Galaktická válka, 1. díl (RELOADED)

Scipio se nervózně procházel po velitelském můstku. Nevěděl jestli sní, nebo bdí. Tohle bylo něco jiného, než vratká stavba z rezavého vlnitého plechu a hnijících dřevěných trámů. Jak by se vůbec mohl tak bezvýznamný důstojník nejnižší možné úrovně dostat na takové místo?
Jednou byl ve vesmíru, ale v Sajuzu, kapsli s vnitřní prostorností nákupní tašky, pohodlím starého tanku a otravným stavem beztíže, kvůli kterému musel i pitomou vodu srkat brčkem. To bylo za trest, obrazně i doslovně, u prvního prototypu vůbec nečekali, že se ještě někdy vrátí. Ještě tři týdny potom ležel v nemocnici v kilometrech obvazů a připadal si jako mrzák. I to považoval za úspěch, šlo o první pokus, první velkou raketu a první kapsli, oboje tehdy letělo poprvé. Tehdy se utěšoval jen tím, že Sajuz je prostou kopií něčeho, co už někde jinde nějak relativně spolehlivě slouží.
Tohle se nedalo srovnávat. Ještě si ani nezvykl na umělou gravitaci, kterou lidé považovali za utopii, stejně jako velká okna na odpočinkové palubě. Cokoliv lidé považovali za nemožné, zde bylo úplně normální. A také on, bezvýznamný hlídač skladiště a latríny, v parádní, ale nehorázně nepohodlné uniformě, a s honosným titulem Velitel lodi císařských hvězdných sil. V dětství toužil po velení lodi, ale všemocný koráb z daleké budoucnosti, který místo rozbouřeného oceánu brázdí tiché hlubiny vesmíru, to by mu nikdo neuvěřil. Stejně jako jeho posádka, i on byl tou nadpřirozenou lodí naprosto fascinován. Přál si, aby měl čas projít si ji celou.
Ten čas ale neměl, sotva dostal novou loď, už jej poslali do boje. Jenom mu vysvětlili, jak používat tablet, podivné zařízení překonávající sálové počítače složené z tisíců cvakajících relé a svítících elektronek obklopených neustále svištícími děrovanými páskami, které přitom svým tvarem, rozměry i hmotností připomínalo školní sešit. A přitom ve vypnutém stavu nešlo poznat od prosté tabulky skla. Přístroj se mu právě připomněl, když ve snaze nahradit mu asistenta začal pískat jako o život a na své ploché průhledné obrazovce upozorňoval na povinnost podat pravidelné hlášení. Odebral se do své dvojdílné kajuty, která pro něj byla domovem i kanceláří.
Usadil se za stolem a začal zkoumat, jak se vlastně používá komunikační zařízení. Vypadalo jako diamant a Scipio neměl ani ponětí, jak s ním zacházet. Když začal lamentovat nahlas, jeho tablet znovu zapískal a zobrazil mu návod k použití. Normálně by přemýšlel, jak vlastně ten zvláštní přístroj funguje, ale děsil ho ubývající čas. Jeho nadřízený byl velmi přísný, zvláště pak na dodržování termínů. Pokud chtěl mít peníze, aby uživil svou nemocnou matku, těhotnou ženu a dvě malé děti, nesměl dát veliteli jedinou záminku. Jenom mžikem si vzpomněl, že několik posledních let nejméně stokrát žádal o povýšení. Čekal jiné skladiště, ne vesmírný koráb.
Mimoděk ukázal prstem na nějaký podivný symbol na tabletu a diamant na stole se rozzářil. Před sebou spatřil Scipio zvláštního tvora. Připomínal lvy, divoké kočkovité šelmy, které z parku ve středu jeho města vyhnaly až plamenomety a kanony. Ale tenhle byl mnohem větší a mnohem mohutnější. Kdyby ho viděl na tři sousta sežrat celého koně, nedivil by se tomu. Jen ztuhl a doufal, že lva bude zajímat něco jiného.
