Píseň přežití-7

Kapitola 7- Armáda jednoho
Jméno: Fénix
Jednotka: Terminátor
Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)
Týmové číslo: 6
Čas od zahájení mise: 2:49

Noví hosté:
„Vidíme je!“ ozval se Šéf. „Zdrhej někam do krytu. Bouchač s Hezounem ti jdou naproti!“
Zkontroloval jsem náboje v pušce a vyrazil po cestě na nejbližší křižovatku. Tam prudce zahnul doleva a zmizel v nejbližší budově, která ještě jakž takž stála. Za patami mi do vzduchu vylétaly obláčky popela a prachu.
Kulky zabušily o stěnu a já jen tak tak schoval hlavu. Lehce si vydechl a prohodil zbraně. S napřaženým kulometem pokropil trojici útočníků, co se na mě hnali obrovskou rychlostí. Olovo létalo vzduchem a zakusovalo se do měkkých tkání. Krev vystříkla na všechny strany a všichni tři se po jedné dávce skáceli.
Okamžitě jsem se otočil a proběhl budovou na druhou ulici, co nejdál od přicházejících Kagošů.
Mezitím se to obří hejno strojů rozprostřelo po celém obzoru a rozprostíralo se nad městem. Nepřestávali vysazovat nové a nové vojáky.
Kdysi nějaký moudrý muž řekl: Bůh tě má rád, poslal ti hodně nepřátel. V této situaci mám dojem, že mě bůh přímo miluje.
Přebíhal jsem po ulici, když se země začala propadat. Měl jsem sotva co dělat, abych se odrazil od země a přeskočil na hromadu trosek, jež zbyly z jednoho domu.
Pavouk vylezl ze země a ani se neobtěžoval to předem oznámit. Natáhl jsem kulomet a důkladně ho pokropil. Lehce se otřásl, ale šel dál. Navíc si mě všiml a otočil na mě dvojici kanónů s hlavněmi velkých jak dvě pěsti vedle sebe.
Vypálil, ale to už jsem byl ve vzduchu a mířil na další budovu.
Hromada sutin vyletěla do vzduchu a rozptýlila se do okolí.
Neustále jsem skákal z jedné hromady trosek na druhou a plýtval drahocennou energií na skoky a uhýbání střelám. Za mnou vybuchovaly mrakodrapy (nebo to, co z nich zbylo,) a já si připadal jak v nějaké akční hře pro dospělé, kterou ve skutečnosti hlavně hrajou čtrnáctiletí fakani.
Proběhnul jsem jedním koridorem chodeb a najednou mi došlo, že zírám do další dvojice hlavní. Jen tak tak uskočil obrovské salvě těžkých projektilů a padal po zničených schodech dolů. Rovnou až do sutérénu.
Díky blbýmu prachu nebylo vidět ani na krok, proto jsem musel přepnout vidění na termální. Zdejší stěny byly tenčí z nějakého ne zrovna pevného materiálu. Tudíž se mi na displeji zobrazilo to, co bych raději neviděl.
Hromada rudo-oranžových obrysů se zbraněmi procházela chodbami vedle a já je viděl přímo přes zeď. Pomalu jsem pozdvihl zbraň a připravil se ke střelbě. Naštěstí šli dále ode mě, takže jsem si v klidu oddechl. Nechtělo se mi plýtvat municí, nevypadalo to, že bych ji měl v brzké době kde doplnit.
Oddech však trval jen okamžik.
„Fénixi!“ ozval se Hezoun. „Kde seš! Ztratil ses ze satelitu!“
Obrysy se otočily přímo na mě. V termálním vidění to vypadalo, jakoby mezi námi žádná stěna nebyla.
„Debile!“ zavrčel jsem. „Mám práci!“
Odjistil jsem pojistku zbraně a pevně se zapřel o nosnou zeď za sebou.
„Tak pojďte, vy kokoti!“
Stiskl jsem spoušť a bez jakéhokoliv míření to začal kropit. Kulky prolétly stěnami a zakously se do masa. Zběsilé dunění se neslo okolím a do neuvěřitelného bince se přimíchávaly další a další ingredience. Kusy sádrokartonu létaly na všechny strany a protivníci jakbysmet.
