Kód 57: spravedlnost 3B

„Fajn co tu děláme?“
„Pořádně se rozhlédněte Dvorská. Až si něčeho všimnete, tak mi řekněte.“
Dvorská se začala rozhlížet kolem dokola, ulice byla plná různých věcí a lidí. Co po ní Viktor sakra chtěl? Dívala se tedy dál. Až najednou si všimla asi pětadvacetiletého mladíka v zelené sportovní bundě, který stál na kraji jedné z postranních uliček.
„Ten v té zelené bundě, vypadá jako…“
„Dealer.“ Doplnil ji klidně Viktor.
Dvorská se na něj tázavě podívala. „Netušila jsem, že chcete řešit pouliční prodejce drog. Neměli bychom to nechat na protinarkotickém nebo na místní policii?“
„Ne, jak jsem již několikrát řekl, chci Vás vidět při práci. Takže já mizím a za dvě minuty ho běžte zadržet.“
Než Dvorská stihla cokoliv říct, Viktor zmizel v jedné z postranních uliček. Prohlédla si dealera znovu, ale hned se otočila jinam, aby ho nevyplašila. Tito pouliční prodejci bývají dost paranoidní, stačí jen náznak a zmizí. Bylo by dost blbé, kdyby hned svůj první úkol podělala. Nebyla by to zrovna dobrá prezentace a dvorská se chtěla předvést v tom úplně nejlepším světle. Z vyprávění věděla, jak je těžké na Viktora zapůsobit, nebo si dokonce získat jeho respekt a uznání.
Podívala se na hodinky. Dvě minuty byly pryč. Pomalu jakoby nic se rozešla směrem k dealerovy. Povedlo se jí zůstat nenápadnou, dokud nedošla až k němu. Těsně před ním vytáhla z kapsy průkaz a zamávala mu jím před obličejem. Dealerem projelo zděšení.
„Policie nehýbejte se a ….“ Než však stihla dopovědět, mladík se prudce otočil a začal utíkat malou uličkou pryč. Dvorská vyběhla za ním, ale hned poznala, že ho s velkou pravděpodobností nedoběhne. V duchu si nadávala, jak mohla udělat takovou blbost a nechat ho utéct. Tímhle si parťákův respekt jistě nezíská. Nevzdávala se, i když viděla, jak se od ní uprchlík stále více vzdaluje. Najednou se však stalo něco nečekaného. Zpoza jedné z kolmých uliček se objevila noha a podkopla utíkajícího. Ten se ještě pár kroků snažil vybrat pád, ale nakonec sebou v plném sprintu praštil na zem. Zpoza rohu vyšel Viktor a namířil si to přímo k ležícímu mladíkovi. Ten se snažil ještě zvednout, ale než se mu to povedlo, Viktor ho chytil za límec a postavil ho.
„Tak borče, prohodíme pár slov, co ty na to?“ řekl Viktor mladíkovi klidným hlasem.
Klepal se, z nosu a z čela mu tekla krev, byl evidentně otřesený. Bodejť by ne. Ono praštit sebou v plném běhu na beton není nic příjemného.
„Hele, co po mně kurva chcete? Nic sem neudělal. Nic na mě nemáte. A takhle se kurva chovat nesmíte! To je policejní brutalita!“ Křičel Viktorovi přímo do obličeje. Ten však zůstal v klidu a čekal, než se mladík vyřve a zklidní. Když ale jeho monolog stále pokračoval a bylo jasné, že jen tak křičet nepřestane, Viktor ho přitlačil na stěnu,: přiblížil hlavu ještě blíž a řekl
„Co kdyby sis odpustil ty kecy. Všichni už to známe na zpaměť a mě fakt nebaví to poslouchat.“
Přechytil si ho a otočil tváří ke stěně. Jednu ruku mu zkroutil za záda tak, aby nad ním měl kontrolu. Druhou mu sáhl do kapsy. Trefil se hned na poprvé. Vytáhl několik pytlíčků nažloutlé hmoty. Podal je Dvorské.
„Takže co? Budeš furt tu mlít o té nevinnosti nebo mi odpovíš na pár otázek? Co?“ s úsměvem se zeptal Viktor.
„Naser si! Chci právníka a hned! Nemusím ti nic říkat. Slyšíš? Nemusím!!“
„Kde je varna? Z kama a od koho to bereš? Co?“ zavrčel už méně přátelsky Viktor. Odtáhl dealera od stěny a vší silou s ním o ni praštil.
„Hele nemám na to celej den! Tak od koho?“ A opět ho odtáhl od stěny a chystal se s ním zase praštit.
„Di do hajzlu!! Na tohle nemáš právo!“ zařval dealer.
Viktor s ním znovu praštil o stěnu. Pak zopakoval otázku, ale za každou slabikou s ním opět narazil do stěny.
