Nová Republika - příběh vzpoury (3/6)

Snažili jsme se vyhýbat tolika senzorům, kolika bylo možné. Když jsme se ale blížili k místu, kde jsem nechala zaparkované vznášedlo, uslyšela jsem poplachový signál městské hlídky. Byly každém městě stejné. Pro nás to ale neznamenalo nic dobrého. Strčila jsem do Coreyho, který se rozhlížel, odkud zvuk vychází, a připlácla ho ke zdi za komunikační budkou. Kolem nás prosvištěla dvě jednomístná hlídková vznášedla s červenými majáčky nad zadním motorem.

"To je kvůli nám?" zašeptal Corey.

"Kvůli mně," opravila jsem ho, "zřejmě už stihli nahlásit a označit moje vznášedlo…"

"Takže se odtud nedostaneme…"

Zamyslela jsem se. "Ale jo, když budeme mít štěstí."

Protáhli jsme se do boční ulice. V kavárně na rohu seděli dva lidé a překvapeně na nás zírali. Touto dobou byla většina lidí ve svých zaměstnáních, ale ani v pozdější hodiny nebylo zvykem vídat na ulicích běhajícího doktora a ženu v podivné šedé uniformě s helmou v ruce. Život občanů Republiky měl být ideální, bez stresu a to všechno díky sledovacímu systému a zákonům, které Rada vydala.

Stanuli jsme na kraji malého parkoviště, krytí listím nízkého stromku. Toto místo jsem zahlédla cestou do nemocnice a teď mi přišlo jako nejvhodnější pro opatření nového dopravního prostředku.

"Nemáme moc času. Půjč mi skalpel, seženu nám jiné vznášedlo." Corey vykulil překvapeně oči, ale když viděl, že to myslím vážně, prohrabal se svou doktorskou brašnou a náčiní mi podal. "Drž se těsně za mnou," nařídila jsem mu, "Bude to chvilka, tak naskoč dovnitř hned, jak se kabina otevře."

Rozeběhla jsem se přes parkoviště. V tuto chvíli se na nás jistě začaly zaměřovat senzory, takže jsme neměli moc času. Vybrala jsem si zachovalé vznášedlo patřící k těm starším modelům, které se daly s trochou šikovnosti a znalostmi z armádního výcviku otevřít i nožíkem. Taková vznášedla už se nevyrábí. Stačilo jen zlehka projet skalpelem v mezeře mezi víkem kokpitu a izolací, najít spoj držící poklop a přitlačit. Vypuklé víko chránící kabinu se jako na rozkaz otevřelo.

Okamžitě jsme skočili dovnitř, já otevřela ovládací panel a skalpelem poškodila ochranný systém vznášedla. To vyžadovalo trochu zručnosti, nesměla jsem se dotknout kovové linky spojující řídicí systémy.

Přede mnou se rozsvítila obrazovka a já skrytě zajásala. "Pozor na hlavu, odlétáme." Zavřela jsem kryt kokpitu a přepnula na manuální řízení. "Budeme trošku improvizovat, tak se radši připoutej." Nasadila jsem helmu a pomocí blikajícího panelu jsem zvedla vznášedlo do vzduchu. Trysky na zádi se zažehly bleděmodrým světlem a já navedla vznášedlo mezi vysoké domy. Zřejmě to nebylo nejrychlejší vznášedlo… ale lepší než nic.

Skrz štít města nás nikdo nepustí, ale zkusila jsem zamířit k průchodu, který byl podle Coreyho nejfrekventovanější. Opravdu tudy prolétávaly velké lodě i malá osobní vznášedla téměř nepřetržitě a velký provoz znamená malou pozornost. Vmísili jsme se mezi větší skupinku osobních vozů, nahlásila jsem se kontrole a ta nám nezaujatým tónem dala povolení. Proletěla jsem bariérou ve stejnou chvíli jako další dvě vznášedla, takže i když se spustil poplach kvůli ukradenému vozu, nestačila nás už kontrola zastavit.

Hned, jak jsme se dostali mimo energetické pole, zvýšila jsem výkon na maximum, a co nejrychleji zamířila k australské pevnině. Vyšlou zásahové týmy, takové, jako k nim patřím já. Ale to bude chvíli trvat, a když získáme dostatečný náskok, nad pevninou bude snažší se dostat mimo dosah jejich radarů, signál se tam šíří hůř, než nad vodou.

