Kód 57: Spravedlnost 3c

„Co mi zbývá.“ zavrčela Dvorská.
„Támhle je kavárna. Pojďme tam.“ Ukázal Viktor na druhou stranu ulice.
Kavárna U Zlatých hodin. Podnik jakých všude bylo plno. Leštěné stoly z tmavého dřeva, vínové látkové tapety na stěnách. Za pultem kavárník v pokročilém věku v bílé košili, který zrovna leštil sklenice. Viktor s Dvorskou si sedli k nejvzdálenějšímu stolu. Na tomto místě bylo celkem přítmí. Jen zašlá nástěnná lampa osvětlovala tuto část místnosti, do které se ani světlo z ulice moc nedostalo. Odložili si svršky na věšák. Poté se k nim přitočil kavárník. Slušně je pozdravil a mírně se uklonil. Odpověděli mu a Dvorská úklon zopakovala. Viktor si objednal černou kávu, jeho kolegyně cappuccino s extra porcí smetany. Kavárník přikývl a odešel vařit kávu. Oba mlčky seděli. Viktor o něčem přemýšlel a Dvorská zrovna neměla chuť s ním mluvit. Stále vstřebávala zážitek z uličky. Nebyl to první „drsňácký“ policajt, kterého znala. Ale nikdy takové chování neviděla na vlastní oči. Mlčení pokračovalo, dokud kavárník nedonesl kávu. Poděkovali za ni a počkali, až odejde.

„Takže co budeme dělat na Revoluční?“ zeptala se. V jejím tónu bylo stále cítit naštvání.
„Došel mi tip na jeden místní podnik. Kavárna, jako je tahle, ale slézaj se tam zpátečníci, prý. Půjdem to tam omrknout.“ Odpověděl Viktor klidně.
„Od koho máte tu informaci?“
„Informační zdroje jsou svaté, Dvorská. Policajt, který bonzne informátora je odepsaný. Přijde o důvěru. Žádná důvěra, žádné informace. A bez informací nic nevyšetříte.“
„Ale no tak, jsme přece parťáci.“ Naléhala Dvorská.
„To, že jsme spolu ve skupině, z nás ještě parťáky nedělá.“ Opět v klidu poznamenal Viktor.
„Tohle nemá cenu. Mimochodem, když jsi vrchní komisař, proč jsi na ulici? Nemají náhodou vrchní komisaři sedět v kanceláři a řídit týmy v poli?“
„To máš pravdu, ale tady jsme trochu výjimka. Někteří zkušenější komisaři dostali titul vrchního komisaře, aby mohli využívat jeho pravomoc. Jako třeba volání zásahovky přímo, nebo kontaktovat přímo státního zástupce a tak.“
„Ještě jste mi neřekl, jaká je tu konkrétně situace se zpátečníky. Co víme, co se kde děje, po kom konkrétně jdeme? Nevím nic.“ Položila Dvorská další otázku.
„Je to strašně na dlouho. Teď a navíc tady, to celé říkat samozřejmě nebudu. Nicméně momentální konkrétní úkol je dostat Pavla Lišku. To je ten šmejd, co naplánoval ten útok včera večer. Krom mnoha dalších. Přepadení vládních budov, střelba po představitelích moci, bombové útoky. Je to schopný a charizmatický parchant, pro kterého jeho ovce půjdou až do pekla. Navíc vše nasvědčuje tomu, že má štědrého sponzora. Může si dovolit vybavení, které jiní, jemu podobní, nemohou. Patří k organizaci Ranní rosa. Nevíme sice ke kterému z chrámů, ale brzy to zjistíme. Nakonec, přečtěte si spis.“
Dvorská mlčky přikývla.
Učení o organizacích zpátečníků patří k základům každého komisaře.
Viktor se zamyslel. „Hele víš co Dvorská, kašlem dnes na ten podnik na Revoluční. Mám ještě nějaké běhání a ty máš ještě nějaké papírování ohledně převelení sem. Půjdeme tam zítra.“ Viktor kafe na ex dopil, Rozloučil se s Dvorskou, zaplatil a odešel. Svou kolegyni nechal v kavárně. Ani si neuvědomil, jak neslušné to je. Měl plnou hlavu uplně jiných myšlenek. Na ulici si stopl taxi vznášedlo. Nahlásil adrusu do čtvrti, kde bydlel, a opět se ponořil do myšlenek. Cestu ani nevnímal, proto ho překvapilo, když mu taxikář oznámil, že jsou již na místě.
O pár okamžiků později již kráčel po ulici. Minul dům, kde bydlel a pokračoval o pár ulic dál. Potom zahnul do vedlejší uličky, až se dostal k velkým železným dveřím. Náhodný kolemjdoucí by je přehlédl. Byly pomalované stejně, jako celá ulička, takže se snadno slily se stěnou. Stoupl si před ně a silně zabušil. Chvíli počkal. Ve dveřích se otevřelo malé okénko. Poté se ozvalo odtahování petlice a dveře se otevřely. Za nimi stál velký svalnatý muž s holou hlavou, oblečený ve staré kožené bundě. Neřekl ani slovo a uhnul Viktorovi z cesty. Za dveřmi byla úzká, krátká chodba na jejímž konci bylo schodiště vedoucí do sklepa. Viktor sestoupil po schodech do poměrně dobře osvětlené místnosti. Ta byla plná velkých stolů na kterých stálo různé vybavení pro vaření drog. Na pravé i levé straně místnosti byly dveře. Levé vedly do něčeho, jako je kancelář, druhé do místnosti, kam se ukládalo haraburdí. Na protější stěně visely plakáty nahých modelek, aut a vznášedel. Kromě velkého muže od vchodu byly v místnosti ještě čtyři vařiči.
