Temné zítřky - 1. kapitola

Probudila jsem se už na nejrůznějších místech, ale tohle nemělo obdoby. Ono totiž probudit se na vrcholu útesu není zrovna košér. Ohromeně jsem se posadila a pozorovala rozbouřené moře. Zhluboka jsem se nadechla slaného vzduchu a snažila se potlačit nervozitu z toho hluku všude kolem.
"Do prkýnka," vydechla jsem ohromeně a rukama si zajela do vlasů. Překvapeně jsem pozdvihla obočí, když jsem si všimla, že mají zase svojí zrzavou barvu. Dobře, takže jak jsem se sem dostala? Nikde kolem trosky letadla. Nehledě na to, že jsem do žádného nesedla. Ani stopa po únosci, jehož úchylkou je odbarvování vlasů. A hlavně - nejsem ani bohatá, takže co se to tady sakra děje?!
Pomalu jsem se zvedla na nohy a očima těkala po okolí. Moře jsem naposledy viděla jako malá a rozhodně nebylo takhle krásné. A hlasité.. Otočila jsem se kolem dokola a snažila se vstřebat fakt, že jsem sama uprostřed divočiny. Všude kolem byla příroda. Jako by to už tak nebylo dost hrozné. Neberte to špatně, mám přírodu ráda.. Na obrazech, možná i ve filmech. Ale ne na vlastní kůži a sama na neznámém místě. Udělala jsem krok dopředu a vyjekla. Bylo to, jako bych poskočila na trampolíně. Chvíli jsem vyjeveně stála a pak to zkusila znovu. Žaludek se mi zhoupl, jak jsem očekávala pád, ale nestalo se to. Připadalo mi, že jsem lehčí tak o dvacet kilo, jako by mě vzduch nadnášel. No, přinejmenším už vím, že mě neunesl odbarvovač vlasů. Je to jenom bláznivý sen. Velice živý, bláznivý sen.
Na sobě jsem měla svojí flanelovou košili a džíny s dírou na koleni, kterou jsem si způsobila nesmířně hloupým pádem ze střechy mého auta. Chvíli jsem tam ještě postávala, vstřebávala výhled, a potom se vydala úzkou cestou dolů z kopce. Prodírala jsem se kapradím a uvědomila si, že většinu stromů vůbec neznám. Několikrát jsem se málem skutálela dolů, ale alespoň jsem to mohla přičíst tomu, jak směšně lehká jsem byla. Vsadila bych se, že kdybych pořádně vyskočila, dotkla bych se koruny toho nejvyššího stromu.
Napravo ode mně se ozvalo zapraskání. Strnula jsem na místě a chvíli naslouchala. Došlo mi, že už vůbec neslyším moře. Vlastně vůbec nic, kromě svého roztřeseného dechu - to jako vážně? Mam špatnou fyzičku i ve svých snech? Když se dostatečně dlouhou dobu nic neozvalo, vyrazila jsem znovu na cestu. Neměla jsem nejmenší tušení, kam vlatně mířím a jestli jsem vůbec schopná vysnít si i cestu dál, jelikož už tohle bylo na mojí fantazii až moc. Obvykle jsem měla sny plné barev a zvuků, každou chvíli jsem se objevovala jinde a nikdy jsem nebyla sama.
Další zapraskání se ozvalo kousek ode mě, takže možná až tak sama nebudu. Žaludek se mi stáhl naprosto nesmyslným strachem a snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že utíkat není dobrý nápad. Ne s mojí podivnou neváhou a levýma nohama. Taky jsem spokla větu deroucí se mi ven z hrdla. Nebudu jako každá blbka z hororů, abych se ptala: 'Je tady někdo?' To už bych se rovnou mohla otočit a hupsnout do křoví, ze kterého se ten šramot ozývá.

Dalších deset minut jsem strávila zakopáváním o klacky a dumáním nad tím, jak je možné, že ještě pořád spím.