Na termálu to vypadalo zajímavě. Po zásahu tělo oběti obklopila oranžová mlha a ta se rychle rozplynula do okolí, ale zůstávala na stěnách.
Olovo létalo všemi směry, protože i překvapení Kagoši začali opětovat palbu. Jen na rozdíl ode mě nevěděli, kde jsem a tak stříleli naslepo přes stěny.
Pár kulek mě sice zasáhlo, ale štít to zadržel.
Jedna kulka z kulometu se zaryla přímo doprostřed čela toho, co zrovna vcházel do místnosti z leva. V termálu na mě zírala dvojice černých, ledových očí (nevím, jak to dělaj, že mají tělo teplé a oči studené.)
„Přesně mezi oči, šmejde!“
Počitadlo na displeji nebezpečně klesalo a oni se hrnuli na mě dál a dál, jakoby jich nebyl konec.
Ze schodiště, odkud jsem se více méně skutálel se na mě usmívala hlaveň brokovnice i s jejím stejně vysmátým majitelem.
Škubnul jsem se zbraní a prokropil i jej, stejně tak i útočníky za ním. Nevím proč, už se nesmál. Jen odletěl dozadu a jeho nohy zůstaly stát na místě. Krvavé obláčky se pomalu mísily s prachem a vytvářely opravdu zajímavé kreace na mém hledí. Postupně se rozptylující horká krev tvořila shluky mlhy.
NULA!
Zbraň klapla naprázdno.
Palcem jsem stiskl tlačítko na vyhození zásobníku. Zásobník vyletěl, ale to už jsem měl v ruce další a ládoval ho dovnitř.
Mezitím po schodech seběhla dvojice útočníků s brokovnicemi a hnala se přímo na mě.
Odrazil jsem se od stěny a doslova těma dvouma proběhl. Ti spadli na zem a jen stěží se sbírali.
Zbraň připravená ke střelbě! Tisíc nábojů!
Prohnal jsem se stěnou na chodbu a utíkal dále za světlem a šipkou na svém displeji, která mi ukazovala místo srazu.
„Fénixi!“ ozval se zas Hezoun. „Seš v pohodě?“
„Jo, vole,“ odsekl jsem. „Jen jsem na tom špatně s municí, díky někomu. Kdybys nezavolal, tak by si mě ani nevšimli!“
„Hele, víš, že si můžeš zbroj ztlumit?“
„Copak jsem na to měl čas?“ zavrčel jsem a dále utíkal dlouhou chodbou. „Honěj mě dva pavouci, bataliony Kagošů, takže na nějaké mačkání tlačítek zbroje nějak nemám čas!“
„No, jo,“ odpověděl smutně Hezoun. „Holt nováček, kterýmu zabili holku…“
„Já za to nemůžu,“ zařval vztekle. „Že sis ho musel uříznout kvůli syflu!“
V tu chvíli se do rozhovoru vložil doposud mlčící Bouchač svým huronským smíchem.
„Co je?“ řekli jsme s Hezounem najednou.
„Víte,“ chechtal se Bouchač. „Že jste jak dva debilové na prvním rande?“
„Opravdu děsně vtipný,“ odsekl jsem kysele a běžel dál.

Město mrtvých:
Po pár okamžicích jsem vyběhl po schodech na něco, co kdysi bývalo hřištěm. Obraz tohoto hřiště se mi vypálil hluboko do mysli. Všude stáli zuhelnatělé sochy lidí, kteří strnuli v momentě, kdy je zabil výbuch.
Nejhorší bylo, že tohle nebyla skupinka vojáků. Tohle místo muselo sloužit jako uprchlický tábor. Sousoší vyděšené ženy chránící svým tělem tělo svého dítěte. Oba proměněni ve spálenou slupku kdysi žijících bytostí. Po zdech domu byly vidět stíny lidí vypálené do cihel.
Nemůžu si pomoci, tohle mě opravdu složilo.
Nějak v duchu jsem cítil, jak Karina vyděšeně polkla. Možná žila pouze jako poradní program, ale asi s uchovala nějaké emoce ze svého dřívějšího života.
Navolil jsem soukromý kanál na Hezouna. Šéfa jsem nemohl nějak zastihnout.
„Můžu mluvit?“ zeptal jsem se.