„Víš kolik takových jako ty se v ulicích ztratí? Co? Víš to? Chceš být další? Co?“ a znovu s ním hodlal praštit. Bylo vidět, že mladík kapituloval. Ostatně s několika zlomenými kostmi v obličeji by asi kapituloval každý. Dvorská na celou situaci nevěřícně zírala. Věděla, že Viktor dokáže porušovat pravidla, ale tohle fakt nečekala. Všimla si však, že do uličky vběhly dvě postavy. Jak se k nim blížily, rozpoznala dva cikány ve sportovních bundách. To nebylo dobré. Dealeři mají občas ochranku proti nespokojeným zákazníkům a ta si většinou servítky nebere.
„Měsíční 15, je to na Měsíční 15! Byt úplně nahoře, tam se to vaří. Víc kurva nevim!!!“ Viktor se pousmál a pustil mu ruce. Ten se sesunul k zemi. Otočil se na Dvorskou a zpozoroval ty dva, jak se k nim blíží. Také si všiml, že Dvorská se chystá sáhnou po zbrani. Udělal krok k ní a naznačil, že je to v pořádku. Mezitím byli cikáni skoro u nich.
„A hele černí bratři jsou tu.“ Jízlivě pronesl Viktor.
„Nechte si ty rasistický poznámky pro sebe, Svoboda!!!“ Naštvaně zasyčel jeden z nich. Druhý doběhl k dealerovi, přikleknul ho a začal mu nasazovat pouta.
„Ehm“ dala o sobě vědět Dvorská. Tázavě pohlédla na Viktora.
„Promiňte, zapomněl jsem Vás představit. Tohle jsou poručíci Sivák a Bílý z protidrogového.“
„Jaroslav Bílý, těší mne.“ Řekl starší z policistů a podal Dvorské ruku. Konečně měla čas si ho prohlédnout. Bylo mu tak kolem padesáti. Měl krátké vlněné vlasy a hustý knír. Na levé tváři měl velkou starou jizvu. Na sobě sportovní bundu a rifle.
„Těší mě, Dvorská. Svobodova nová parťačka.“ A přijala jeho podanou ruku.
„Jste jeho nová parťačka? Ste si teda pomohla.“ A ušklíbl se na Viktora.
„Netušila jsem, že jste policisté, už jsem pomalu sahala po zbrani.“ Usmála se.
„Jo, už je nebavilo vozit železo, tak se dali k policajtům.“ Opět jízlivě poznamenal Viktor.
„Tak tohle bylo slabé Svoboda.“ Zavrčel Bílý. „Vás ty poznámky přejdou, až nahlásím, že ste zkazil týdenní sledovací akci. Už dnes večer jsme mohli vědět, kde to vařej. Tohle vám neprojde!“ Na Bílém bylo vidět, že je značně naštvaný.
„Měsíční 15. Tam najdete vaši vysněnou varnu. A Dvorská, dej mu to svinstvo, co sme mu vzali.“
Dvorská sáhla do kapsy a podala Bílému šest pytlíků.
„Jen šest? Čekal jsem, že toho má víc. Děkuji vám. A Svoboda, jestli ste to kurva posral, tak si mě nepřejte. Jestli na té adrese nic nebude tak bude zle!“
Mezitím se k nim přidal druhý policista z protidrogového. Mohlo mu být tak dvacet šest. Byl štíhlý, na hlavě měl pletenou čepici. V uchu náušnici ve tvaru zlatého křížku a na tvářích několikadenní porost. Vypadal jako typický představitel nějakého pouličního gangu.
Přistoupil k Dvorské a podal jí ruku. „ Roman Sivák. Rád Vás poznávám.“
„My teda půjdem. A tohle bylo naposled Svoboda!“ Rozloučili se.
Opustili uličku a stoupli si na kraj cesty, že si stopnou nějaké taxi. Jelikož stále nepřestávalo pršet, oba už byli řádně promočení. Bylo vidět, že Dvorská stále přemýšlí nad tím, co se dělo v uličce. Věděla, že Viktor je její nadřízený a taky že je dost nevypočitatelný. A že ona je v práci první den, a to se má pouze mlčet a naslouchat, ale přesto jí to nedalo. Musela mu říct, co si myslí. Je snad jeho parťačka a parťáci si věří.
„Co to mělo znamenat v té uličce? To každý, z koho chcete dostat informace, musí skončit v nemocnici? Když se kolemjdoucího zeptáte na čas, tak mu u toho taky zlomíte ruku?“ Zeptala se ho podrážděným tónem.
„Jednou to pochopíte Dvorská, teď se mi to nechce rozvádět.“ Klidně odpověděl Viktor.
„Ale já to chci rozvádět. Víte, že bych na Vás měla podat stížnost? I když věřím, že to už za mě udělají Bílý se Sivákem!“ Teď už měla celkem zvýšený hlas.
„Ti dva stížnost nepodají. To se nemusíte bát. Jak říkám, jednou to pochopíte. Teď si pojďme někam sednout na kávu. Pak budeme pokračovat na Revoluční. Toho taxíka se tady nedočkáme, musel bych ho volat a to by taky chvíli trvalo.“