Galaktická válka, 4. díl

„Všichni stíhači do boje!“ křikl. Další lidé v místnosti začali kmitat prsty nad hladkými panely. Obrovský poloprůhledný panel na stěně ukazoval, jak z obou hangárů mizely stíhači. Nyní už nemohl učinit nic. Všechny zbraňové systémy lodě jely bez přestávek a některé navíc v režimu přetížení, střelci zuřivě bušili do tlačítek, zrzavá kráska nastavovala bůhvíco a on mohl jen přemýšlet, co má vlastně dělat. Jediná věta, a stovky lidí v útrobách lodi se daly do pohybu. Ti všichni horlivě připravovali stíhačky, pokud se jim tak dalo říkat, a jejich piloty na pravděpodobně sebevražednou misi. Moc dlouho se ale v akci nepředváděli. Ubývající symboly stíhačů na panelu v něm vyvolávaly úzkost. S každým symbolem vyhasl život jednoho pilota, kamaráda, něčího manžela, syna, nebo dokonce vnuka. Stíhači se snad po startu ani nestihli v té vřavě okolo lodi zorientovat.
Scipio se začal nervózně potit, cítil, že je poslal na smrt a jejich rodinám nejspíše ani nebude moci říct pravdu namísto nějaké zastírací verze, to aby náhodou mocní nerozrušili své obyvatelstvo. Mluvící lvi, vesmírné lodě a civilizace z jiného světa, nic z toho přeci neexistuje. Ani nechtěl vědět, jak reagovali obyčejní lidé, když po nich ti neexistující lidé z jiného světa začali střílet. Nebo když ty neexistující nepřátele přímo v ulicích lovili stejně tak neexistující obrovští lvi se svými neexistujícími hračkami porušujícími lidem známé přírodní zákony.
Ovšem nebyl to pouze osud pilotů narychlo a ne zrovna kvalitně postavených stíhačů, co ho mělo trápit. Kolem lodě se motala také plavidla větší a lépe vyzbrojená a ať už byla prastará Zosma stavěná na cokoliv, útok desítek, možná stovek nepřátelských plavidel podobné zbraňové síly jí rozhodně nesvědčil, ba naopak. Kdyby byla loď v dobrém stavu, nepřátelé už by byli mrtví. Jenže ve stavu, ve kterém Zosma byla, neměla o mnoho lepší parametry než lodě nepřátel.
Zarja to tušila, navíc už jim pomalu docházela energie. Lvům jako by byl osud lodi lhostejný, skoro nic nebylo v takovém stavu, jaký by od lví lodě čekala. Že by obětovali Zosmu úmyslně? Proč? Ta myšlenka jí do očí vháněla slzy. Že nejde o běžnou loď poznala už podle jejího specifického nátěru, ale čím kromě špatného stavu byla ta loď pro lvy speciální? Nemohla to být běžná loď, všechny lodě té třídy byly matně šedé, prototypy a jiné speciální exempláře lvi odlišovali právě zbarvením a Zosma byla leskle červená. Bojová loď tak výrazné zbarvení mít určitě nemohla a žádný převratný vynález tu lvi testovat nemohli, to by loď byla leskle černá. Novou zbraň by nesla loď opatřená matně černým nátěrem, průzkumné lodě zase bývaly leskle bílé, vědecké mise měly lodě matně bílé. Ale k čemu měla krucinál přiřadit tu křiklavou červenou?
Žalostný stav lodi by pro ni nepřijatelné teorii docela nahrával, ovšem na to lvy znala příliš dobře. Nebyl právě to problém? Vnímala je jako své nejlepší přátele, že by jejich úmysly nebyly tak čisté, jak se zdají být?
Otřela slzy do cípu košile a začala se činit. Potřebovala energii pro zbraně a ochranu lodi, musela najít rezervy a ušetřit. Dveře různě po lodi se začaly uzavírat, zhasínala světla, kompresory vysávaly z lodi vzduch do tlakových nádob. Brzy i v řídící místnosti svítily pouze zobrazovací a ovládací panely. Bylo to. Více už toho vypnout nemohla, utěšovala se tím, že snad prodloužila jejich šance vydržet, než se do bojů zapojí lvi samotní. Proč tak otálí, ptala se sama sebe, normálně bývají na místě velmi brzy, navíc byli malinký kousek od jednoho z jejich nejdůležitějších měst. Bylo to podezřelé.
Z hlavního panelu zmizel i poslední stíhač, naopak symbolů mrtvých členů posádky na lodi rychle přibývalo. Loď se tu a tam silně otřásla, ale tentokrát tak silně, až Scipio spadl na podlahu. „Přišli jsme o pohon, zadní děla, rychlopalné zbraně a levý hangár,“ řekla až příliš klidně Zarja. Její ledový klid ho děsil, mimo jiné i proto, že mu připomínal onoho mluvícího lva. Byl to jen její způsob, jak zvládnout situaci.
„Jak dlouho ještě vydržíme?“ zeptal se jí Scipio.