„Co potřebuješ?“ řekl klidně, jakoby jsme se před pár minutama nepohádali.
„Kdo odpálil tu bombu?“
„Graves,“ odpověděl okamžitě. „Prokopali se do základny a zahájili útok. Graves společně s pár obránci se udrželi, evakuovali, co šlo a pak sami odletěli. Nakonec odpálili všechny atomovky, co měli po ruce.“
„Aha, kde je Šéf?“
„Čekaj s KSkama na vlak. Až k tobě dorazíme, tak ti to vysvětlíme.“
„KSkama?“
„Klub Sráčů,“ vysvětlil Hezoun. „Další terminátoři. Pomůžou nám.“
Viděl jsem, jak se Hezoun s Bouchačem pohybují nějak rychle. Těsně vedle sebe běželi po ulici přímo mě naproti, i když to měli ještě pořádnej kus cesty.
„To běžíte?“
„Néé,“ řekl najednou Bouchač. „Vozíme se!“
„Cože?“ vyvalil jsem oči.
„Z oblačný nám poslali pár terénních vozidel, ať se urychlí naše přesuny. Tak se vezem a jedem pro tebe.“
„Ovšem to nic nemění na faktu,“ zařval zničehonic Hezoun, a bylo vidět na displeji, jak prudce zpomalili. „Že tyhle ulice jsou plné trosek a já si musím dávat sakra majzla, abych něco nesejmul!“
„Jasný, kde dáme spicha?“
„Okamžik, ozval se zase pro změnu Bouchač. „Posílám souřadnice.“
Během okamžiku se mi na displeji ukázal bod srazu, ne jen pozice Bouchače s Hezounem, ke kterým mě to předtím navádělo. Bylo to zhruba na půli cesty mezi námi, když jsem si zvětšil mapku. Nutno říci, že mapa tohoto města je dosti zastaralá, přece jenom atomový výbuch je atomový výbuch.
Tudíž některé ulice neexistovaly nebo většinou všude byly neprůchodné trosky, které jsem musel důkladně obcházet, nebo přeskakovat.
Z toho druhého mě začaly brzo pekelně bolet kolena. Karina mi okamžitě stříkla do krve něco proti bolesti, ale ta moc rychle nemizela. Skočte si patnáct metrů převýšení a třicet do dálky. To minimálně pětkrát za sebou. Pokud ani po tomhle vás nebudou bolet kolena, smekám.
Vzduch se pomalu pročištoval a na obzoru bylo vidět něco, co vzdáleně připomínalo zářící slunce. Zářilo v dáli jako jakýsi záblesk naděje. Jakoby ještě nebylo všechno ztraceno.
„Takhle nemysli!“ pokárala mě Karina.
„Proč ne? Vždyť už jsme stejně v háji…“
„Myslíš?“ zavrčela. „V háji budeme, až to ostatní vzdaj. Ty to nesmíš vzdát, alespoň kvůli mně.“
Výstřel.
Prudce jsem se otočil.
Kagošovi za mnou se rozlétla hlava do okolí a ti dva za ním na okamžik zkoprněli.
Další dva výstřely a oni padli k zemi.
Opět jsem se otočil, zbraň připravenou.
Na druhé straně náměstí jsem spatřil mezi troskami střechy jednoho z domů postavu v popelavé zbroji. Jen zamávala a pak opět zmizela. Ozvaly se další výstřely a Kagoši dole na náměstí popadali a já měl volnou cestu. No, alespoň jsem ušetřil za náboje.
Pomalu jsem se přesunul po náměstí. Hromada sutin mě poskytovala dost míst k úkrytu a místa, odkud si vyhlédnu další cíl přesunu. Stejnou taktiku bohužel použili i Kagoši.
Vše se zvrhlo v obrovskou melu, kdy jsem probíhal vraky vozů a neustále to kropil i přes zdi. Naštěstí to většinou byli Útočníci s puškami, nebo brokovnicemi, tudíž nijak extra velká hrozba.
Odstřelovač mě kryl celou dobu a půlku z nich zastřelil on sám. Nevšiml jsem si, že by někdy minul, nebo dokonce se mnou komunikoval. Prostě takový strážný anděl s padesátkou odstřelovačkou.
Ruku na srdce, kdo z vás to má.
