Nová Republika - příběh vzpoury (5/6)

Očima jsem přelétla obrazovky a několika z nich jsem se dotkla. Primární systémy naběhly ihned, jen chvíli mi trvalo, než jsem našla start motorů a pak už to šlo téměř samo. Nové ovládání bylo jednoduché, přehledné a zvládl by jej ovládat i… doktor. Vznášedlo se pomalu a hladce odlepilo od země, střecha hangáru se rozevřela jako květ, já přidala výkon a motory nás vystřelily do výšky. Navedla jsem stíhačku do širokého oblouku a opustila území základny. Nebyla naštěstí chráněna žádným štítem, a pokud ano, Bann jej dokázal vypnout.

"Kurz neznámý opuštěný ostrov v Tichém oceánu," zahlásila jsem, ovšem ani jeden z mužů můj chabý pokus o vtip neocenil. Ohlédla jsem se po nich. Corey zamračeně sledoval ubíhající zemi pod námi a Bann... Bann měl svěšenou hlavu a vypadalo to, že spí. "Co je mu?" zeptala jsem se a Corey odlepil oči od moře pod námi.

"Nevím, sedí takhle od doby, co jsme vzlétli," odpověděl a po okamžiku zamyšlení se zvedl a došel ke Čtenářovu sedadlu. Dřepl si vedle Banna. Neviděla jsem, co dělá, musela jsem posunout kurz víc na východ, ale po chvíli prohlásil: "Opravdu to vypadá, že spí. Zvláštní, má opravdu tvrdý spánek, ale dýchání je pravidelné, takže myslím, že je v pořádku."

"Je jen unavený, čtení myšlenek je náročnější, než se zdá."

"Zřejmě máš pravdu," souhlasil Corey a vrátil se do svého křesla. "V jednu chvíli jsem vážně myslel, že je po nás."

Trpce jsem se zasmála: "To já taky a ne jen jednou. Ale teď jsme na cestě za Allanem a doktorkou Witersnovou a máme zpoždění jen několik hodin. Dá se říct, že vše vyšlo podle plánu. Tedy víceméně." S touto myšlenkou jsem se pohroužila do vzdálených zákoutí vlastního vědomí a vnímala jen blikající obrazovku určující naší polohu.

Po pár minutách jsem si všimla, že i lidumilného doktora přemohl spánek, hlava mu klesla na rameno, světlé kudrny zakryly tvář a já slyšela jen mělké chrápání. Jen, ať si odpočine, pomyslela jsem si, čeká ho náročná operace. Popravdě, i mě pomalu přemáhal spánek. Stále jsem svědomitě sledovala kontrolní přístroje, do cíle zbývaly dvě hodiny cesty, a tak jsem vytáhla výkon na maximum, až síla motorů roztříštila vodu pod námi, a vší silou vůle jsem se soustředila na cestu, abych neusnula. Dobu příletu jsem dokázala snížit o půl hodiny.

Konečně jsem pod námi zahlédla první kusy pevniny, malé, hustě zarostlé ostrůvky, které tvořily mělčinami spojené celky. V dálce se pak mlhavě rýsovaly větší ostrovy zvlněné v lesnatá pohoří, která byla bez vznášedel špatně přístupná. Stočila jsem stíhačku na východ, dál do oceánu a snížila rychlost, abych mohla lépe manévrovat. Musela jsem jen najít ten správný ostrov, na který mě naváděla navigace.

Slunce už bylo nad obzorem a z lesů na ostrovech stoupala mlžná oblaka. Co je v dálce jsem kvůli špatné viditelnosti musela sledovat jen na obrazovkách, avšak přímo před námi měl být ostrov v databázi označený jako 945-T, náš cíl. Na vlastní oči jsem ho spatřila až mnohem později, když jeho skalnatý výběžek rozřízl opar jako nůž máslo. Byl velký, téměř celý porostlý vysokými stromy, kromě skalnatých vrcholků hor, kde mi počítač hlásil známky života. Hnízdiště nějakých mořských ptáků, odhadla jsem podle počtu nažloutlých teček shluklých na příkrých zlomech skal. Horší ale bylo, že jsem tam nemohla přistát. Jednak nikde nebylo dostatečně velké místo, a také jsem nikde neviděla možnost, jak bez výbavy sešplhat do lesa.

"Jsme tady," vyhrkl Bann a probudil se. I Corey trochu neochotně otevřel oči a zamračeně se rozhlédl po skalnatých špicích hor.

"Kde chceš přistát?" zeptal se rozespale chraplavým hlasem a naklonil se, aby viděl i džungli pod námi.