„Co je?“ uslyšel Scipio. Byl to zvláštní, velmi hluboký a hrdelní hlas. Ohlédl se, jestli v místnosti není ještě někdo další.
„Mluvím s tebou,“ ozvalo se znovu. Hleděl přitom na obrovského lva. Jak mohl mluvit, aniž by otevřel tlamu? Co byl zač?
„Omlouvám se, špatné číslo,“ zakoktal.
„Ne. Gratuluji ti, tvůj velitel se to zařízení ani nenaučil zapnout. Což je také důvod, proč to své hlášení předáš mě.“
„Scipio Hektera, loď Zosma, třída Achaikharan. Dosáhli jsme určených souřadnic na stacionární dráze kolem Akelie. Stav lodě 90%, čekáme na další instrukce,“ řekl s předstíraným klidem v hlase, ale byl plný vzteku a částečně úděsu. Zasraná chlupatá koule, řekl si v duchu, tedy aspoň si to myslel. Na obrovského lva měl vztek, ale zároveň se jej bál. Byl to zvláštní pocit. Navíc sám ani nevěděl, proč ho lev tak štve, nebo se ten důvod alespoň dobře schoval pod strach. Že by tím, že mu nedává zrovna na výběr?
„Dobrá. Až budete připraveni k boji, přesuňte se na stabilní oběžnou dráhu okolo Wehau, přesné souřadnice obdržíte záhy. Tak nějak to říkal tvůj velitel. Co proti mně máš?“ zeptal se lev.
„Cože?“
„Jsi několikátý člověk na té lodi. A všichni si v duchu řeknou pokaždé to stejné, když mě poprvé uvidí.“
„Co si myslím, je snad moje věc.“
„Kdyby nebyla, už bys na té lodi nebyl. A také bych už nedodržoval více hloupých lidských zvyků než jen to vaše pitomé oslovování množným číslem.“
„Čtete mi snad myšlenky nebo tak něco?“
„Ano. I můj hlas, který zrovna slyšíš, je vytvářený mou myslí. Slyšíš ho díky našemu komunikačnímu zařízení.“
„Ovládáte to myšlenkami?“
„Myslíš, že se tímhle dobře mačkají tlačítka?“ ukázal lev svou obrovskou tlapu a když ji skrčil, spatřil Scipio obrovské drápy. Bylo mu jasné, že drápy toho zvláštního lva jistě uvidí v nejbližší noční můře.
„Ta loď umí číst lidem myšlenky?“
„Normálně ne, my ji ovládáme sami pomocí svých. Ale exemplář, ve kterém se nacházíš, byl takovou funkcí vybaven.“
„Cože?“
„Až ti bude chladno, loď to pozná a přitopí. Pokud budeš potřebovat vstát z postele v určený čas, světla v tvé soukromé místnosti se sama rozsvítí a loď tě včas probudí. Budeš-li chtít kávu, loď zajistí, že na tebe bude čekat na stole v tvé kanceláři.“
„Těch zázraků už je na mě dnes příliš. Promiň.“
„Tak to nebudeme natahovat. Ještě něco?“
„Kdo vlastně jsi?“
„Akera Zaelma Ifara, loď Arcturus, třída Isaiah. Instrukce máte,“ řekl lev chladně a ukončil spojení. Scipio jeho klid nesdílel. Stále si myslel své, ale rozhodl se to zapudit. Lepší lvi než Targarijci, řekl si pro sebe a vydal se na velitelský můstek. Usadil se ve svém křesle a vydal rozkazy. Za malou chvíli byli na místě.
Vlastně to ani nebyla chvíle. Scipio si ani nestihl vytáhnout z kapsy krabičku cigaret. Normálně nekouřil, ale zmačkané cigarety zanechané v kapse letité uniformy nepořádným bratrem mu teď přišly vhod. Loď z budoucnosti přijal jako fakt a neřešil to, že se ze skladníka stal velitelem, nad tím také z vděčnosti nepřemýšlel, ale mluvící lev?