Píseň přežití-9-1

Kapitola 9- Úl

Čtveřice těžkých tanků v linii doprovázená patnácti středními a téměř padesátkou lehkých uháněla po sněhové planině směrem k hlavnímu stanu Kagertů. Jako doprovod ji sloužil nespočet terénních vozidel s rotačními kulomety a raketomety.
V ústrety jim kráčelo několik obřích robotických pavouků a spousta lehčích vznášedel. Čím víc se k sobě obě strany blížily, tím víc nabíraly na rychlosti.
Střetly se s ohromným třeskem.
Tanky vypálily z děl, vozidla spustila palbu z raketometů a kulometů. Sněhová planina se během okamžiku změnila na ohnivé peklo.
Do vzduchu vylétávaly gejzíry sněhu a vody společně se střepinami. Boj byl tuhý a chvíli to vypadalo, že lidé zaženou Kagerty na útěk. Ovšem opak byl pravdou.
Kagertům dorazily posily a přes velkou snahu útočníků získali převahu.
Lidé museli s těžkými ztrátami ustoupit.
Ovšem onen útok svůj účel splnil.
Odvedl pozornost od pár kilometru západně projíždějícího automatického vlaku, v němž se ukrývalo komando terminátorů.
O půl hodiny později vlak dojel do cíle. Zastavil ve velké hale, kterou Kagertové postavili na vlakové stanici.
Když se kola s pískáním přestala točit, otevřely se všechny dveře nákladních vagónů a mrtvá těla se vyvalila ven, očekávajíce další přesunutí.
Jeden z Kagertů s puškou se procházel po ochozu a hlídal.
„Haló! Pane průvodčí!“
Zpozorněl a snažil se zjistit, odkud to vyšlo. Pomalu sešel po schodech dolů.
„Haló! Můžete nám prosím pomoci?“
Teď už si byl jistý místem, odkud to vycházelo. Z hromady těl.
S nedůvěrou se přiblížil k místu a zadíval se do hromady, hledajíce zdroj.
„Omlouváme se,“ vynořila se z těl trojice hlavní s tlumiči. „Ale nekoupili jsme si lístek.“
Tlumiče zaplivaly a kulky se zahryzly do hlídačova masa.




Jméno: Fénix
Jednotka: Terminátor
Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)
Týmové číslo: 6
Čas od zahájení mise: 12:00

Rozdělení:
Z mrtvol jsem se vyhrabal jako předposlední. Za mnou zůstal akorát Rus. Ostatní už stáli v kruhu a hlavněmi pušek přejížděli po okolí. Panovalo zde podivné příšeří.
„Všichni si zapněte tlumení zvuků zevnitř,“ rozkázal Šéf.
Nemusel pobízet dvakrát.
Po těch pár trapasech jsem si nyní pro jistotu ověřil, zda opravdu mám zapnuté tlumení ven a ještě správně naladěnou vysílačku.
„Bouchači!“ řekl Šéf. „Máš pořád tu bombu?“
Bouchač si jen poklepal na záda: „Jasňačka, Šéfe.“
„Tichošlápku!“
„Ano?“
„Rozdej to!“
Tichošlápek sňal ze zad svůj batoh a vytáhl z něj šestici menších pětiúhelníkových disků.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Maskování,“ vysvětlil Tichošlápek. „Dáš si ho na levou ruku, přímo pod zbroj. Tam máš port, kterým se to připojí. Pak budeš mít na displeji ikonku maskování a přes ovládací systém to normálně spustíš. Funguje asi čtyři minuty, než ho budeš muset vypnout. Stačí pár vteřin a pak jedeš znova. Ale, když vystřelíš, demaskuje tě to. Jasné?“
Jen jsem přikývl hlavou a sebral nabízené maskování.
„Takže,“ skouknul nás Šéf, když jsme se dovybavili. „Uděláme to klasicky- Bouchač s Rusem se porozhlédnou po místě, kde by se dala dát bomba a Tichošlápek půjde před náma a bude špiclovat. Hezoun a Fénix se mnou. My se podíváme po velící místnosti, jestli tu něco takového mají.“
Všichni jsme se vzorně rozprchli. Já se s Hezounem a Šéfem vydal po velkých schodech nahoru a úzkými dveřmi do servisní (asi) části základny.
Cosi jsem zaslechl.
Lehce se ohlédl. Několik velkých robotů táhnoucích za sebou korbu přijelo do haly a začalo nakládat těla.
Zavřel za sebou dveře.