"To ještě nevím, ani nevím, kde má být doktorka."

"Vznášedlo má vyhledávání známek života," upozornil mě Bann po chvilce otálení, "můžeš to zkusit zapnout."

"Zkoušela jsem to, ale hlásí mi to jenom nějaký ptáky, nebo je to zač…"

"A zkusila jsi rozšířit dosah?"

Ne… to nezkusila. Třemi dotyky s obrazovkou na panelu jsem zesílila signál senzorů, který pokryl značnou část ostrova. Rázem se začaly objevovat nové a nové známky života, ze kterých jsem musela odfiltrovat všechny opice a ještěry v korunách stromů, až zbyly tři silné zdroje života v nižších úrovních lesa.

"Myslím, že je mám," oznámila jsem, "ale budu muset zaletět mezi stromy."

"Děláš si srandu?" Corey se zvednul ze sedačky a šel zkontrolovat ovládací panel. "S tímhle krámem letět mezi stromy, chceš nás zabít?"

"Jinak se tam nedostaneme, jestli máš lepší nápad, tak sem s ním. Jestli ne, tak se posaď a zapni si bezpečnostní pásy."

Sklonila jsem špici stíhačky a proletěla těsně nad korunami stromů, až se větve prohnuly a vzlétlo hejno papoušků. Hledala jsem, kde bych mohla snáz proletět hustým příkrovem listí, aniž bych riskovala přílišné poškození vznášedla. Musela jsem přeletět místo, kde mi systém hlásil přítomnost lidských známek života a otočit se, protože koruny stromů tu z jedné strany kvůli skalám ležely výš a tudíž tvořily celkem snadný přístup pod listnatou peřinu. Naklonila jsem stíhačku a zpomalila, abych mohla snáze manévrovat.

Nasměrovala jsem nás mezi masivní kmeny stromů, které mohli být i dvakrát širší než naše vznášedlo, a rychle jsem musela stočit dráhu doleva, abych neulomila pravé křídlo. Vyhnula jsem se skalám a zamířila prudce k zemi. Stromy byly obrovské a na štěstí pro nás daleko od sebe, takže stačila trocha zručnosti a celkem pohodlně jsem vtěsnala špičatá křídla vznášedla mezi kmeny, abych mohla přistát. Motory se otočily do vertikální polohy a stíhačka téměř sama měkce dosedla na zem, polámala při tom pár keřů, ale my byli k údivu všech v pořádku.

"Docela to ušlo," poznamenal Corey s úlevou.

"Díky," odpověděla jsem napůl nepřítomně a už jsem se rozhlížela kolem, jestli v hustém porostu nezahlédnu důkaz přítomnosti lidí. Zvedla jsem se z pilotního křesla a otevřela vstupní kryt. Nikoho jsem neviděla, ale věděla jsem, že tu jsou, senzory hlásily tři postavy jen pár desítek metrů před námi. "Haló?!" zvolala jsem a můj hlas se roztříštil o větvičky stromků kolem nás. Připadala jsem si překvapivě malinká a slabá pod desítky metrů vysokými stromy, jakoby můj hlas v ruchu lesa neznamenal nic. Vyrazila jsem vpřed a začala se prodírat křovinami. "Nejsme policie, to jsem já, Estella, a přivedla jsem doktora Gilliana!"

K mé úlevě jsem uslyšela odezvu: "Estello! Jsi to vážně ty!" Z druhé strany křoví se ke mně začala prodírat doktorka Witersnová. Její melodický přízvuk bych poznala všude. "Báli jsme se, že vás dostali, už tu čekáme téměř třiadvacet hodin a neumíš si představit, jaké myšlenky nás napadali, když se tu objevila ta policejní stíhačka."

Konečně jsem ji zahlédla. V civilním oblečení vypadala jinak, než v bílém plášti, mnohem víc vynikla její štíhlá šlachovitá postava, ale její starostlivé vrásky vypadaly hlubší a její tvář unavenější.

"Kde je Corey Gillian?" ptala se okamžitě, co mě spatřila.

"Zřejmě ještě hledá svojí brašnu s náčiním, co si vzal s sebou z Tasmanie, ale je tady."

"Ach, to jsem ráda, věděla jsem, že se na něj můžeme spolehnout," oddychla si doktorka, "doufám, že zvládne operovat hned teď, nemáme moc času nazbyt, nemůžeme riskovat a zůstávat tady dlouho, mohli by nás najít."

"Zvládne to," ujistila jsem ji i sebe, "cestou se trochu prospal."

