Kočky a muž v obleku - part 2

„Takže, co chceš vlastně dělat?“ zeptal se sám sebe muž v modrém obleku a dlouhém hnědém kabátu, s červenými teniskami a kravatou, s krátkými rozcuchanými hnědými vlasy a divokýma hnědýma očima, kterýma si prohlížel každý detail domu, který měl před sebou.

Jeho loď, TARDIS, ho sem vzala kvůli jedné věci, kterou dosud nechápal a náhle se objevila správa o zmizení hodinových ručiček na Big Benu, což si hned zapsal jako další cíl jeho cesty.

Rozhlédl se a nikdo nikde, takže bez váhání přeskočil zkroucený drátěný plot a dopadl na pozemek záhadného domu. Měl jasný cíl a to vystopovat zdroj velmi zvláštní energie a nakonec skončil zde. Přistoupil až ke vstupním dveřím a nedalo si nevšimnout faktu, že květiny pod okny byli bílé, bez barvy.

Prohlédl si je nahlédl oknem dovnitř, ale v místnosti nebylo nic. Holé stěny, potrhané tapety a to bylo všechno.

Jen se mírně zamračil a sonickým šroubovákem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Bylo ticho, ale cítil, že tu není sám a šroubovák mu to potvrdil, když natáhl ruku před sebe a zapnul ho. Jeho bzučivý zvuk zakolísalo, což znamenalo, že jeho cíl je zde a nejspíš hned nad tím.

Zvedl hlavu a schoval svůj věrný nástroj a s nedočkavým výrazem se rozešel po schodech nahoru.

„Halo?“ zeptal se jen tak na zkoušku a když pomalu vyšel do druhého patra, rovnou do ramene ho zasáhl výboj světla, ale nebolelo to. Rychle si zakryl oči a druhou rukou se chytil zábradlí.

„Počkej, počkej! Nechci ti ublížit.“ Bylo mu jasné, že ten tvor ho jen varoval. Opět se napřímil a podíval se do rohu chodby.

„Panečku...“ povytáhl obočí, když si prohlížel jeho cíl.

Byla to žena, žena v kožené bundě, která ji byla dost velká, černém tílku, riflích

a kotníkových kozačkách. Vypadala jako člověk, ale jediný problém byl v tom, že měla úplně bílé vlasy, obočí i řasy a nehty, bledou pleť a když otevřela oči a zadívala se na muže před ní, měla je smutné, bez života a opět bílé jako papír.

„Je tu málo světla... žádné barvy...“ vykoktala a bylo vidět, že stěží udrží hlavu.

„Pomůžu ti, jsem Doktor, jen nic nedělej, nebo umřeš.“ Rychle k ní přistoupil a ona se nijak nebránila. Zahleděl se ji do očí a pak na ni zablikat šroubovákem a to stačila k tomu, aby ho chytila za ruku.

„Světlo, chci světlo a barvy...“ vydechla a stále ho držela a nutila, aby na ni svítil.

„No dobře, tak tě prostě vyvedu ven.“ Řekl Doktor a i když zatím neměl potuchy kdo a co to je a proč to tu je, jednoduše ji vzal a zvedl na nohy, ale měla nohy jako z gumy, tak ji musel vzít do náruče a rychle s ní vyběhl ven.

Moc světla sice nebylo, ale stačilo to a hlavně květiny kolem začali blednout až nakonec zcela ztratili barvu a žena se mohla postavit na nohy, ale stále to nebylo dost.

„Ani to nezkoušej.“ řekl varovně Doktor až sebou cukla a podívala se na něho.

„Už nic nedělám.“ vykňourala a prohlédla si ho. „Je tu málo světla, ale stačí to na základní životní funkce.“ povzdychla si žena. „Využívám sílu světla, tepla a elektřiny a jiných druhů energie jako výživu.“ spustila aniž by se na něco ptal „Jmenuji se Luminia a jsem z rasy Sraub Yok, pohlcovač.“ mírně se usmála a podívala se na nebe. Mraky se začali trhat a to ji očividně dělalo velmi dobře, protože se ji začali vlasy barvit do zlata.

„A jak ses tam dostala?“ zeptal se Doktor a pomalu se rozešel po příjezdové cestě k pobořenému plotu.