Dveře od kanceláře se otevřely a vyšel tlustší zarostlý muž ve středních letech. Na sobě měl propocenou drahou košili z leštěného blankytného hedvábí. Na krku několik zlatých řetězů. V obličeji ne zrovna spokojený výraz.
„Co tu děláš, Viktore? Už jsem ti platil. Další platbu máš dostat až za měsíc.“ zavrčel.
Jeho jméno bylo Leo. Příjmení většina lidí neznala. A kdo ho znal, stejně mu říkal jen Leo. Leo byl majitel této varny. A ještě několika ostatních. Patřil do skupiny kolem bosse Pavelce. V rámci organizace měl postavení regionálního šéfa. Viktorovi platil za to, že kryje jeho obchody a pokud po něm jde nějaký policajt, dá mu tip, aby se stihl někam uklidit a zamést po sobě. Takhle to funguje od doby, co Viktor zastřelil jeho předchůdce při zatýkání, které přišlo po tom, co se s Viktorem nedomluvil na ceně jeho služeb.
„Zdravím Leo, měli jsme spolu dohodu, že to svoje svinstvo nebudeš prodávat na určitých místech, jako třeba u škol, vzpomínáš? Právě jsem ti zlikvidoval jednoho dealera, který to chytře prodával dvě ulice od školy. A taky jsi přišel o varnu na Měsíční. Právě je tam zátah. Takže se rozluč s veškerým vybavením i personálem. Vybavení půjde do šrotu a personál půjde dřepět do lapáku na Měsíci. A to včetně toho vola, kterého jsem zatkl na ulici. Doufám, že jsi teď spokojený, Leo.“
Leo se zarazil. Bylo vidět, jak se blýská v jeho malých očkách. V tu chvíli by nejradši Viktora zastřelil přímo na místě. Uvědomoval si ale, že porušil dohodu. A zastřelit někoho, jako je Viktor, chtělo hodně dobrý důvod. Podíval se na svůj protějšek, který se jeho duševním stavem evidentně bavil. Trvalo to dlouhé okamžiky než Leo přikývl. Nechtělo se mu ani mluvit. Viktor vytušil, že už víc nepořídí. Otočil se tedy ke vchodu. Udělal dva kroky, ale zarazil se. Z místnosti s haraburdím se ozvaly nějaké zvuk. Pohlédl tedy znovu na Lea a hned poznal, že mu něco skrývá.

„Vybal to, Leo.“ řekl klidně.
„Hele, tohle není tvoje věc. Není tam nic, co by porušovalo dohodu, tak se o to nestarej.“ podotkl Leo přidušeným hlasem.
„Máš to blbý, začlo mě to zajímat.“ řekl Viktor klidně a rozešel se ke dveřím.
Odtáhl petlici a otevřel. Mezi různým harampádím ležela na zemi spoutaná mladá žena. Odhadem jí mohlo být tak pětadvacet. Ležela na zemi ve špinavém nátělníku a džínových kraťasech. Na obličeji měla zřetelnou podlitinu a rozbitý ret. I přesto bylo vidět, že je velmi hezká. Otočil se na Lea a tázavě zvedl obočí.
„A tohle má být co? Dal jsi se na obchod s lidmi nebo jak?“
„Hele Viktore, co se té coury týče. Její přítelíček mi dlužil skoro deset tisíc terů za zboží. Tak mi jako náhradu dovedl tady tu. První sem si řekl, že bych ji jako mohl prodat na orgány nebo tak, ale byla by jí škoda. Prodám ji někam do bordelu, nebo si zařídím vlastní, ještě nevím.“
„Aha. Ty nevíš, že podle úmluvy nesmíš zatahovat do našich problémů nevinné? To máme další porušení pravidel. Co s tebou sakra je? Jestli to takto bude pokračovat tak si brzo znepřátelíš organizaci a to přece nechceš, že?“
Leo jen sklopil oči.
Viktor přistoupil k mladé ženě a klekl si k ní. Chytl jí za ruku a převalil ji tak, aby mohl naskenovat její obličej svým zápěstním počítačem, na jehož obrazovce se objevila její složka. Jmenovala se Lucie Nová. Dvacet čtyři let a jeden záznam za drobnou krádež. Podíval se na ni znovu, tentokrát pečlivěji. Měla tmavé dlouhé vlasy. Hnědé oči plné slz a úzké obočí. Na ruce měla tetování draka. Ležela na novinách a bosa. Na kolenou oděrky jak ji někdo táhl po zemi. Všiml si, jak se na něj dívá, ale nic neříkala. Nevydala ani hlásku. Pak její pohled sjel k Viktorovu opasku, kde se pod rozepnutým kabátem objevil jeho policejní odznak. Poté se mu podívala do očí. Rozeznal v nich jakousi prosbu o pomoc. Takový slabý záblesk naděje. Viktor se na ni usmál a zavřel dveře. Nezapomněl ani zašoupnout zpět petlici.

