Píseň přežití-8

Kapitola 8- Vlak do stanice Peklo
Jméno: Fénix
Jednotka: Terminátor
Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)
Týmové číslo: 6
Čas od zahájení mise: 4:00

Plánování:
Našli jsme si krásné místečko v jedné větší hale, kde odpočívalo několik Terminátorů. Tolik jsem jich pohromadě v životě ještě neviděl. Někteří si hověli v koutech, zatímco jiní se starali o své zbraně a další rozdávali munici.
Šéf nás táhnul někam do malé místnůstky na kraji budovy. Tam si zřídili takovou malou taktickou místnost. Uprostřed měli mapu se stolem a kolem se motala pětice dalších terminátorů. Všichni mě pozdravili kývnutím hlavy.
„Pánové?“
„Pojďte dál, Fénixi,“ pokynul mě jeden z nich v zelené zbroji. „Ještě to nevíte, tak vás informujem.“
Rukou na mě mávl, abych přišel blíž a podíval se na mapu. Bylo na ní vyobrazeno nádraží a blízké okolí.
Prstem zabodl na nádraží.
„Zjistili jsme,“ začal s vysvětlováním. „Že Kagoši používají k přesunu vybavení naše automatické vlaky. Jejich hlavní struktura stojí na jižním pólu, přímo na naší stanici. Tam odvážejí lidská těla a naše zbraně. Nevíme, co s nimi dělají, ale stoprocentně to použijí proti nám. Cílem Bandy bude dostat se do jednoho z těch vlaků a nechat se dopravit na jejich základnu. Půjdou s vámi ještě Komici a Trhači. Ostatní skupiny vám budou krýt záda. Myslím, že k tomu není potřeba něco dodávat, že?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tudíž, do práce.“

Úder:
Kagoši raději nevylézali ze svých děr.
Pečlivě hlídali nádraží a doufali, že je nevezmem útokem.
Doufali špatně.
Jakmile jsme každý doplnili munici ze schozů, opravili opravitelné a zbavili se nepotřebných věcí, vzali jsme je doslova šturmem.
Hoši na střechách spustili nejprve palbu z odstřelovaček, čímž se postarali o ty za lehkými kulomety a děly.
Pak začal menší heavy metal. Ti, jež nedrželi v rukách odstřelovačky nebo protitankové kanóny, vystartovali ze svých úkrytů a ruským útočným stylem (hrr na ně) se rozeběhli k nádraží.
V tu chvíli vystartovali i Kagoši. Vyskákali ze svých děr a rozeběhli se proti nám. Vznikla nám tak trochu retardovaná situace, kdy obě strany (jak útočící, tak bránící) vystartovaly proti sobě a nepřestávaly na sebe střílet. Kagošů bylo mnohem více a také umírali ve větších počtech. To, že by umřel někdo z nás, jsem si nevšiml.
Vzduch se během okamžiku naplnil žhavým olovem, výbuchy a poletujícími troskami (kousky Kagošů si asi domyslíte.)
Teď jsme to byli my, kdo se valil jak jedna velká vlna. Já se nechal unést bojem a s prstem na spoušti vyrazil k hlavním vratům nádraží stříleje vše, co se pohlo a nemělo zelený obrys.
Se Šéfem jsme byli asi nejvíc vepředu, protože ostatní se opožďovali.
Pravidelně jsem přebíhal mezi sebemenšími kryty a chvílema nestíhal měnit zásobník do kulometu. Měl jsem sebou celkem patnáct zásobníků do kulometu a dalších patnáct do pušky a pistole. Speciální bágl, co spadl s výbavou se náramně hodil.
Zbytek mojí jednoty měl naštěstí napakováno, když už jsem dorazil. Před útokem jsem se maličko porozhlédl, co mají. Šéf, Rus a Tichošlápek zůstali u kulometů a puškách s tlumičem. Hezoun a Bouchač měli pušky a krátké samopaly na malou vzdálenost.
Těsně u hlavních dveří do nádraží Kagoši přešli do protiútoku. Už jsme skoro byli u dveří, jejich obrana v troskách a stahovali se.
Néé, oni prostě musej přejít do protiútoku.
A že to byl protiútok na ruský způsob, je asi jasné.
Vyvalili se jako velká lavina ze dveří zrovna, když jsem přebíjel.