„Je to sice riskantní, ale pronásledovala jsem dvě zlodějky, které mi ukradli vysokoenergetické jádro, což nám umožňuje pohybovat se všude, i tam kde není světlo a teplo. Takže mi nic jiného nezbývalo než doufat a skončila jsem v tom baráku a ty dvě jsou tu taky.“ řekla s naprostou jistotou a Doktor byl velmi zaujatý, velmi. Celou dobu si ji prohlížel a občas se usmál, někdy mírně zamračil. Bylo mu jasné, že je nebezpečná. To mu dokázala tou světelnou ránou do ramene, stačilo by přidat i teplo a má propálený oblek.

„Takže máme stejný cíl. Hodinové ručičky z Big Benu.“ usmál se Doktor a podíval se na ni. Musel se zastavit nad tou náhlou změnou. Vlasy se ji zbarvili do světle žluté a oči do bledě modré a dokonce i pleť nebyla tak bledá jako před tím.

„Co je Big Ben? A mimochodem, je mi ctí poznat Pána času. Nečekala bych, že mě jednou vytáhne z polorozpadlého baráku.“ usmála se „Nemusíte mi nic říkat, umím si to domyslet. Naše rasa taky nemá veselou minulost.“

Oba přeskočili plot a vydali se po ulici do města.

„Máte loď, že?“ zeptala se spíš, aby se ujistila.

„Ano mám.“ přikývl a zazubil se „K ní taky máme namířeno.“

Podívala se na něho a oba se na sebe mírně usmáli.

„Vypadáte legračně, víte?“ řekla a Doktor se na ni překvapeně podíval.

„Proč, Lumino? Nemůžu ti říkat Lum a tykej mi, když už jsme u toho.“ Na všechno jen přikývla a pak se nadechla.

„No, ty rozcuchané vlasy. Já nevím, je to pěkný.“ pokrčila rameny a začala se rozhlížet po lidech kolem.

„Takže tohle je lidská rasa – lidé. Zvláštní kolik ras jim je podobný.“ zamyslela se nad tím.

Doktor pomalu pokračoval dál a přemýšlel co s ní udělá. Tu rasu moc neznal, ale slyšel o ni. Moc zbraní jim nemohlo ublížit a mohli přežít v plamenech sluncí a jasu hvězd, ale na druhou stranu nemohou žít ve tmě a ve světě bez barev.

„Mnoho ras se z nich taky vyvinulo. Křížením a tak. Co vlastně děláte a jak to, že vám ukradli to jádro?“ začal se vyptávat.

„No, jsem tak trochu bezdomovec a na ty dvě náhodou narazila na teleportační stanici souhvězdí Vax. Ta stanice slouží jen k cestování mezi hvězdami, ale nějakým způsobem se jim podařilo přenastavit jeden z teleportů a tak jsme se objevila zde. Jedna z nich do mě vrazila a netrvalo mi dlouho zjistit, že mi jádro sebralo a tak jsem je bezhlavě pronásledovala.“ vysvětlila s pokrčením ramen.

„Nejspíš si myslela, že je to jen obyčejná náhrdelník s draze vyhlížejícím kamenem, ale je to velmi důležité. Pokud to nezískám zpět, budu svázaná...“

„Já to chápu... “ podíval se na ni a proplétali se davem Londýna až nakonec došli k místo, kde měla být TARDIS, ale nic tam nebylo. Jen lidé.

„Co? Ne, ne...“ vyhrkla a začal pobíhat kolem a občas odstrčil někoho stranou, ale opravdu nikde nebyla. Lum k němu přistoupila a chytila za paži aby se uklidnil. Bylo na něm vidět, že se stalo něco vážného.

Oni mu vzali loď, ukradli mu loď. Na chvíli se zadíval na Lum a byl chvíli byl zoufalí, pak naštvaný a nakonec se zamračil a nastoupila odhodlanost.

„Oni ti ukradli loď? Ty jsi nechal loď tady... na ulici?“ vyhrkla a pozvedla nevěřícně obočí.

„Nikdo si toho nikdy... nevšiml.“ rozeběhl se a Lum vzal za ruku.

„Cítím to. Už to cítím.“ prudce zastavila a Doktor trochu zakolísal a otočil se k ní.

„Co?“

„Jádro, je někde tady. Pod námi, možná...“ zhluboka se nadechla „Je to slabé, ale je tady.“ pronesla s úlevou „A když je tam jádro, tak i tvoje loď. Jak vlastně vypadá, nemohl jsi ji jen tak nechat na ulici.“

„Modrá budka s nápisem policie.“ Mrkl na ni a následoval ji.