Cesta se přede mnou stáčela prudce doleva, což vypadalo fakt divně, ale rozhodně jsem neměla v plánu z ní sejít. Když jsem se dostala za zatáčku, ohromeně jsem vydechla. Všechny stromy zmizely, zůstala jen úzká prašná cesta, která po dvou metrech končila obřími železnými dveřmi. Ať jsem se otáčela, jak jsem chtěla, připadala jsem si jako uvězněná v nějakém šíleném očním klamu. Za sebou jsem viděla stromy, ale všude kolem se můj pohled rozmazával, jako by tam bylo něco, na co jsem nedokázala zaostřit. Jenom matně jsem si uvědomovala neúměrně rostoucí paniku. Bez rozmýšlení jsem se rozeběhla, hmátla po klice a vyběhla ven do oslepujícího světla. Povrch pod nohama se trochu změnil a trochu se ochladilo. Předklonila jsem se a ruce si položila na kolena, abych se trochu vydýchala z toho nepochopitelného strachu, i když to skoro vůbec nezabíralo.
Otevřela jsem oči a narovnala se. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si přivykla na ostré světlo a pak se mi žaludek propadl až do Číny. Objala jsem se rukama a snažila se potlačit slzy. Stála jsem uprostřed ničeho. Země pod mýma nohama byla úplně vyschlá a cestu lemovalo pár uschlých stromů, z nichž většina ležela zlámaná a trouchnivějící. Obloha byla šedivá, jako by každou chvíli mělo začít pršet, ale neviděla jsem jediný mrak. V dálce jsem zahlédla koleje a ještě dál rozbořený dům. Kam jsem dohlédla nic jiného nebylo. V hrobovém tichu jsem slyšela jenom sebe samu, dokonce i tlukot svého srdce. Nechápala jsem, co se to vlastně děje, ale uvnitř jsem cítila, že je něco pořádně špatně.
"Neni to zrovna pětihvězdičková vyhlídka, co?" ozval se za mnou mužský hlas. Poskočila jsem nejmíň metr vysoko - což zavrhlo můj nápad se skákáním po korunách stromů - a otočila se na nezvaného hosta.
"Zase ty?!" vydechla jsem podrážděně, i když jsem si nebyla tak docela jistá odkud ho vlastně znám. Stál ve dveřích, ze kterých jsem prchla a na tváři se mu usadil líný úsměv, za který bych ho nejradši praštila do nosu. "Co tady děláš?" zeptala jsem se ho a vůbec se mi nepodařilo skrýt podrážděný tón, což ještě víc roztáhlo jeho úsměv.
"To jako vážně? Nezeptáš se, kde to jsme, kde jsme se tu vzali nebo odkud se vlastně známe, ale co tady dělam já?" odvětil a moje touha ho praštit vzrostla do závratných výšin.
"Je to můj sen, budu se ptát na co chci," odsekla jsem a uvědomila si, že jsem zněla jako pětileté dítě, kterému jste právě sebrali hračku.
"Takže si myslíš, že se ti to zdá," konstatoval zcela zjevný fakt. "Jak teda vysvětlíš mojí přítomnost tady? Nebo to, že jsem tu byl dřív a ještě se za tebou stihl vrátit dovnitř?" Nějakou dobu jsem na něj jenom zamračeně dívala a snažila se pochopit, co mi to vlastně říká.
"Takže si nepamatuješ, co se stalo?" pokračoval, když mu došlo, že odpovídat nehodlám.
"Co se stalo?" zopakovala jsem zmateně a poprvé začala pořádně přemýšlet o tom, co si naposledy pamatuju. Nezdálo se mi pravděpodobné, že bych si vybavila, jak jsem šla spát, i tak jsem to zkusila. Cítila jsem to tam, schované pod povrchem, ale bylo to něco jiného.