„Proč je tak zřízená?“ zeptal se Lea.
„No ta mrcha chtěla utéct, chytli jsme ji až na ulici. Když jsme ji dotáhli zpátky, tak jsme jí chtěli vysvětlit, že to byl fakt blbej nápad.“ Na Leovi bylo vidět, že je nervózní. Věděl, že z tohoto může být velký průser. A to nejenom před zákonem, ale hlavně před organizací.
„Fajn, beru si ji. Jako odškodnění“ řekl Viktor.
„Odškodnění za co, kurva? Mě odrbal její přítel o prachy, ne tebe.“
„Když jsi dnes přišel o jednu varnu, sníží se ti zisky a tím i můj podíl.“
„Nemůžu za to, že to ten debil prodával u školy.“ zakřičel Leo. V jeho hlase byla cítit kombinace naštvání a zoufalství.
Viktor se jen usmál. „Takže, nemáš svoje lidi pod kontrolou? No tak to bys měl být vyměněn. A nebo jestli se chceš dál hádat, můžeme jít pro řešení za Pavelcem, co? Ten si určitě rád poslechne o tom, jak si několikrát porušil pravidla organizace. A nebo to může zůstat mezi námi.“
Leo jen mávl rukou. Pochopil, že toto řešení je pro něj nejlepší. „Fajn! Je tvoje, vezmi si tu couru a táhni pryč. Až už ji tu nevidí. A dej si na mě kurva pozor!“
Viktor se opět jen pousmál. „ Jo, už se tě bojím. Ona tu zůstane, zatím. Dáš jí do pucu. Dáš jí tam něco na spaní a něco aby se nenudila. O jídle a pití nemluvě. A jestli se jí dotkneš, tak ti urazím víš co. Budu ji potřebovat.“
Leo opět jen přikývl. Viktor také pohodil hlavou. A odešel ven z místnosti. Vyběhl schody a vyšel na ulici.
Venku opět pršelo. Všiml si, že v uličce se usídlilo několik bezdomovců, zatím co byl dole. Byli celí promočení a krčili se pod improvizovaným přístřeškem mezi odpadky. Prošel na konec uličky a nabral směr k domovu. Ani se nenadál a už stál u dveří. Zul si boty a vešel do bytu. Odstrojil se. Zbraň i odznak hodil na sedačku v kuchyni. Vešel do obýváku a zapnul počítač. Mezi tím ze sebe shodil i košili a kalhoty a navlékl si vytahané domácí tričko. Mezi tím už počítač naběhl. Chvíli přemýšlel a pak vstoupil do policejní databáze. Byl zvědavý na spis dvorské. Soubor se načetl během okamžiku a Viktor se mohl ponořit do četby.
Přeskočil celou první stranu. Informace o narození a bydlišti ho nezajímaly. Zastavil se až u posudku z akademie. Vzorná studentka v oboru všeobecné kriminalistiky. Pozdější zaměření na organizovaný zločin. Vykonán dobrovolný kurs vyjednávání a dvojitý výcvik ostrostřelby. Hlavně ten druhý ho zaujal. Byla to neobvyklá kombinace. Ostrostřelbu, tedy odstřelovačství cvičili budoucí členové speciálních jednotek, nikoli kriminalisté. Už jen to, že jí dovolili tento výcvik podstoupit, bylo zajímavé. Podíval se tedy na podrobný popis obsahu výcviku a jejích výsledků. Byly výborné.
„Holčička se nám nezdá.“ Blesklo mu hlavou a lehce se usmál. Zbytek spisu obsahoval samou chválu. A to až po napadení bývalého nadřízeného. Jako motiv bylo uvedeno „přechodné selhání z důvodu pracovního vypětí a osobních neshod“. Víc nic.
Viktor si ještě chvíli četl, ale nenašel nic zajímavého. Jen jedno napomenutí za zpožděné preventivní toxikologické vyšetření. Což ho také mírně pobavilo, jelikož sám na ně vždy také kašlal.
Zavřel tedy spis vypnul počítač a natáhl se na gauč k holovizi. Bylo sice ještě poměrně krátce po obědě, ale nechtělo se mu už nic dělat. Zbytek dne se jen válel. Venku stále pršelo, a navíc začal pofukovat docela silný vítr. Toto počasí ho uspávalo, začala mu být zima. Zvedl se z gauče a šel do skříně pro župan. Otevřel ji a pohlédl na otrhané svatební šaty. Opět z nich kus utrhl a stejně jako ráno s ním utřel parapet. Ač okno už dávno netěsnilo, nebyl stále schopen s tím něco dělat. Zapálil si cigaretu a uvelebil se zpět na gauč. „Dostanu tě Liško! Dostanu! A hezké to nebude.“ Pomyslel si, než usnul.