Na několik minut jsem si vážně myslela, že jsme unikli. Že už stačí jen doletět na smluvené místo a počkat, až rebelští spojenci dopraví doktorku Witersnovou i s Allanem na ostrov. Oceán je málo hlídaný a já věřila, že tam se dokážeme skrýt, když zvolíme správnou cestu se špatným signálem pro radary. Opravdu jsem se chvíli těšila z té pověstné malé jiskřičky naděje, ale pak se za námi vynořila bílá policejní vznášedla a já věděla, že neunikneme. Před námi se rozevřela planina načervenalého pouštního štěrku. Vznášedlo bylo moc pomalé, abych mohla cokoliv udělat.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Beznadějný boj o svobodu a poslední zoufalá myšlenka, když jsem ležela na zemi pod vlivem paralyzéru neschopná pohybu a dívala se, jak šedé uniformy znehybnily i marně se bránícího Coreyho. Čtvery ruce mě zvedly ze země, sundaly přilbu a naložily do velkého nákladního vznášedla, které právě přistálo. Při nárazu na kovovou podlážku jsem ztratila vědomí…

 

○○○

"Estello,..."

Uslyšela jsem známý hlas.

"Estello, prober se," přikazoval mi a já ho chtěla poslechnout. Přinutila jsem se zhluboka nadechnout a otevřít oči.

Okamžitě mě oslepilo bílé světlo a já si vzpomněla, co se stalo. Začala jsem zběsile šmátrat kolem sebe, abych zjistila, kde jsem, a zvedla se ze země.

"Klid, opatrně," Corey mi podepřel záda a pomohl mi posadit se. "Zavři oči a uklidni se." Svět se se mnou točil a já se mu musela opřít o rameno, abych znovu neskončila na zemi. Chvíli počkal, a když jsem získala zpět rovnováhu, otočil mě tváří do světla a dvěma prsty rozevřel víčka. "Máš nejspíš otřes mozku…" poznamenal, "… pěkně ses praštila do hlavy. Pojď, opři se o zeď a snaž se být vzhůru, ano?" Pomohl mi na nohy, ale když jsem se rozkoukala a zjistila, že jsme zavření v místnosti bez oken a obklopují nás lesklé ocelové zdi, rázem mě nějaký otřes mozku přestal trápit.

"Sakra! Jsme zavření!" Rozhlédla jsem se. Místnost byla prázdná, žádný nábytek, žádné kamery, jen úzká zamřížovaná větrací šachta. Na jedné ze stěn byly patrné škvíry, které ohraničovaly těžké kovové dveře. "A dali si práci, abychom neutekli… jsme zpátky v Tasmanii?"

"Ne, myslím, že ne," odpověděl Corey. "Letěli jsme jen chvíli, a když nás přenášeli, viděl jsem jen malý vojenský komplex a kolem poušť."

"Byl jsi jen paralyzovaný? Byl jsi při vědomí?"

"Ano, jen mi chvíli trvalo, než jsem se zase mohl hýbat, abych tě probral."

"Jak velkou chvíli?"

"Přesně nevím, ale řekl bych, že tak dvě až tři hodiny."

"Takže bychom se ještě stihli dostat na ostrov včas, museli bychom si pospíšit, ale šlo by to." Vysmekla jsem se Coreymu, když mě chtěl posadit ke zdi, a neohrabaně jsem vyrazila ke dveřím. Přilepila jsem nos ke stěně a zkoumala, jestli škvírou mezi dveřmi není něco vidět. Hned jsem si sundala jeden ze svých chráničů předloktí a vyndala z něj kovový plát, který sloužil jako výztuž. Vrazila jsem jej do mezery a objela s ním celý rám dveří, abych zjistila, jakým způsobem jsou dveře uchycené.

"Jsou připevněné postraními magnetickými panty z venčí," konstatovala jsem nakonec. Možná by se nám je povedlo pootevřít natolik, abychom proklouzli ven." Pokusila jsem se strčit do spáry prsty a zapřít se.

"Máš otřes mozku a plácáš nesmysly. Ty dveře jsou z oceli, a i kdybychom je otevřeli… jak utečeme? Ty nemáš svoje zbraně, já nemám svoje nástroje, takže se posaď, ať si neublížíš ještě víc."

