Galaktická válka, 12. díl

„Jistě,“ řekla a usadila Scipia v jeho křesle, aby se sama usadila na své místo. „A jsem jen tvoje.“
„Chápu, že ten váš Sargas je nesnesitelný pitomec, ale můžeš mi vysvětlit, co jsi s ním chtěla dělat?“
„Myslím, že je to docela jasné. Kam vlastně zmizel?“
„Přenesl jsem ho na jednu z targarijských lodí.“
„Není to kruté?“
„Není. Dal jsem mu zbraň, kterou dobře zná. Pokud bych si měl vsázet, vsadím spíš na něj, než na posádku lodě. Je jich tam jen několik, zbytek likviduje posádky vašich vraků. Pokud mu ani to nepomůže, žádná škoda.“
„Ty vraky jsou to nejlepší, co jsme dokázali sestavit,“ připomněl se váhavě Scipio.
„To nic nemění na tom, že jsou to vraky.“
„Odkud jste se vynořili? Z budoucnosti?“
„Žijeme na této planetě mnohem déle než vy. Třeba Achaikharanů jsme už měli mraky, když jste vy teprve objevovali kolo. Mimochodem, tebe znám. Svou nenávistí k nám jsi proslulý.“
„Pokaždé, když jsem se setkal se lvem, chtěl mě sežrat. Ještě se divíš, že jsem rád tam, kde nejste?“
„To se mi nezdá. Lidské maso nám zrovna nechutná.“
„Opravdu?“
„Je to jako kdyby někdo upekl kuře a jako koření použil sůl a cukr. Drakům se ta chuť možná zamlouvá, ale nám se z ní spíše obrací žaludek. Draci obecně mají zvláštní chutě. Vaše maso je navíc velmi nekvalitní. Zkrátka, lvům chutnáte odporně. Jíst lidské maso je pro lva projev naprostého zoufalství.“
„Tak proč se živíte lidmi?“
„To je rozšířený omyl. Pravda, pokud v okolí nic jiného není, nemáme na výběr. Odporné jídlo je lepší než žádné jídlo. Možná nejsme zrovna přirození tvorové, ale jíst musíme, stejně jako vy. Pokud nic jiného k jídlu není, musíme lovit to jediné, co v okolí žije. Vás. Kdyby to byli elfové nebo draci, lovíme je, to už tu ostatně kdysi bylo taky. Nemáte nám vůbec co vyčítat. Naopak, měli byste oslavovat a obdivovat naši hlubokou trpělivost a nekonečnou toleranci a uctívat naši mírumilovnost. A ty si to, milá Zarjo, neber osobně.“
Když se lev odmlčel, Scipio na něj pouze užasle zíral. Zarja sklopila zrak, tohle bylo pro Akeru citlivé téma a pro případ, že by její velitel lva dál dráždil, se už chystala svého huňatého přítele uklidnit. Jen přemýšlela, co se asi zrovna honí v hlavě lvici sedící vedle lva, která sice nebyla na hologramu, ale za to na záznamu kamery, který jí Akera kdovíproč posílal. Jakkoliv to mohla Zarja coby člověk posoudit, byla mladá a pro lvy určitě atraktivní, ostatně její huňatý přítel nebyl stařík a už vůbec ne drobek, a rozhodně nebyl ani hloupý. Že by si tak pracovitý lev jako Akera našel družku? Nechápala, kdy to mohl mezi prací a válením se pod stromem stihnout.
„A co Salla, hlavní město Selliath? To město jste zničili vy. Určitě jste to byli vy, protože loď Achaikharan se dá jen těžko splést s čímkoliv jiným, co se kdy vznášelo. Proč jste to udělali?“
„Lidé z tvé země shromáždili všechny lvy žijící na svém území v ruinách staré palácové čtvrti v Salle. Jak asi pochopíš i ty, nadšený z toho nebyl nikdo, ať už lvi samotní nebo lidé z přilehlých čtvrtí. Proto jsme se rozhodli, že si lvy z města odvezeme. Pro jistotu jsme o tom stěhování dopředu informovali radní a byli z toho dokonce nadšení. V té době jsme ale transportní zařízení používali pouze pro přenos neživých věcí, tak jsme tam museli poslat loď a v té době byla drtivá většina lvích lodí právě typu Achaikharan, ostatně jako univerzální byly navrženy. Ke zničení města, byť uznávám že k tomu podivnou shodou náhod došlo pouze den po naší stěhovací akci, nemáme nic společného. Pokud chceš vědět víc, zajdi si do městského archivu v Salle, pokud ho ještě nepřesunuli do města Novus Salla.“
„To jsem nevěděl. Nevím, jestli tomu mám věřit.“
„Nedivím se tomu, ale je mi úplně jedno, jestli tomu věříš.“
„Poslyš, když vám pořád tak strašně ubližujeme, proč jste ještě neudělali nic protiútokem?“
„Protože bychom tím vyvolali válku. A ne kdejakou, byla by to válka ras. To není odkaz, který bychom chtěli zanechat svým potomkům. Po poslední velké válce mnoho lvů nezbylo. Nemnožíme se zrovna rychle, to je spíše vaše specialita. Nadto stále naivně věříme, že jednou dospějete.“
„Proč mám pocit, že tohle už jsem někde slyšel?“