Nakonec se mi povedlo zmizet ve vratech do podzemní garáže, kde to vypadalo klidně. Ovšem zdání klamalo. Během dvaceti vteřin se na mě sesypala nejméně třicítka Kagošů, kteří byli velice překvapeni nečekaným návštěvníkem.
Bohužel, jejich veškerý odpor se zúžil na to, že na mě vyběhli, vypálili pár ran a pak vystříkli obsah svých tělesných tekutin na nejbližší zeď či podlahu.
Kulky létaly (opět) všemi směry, ale tentokrát až nezdravě často tím mým. Štít to párkrát pořádně schytal, ale energie mě neklesla pod třicet procent. Kdyby klesla pod dvacet, veškeré kontrolky by se u mě na displeji zbláznily.
Po ujištění, že všichni protivníci slouží jako nové graffiti, jsem si přes celý displej vyvolal mapu oblasti.
K cíli mě to zbývalo jen pár bloků. Souřadnice ukazovaly na střed jednoho náměstíčka, ale bůh ví, jak to tam teď vypadá a jestli se tam Hezoun vůbec dostane.
Ti dva se blížili velkou rychlostí, nicméně bylo jasné, že já tam budu dřív. Tudíž jsem vyrazil a na nic nečekal. Vyběhnul na střechu garáží a s rozběhem přeskočil ulici. Tam seběhl po zničených schodech a rovnou do sklepa. Po ulici se jinak rojil jeden Kagoš vedle druhýho, ale naštěstí si mě nevšimli. Už jsem na tom nebyl nejlíp s municí, a proto musel každý střet důkladně rozmýšlet.
Sklepem to šlo nakonec snadno. Vyškrábal jsem se však do nejvyššího patra, abych měl předběžný přehled o situaci.
No, na náměstí se Kagoši poněkud přemnožili, co si budeme povídat.
Tři velké skupinky se přemisťovaly a očividně něco hledaly. Někoho.
A vypadali celkem nasraně.
Zapnul jsem vysílačku: „Hoši, jak jste na tom?“
Jejich tečka se na mapě přibližovala velkou rychlostí.
„Už jsme tůůů!!!“ ozval se najednou Hezoun.
Z jedné méně ucpané křižovatky se vyřítilo terénní vozidlo s těžkým rotačním kulometem na zádi. Tam stál Bouchač, Hezoun řídil.
Vozidlo prudce zbrzdilo a efektivním smykem se zastavilo před překvapenými protivníky.
Kulomet se roztočil.
„Ná pipipi!“ chechtal se Bouchač, když je kropil těžkými projektily.
Já pomalu seskočil a pomohl jim dokonat dílo zkázy.
Kagoši byli tak překvapený, že ani nestihli pořádně zareagovat.
Po boji Bouchač zahodil prázdnou bednu od nábojů do kulometu a dal úplně novou na sto tisíc nábojů. Pak seskočil a vykročil naproti mně.
„Půjčíš mi kulomet?“ zeptal se.
„Proč?“
„Jsem s ním efektivnější,“ vysvětlil.
Popadl ten svůj a magnetickým držákem jej připevnil k ocelovému ohraničení skel vozidla. Mířil přesně dopředu. Ten můj si vzal do druhé ruky a mířil do boku.
„Ty dokážeš střílet oběma najednou?“ podivil jsem se.
„Střílet ano, mířit ne,“ zazubil se.
„Naskoč!“ zavolal Hezoun a tůroval motor.
Zadek tereňáku se trošku prohl pod mojí váhou. Vyskočil jsem nahoru a postavil se za kulomet.
„Můžeš,“ oznámil jsem.
Kola se prohrábla a zvířila hromadu prachu. Vůz se poté prudce otočil a vyrazil směrem, jenž přijel.
V tu chvíli nám Šéf poslal zprávu.
„Podívejte se na satelitní průzkum!“
Okamžitě jsem si vyvolal mapku a spatřil hromadu červených teček mířících přímo na nás.
„Upláchneme jim!“ zvolal Hezoun a přidal plyn.

Spálené gumy:
Tereňák divoce poskakoval na cestě. Já se neustále otáčel a hledal nějaký cíl. Hezoun měl v jedné věci pravdu- upláchli jsme jim. I když, příště bych radši bojoval, než abych zažil znova jeho rychlou jízdu. Ač bych proti tomuhle měl být odolný, můj žaludek létal nahoru dolů a už tak bolavá kolena to schytala.