"Pamatuješ si ten foťák? Altissu?" popostrčil mě ještě trochu a já si konečně vzpomněla. Vybavila jsem si, jak jsem ji spěšně nesla pryč, aby mi jí nevyfouknul a jak mi zatarasil cestu. Na hlasitý výstřel, který ho zasáhl. A na krvavou skvrnu na mé hrudi. "Do prdele." prohrábla jsem si vlasy a udělala několik kroků stranou. "Jsem mrtvá," vydechla jsem vyjeveně a v mysli mi to šrotovalo. Jsem mrtvá a tohle rozhodně nevypadá jako nebe. Je to tak, nebyla jsem zrovna dobrej člověk, ale tohle jsem si přece nezasloužila. A proč jsme tady jenom my dva? Protože jsme umřeli spolu? Nebo je to součást mýho trestu? Znovu jsem po něm střelila pohledem. Trochu mu zacukaly koutky, ale rychle to zamaskoval. Rozhodila jsem ruce a pak je zase spustila k tělu. Kluk si odkašlal a znova promluvil. "Nemyslim si, že jsme mrtví."
"Ne?" Tělem mi zaproudila vlna energie.
"Ne. Myslim si, že to je něco, jako kóma." Teď už mě veškerá naděje opustila. "Děláš si ze mě srandu?!" vyjela jsem na něj.
"Nevidim důvod, proč by to tak nemohlo bejt. Kóma je stav hlubokýho bezvědomí, nikdo nemůže vědět, co se při něm děje, takže je dost možný, že je to všechno jenom v naší hlavě.."
"No super," přerušila jsem ho. "Ale ve čtení encyklopedických článků jsi asi nedošel tak daleko, abys zjistil, že do kómatu upadají lidi se zranením hlavy, co? Pokud vím, střelili nás do hrudi, takže pokud sis nedal pořádnou šlupku o podlahu, tak je to nejspíš blbost," vyjela jsem na něj znovu, i když jsem tak nějak nechápala proč. Pořád se na mě díval, dokonce ani ten úsměv nezmizel.
"Pokud si chceš dál myslet, že jsi mrtvá, budiž. Já tuhle možnost odmítam akceptovat," řekl po chvíli, ale já už ho neposlouchala. Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, kam půjdu. Do lesa za dveřmi bych už znovu nevstoupila, takže jsem se vydala na opačnou stranu.
"Kam jdeš?" ozval se znovu.
"Pryč od tebe," opáčila jsem, ale za sebou jsem slyšela jeho kroky.
"Tak to hodně štěstí," popřál mi a dál pokračoval v mém stalkování. "Mimochodem - jsem David." Bezva.

Zkusil na mě proluvit ještě několikrát, ale já se soutředila jen na chůzi. Kladla jsem jednu nohu před druhou a koukala do dálky. Nebe vypadalo pořád stejně pochmurně, vzduch byl cítit jinak, než jsem byla zvyklá, jako něco spáleného. Kolem mě byla jenom mrtvá příroda, pár rezivých kolejí a jedna stará barabizna, ke který jsem zrovna mířila. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle všechno stalo. Nemělo cenu předstírat, že je to jenom sen. Musela jsem se smířit s faktem, že tady už nejspíš zůstanu. Ale nemůžeme tu být sami. Někde musí být ještě někdo další. Někdo, komu mám menší chuť vyškrábat oči.
Začínala jsem být unavená a žaludek mě bolel, jako bych nejedla dvacet let, ale jsem mrtvá, takže se nemusím bát něčeho horšího.

Rozbořený dům zblízka vypadal mnohem větší, než jsem vůbec tušila. Vypadalo to jako menší obchodní centrum, které má za sebou bombový atentát. Všude spousta oceli a na suché zemi se válelo sklo. Než jsem se odhodlala jít dovnitř, ticho přerušilo hlasité prasknutí střepu. Rychle jsem se podívala na Davida, ale ten stál strnule vedle mě s hlavou na stranu a pohledem upřeným před nás. Takže on to nebyl. Zaplavila mě radost, že jsem konečně našla někoho dalšího.
Než jsem stihla udělat cokoliv dalšího, ze sutin se vynořilo rovnou několik lidí. Všichni to byli muži, všichni v šedém oblečení, na kterém ulpěla spousta prachu a špíny. David se bleskově přesunul blíž ke mně. Všichni totiž měli zbraně.