"Děláš si srandu? Víš, co s námi teď bude?… A co bude s Allanem… do háje, co bude s ním?!"

Corey otevřel pusu, ale nevěděl, co říct. Bezradně pokrčil rameny, měl strach, ano, viděla jsem, že má strach. Byl zvyklý zachovat klid v situacích, kde šlo o život, ale tady šlo o jeho život. Nejspíš si vyčítal, že se do něčeho tak šíleného vůbec pustil.

A pak se dveře otevřely. Neslyšně, jen vzduch se rozvířil a vnesl do uzavřené místnosti závan chladu. Odskočila jsem ode dveří ke zdi, když k nám napochodovali tři vojáci. Obyčejní pěšáci v khaki uniformách, jeden namířil zbraň na Coreyho, druzí dva na mě.

"Ruce za hlavu a čelem ke zdi," křikl na mě jeden z nich. Jeho hlas zněl zpod ochranné masky mírně zkomoleně.

"To se mě tak bojíte?" neodpustila jsem si a představila si, jak bych je s otřesem mozku asi vyřídila… pravděpodobně nijak.

"Dělej!"

Poslechla jsem, nebyli jsme ve stavu, kdy bychom mohli zbytečně provokovat. Zkřížila jsem ruce v zátylku a opřela se čelem o kovovou zeď. Vojáci si dávali dobrý pozor, aby se mě nemuseli zbytečně dotknout a drželi si odstup. Zřejmě byli obeznámeni s našimi obrannými chvaty.

Až v této chvíli vešly další dvě osoby, muži. První z nich byl odborný důstojník pověřený velením na základně, jeho černá uniforma a odznak na rukávech dávali jasně najevo, že nedělá jen rutinní úřední formality. Druhého muže jsem spatřila jen koutkem oka. Poloha, ve které mě vojáci drželi, nedávala moc široký úhel rozhledu, přesto jsem se nemohla splést. Zahlédla jsem bílou uniformu a vše bylo jasné. Rada nechtěla riskovat nepříjemnosti a rozhodla se nasadit ihned nejúčinnější prostředky. Žádné výslechy, žádná dobrovolná doznání, jednoduše si vezmou, co chtějí. Proto sem poslali Čtenáře.

"Nejdřív jeho," poručil důstojník a voják přirazil Coreyho ke zdi.

"Co mám zjistit, pane?" zeptal se Čtenář nevzrušeně.

"Všechno, co má s tím vším společného."

Sice jsem neviděla, co se za mými zády děje, ale uměla jsem si to živě představit. Už jednou jsem čtení myšlenek musela podstoupit kvůli svědectví u případu o pašování léků a nebylo to nic příjemného. Čtenáři byli citliví a velice vnímaví, prodělali stejný základní výcvik jako my - rychlé zásahové jednotky, ale místo střelby se učili ovládat koncentraci svých myšlenek. Díky zařízení, které se podobalo drátěné rukavici, se Čtenáři dokázali dotykem napojit na elektrické impulsy mozku ostatních lidí, najít jejich vzpomínky, myšlenky i nejtajnější úmysly. Jen děti s dostatečnou dávkou talentu a schopností soustředění se mohli stát Čtenáři a ne každý dokázal výcvik dokončit. Bylo velice obtížné a zdlouhavé naučit se zkrotit své myšlenky, aby se nemísily s cizími, to bylo velice nebezpečné a mohlo dojít i k závažným psychickým problémům.

"Buďte v klidu, doktore Gilliane, a nebude to bolet. Stačí se jen uvolnit," napověděl důstojník s potěšením v hlase a místností se roznesl Coreyho napjatý nádech, když proběhlo spojení.

Chvíli bylo naprosté ticho, nikdo se ani nepohnul. Zaslechla jsem slabé zasténání a pak Corey sklouzl na zem. Dva vojáci za mými zády mě otočili čelem do místnosti a přinutili mě sednout si na zem. Uvítala jsem to, motala se mi hlava a žízní jsem téměř šilhala. Corey seděl zkroucený u zdi a dlaněmi si zakrýval oči.

Důstojník, jak jsem si stačila všimnout, na sloužícího vojáka byl už ve velmi pokročilém věku, pokynul Čtenáři, aby pokračoval se mnou. "Chci vědět, kdo za tím stojí," řekl.

