Kód 57: Síla zvyku 2

Mils ležel ve své posteli a bál se otevřít oči. Bál se, že až je otevře zjistí, že kromě přikrývky a postele přišel o všechno. Se stále zavřenýma očima nahmatal osobu ležící vedle něj. Spokojeně se usmál a oči beze strachu otevřel. Klea naštěstí stále ležela v jeho posteli a všechny jeho věci se zdáli být na svém místě. Nyní se beze strachu zvedl a šel do sprchy. Vždy se po ránu sprchoval studenou, nabudilo ho to na celý zbytek dne. Byl ve sprše sotva pár minut, ale po návratu do ložnice zjistil, že Klea zmizela. Trochu ho to zamrzelo, měl ještě čas a mohli společně posnídat. Jenže to nebyl Klein styl…loučit se. Zmizela nenápadně jako vždycky. Nejspíš proto ji ještě nikdy nechytli. Rychle posnídal a vyrazil na svoji dnešní schůzku s Donnym.
Musel připustit, že byl trochu nervózní. Nešlo ani o to, že se měl setkat s jedním z největších kmotrů, spíše šlo o důvod setkání. Už několik tejdnů je sledujou poldové. Pro člověka, kterej se denně pohybuje za hranicí zákona je těžký rozlišit, kde končí realita a začíná paranoia. Mils měl blbej pocit už dlouho. Jeho obavy se naplnily po tom, co ho málem dostali v Neonu. Ten večer měl u sebe nějaký kradený šperky, který - jak se pozdějc dozvěděl, jsou technologicky vocejchovaný. Poldové mezi civilisty nastrkujou falešný cennosti, který v podstatě fungujou jako radiolokátory. Kdyby bejval pár minut před razií nedostal echo od jednoho Donnyho zdroje, kterej maká pro chlupatý, seděl by v prvním transportu na Měsíc. Rychle zabalil všechno zboží do tenký olověný fólie - pro jistotu to omotal pětkrát a zmizel jedním z mnoha tajných východů. Doma pak opatrně prohlédl všechny mobily, lokátory a šperky. Našel jeden medailon, kterej byl výrazně těžší než by se na první pohled zdálo. Za normálních okolností by ho rozmáčknul nejsilnějším magnetem, ale veděl, že tohle bude Donnyho zajímat. A tak si s ním sjednal schůzku.
Cesta do Neonu mu trvala bez mála půl hodiny. Zásadně používal městskou dopravu. Při momentálním přelidnění hlavního města bylo snazší zmizet v davu, než prchat autem. A Mils si byl skoro jistej, že dneska prchat bude. Nervózně žmoulal malý olověný balíček schovaný v kapse a nenápadně se krčil v koutku kabiny podzemní dráhy. I přesto, že venku bylo něco kolem osmnácti stupňů, se neuvěřitelně potil.
„Nazdar Arno, jdu za Donnym.“
Arno jen souhlasně zabručel a ustoupil mu z cesty. Mils prošel tmavou chodbou až k Donnyho kanclu.
Když vešel do místnosti, spatřil Donnyho sedícího za nízkým stolkem, jak o něčem tiše diskutuje s malým snědým chlápkem, kterýho Mils nikdy před tím neviděl.
„Milsi, jsem rád žes dorazil. Tady Terzo ti předevčírem zachránil kejhák.“
„Ahoj Donny.“ pípl nervózně Mils a s nechutí pohlédl na Terza. Měl mastný černý vlasy stažený do culíku a na obličeji nespočet hnisajících vředů. Důvěryhodně rozhodně nevypadal a Milsovi se rozhodně nezamlouvalo, že dluží za život někomu jako je on. Neochotně si s ním potřásl pravicí. Terzo jen kývl.
„No tak to vytáhni ať si to prohlídnem.“ pobídl ho Donny.
„Ehm…jo jasně, tady to mám…“ Mils vytáhl malý balíček a položil ho na stůl.
„A to je do prdele co ?!“ vyštěkl Terzo vyděšeně.
„No to je ten medailon, jak jsem o něm mluvil s Donnym, nemusíš vyšilovat, je zabalenej do olova…“
„TY IDIOTE! To má bejt zapečetěný v olověný krabici, která má stěny tlustý aspoň tři cenťáky a ne zabalený v alobalu!“
Mils vyděšeně zíral na Donnyho. Pomalu mu docházelo co se děje. Terzo jednoznačně panikařil a to nebylo dobrý znamení.
„Já odsud padám Donny, a ty bys měl tohohle kreténa vodprásknout a zmizet taky. Benga jsou tu každou chvíli.“
Milsův tep vystřelil do maxima. Věděl, že to posral. Jak si mohl myslet, že kousek tenký fólie přeruší vysílání?! Kdyby měl u sebe bouchačku, zastřelil by se sám.
Donny seděl za stolem a s klidem celou situaci pozoroval.
„Klid, Terzo nikam se nežeň. Mils ze sebe právě udělal prvotřídního idiota a to hned dvakrát. Poprvý, když si myslel, že tenhle kousek staniolu zruší radiový vysílání. A po druhý, když se nechal okrást tou malou děvkou. Nečum takhle, debile, každej ví, že s ní chrápeš.“ Rozbalil balíček a převalil v dlani malou skleněnou kuličku. „Kdyby tu ten medailon byl, sebrali by ho už cestou sem.“
Mils byl v šoku. Nejen že se absolutně znemožnil před Donnym, ale pokud mu Klea opravdu ten medailon vzala….

****

„Slečno Poulsnová, pojďte prosím se mnou, máme drobný problém s odbavením vašeho zavazadla.“
„Já ale…nemám žádný zavazadlo k odbavení, to musí být omyl…“
„Slečno Poulsnová, pojďte prosím se mnou. A v klidu.“