I am Doctor Who - 2. Naštvaný motýlek

"Když sem byl menší, chtěl jsem být fotbalista. Znáte to, kopání do mičudy, myslel jsem jak je to ušlechtilý a super." Upil ze svého šálku s automatovou kávou.
"To je dobrý, teď vám nemůžu říct co jsem chtěla být já, budete se mi určitě smát." Potáhla ze své cigarety a ušklíbla se. "Já sem chtěla bejt ochutnavačka jídel, jakože prostě budu jíst ty samý jídla jako ti králové a tak, samý pochoutky a dostávala bych za to zaplaceno." Zašklebila se, měla zvláštní obličej trochu připomínala muže.
"Tak to je opravdu dobrý, sakra vychytralý." Uznale kývl než se začal smát, on měl taky zvláštní obličej, hodně dělal fakt, že měl nepřirozeně světlé obočí oproti tmavým vlasům.
"Z fotbalisty na Doctora? Jak se to stalo?" Ptala se dál.
"Zkouším to všude, třeba se chytím." Pokrčil rameny, "koukám, že by sázíte na to, že hledají ženskou."
"Nikdo nikdy neřekl, že by to ženská bejt nemohla. Třeba se chytím." Napodobila jeho ton, zvedl neviditelné obočí, na podobně starého muže, měl nečekaně roztomilé rysy a vystupování.
"Hodně štěstí," kývla.
"Vám také hodně štěstí." Usmál se.
S tím se rozešli a jemu se život obrátil naruby.

Několik měsíců na to, ji potkal večer mezi karavany. Měla na sobě úplně stejné oblečení, kouřila úplně stejnou cigaretu.
"Přemýšlel jsem nad tím, proč mi štáb tvrdil, že mezi uchazeči, žádná žena nebyla." Pronesl zamyšleně. "Těď už jim věřím..." Protřel si oči, sundal motýlka. "Smím si tě vyfotit, abych si zítra ráno nemyslel, že už jsem přepracovaný?"
"A pak to někde najdu na netu pod názvem: Matt Smith potkal Pána času?" Ušklíbla se, ale pokynula, že s tím nějaký problém nemá.
Vyfotil si ji telefonem a stále u toho nevěřícně kýval hlavou. Jako by tomu stále nevěřil.
"Myslel jsem, že si ze mě dělají legraci, Steve... tomu nikdy nemůžeš věřit ani slovo, ale pak mi ukázali, že mezi těmi jmény není žádné ženské, ukázali mi fotku Toma Bakera s tebou, deníky Davida Whitakera... Jak je tohle možný?" Vypadal úplně ztraceně.
"Pojď, celej se klepeš." Vzala ho ra rukáv a dotáhla ho do jeho karavanu, usadila do křesla a vybrakovala ledničku.
"Je pravda, že se bojíš krve, proto v seriálu nesmí být?" Zeptal se.
"Jo, přesně tak." Kývla a vzala si sklenici džusu.
"Proč všechno tohle?! Jaký to má smysl..." Zdál se naštvaný.
"Dělám to, protože vím, že to smysl má." Mluvila tiše.
"Ale samozřejmě to nikdo nesmí vědět, to čekáš, že ti na to někdo skočí?" Vrčel, jako vzteklý pes.
"Poslouchej, svět ze kterýho pocházím, je hnusnej, zlej a odpornej. David Whitaker si ze mě udělal sprostej kšeft, všichni tady máte ze mě kšeft. Co bys dělal, kdybys chtěl něco změnit a najednou jsi měl k dispozici tisíce hodin materiálu, který si můžeš drobnými změnami upravit podle svýho? Tohle je moje poselství Matte. Dělej svou práci dobře a bude tě naplňovat, já po tobě nic víc nechci." Mluvila jako kdyby byla jen někým z televize, plamený a těžko uvěřitelný proslov.
Ale on ji poslouchal.
"Tvůj svět? Co je tvůj svět?" Zeptal se s obličejem v dlaních, sledoval ji těma zelenomodrýma očima, jako by nechtěl slyšet co... bude.
Mlčela, protože on nebyl ten co by chtěl tohle vědět, on nebyl ten zlý, on si to nezasloužil, on jen nechtěl, aby s ním někdo manipuloval jako s hračkou.
To dělala? Manipulovala s nimi jako s hračkami?
"Když se zejtra vrátím a vezmu tě někam, kde se ti bude líbit, přestaneš se na mě zlobit?" Zaculila se.
"Zapomínáš koho hraju, já vím, že už se nikdy nevrátíš." Ušklíbl se.