Galaktická válka, 2. díl

„Pane, máme tři kontakty. Jsou to Targarijské mateřské lodě třídy Agammennon. Köl Waharae již přistálo a lvi jej připravují k boji, aby nás mohli podpořit,“ řekla vesele Zarja, hlavní mechanička. Byla jedním z mála lidí schopných ovládat lví lodě. Lidé do bojů vyráželi se svými loděmi tříd Karalan a Saikara, jen dvě nebo tři lidské posádky dostaly lodě lvů, což ovšem na lodi věděla pouze Zarja, neboť oba zmíněné typy vesmírných lodí podléhaly nejvyššímu utajení. Lvům to bylo jedno, a Zarja tak díky jejich databázi o lidských lodích věděla snad více, než jejich stavitelé.
Zoufalé Karalany s technickou úrovní nafouknutého Sajuzu přilepeného na pokusný iontový motor nevalné kvality působily jako špatný vtip nebo ještě horší parodie vesmírné lodi, ne jako mocné bitevní stroje, za které je vláda Selliath považovala. V sousední Kaele Akexi, vyvinuté Saikary ve srovnání s nimi působily jako sen, jakkoliv byly směšně ubohé proti prastarým lvím Achaikharanům nebo Qoverám, jejichž autoři se lidským počinům smáli, až se po zemi váleli.
Zarja byla krásná mladá lidská žena z Kaely Akexi. Byla sice o dvě hlavy vyšší než on, ale když seděla, mělo to pro něj výhodu. Uniformy letectva byly docela těsné a kopírovaly její ladné křivky. Na ženy tak vysoké ovšem armáda uniformy neměla a tak musela nosit mužskou uniformu. Ta zase nepočítala s tvary ženského těla, takže měla svou košili v rozporu s předpisy do poloviny rozepnutou. Scipio tak mohl obdivovat její velké ehm... ženskost. Co by za to dal, aby byl mír a on mohl alespoň někde ležet s hlavou na jejím klíně, když už nic jiného. Skoro pokaždé, když se na ni zadíval, ztrácel pojem o čase.
„Pane,“ vytrhla jej ze snění, „jak budeme reagovat na ty lodě?“
Byla zvláštní. Skoro pořád veselá a vtipkovala. Také byla až dětinsky upřímná a s nikým si nebrala servítky. Pokud na něčem nebo někom našla nějakou chybu, neváhala s kritikou. Nebála se kritizovat i jeho, svého nadřízeného. Na každou otázku dokázala rozumně odpovědět. Měl ji rád. Přeci jen, chytrou, krásnou a mladou rudovlásku neměli na každé lodi. Navíc měla Zarja schopnost zvednout náladu i morálku posádky. Nevěděl jak, ale dokázala to. Tedy pokud zrovna nenadávala, že i korzet je pohodlnější než její uniforma.
„Aktivuj štíty a zbraně a předej jejich ovládání střelcům. Nechte jim první ránu. Až zaútočí, připravte je o zbraně a pohon.“ Tohle byl vlastně jediný velitelský předpis, který Scipio znal. Jak u něj bylo zvykem, z novin. Vlastně polovinu toho, co jako voják potřeboval umět, znal z novin namísto z výcviku, který z větší části strávil na ošetřovně. Nebyl z největších ani nejsilnějších a ostatní branci mu to dost nevybíravě dávali sežrat. Tu dobu mu neustále připomínaly trvalé následky četných zranění. Vlastně mohl mluvit o štěstí že dokázal chodit bez holí.
„Hotovo.“
„Kde jsou ty chlupaté koule?“
„Myslíte lvy, pane?“
„Jistě, koho jiného.“
„S těmihle se musíme vypořádat sami. První setkání naplánovali lidé. Při vší úctě, osobně bych na tohle místo nás poslala raději nějakou Qoveru, tohle naše slavné velení nějak nedomyslelo, ostatně stejně jako celou operaci.“
Jakmile to dořekla, na štíty lodě začaly dopadat nepřátelské výstřely. Střelci se za podpory poplašné sirény chopili ovládání a za pomoci menších zbraní odzbrojili nepřátelské lodě. Podle rozkazu měli nejdříve zjistit ochotu nepřátel vzdát se.