"Tak to je moc dobře. Corey?! Vylez, musíme se pustit do práce," křikla směrem k vznášedlu.

"Amando," Corey konečně vykoukl z kabiny vznášedla. "Taky vás rád vidím, máte všechny přístroje?"

"Samozřejmě, tak si pospěš, ať začneme." Už se chtěla otočit a zavést Coreyho do úkrytu, když si všimla, že za ním vyšel ven další muž. Zastavila se, svraštila obočí a prohlédla si Banna od hlavy k patě. Její pozornost ale upoutala stříbřitá rukavice. "Čtenář?" otočila se ke mně a čekala vysvětlení.

"Ano, jmenuje se Bann a bez něj bychom tu určitě nebyli. Vlastně ani vy ne, kdyby prozradil, co si přečetl v mých vzpomínkách." Pokusila jsem se, abych zněla co nejjistěji, lidé se ke Čtenářům často chovali nedůvěřivě, jako by se báli, že se jim stále dívají do hlavy. Naštěstí doktorka Witersnová byla profesionál.

"Četli ti myšlenky," pokývala hlavou, "takže si myslíš, že mu můžeme věřit?"

Pochopila jsem. "Pokud narážíte na mé… skryté vlohy, tak ano, řekla bych, že mu věřit můžeme." To jí stačilo, aby nás mohla s čistým svědomím dovést do provizorního lékařského krytu.

Byla to malá jeskyně obklopená stromy, mezi které byla natažena bílá plachta pokrytá listím. Vedle úkrytu pak stála velká hromada větví, pod kterou jsem tušila lékařské vznášedlo, jehož velký zadní vstup byl otevřen směrem pod plachtu a odkud dva lidé vynášeli všelijaké lékařské přístroje. Prvním z nich byl Derek O'Brian, zkušený pilot a můj dobrý známý, nejednou jsme s ním s Allanem na akcích spolupracovali. Věděla jsem i to, že často pomáhal doktorce Witersnové, ovšem nikdy by mě nenapadlo, že patří k odboji. Druhá osoba, byla mladá lékařská asistentka z naší vojenské nemocnice. Jmenovala se Fina Reyes, což jsem si pamatovala jen proto, že ráda upozorňovala na historickou hodnotu svého jména, které je prý původem právě z této části ostrovní Asie. Nikdy mě to nezajímalo, ale musela jsem uznat, že asijské rysy hrály v jejím vzezření velkou roli.

V přítmí jeskyně pak zářil stázový box jemným namodralým světlem, které se odráželo od kamenných stěn. Něco ve mně se pohnulo a zatvrzelá sebekontrola, které jsem se celou dobu držela, byla pryč a já cítila, jak se mi derou slzy do očí. Fina s Derekem měli plné ruce práce s vynášením přenosného operačního sálu, a tak nás jen rychle pozdravili, ovšem Derek si neodpustil laškovné mrknutí mým směrem a letmé zasalutování, které vypadalo spíše komicky a mě donutilo i přes okolnosti se pousmát. Byl to skvělý člověk, táhlo mu na čtyřicátý rok, takže armáda by jej brzy poslala do výslužby, ovšem přišla by o vynikajícího pilota, který neztrácel hlavu a ani v kritických situacích mu nechyběl ve tváři úsměv.

"Dereku, prosím vás, mohl byste mi místo těch okouzlujících pohledů pomoct s těma krabicema?" Fina vypadala nervózně. Ale její hubená malá postava a obrovská bedna, kterou táhla opravdu volaly o pomoc. Derek jí vzal krabici z rukou a věnoval jí na oplátku pár uštěpačných poznámek.

Doktorka Witersnová vzala Coreyho k Allanovu boxu a začala ho seznamovat s přesnou diagnózou. Corey kroutil zamyšleně hlavou a zadumaně si prohlížel ukazatele na interaktivních tabulkách zabudovaných to víka boxu. "Můj bože, to snad ne," vyklouzlo mu, při pohledu na něco, co mu doktorka ukazovala a mé obavy ještě vzrostly.

V tu chvíli, kdy jsem měla plnou hlavu strachu, se Bannovi podlomily nohy. Celou dobu stál vedle mě a pak, jako blesk z čistého nebe, sklouzl bezvládně k zemi.

"Banne?" vyhrkla jsem překvapeně a všichni se podívali mým směrem. Rychle jsem klekla na zem, přetočila ho na záda a odhrnula jeho dlouhý cop stranou. Byl v bezvědomí, jako by toho takhle nebylo málo. "Doktorko!"