„Je to možné,“ odvětil lev, „Zarjo, měla bys zkontrolovat zadní část lodě. To, co předtím poškodilo energetické vedení, narušilo také generátory silového pole, nebo chceš-li štítů. To bude výborná příležitost pro targarijské výsadkové čluny. Targarijci mají vůbec zvláštní metody. Škoda jen, že se jimi inspirovaných vylepšení našich lodí nedočkal i Gasparon. Scipio, ty můžeš zůstat v klidu. Dokud jsi na lodi, podléháš mě a věř, že ten tvůj vícevelitel opravdu dobře ví, že mě nesmí naštvat.“
„Jestli se někdy vrátím zpátky, nejspíš ze mě udělají poslíčka.“
„To asi ne. Vaše vojska prohrávají a některé sousední země už si území tvé vlasti rozdělují mezi sebe, takže vlastně hájíš zájmy už téměř neexistujícího státu.“
„Chceš tím říct, že Selliath padla?“
„Na našich mapách ještě je, ale většinu jejího území ovládají Targarijci a hlavní město Novus Salla je zcela zničeno. Lidí ze Selliath přežilo relativně málo, nepřátelé na dobytém území nastolili teror a zbytky tvých vojsk se snaží na zbytku území zavést diktaturu. Zbyla pouze nevelká námi chráněná enkláva s městem Salla a malý pás při hranici s Kaelou Akexi. Tvá země je v troskách. Ne, že by nebylo v našich silách bránit celou Akelii, to vaši vojevůdci se tak dožadovali převzetí obrany lidských území. Nebýt přání lidských vojevůdců, nestalo by se to. Třeba si to jednou uvědomíte. Opravdu nevím, proč vůbec na naší planetě musí být lidé. Být to na mě, nechal bych vás všechny vystěhovat někam jinam. Třeba na Targarii, pak byste se přeli o hlouposti s Targarijci tam a my měli pokoj. Jeden svět pro nás a druhý pro vás. Bylo by to lepší pro obě rasy.“
Scipio neodpověděl. Lev na to ostatně ani nečekal.
„Na tvém místě bych si už teď s nějakými hodnostmi nedělal starosti. Podle úmluvy s tvou vládou teď stejně patříš nám. S faktickým zánikem Selliath vstoupila v platnost jedna z úmluv, které jsou součástmi smlouvy o zapůjčení našich lodí. Tvým nadřízeným už není nějaký pitomý Sargas, teď se zodpovídáš mě, stejně jako tvá posádka.“
„Těch lodí si v tom případě vážíte dost, vy chlupaté koule. To ti mám věřit? Mám ti věřit, že přes ty mraky úžasných lodí se Targarijci dostali až na naši planetu? Mám ti věřit, že z milionů lidí zbylo sotva pár tisíc?“ zuřil. Akera byl stále ledově klidný.
„Ano a ověř si to, jak jen chceš. Ale pokud ti mohu radit, tu poznámku o chlupatých koulích si příště nech pro sebe, tedy pokud se chceš dostat domů živý. Nezapomínej, že tvá rodina na tebe čeká a po zhroucení Selliath jsou to lvi, kdo ji hlídá a díky komu jsou ještě naživu. Určitě bys je nechtěl vidět v našich jídelních miskách nebo na jídelních stolcích draků.“
„Raději ho neprovokuj, Scipio,“ vložila se Zarja, „věř mi, že zrovna jemu se do tlap opravdu dostat nechceš. Akero, možná bude lepší, když zavoláš později.“ Lev beze slova zmizel. Mechanička věřila, že pokud lev nebude mít před očima toho, kdo ho dráždil, lvice ho snadno a rychle uklidní.
„Můžeš nějak zjistit, jestli mluvil pravdu?“
„Už jsem se dívala. Věděla jsem to ještě předtím, než jsi poslal Sargase ehm... někam.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Nebyl důvod. Proč myslíš, že se sem Sargas nechal přenést? Prchal ze Selliath.“
„Co s tím lvem?“
„Dokud je klidný, je vše v pořádku. Hlavně už nepoužívej to přirovnání o chlupatých koulích. Je to skoro, jako kdyby ho někdo označil za lidského, což je pro lvy nejhorší možná nadávka.“
„Proč má tak spadeno na lidi?“
„Pamatuješ si, jak jste v tvém městě zlikvidovali tamní lvy? Ne všichni zemřeli, pár jich přežilo. Jedním z nich je i Akera. Přišel tam o rodinu, o všechno. A takových lvů je spousta. Poznáš je podle toho, že zabíjejí lidi pro zábavu, než je jiní lvi dostihnou. Třeba Akera vyplenil a vyhladil několik vesnic. Nezastavili ho lidé, ale lvi sami. Na Wehau ho poslali, aby byl dále od lidí. Sbíral tam v pralese byliny a celkově si tam žil docela poklidně, tedy pokud zrovna nelovil, přirozeně. Svou funkci ve vojsku dostal za trest. Je na něm přímo vidět, že se těší, až zase vypadne do lesa.“
„Tak to se mu ani nedivím. Mimochodem, co to tykání?“
„Teď už pro nás platí lví pravidla a v těch o vykání nic není. Seženu ti nějakou příručku. Jen mi udělej laskavost a zkus ho příště nenaštvat. Chci s ním mluvit a jinak než tady ještě hezkou dobu nebudu mít jak.“