Muž v bílé uniformě ke mně přistoupil a já si jej mohla konečně prohlédnout. Byl velmi mladý, maximálně dvaadvacet let, přesto z jeho vážné tváře a ocelově šedých očí čišel chladný respekt a zkušenosti mnoha lidských životů. Vzpomněla jsem si na fakt, že Čtenáři často umírají v poměrně mladém věku. Většina z nich dlouho neunese tlak tolika myšlenek a jejich dar je jejich naprostou zkázou. I já měla být Čtenář, původně, kdyby mě doktorka Witersnová nepřiřadila k Allanovi, a byla jsem ráda, že to neudělala, tohle bych dělat nemohla.

Čtenář se ke mně naklonil, byl vysoký, štíhlý, hlavu měl téměř holou až na tlustý cop spletených černých vlasů sahající od čela až k bedrům. Zvedl pravou ruku, na které měl připevněnou spleť stříbrných drátků vedoucích od prstů na předloktí, kde se zabodávali do svrchní vrstvy kůže a vedly elektrický vzruch od nejzazších částí nervové soustavy do jeho mozku.

Jeho prsty se dotkly mého čela a myslí mi naráz prolétl proud myšlenek, tak rychlý, že jsem ani jednotlivé myšlenky nestačila rozeznat. Zatmělo se mi před očima, naráz jsem viděla hned několik výjevů z mých vzpomínek, jak se Čtenář snažil najít, co potřeboval. Našel můj příchod do Tasmanie, můj rozhovor s Coreym, mé myšlenky při útěku z Europy,… nechtěla jsem mu vše jen tak vydat, ale věděl přesně, kam sáhnout. Odhalil doktorku Witersnovou i mé sourozenecké pouto s Allanem. Ale i já něco objevila. Mohl za to můj otřes mozku nebo mé nadání, kdo ví. Ucítila jsem stín jeho vědomí, velice soustředěného na splnění úkolu. Ucítila jsem jeho překvapení, když odhaloval můj strach o bratra i mou odhodlanost zachránit ho za každou cenu. Poznala jsem, že ho to nenechává lhostejným. Dokážu to, pomyslela jsem si a bez dalšího rozmýšlení, aniž by si toho stačil všimnout, jsem do jeho mysli vpustila vší silou všechno, co jsem věděla nebo slyšela o nespravedlnostech dějících se mimo Republiku. O vraždách a zneužívání, o těch, kteří nedostali šanci na nový život. Už teď jsem pochopila, že jsem se nemýlila. Nesouhlasil s tím, nelíbilo se mu, co se děje, za svůj krátký život už přečetl tolik rebelských myslí, že bylo téměř nemyslitelné, aby ho to neovlivnilo. Než se stačil s úlekem stáhnout, završila jsem svůj útok jednou krátkou větou: "Musím ho zachránit!"

Čtenář rychle trhl rukou, aby se vymanil z nečekaného spojení. Já se musela opřít o zem a zavřít oči, abych neomdlela, ale slyšela jsem důstojníkův hlas: "Je všechno v pořádku?"

"Ano, pane, mám, co potřebujete."

Dveře se otevřely a pět párů nohou opustilo místnost. Když se mi vrátil zrak, uviděla jsem Coreyho stále opřeného o zeď, nicméně při plném vědomí, jak mě zachmuřeně pozoruje.

"Zjistil všechno, nemohl jsem nic dělat."

"Já vím, tomu se těžko odolává, věř mi," ujistila jsem ho a hned na to jsem si všimla dvou plastových lahví vody stojících kousek ode mě. Zřejmě nás ještě hodlali použít a ne nás nechat umřít žízní, což jsem, i vzhledem k situaci, ocenila. Hrábla jsem po lahvi a dychtivě ji otevřela.

"Neměla bys pít moc rychle, ať se ti neudělá špatně, máš otřes..."

Půl lahve ve mě zmizelo jako v rozpáleném písku a moje dehydrované hrdlo se navzdory lékařským poučkám radovalo z přísunu vody. "Já myslela, že jsi kardiolog, mozek není zrovna tvůj obor, ne?"

"Na to nepotřebuješ být doktor, to bys měla vědět i ty z kurzů první pomoci…" zavrčel Corey a sáhl po druhé lahvi.