Takže, na co se vymluvíš tentokrát?“
„Ehm…promiň, já si jenom odskočím a hned jsem zpátky…“
Vycouvala ze dveří a zamířila na nejbližší záchod. Zamkla se v zadní kabince a vysypala obsah svojí tašky na podlahu. Do igelitového pytle naházela pár opasků se zkratovanými lokátory a mobilními telefony a rychle je ukryla v nádržce na vodu zavěšené u stropu. Potom pečlivě prohlédla peněženky a vytáhla pětset Terovou bankovku, kterou opatrně srolovala do úzké ruličky. Bankovku obalila tenkým acidofobním polymerem a na konec balíčku navázala zubní nit. Balíček si strčila do úst a opatrně ho polkla. Druhý konec nitě pevně navázala na sedmičku vlevo dole. Měla v tom praxi, celé jí to netrvalo déle než tři minuty. Posbírala zbytek věcí dosud ležících na zemi a vyrazila zpět k Donnymu. Ve dveřích se minula s Arnem.
„ Tak jsem tady.“
„Vidím.“ souhlasil Donny, sedíc na nízkém plastovém stolku a upřeně ji pozoroval.
„Nesu ti…“
„Peníze. Doufám, že tentokrát jsou to peníze.“
Klea sebou nervózně trhla a podala mu koženou tašku. Donny ji otráveně prohrábnul.
„To jsou krámy. Navíc prodávat kradený zboží je dneska dost riskantní.“
„Nejsou to krámy, v tý tašce jsou věci v hodnotě pár tisíců Terů a…“
„Tak je do prdele máš prodat, a ne mi je sem nosit! Kolikrát ti to budu muset ještě vysvětlovat. Mám s tebou fakt svatou trpělivost…nebejt toho, že tvůj bráška dřepí místo mě na Měsíci, už bych tě dávno nechal uspat.“
V tom do místnosti vkročil Arno a nesl promočený igelitový pytel.
„Našel jsem to na záchodě, pane.“ podal pytel Donnymu a postavil se vedle dveří, kde bylo jeho místo.
„Ale, ale…zlodějka, co se snaží okrást svýho šéfa. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo.“
Klea podvědomě couvla. Předpokládala, že Arno ty věci vyčmuchá a doufala, že dál už ji podezřívat nebudou. Donny přešel přes celou místnost až k ní a zblízka se jí zadíval do očí. Potom se napřáhl a vlepil jí facku. Skácela se na tvrdou podlahu a v ústech ucítila krev. Rychle jazykem přejela přes uzlík na sedmičce, aby se ujistila, že je pořád vše na svém místě.
„To bylo naposledy, cos mě chtěla okrást. Příště až na něco podobnýho přijdu, rovnou tě zabiju, rodina ne rodina.“ vztekle zasyčel a vrátil se ke stolu.
„Rozumělas?“
Klea opatrně kývla hlavou. Měla vztek. Kdyby Rick nevzal ty falešný letenky na sebe, seděl by Donny pěkně v chládku a nikdo by jí nemlátil. Jenže Rick bohužel dlužil Donnymu nemalou částku. Donny v momentě kdy Ricka odsoudili zredukoval dluh na polovinu, ale i tak musela Klea sehnat skoro osmdesát tisíc terů. Prodala všechno co měla. Byt, který společně s Rickem zdědili po rodičích, pronajímala a sama bydlela na ulici. Spíš po hospodách a klubech. A různě po bytech movitých klientů. Během pár měsíců se jí podařilo splatit šedesát tisíc. Ta poslední dvacítka byla nejtěžší. Potloukala se nocí a nabízela se nadrženejm chlápkům. Po sexu je okradla a zmizela ve tmě. Všechno tohle ponižování už ale brzo skončí. Tohle je poslední splátka a Donny už jí bude muset nehat na pokoji. Už nebude krást. Vrátí se domů. Má našetřený nějaký peníze a od jednohou zvlášť brutálního zákazníka koupený letenky na Měsíc.
Sebrala zbyteky odvahy. „Já končím Donny. Tohle je moje poslední splátka.Už ti nic nedlužíme.“
Donny stál u svého pracovního stolu zády k ní, a ani se neobtěžoval se otočit.
„Končíš ? nebuď směšná Kleo, jednou štětka – pořád štětka. Ale dám ti pokoj. Už na tebe nemám nervy. Ztrať se mi z očí.“
Nemusel jí dvakrát pobízet.

V Neonu bylo narváno. Jako vždycky v pátek večer. Mils seděl na baru a čekal. Překupníci tu měli být každou chvíli. Kdosi mu zaťukal na rameno.
„Zase piješ vodu a předstíráš že je to vodka?“
„Jako vždycky, když jsem tu pracovně, Kleo.“
Usmála se a protáhla se kolem něj na volnou stoličku po jeho pravici. „Bude mi líto až tě dostanou.“
„Nedostanou, neboj.“ ušklíbl se a opatrně usrkl. Zašklebil se jako kdyby se napil opravdový vodky. V tom si všiml, že Klea točí na prstě zlatýma rolexkama.
„Slyšel jsem, žes řekla Donnymu že končíš.“ Významě pohlédl na hodinky houpající se jí mezi prsty.
Ledabyle pokrčila rameny. „Síla zvyku.“
Z rudých zadních dveří se vypotácel chlap.
„KDE JE TA MALÁ COURA?!“
„To bude asi na mě.“ mrkla na Milse, seskočila ze stoličky a ztratila se mezi lidmi.
Mils znovu usrkl ze svojí sklenky. „No jo…síla zvyku.“. Otočil se směrem ke dveřím a vyhlížel Donnyho lidi.