„Potkal jsem tam někoho od nás,“ řekl jsem najednou.
„Koho?“ zpozorněl Bouchač.
„Popelavá zbroj a nebezpečný s odstřelovačkou,“ vysvětli jsem. „Kryl mi záda chvíli, ale pak jsme si každej šel po svém.“
„Jó,“ rozřechtal se Hezoun. „Tak to byla Mraznička. Odstřelovačka od Komiků. Nemluví, nemá nervy a nikdy nemine.“
„Proč nemluví?“ dotázal jsem se zvědavě. „Nemůže, nebo nechce?“
„Nechce, protože jí prej někdo řekl, že její hlas zní, jak když retardovaný čivavě řežeš koule.“
V tu chvíli jsem vybuchl smíchy: „Cože?“
„Už je to tak.“
Raketa kolem nás proletěla sotva pár metrů.
Vybuchla v troskách domu a pěkně s námi zamávala.
„Doprdele!“ zavrčel Bouchač.
Bojová loď se vyloupla z trosek mezi budovami. Možná proto jsme ji nespatřili na satelitu. Co jsme však spatřili, byla hromada červených teček blokujících cestu.
Zátaras!
„Držte se!“ zařval Hezoun a zrychlil.
Motor řval na plný výkon, Bouchač střílel z obou kulometů naráz po přibíhajících Kagertech a já si s rotačákem vzal do parády loď.
Bohužel nebyla jen jedna.
Jakmile šla po dlouhé salvě k zemi, objevily se další dvě. Pak další tři.
Celkem nás mezi ulicemi honilo pět bojových lodí a my se blížili k zátarasu.
Čas se prudce zpomalil a začal táhnout jak rozteklá čokoláda. Všichni tři jsme začali vztekle řvát. Kulky bušily do pancíře ze všech stran a nábojnice z kulometů se jen sypaly na podlahu.
Jedna z lodí se naklonila na bok a začala hořet.
Jeli jsme tak rychle, že kdybychom zatočili, skončili bychom na boku.
Museli jsme rovně.
Navíc začínali přibíhat i z boků.
Hezoun zarazil pedál do podlahy.
Bouchač se pořádně zapřel.
Pevně jsem sevřel držák kulometu a nepřestával střílet.
Náraz!
Těmi rychle na sebe nakupenými vraky jsme doslova proletěli. Pevné nárazníky odpálily trojici vraků na všechny strany. Hromada létajících trosek poslala k čertu další Kagoše.
Tereňák se jen zakýval a pokračoval dál.
Otočil jsem se s rotačákem na podstavci a pokropil všechno okolo. Pak jsem se věnoval opět lodím.
Po několika okamžicích zbyly jen dvě, které nehořely a střílely po nás.
Raketa nad námi proletěla a zasáhla jednu z nich. Ta druhá se okamžitě stáhla.
Nechápal jsem.
Pochopil, když jsem se otočil. Na střeše a v oknech budovy naproti nádraží vykukovalo nejméně osm dalších terminátorů a ti bez přestání kropili nabíhající Kagerty.
Ti padali po desítkách. Po chvíli se stáhli a dali pokoj. Na ulici zůstala spousta jejich mrtvých těl. Chvíli jsem si prohlížel, jaké to zajímavé malby dokázali Terminátoři z nich udělat. Spousta krvavých šmouh rozesetých po celé ulici a zdech.
„Komici,“ odtušil Hezoun.
O nich už jsem slyšel. Jednalo se o jednu z několika skupin, jež zde byly nasazeny.
Tereňák vjel do garáže naproti nádraží. Zhasli jsme světla a vystoupili. Tam už na nás čekal Šéf se zbytkem skupiny. Všichni si v temné garáži svítili baterkami na přilbách. Rozhodně tam nebyla jen naše skupina. Bylo nás tam o hodně víc.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se Šéf a určitě se usmíval.
„Vcelku dobrá,“ odpověděl jsem. „Jen trochu překagertováno.“
„No, hochu,“ připustil. „To se ti v tom případě nebude líbit, kam jdeme teď. Jdeme totiž do jejich hlavní základny!“