Kód 57: Spravedlnost 3

Ozvalo se cinknutí a dveře výtahu se otevřely. Opustili tedy kabinku a pokračovali k východu. V přízemí bylo vždy největší rušno, všude plno uniformovaných i neuniformovaných policistů, zadržených i poškozených, prostitutek i feťáků. Neustále někdo na někoho křičel, neustále zvonily telefony. Viktor dopil svou a kávu a prázdný kelímek mrskl do koše. Nebo spíš vedle, jelikož byl plný. Údržbář jako obvykle nestíhal. Prošli tedy rychle přízemím a vyšli ven z budovy. Tam si stopli první taxi vznášedlo. Viktor gentlemansky otevřel Dvorské dveře a ta s poděkováním nastoupila.

„Dobrý den, kampak to bude?“ zeptal se taxikář.
„Na Revoluční.“ Odpověděl Viktor.
Dvorská se na něho zaujatě podívala. Revoluční ulici znal každý. Praha sice patřila mezi nejbezpečnější metropole světa, ale i ta nejbezpečnější metropole světa má svou špatnou čtvrť. A v Praze to byl právě 18. Obvod. A revoluční ulice byla jeho hlavní magistrálou. Každý kdo chtěl sehnat drogy, prostitutky nebo zbraně věděl, že Praha 18 je místo kde je pravděpodobnost největší. Bylo to zvláštní místo, jedna z nejnovějších čtvrtí. Díky chybám a korupci se zde usídlila mafie ještě dříve, než byla čtvrť dokončena. Všichni komisaři o místní situaci vědí, ale policii je jasné, že kdyby organizovaný zločin za každou cenu chtěli dostat pryč, tak se stejně brzy objeví někde jinde. Takhle alespoň vždy věděli kde hledat. Vlastně stačilo zajít do zadní místnosti nějakého klubu a hned jste narazili na nějakého mafiána nebo celostátně hledaného. Dokonce stačilo ukázat na kteréhokoliv policajta z 18. Obvodu a měli jste téměř jistotu, že jede v korupci nebo krytí zločinu. Platili zde vlastní pravidla, která stála nad zákonem. Ironie byla, že díky tomu tu byla zločinnost jedna z nejnižších. Krádeže, vraždy nebo přepadení tu téměř nebyli. Kmotři si nepřáli žádnou zbytečnou pozornost, a proto udržovali na ulicích zdánlivý pořádek. Kdo někoho okradl kdekoliv jinde tak šel maximálně do vězení, ale tady šel metr pod zem. Tato situace byla o to nebezpečnější, že místní lidé začali kmotry podporovat, začali jim věřit více než policii. Vyšetřit zde cokoliv bylo téměř nemožné. Nikdo nikdy nic neviděl, ani neslyšel. Jen málo policajtů si mohlo dovolit zde čmuchat, nebo někoho zatknout. K tomu potřebovali respekt kmotrů a Viktor ho měl. Měl nejen jejich respekt, ale dokonce byl v jakési oblibě.
„Co budem dělat na revoluční? Myslela jsem, že Vaší momentální hlavní náplní jsou zpátečníci.“ Zeptala se Dvorská.
„Jsme komisaři pro terorismus a organizovaný zločin, vzpomínáte? A jak sem řekl, chci Vás vidět při práci. Doufám, že jste nachystaná, že máte vestu, zbraň i odznak.“
„Jistě, že sem.“ A poklepala si na hrudník. Ozval se charakteristický zvuk neprůstřelné vesty.
Viktor přikývl a podíval se na ni. Konečně měl čas si ji pořádně prohlédnout. Měla černé vlasy zapletené do copu. Výrazné zelené oči. Pod pravým okem malou jizvičku. Její postava nesla známky tréninku a sportování, ale určitě by se nedalo říct, že by byla vychrtlá nebo šlachovitá. Byla prostě tak akorát. Na sobě měla do saka střižený četný kabát, který elegantně zakrýval neprůstřelnou vestu. Dobrý výběr. Když je vesta na první pohled viditelná, přitahuje to zbytečnou pozornost. Kalhoty z tmavé rifloviny a na nohou vyšší boty bez podpatku. Taky si všiml, že se několikrát bezděčně poškrabala na pravém lokti.
„Máte něco s rukou Dvorská?“
„Ne jsem v pohodě, akorát jsem si při cvičení natáhla sval tak sem si to stáhla obinadlem, které mě neuvěřitelně svědí.“ Usmála se.
„Natáhnout si sval v oblasti loktu? Zvláštní.“
„Jo taky sem se divila.“ Znovu se usmála Dvorská.
Viktor přikývl a zahleděl se z okna, vznášedlo letělo asi jen dva metry nad zemí. Špinavé ulice byly plné lidí. Čím víc se vzdalovali od centra, tím méně honosné domy zde byly. Ze staveb epických rozměrů se pomalu stávaly několikapatrové bytovky. Ulice začínaly být jedna jako druhá.
„Zastavte, hned!“ najednou vyhrkl Viktor.
Vznášedlo zaletělo k okraji ulice a pomalu se sneslo k zemi. „Ale pane, ještě nejsme na Revoluční.“ Udiveně řekl taxikář a otočil se dozadu k nim dvěma.
„Vím, a tady to stačí, chci zaplatit.“
Taxikář přikývl. Viktor zaplatil svým zápěstním počítačem a vystoupil ven na chodník. Dvorská vskočila hned za ním. Otočila se ještě, aby řekla taxikáři alespoň nashledanou, ale ten už zavřel dveře a vznesl se do vzduchu. Podívala se na Viktora.