Když jsem spatřil tu obrovskou masu těl, urychleně docvakl zásobník a namířil.
„Bacha!“ zařval jsem.
Šéf beze slova přesunul svoji hlaveň přímo na dveře a spustil palbu. Já během okamžiku také.
Kagoši na nás vyběhli snad se vším, co měli po ruce. Když neměli zbraně, používali kusy dveří, nábytku, okenice, prostě všechno možné.
Samotného mě překvapilo, že by nějaký kagoš nebyl ozbrojen, nyní jich tu byla hromada. Jejich těla padala na zem, až téměř zabarikádovala cestu dovnitř.
Po schodech, na nichž jsem stál, tekly potůčky tmavě rudé krve.
Ostatní také přiložili hlavně k dílu a během necelých deseti sekund se nepřátelé stáhli zpět do nádraží.
„Za nima!“ vykřikl Šéf. „Než se přeskupěj!“
V tu chvíli jsme za nima po hlavě vyběhli. Šéf s Bouchačem to naprali plnou rychlostí do těl a utvořili tím volný prostor. Pak skočili do krytu za dveřmi a kryli nás, abychom mohli projít.
„Všem velitelům, tady Koordinátor,“ ozvala se najednou vysílačka.
„Pokračujte.“
„Vypadá to,“ oznámil Koordinátor. „Že vás uměle zadržují, protože chtějí získat ještě trochu času. Na nástupišti je pouze jeden poslední nákladní vlak. Ten měl odjet až za 5 hodin, ale nějak ho nabourali a vyjede za 15 minut!“
„Rozumím,“ přerušil ho Šéf. „Hoši, přidejte!“
Vběhl jsem dovnitř a hned mě pokropila sprška střel odněkud shora, z balkónu. Tam se jich aspoň tucet zakempil a kropil nás dole. Rychle jsem zaplul za nejbližší kamennou lavičku, lehce vykoukl a pak celý vršek pokropil dlouhou dávkou.
Pár jich padlo, ostatní se zaměřili na mě a začali můj kryt ostřelovat. Okamžitě jsem se přesunul do dalšího krytu a celý proces opakoval.
Další a další kolegové vbíhali a pomáhali nám s obránci. Vzduch se pomalu, ale jistě zaplňoval dýmem a poletujícím prachem.
„BZ!“ zařval Šéf. „Za mnou! Zbývá 13 minut!“
Šéf pokropil trojici za těžkým kulometem, a jakmile padli na zem, vyrazil na druhou stranu nádražní haly ke schodům. V malém rozestupu jsme jej následovali a navzájem se kryli.
Každý si kryl svoji výseč a střílel pouze tím směrem. Hezoun a Bouchač, jež šli vzadu, se pravidelně otáčeli, aby nám kryli záda, jelikož pár protivníků obíhalo po balkónu a snažilo se nás kropit zezadu.
Šéf doběhl ke schodům a pokynul mě a Rusovi, abychom vyběhli nahoru. Sám zaklekl za nejbližší převrženou lavičkou a kryl náš postup nahoru.
Schody těžce duněly pod našimi kroky a občas čvachtaly díky četným krvavým loužím.
Nahoře jsem hodil šipku do nejbližší výlohy obchodu a zpoza pultu vykukoval.
Nepřestával vyhledávat cíle a krýt postup zbytku.
Šéf vyběhl jako poslední a zaplul vedle mě. Ostatní se různě rozmístili a našli si kryt na balkóně. Většinou to byly zbytky velkých květináčů, jež měli zdobit zdejší halu.
No, nyní sloužili jako dočasný kryt před palbou. A sloužily dobře.
Dým a prach stoupal ke stropu a já měl dojem, že brzo budu muset přepnout na termální vidění.
Nestalo se tak.
Šéf nám pokynul, abychom jej následovali dále, hlouběji do budovy. Vzal to zadní částí obchodu přímo přes zeď. My jej jen následovali a ocitli se v dalším obchodě, tentokráte v hlavní nádražní hale vedoucí k nástupištím.
Vyběhli jsme z obchodu a pokropili překvapené Kagoše. Bez sebemenších potíží zatlačili nepřítele hlouběji do nádraží.
Několik spolubojovníků si vzalo z nás příklad a přidalo se k nám na balkóně, aby i oni přiložili hlaveň k dílu.
