Kód 57: Spravedlnost 2

Viktor se převalil na posteli a ztěžka vydechl. Hlava mu ještě třeštěla. V noci to byl asi víc jak jeden panák. Chvíli zíral do stropu a pak se podíval z okna. Venku byli mraky až na zem. Provazy deště bičovali ulice. Venku však panoval čilý ruch. Lidé s deštníky spěchali do práce, důchodci do obchodů. Nekonečné řady aut a vznášedel se míhaly před oknem. Viktor se zahleděl na horní rám okna. V jednom místě byl plesnivý strop a malé potůčky vody stékaly na vnitřní parapet. Zněj potom po stěně na koberec, kde se za noc udělala louže. Viktor se protáhl a vstal z postele. Přitom šlápl na nedopalek cigarety. Kopl ho pod postel a pokračoval ke skříni s oblečením. Otevřel ji a pohlédl dovnitř. Oddělal bokem několik košilí, za kterýma se objevily bílé svatební šaty. Zapálil si cigaretu, utrhl jim rukáv a otřel s ním parapet. Následně jej hodil do odpadkového koše, který byl již tak plný. Došel k ledničce, vytáhl snídaňový balíček, sedl si ke stolu a začal ho jíst. Ještě si k tomu zapnul televizi a zvolil si ranní zprávy.
Když dojedl, hodil obal do koše a šel znovu ke skříni. Oblékl se, na košili si nasadil neprůstřelnou vestu. Nasadil si svůj zápěstní počítač. Šáhl na pouzdro na pistoli, které měl přidělané na opasku. Bylo prázdné. Začal se tedy rozhlížet po bytě, dokud pistoli nenašel ležet na botníku u dveří. Zasunul ji tedy do pouzdra. Při hledání pistole si ještě vzpomenul, že nenakrmil Šedulku, svou krysu. Bylo to tvor, kterého měl ze všech živých tvorů nejraději. Našel ji kdysi ve sklepě v hnízdě. Tato jediná byla ze všech mláďat ještě živá. Byla to zajímavá alegorie. Viktora jako dítě našli v místnosti na smetáky v jedné nonstop večerce. Nechala ho tam jeho feťácká matka, která stihla zmizet dřív, než dojela policie a sanitka. Našli ho zabaleného v krvavé hadře, skoro mrtvého. Proto ta sounáležitost se Šedulkou a proto ta nenávist k feťákům, kterou mnohdy dokazoval. Obul se a odešel do práce. Na schodech si ještě vzpomněl, že si nevyčistil zuby, ale nechtělo se mu vracet, vyřešil to žvýkačkou.

Vyšel na ulici a stopl si první taxi vznášedlo. Taxikáři řekl, že se potřebuje dosat na ústřední policejní stanici a uvelebil se v sedadle. Čekala ho dvacetiminutová cesta do práce. Z okénka sledoval ulici. Sanitní vznášedlo, které proletělo kolem. Policistu odvádějícího opilce a spousty lidí všude kolem. Vlastně takový normální den. Ani se nenadál a už byl před policejní stanicí. Na displeji před ním vyskočila cena jízdy. Přejel tedy přes čtečku svým zápěstním počítačem a potvrdil zaplacení. Pak se rozloučil s taxikářem a vešel do budovy.
Namířil si to do své kanceláře. Po cestě si stihl koupit v automatu ještě kafe a pozdravit se svými kolegy. Než však stihl vejít do dveří své pracovny, zastavila ho sekretářka Zuzka a oznámila mu, aby šel ihned k šéfovi. Viktor protočil oči, otočil se na podpatku a namířil si to přímo k šéfovi do kanclu.

„No konečně, dobré ráno pane Svoboda!“ mírně naštvaným tónem prohlásil vrchní komisař Pavko.
„Dobrý“ odpověděl Viktor. Všiml si, že vedle šéfa stojí nová tvář. Žena kolem třiceti. Velmi hezká černovláska ve slušivém oblečení, která se na něj pousmála.
„Tohle je mladší komisařka Veronika Dvorská, váš nový parťák.“ Prohlásil komisař. Viktor se nadechl, že něco řekne, ale šéf ho mávnutím ruky zastavil.
„Je mi jasné co chcete říct Svoboda. Že nikoho nepotřebujete, že jste o nic nežádal a ty kecy kolem. Máte smůlu. Podle nařízení musí elitní komisaři pracovat v týmech po dvou. Smiřte se s tím.“
Viktor se usmál. „Fajn. Ať mi jde udělat kafe.“
Načež se ozvala Dvorská: „Jedno držíte v ruce. Tohle se Vám nepovedlo.“ A uchychtla se.
„Svoboda! Dvorská není vaše sekretářka. Je to plnohodnotná a schopná komisařka. Jedna z nejlepších v ročníku, perfektní v dosavadní službě!“ zaburácel šéf.
„Když je tak dobrá, tak proč je tady? S tím co jste řekl, by měla být v jednotce kontinentální úrovně, ne v zemské.“ Poušklíbl se Viktor.
Šéf přikývl. „Ano, taky tam měla slušně nakročeno, než svému bývalému nadřízenému rozbila skleněné těžítko o hlavu.“

„Aha takže já jsem vlastně za trest, hezké. Nepotřebuju někoho kdo porušuje předpisy.“ Oponoval Viktor.
„To říká ten, který má šest napomenutí a dvě kárné řízení za policejní brutalitu.“ Ozvala se Dvorská.
„Vy jste se mi hrabala ve spisu?“ naštvaně opáčil Viktor.
„Ano, dal sem jí část vašeho spisu. Stejně jako Vám část jejího, ale to byste si musel taky občas číst emaily, že?“ řekl šéf a podíval se káravě na Viktora.
„Fajn, vezmu ji tedy k sobě, ale jestli mně bude brzdit při práci tak poletí. Dvorská, oblečte se, jdeme ven.“
Šéf přikývl. Rozloučili se a vyšli z kanceláře. Prošli dlouhou chodbou až k výtahu. Viktor zmáčkl tlačítko a dveře se ihned otevřeli. Nastoupili tedy a rozjeli se do přízemí.

„Takže Dvorská, kde máte kancelář?“
„Sídlím u Vás. Vyklidili mi druhý stůl ve vaší, dá-li se tomu říkat kanceláři. Všechny ty věci co byly na něm dali do krabice a postavili Vám ji na stůl.“
„Nejenom, že se mi hrabete ve spise ale i ve věcech, začíná to být lepší a lepší.“ Zavrčel naštvaně Viktor.
„Tak jsem Váš parťák a parťáci většinou sdílí jednu kancelář. A navíc se tam udělal alespoň pořádek trochu. A nastěhovala jsem kytku na okno, vrámci budování příjemného pracovního prostředí. Mimochodem kam vlastně jdeme? Naše kancelář je v prvním patře.“
„Jdeme do ulic. Chci Vás vidět při práci. Proč jste vlastně mlátila svého šéfa těžítkem?“
„Vše je ve spisu.“ A odvrátila zrak jinam.