Doktorka Witersnová se zoufale otočila ke své asistentce: "Fino, mohla by ses na to podívat?"

"Samozřejmě," odpověděla Fina s podivnou radostí, "zařídím to." Zřejmě byla ráda, že nemusí vláčet těžké krabice. Popadla lékařský batoh, přiběhla ke mně a těžká práce zbyla Derekovi.

Fina automaticky zkontrolovala dýchání, puls, zorničky, pak tlak a nakonec vyndala z batohu scanner připojený k obrazovce a pomalu jím přejela nad celým Bannovým tělem. "Zrychlený tep, velmi nízký tlak, zorničky nereagují," mumlala si pro sebe. Na scanu není nic neobvyklého…" zarazila se a znovu provedla scan hlavy, "tedy až na mozek, řekla bych, že patří mnohem staršímu člověku, kolik mu může být… třiadvacet? Tenhle mozek by mohl patřit tak Derekovi…" neodpustila si poznamenat. Koutkem oka jsem si všimla, že Derek zavrtěl nechápavě hlavou.

"To se u Čtenářů stává," vložila se do Finina myšlenkového toku doktorka Witersnová, "jejich mozek je vystaven velké zátěži a rychle se opotřebovává. Pokud byl v několika posledních dnech vystaven velké zátěži, mohlo to způsobit kolaps."

"Ano, myslím, že za poslední dva dny se napojil na více než deset lidí," potvrdila jsem doktorčinu teorii.

"Tolik?" Fina na mě nevěřícně zírala. "To měl zkolabovat už dávno…" Vyndala z batohu injekci, naplnila ji průzračnou oranžovou tekutinou a píchla ji Bannovi přímo do krku. "Tak, snad ho to trochu srovná. Teď mi pomoz ho přenést." Vzala jsem Banna pod rameny a pomohla ho Fině dostat na lůžko, které zřejmě sloužilo někomu z nich na přespání. Víc jsme pro něj udělat nemohly, ale podle doktorky se dřív nebo později probere, až se jeho mozek vyrovná se šokem, který mu způsobilo tolik rozdílných lidských myslí. Přesto bylo jasné, že to není dobré znamení. Jednou se jeho mozek opotřebí natolik, že nebude moci obstarat základní životní funkce, a pak… následuje smrt. Smutná představa u tak mladého člověka, nicméně teď bylo hlavním cílem zachránit jiný život.

Já už nemohla udělat nic, můj úkol skončil, teď nadcházel čas pro zručnost lékařů. Doktorka připravila všechny přístroje kolem boxu, dokonce přivezla i jednoho asistenčního robota, ovšem, jak sama říkala, stroj nikdy nemůže nahradit člověka, a tak odmítala operace robotům úplně přenechat, přestože dokázali spravovat i rozlámané kosti. Fina vyložila na stůl pomůcky z Coreyho brašny, všechna ta udělátka, z kterých jsem u většiny nevěděla, k čemu slouží. Když už byli všichni tři lékaři oblečeni do bílého, měli roušky přes vlasy i obličej, poslala doktorka mě a Dereka do lesa zakrýt naší policejní stíhačku a vypnout všechny její systémy, abychom velkým výdejem energie zbytečně nepřitahovali pozornost. Chtěla se nás zbavit, to jsme oba věděli, ale Derek mi položil ruku kolem ramen a se slovy "Pojď, holčičko, necháme je pracovat," mě táhl od jeskyně pryč. Nechtěla jsem. Ohlédla jsem se, ale už jsem zahlédla jen, jak se víko stázového boxu otevřelo a naskočily kontrolní přístroje.

"Jsi vážně šílená holka," řekl mi Derek upřímně, když jsem mu podávala velké tuhé listy na zakrytí pilotní kabiny policejního vznášedla.

"To mi nemusíš říkat, to už jsem zjistila sama."

"Ale vůbec bych to do tebe neřekl, vypadali jste s Allanem tak… nekompromisně zažraně do obrany Republiky… a vy jste sourozenci! Doktorka Witersnová to musela vědět." Vypadal vážně uchváceně myšlenkou, že mohlo něco takového projít. "Neuvěřitelné." Stále se mě vyptával na všechno možné od mého útěku z vojenské základny až po to, jaké jsme měli noclehárny na ubytovně rychlé zásahové. Neměla jsem náladu, na klábosení, přestože se mi líbilo jeho zdánlivě bezstarostné žvanění, a tak jsem odpovídala krátce, jen pár slovy, abych uspokojila jeho zvědavost. Vojenští piloti byli otrlí lidé a já už ze zkušenosti věděla, že v tomto muži, i když se to na první pohled na jeho poměrně nízkou šlachovitou postavu nezdálo, bylo opravdu hodně. Léta zkušeností z terénu z něj udělala toho, kým dnes byl, ironickým člověkem, který viděl radost i tam, kde by ji ostatní dávno neviděli. "Všechno bude fajn, uvidíš," ujišťoval mě, ale hned jsme zjistili, že to nebude tak docela pravda.