A najednou jsme se opět zasekli. Od nástupiště začali přibíhat další a další a tentokrát se jim povedlo nás opravdu zastavit.
„Vlak odjíždí!“ ozval se Kooperátor.
„Cože?!?“ odpověděl Šéf. „Měli jsme mít ještě deset minut!“
„Překonfigurovali to! Vlak startuje! Do minuty je pryč!“
V tu chvíli se vlna adrenalinu v krvi ještě trochu zvýšila.
„Na střechu!“ otočil se Šéf najednou a zmizel v servisní chodbě kousek od nás.
Rozeběhli jsme se za ním. Pár kulek se mi při tom olízlo o štít, ale nic, co by nezvládl. Vyběhli jsme po schodech až na střechu. Šéf probíhal mezi dírami a trčícími nosníky a my jej pouze následovali.
To, že tahle budova vydržela výbuch atomovky bylo hlavně tím, že měla sloužit jako kryt. Pořádně postavená, ale i tak to pěkně schytala.
Ale stála.
Střecha se otřásala pod našimi kroky, až jsme konečně doběhli na kraj. Lehce jsem shlédl dolů.
Krásných padesát metrů až na koleje.
A nich pomalu se rozjíždějící automatický vlak. Obrovská dlouhá šedá bestie aerodynamického tvaru.
Pomalu, ale jistě se rozjížděla.
„Musíme skočit!“
„Děláš si prdel?!?“ odpověděl Šéfovi Hezoun.
„Dělejte!“ zařval vztekle Šéf a šel příkladem.
Skočil.
Já hned za ním. Jen se koukl na místo dopadu a přesunul energii obleku do štítu a posilovačích na nohou. Chvíli mi vzduch zašuměl kolem uší a pak jsem s obrovskou ránou dopadl na pancéřovaný vagón.
Klouby zapraštěly, tlumiče málem praskly.
Na místě dopadu zůstala obtisk mých nohou.
Další a další zadunění.
Otočil jsem se.
Celý tým tu byl.
Šéf se na nás podíval.
„Musíme se schovat, než si uvědomí, že jsme je vyšplouchli.“
Okamžitě se celá grupa pustila do hledání jakéhokoliv otvoru. Bouchač měl štěstí a našel vikýř do útrob jednoho nákladního vagónu.
Otevřel jej a já byl rád, že přes helmu nemůžu nic cítit.
„A kurva!“ zvolal do čím dál hlasitějšího větru.
Uvnitř vagónu to bylo narváno lidskými těly až po okraj. Těla v různém stádiu rozkladu a některá ani ne celá.
„No, tam nás určitě hledat nebudou,“ utrousil Hezoun a jako první tam vlezl.
Nezbylo nám nic jiného, než tak naskákat všichni.
Šéf šel tentokrát jako poslední a zavřel za sebou. Když zavíral, vše pohltila neproniknutelná černá tma.
„Koordinátore, Šéf,“ řekl najednou. „Jsme ve vlaku. Zvládl to ještě někdo se na něj dostat?“
„Je mi líto,“ odpověděl. „Jste na to sami.“
„Budiž,“ povzdychl si. „BZ nyní zahajuje rádiový klid. Pokud se do Třiceti hodin neozvem, považujte nás za ztracené.“
„Rozumím.“
Vysílačka nadobro utichla. Z venku nebylo nic slyšet. Nebylo slyšet, jak vlak zrychluje na osm set kilometrů za hodinu a míří ke stanici na jižním pólu. Čekala nás dlouhá nudná cesta. Minimálně osm hodin se odsud nehneme.
Chvíli jsem pozoroval, jak si hoši překontrolovali výbavu a pak se pohodlněji uvelebil v lidských tělech. Dá se říci, že jsem se jimi i obalil. Zůstala navrchu pouze moje hlava, abych měl přehled.
Napadlo mě zavřít si oči.
Adrenalin, díky jemuž jsem vše v posledních chvílích viděl zkratkově a jako v drogovým rauši odplouval. Já začal cítit a opět vnímat detaily okolí. V tom boji na to prostě nebyl čas.
Vypl jsem vysílačku a všechny nedůležité systémy obleku. Ticho mě objalo a únava mě dostihla.
Vše vypadalo najednou tak klidně a vlídně.
Kdybych rozsvítil, okamžitě bych si znovu uvědomil, kde ležím.
V mrtvolách.