Oni nás přetvářejí?
Okolní teplota se ustálila na krásných pětačtyřiceti stupních. Ještě že to zbroj odstínila, jinak bych se upekl.
„Trošku teploučko, co?“ ozvala se Karina.
Vypl jsem vysílačku: „To je dost, že ses ozvala. Myslel jsem, že na mě kašleš.“
„Já jen pozorovala,“ usmála se (neumím si to vysvětlit, ale prostě vím, kdy se usmívá.) „A občas ti pomohla s energií obleku. Navíc, ty zatím pomoc nepotřebuješ, ale potřebuju, abys mě dal Šéfa.“
„Proč?“
„Uvidíš.“
Přepl jsem kanál: „Šéfe, Karina by vám chtěla něco říci.“
„O co jde?“
„Šéfe,“ začala. „Když se vám podaří najít něco, co by připomínalo ovládací konzoli, můžete mě použít, pro nabourání jejich systému. Fénix má v helmě kartu, díky které se můžu připojit.“
„To by se mohlo hodit,“ usoudil. „Tak se po nějaké kontrolní místnosti mrkneme. Stejně to bylo v plánu.“
Vyrazili jsme dále jako jeden muž. Já šel se Šéfem vepředu a Hezoun za námi postupoval pozpátku a kryl nám záda.
Celé okolí bylo zašlé, špinavé, vůbec bych neřekl, že se jedná o velitelský stan mimozemšťanů, co zatápějí lidstvu bez větších problémů. I architektura byla divná… příliš lidská.
Něco mi tu nehrálo.
„Hoši,“ ozval se nečekaně Bouchač. „Tohle byste měli vidět.“
„Co?“ odpověděl Šéf. „Kde jste?“
„Podle mého displeje jsme patnáct metrů pod váma a třicet metrů dopředu. Trošku jsme se tu zamotali.“
„Rozumím, jdeme k vám. Kontakt?“
„Ne, ale tohle místo mi nahání husí kůži.“
Nejsi jedinej, řekl jsem si v duchu.
Došli jsme k jedněm velkým dveřím. Šéf chvíli zkoumal panel napravo a pak cosi stiskl. Dveře se zasunuly do stran.
To, co jsme spatřili po vstupu, se nám vrylo do paměti navždy. Mrtvá těla nabodnutá za krk na hácích se pomalu posunovala do nádrží se žlutou kapalinou, kde bobtnala a stávala se normálními kagertskými vojáky. Následující proces jsme si jen domýšlely, protože nabobtnalá těla odjížděla někam do vedlejší haly.
„To nás přetvářejí?“ nevěřil jsem vlastním očím.
„Vypadá to tak,“ podotkl Šéf.
„Rychle maskování!“ vyštěkl znenadání Tichošlápek. „Někdo jde.“
Během okamžiku se celá naše grupa zamaskovala a přisála ke stěně. Napjatě jsme očekávali, co se bude dít.
„Doprdele,“ sykl Rus.
Dveřmi na druhé straně haly vešla čtveřice vojáků. Až na to, že tohle nebyli Kagertové. Měli na sobě černé zbroje s rudými průzory a plynovými maskami. Tu zbroj jsem už kdysi někde viděl.
Lidé. Nebo alespoň to tak vypadalo.
„Co to sakra?“ zavrčel Hezoun.
„Pojďte za nima!“ rozkázal Šéf a odlepil se od stěny.
Následoval jsem jeho příkladu a s napřaženou puškou následoval čtveřici vojáků. Ostatní podle displeje dělali to samé.
Vojclové v klidu prošli po ochozu a zmizeli v další chodbě. My šli za nima.
„Musíme je dostat,“ rozkázal Šéf.
Napřáhl jsem pušku a pečlivě zamířil na roh chodby, a jak se přibližoval, vyhlížel vojáky. Ti už byli mnohem dále, než jsme čekali a mi museli přidat do kroku. Já se Šéfem jsme šli jako první a Hezoun nám hlídal záda.
Nevím, co se stalo, ale najednou se jeden z vojáků otočil a zůstal stát, zírajíce naším směrem.
Pak pozvedl pušku.
Na víc jsme se Šéfem nečekali.
Naše zbraně s tlumiči zaplivaly a otočenému vojákovi se rozprskla hlava. V tu chvíli se otočil i zbytek.
Nestihl však zareagovat. Dva padli pod salvou okamžitě, poslední dostal pár zásahů do hrudníku. Zůstal chvilku nevěřícně stát a pak se opřel o zeď a sesul se.
„Sundám mu masku,“ řekl jsem najednou a přiblížil se opatrně k opřenému.
Tak nějak podvědomě jsem tušil, co mě asi čeká. Sklonil jsem se k němu a přemýšlel, jak sundat masku. Nakonec jsem to vyřešil normálně silou. Škubnutím za dýchací trubici jsem mu oderval předek masky.
V tu chvíli mě málem šlehlo.
Zpod zničené masky na mě zírala dvojice modrých mrtvých očí a krátká kštice blonďatých vlasů.
Člověk.