Z jeskynního úkrytu jsem zaslechla rozčilené hlasy. Oba jsme zpozorněli, nebylo rozumět tomu, co se dělo, ale zřejmě bylo něco špatně. Bez rozmýšlení jsem hodila otep seschlých rostlin na zem a rozeběhla se zpět do jeskyně.

"Estello!" křikl za mnou Derek a hledal, kudy seskočit ze střechy stíhačky. "Sakra práce…"

Doběhla jsem k úkrytu, a viděla, jak doktorka i Corey jsou oba ponoření rukama v krvi. "Zastav to! Zastav to!" křičela doktorka Witersnová na Coreyho, "Je tam ještě kousek!"

"Ztrácíme tlak," upozornil ji Corey o poznání klidnějším hlasem.

Všimla jsem si, že na jednom ze stolků leží kusy Allanovy uniformy, rozlámané a zkrvavené.

"Doktorko, udělejte něco, ztrácíme ho," naléhala Fina při pohledu na šílící přístroje.

"Já vím, jen nemáme dost času!"

Není dost času, prolétlo mi hlavou a můj pohled padl mimoděk na ležícího Banna. Tedy, spíš na jeho ruku a ihned mi hlavou prolétla šílená myšlenka: Musím Allana donutit dát nám víc času.

Zvedla jsem Bannovu pravou ruku, na které měl připevněnou rukavici. Při bližším pohledu to byla spíš série drátků, které obepínaly prsty, byly upevněné kolem předloktí a těsně pod loketním kloubem se zabodávaly do kůže a spojovaly se s jeho nervy. Stačilo ale jen jemně stlačit výstupky na hřbetě rukavice, drátky se uvolnily a rozevřely natolik, že jsem ji mohla sejmout. Bannovy prsty se na okamžik sevřely a opět uvolnily, ale stále zůstával v bezvědomí.

To, co jsem chtěla udělat, mohlo mít fatální následky pro nás oba. Ovšem, kdybych nic neudělala, následky by mohly být ještě horší. Pro mě nemyslitelné. Vložila jsem ruku do drátěné konstrukce a stříbrná vlákna se sama sevřela kolem mého předloktí. Ucítila jsem zcela nepatrné mravenčení, jak se jemňoučké kovové vlásky spojovaly s mými nervy. Zvláštní, myslela jsem, že to bude bolet, ale nebylo to nijak zvlášť nepříjemné. Teď už zbývalo jen navázat spojení.

Došla jsem k otevřenému boxu a s hrůzou jsem sledovala, jak se doktoři snaží v rekordním čase pospojovat útroby mého bratra. Ramena a tvář měl Allan zakryté, jen dýchací hadičky vedly zpod plátna do respirátoru.

"Estello, co to děláš?!" křikl na mě nevěřícně Derek, který zrovna přiběhl.

Odhrnula jsem plátno jen tolik, abych spatřila hnědé kudrny a spící oči.

Fina se po mně ohlédla a zděsila se: "Ne! To ne! To je moc nebezpečné!" Ale než stačila cokoliv udělat, vzala jsem Allanovu hlavu do dlaní a dotkla se prsty jeho čela. Zaslechla jsem už jen přísný hlas doktorky Witersnové, jak okřikla Finu, aby na mě nesahala, že přerušit spojení je moc nebezpečné, a pak už se zatmělo a já se propadala do změti vzpomínek a obrazů, nevěděla jsem, jestli jsou moje, či Allanovy. Veškerou sílu jsem soustředila na to, abych ty myšlenky usměrnila, ale nešlo to. Nevěděla jsem, v jakém je Allan stavu, jen jsem cítila, že žije, ale byl velmi slabý a velmi vzdálený skutečnému vědomí, a tak jsem soustředila veškerou svou dostupnou sebekontrolu na jedinou větu: "Allane, dej nám šanci tě vrátit zpátky."

Na víc má koncentrace nestačila a chaos se změnil v černočernou tmu, kdy jsem přestala vnímat i sama sebe.

 

○○○