Temné zítřky - 2. kapitola

No, poslední dobou nejsem zrovna oblíbená. I když jsem věděla, že už mě nemůžou znova zabít, všechno se ve mně sevřelo. To se nejspíš stává, když na vás míří šest různých pistolí.
"Měla bys dát ruce nad hlavu," doporučil mi David, který už to učinil. Podívala jsem se na něj, jak tam postává se zvedlýma rukama a nemohla se ubránit úšklebku. Složila jsem ruce na hrudi a dívala se na něj. Bylo to snad poprvé, co mu zmizel ten jeho úsměv a já se konečně cítila spokojená.
"Dáš laskavě ty ruce nad hlavu?!" naléhal znova.
"Proč bych to podle tebe dělala?" popíchla jsem ho ještě trochu.
"Co třeba pud sebezáchovy?" zasyčel stále s rukama nad hlavou.
"Jsme mrtví, co by nám asi tak mohli udělat?" odvětila jsem a zadívala se na šeštici mužů. Vyjeveně na nás zírali, zbraně skloněné k zemi. Tmavovlasý kluk, který k nám stál nejblíž, se zamyšleně poškrábal na hlavě.
"Takže?" pobídla jsem ho a spustila ruce zpátky k tělu.
"Pojďte s námi," řekl rozhodným hlasem.
"Nebo?" vystrčila jsem bradu.
"Nebo brzo zjistíte, na koho máme ty zbraně. A věřte mi, že by se vám to nelíbilo," vyštěkl muž po jeho levici. Byl z nich viditělně nejstarší, na tváři měl několik jizev a přišel už o většinu zubů. Přesto bych mu netipla víc než čtyřicet let.
"Ne, ona prostě nebude zticha," zaskučel vedle mě můj otravný stalker, než jsem se vůbec stihla nadechnout k další odpovědi.
"Pojďte aspoň dovnitř, ať tu nestojíme tak na ráně," zaúpěl další z kluků, kterému nemohlo být víc než pětadvacet. David vedle mě nejistě spustil ruce dolů a vydal se ke skupince lidí. Váhavě jsem ho následovala, i když se mi to ani za mák nelíbilo. David se nemohl víc splést, můj pud sebezáchovy mi celou dobu hlasitě řval uvnitř hlavy. Ale nemohla jsem se tady hystericky složit. Nikdy bych nečekala, že mě nejhorší den života potká, až umřu.
Dva kluci se vydali směrem k obchodu a zbytek jich čekal, než projdeme my. Potom se vydali za námi. Jako trénovaní bodyguardi. Všimla jsem si, že očima propátrávají okolí, tak jsem je napodobila, ale neviděla jsem nic, než zničenou půdu, která nás obklopovala. Žádné skryté komando nebo zrůdy létající na nebi, což by mě už ani nedokázalo překvapit. Všichni jsme mlčeli, bylo slyšet jen praskání skla. Kolem nás se válela spousta napůl roztavených a špinavých regálů, po zboží tu nebylo ani památky.
"Co je to za místo?" vydechla jsem rozstřeseně a překročila připálené autíčko, které vypadalo, jako by ho tu někdo ve spěchu zahodil.
"Byla to benzínka, než to tady zničili," odvětil kluk, který předtím stál v čele skupiny našich únosců, pokud se tak dají nazvat.
"Zničili?" zopakovala jsem po něm, a snažila se nějak utřídit myšlenky. Rozhodně to nevypadalo, jako by to tady někdo jenom vykradl. Spíš jako po náletech.
"Všechno se dozvíte až na místě," opáčil a mě bylo jasné, že už se nic dalšího nedozvím. Zpovídala jsem už spoustu lidí, takže poznám, když někdo nebude mluvit. "Dobře," povzdechla jsem a všimla si, že David překvapeně pozdvihl obočí.
"Jsem Ty," představil se kluk a já si ho pořádně prohlédla. Vypadal přibližně stejně starý jako já, ale měl tvrdý pohled v očích, ten jsem taky dobře znala. Zestárl až moc brzo. Černé, vlnité vlasy měl rozcuchané a špinavé, jako by cpal hlavu do odpadkového koše. "Já vim," promluvil, když si všiml mého pohledu. "Vypadáme strašně, ale je to sem děsná dálka."
"Já jsem Maya," představila jsem se taky.
"A já David," ozvalo se vedle mě a já jenom protočila oči. Došli jsme až do zadní části benzínky a tam se všichni zastavili.
"Takže na co tady čekáme?" ozvala jsem se znovu.
"Musíme vás bezpečně dovést do vesnice," promluvil znovu ten nejstarší. "Já jsem Brett, Tye už znáte, Lee, Pete, Noel a Jay," ukazoval postupně na naší společnost a já se rychle snažila pochytit jména a vymyslet jim přezdívky, než je zase zapomenu. V průběhu života jsem zjistila, že pokud ji někomu nedám, okamžitě na něj zapomínám. Není to zrovna ctnostná vlastnost, ale lidi už si zvykli. Bretta jsem vduchu pojmenovala Hugo, protože mi připomínal buldoka, kterého jsem mívala jako malá. Ty zůstal Tyem, ale jenom díky tomu, že měl krásně hnedý oči a ty já si pamatovala. Leeho jsem přirovnala k džínám a zbytek už se mi vykouřil z hlavy.
"Nikde v okolí jsem žádnou vesnici neviděl," ozval se David a už se zase tvářil dokonale neutrálně. "Protože není nikde v okolí," věnoval mu Brett díratý úsměv a já v duchu zaplakala.
"A jak se tam dostaneme, když nechceme bejt na očích?" zeptal se a já zvědavě naklonila hlavu.
"Půjdeme tunelem." Jaktože na Davidovo otázky vždycky odpoví? Počkat. Tunelem? "Tunelem?" zopakovala jsem nahlas vyděšenou odezvu svého podvědomí.
"Máš s tim snad problém, slečinko?" otočil se na mě Brett a já vztekle zatnula zuby. Ještě chvíli čekal, jestli něco odpovím, ale za boha jsem nemohla vymyslet odpověd, která by neobsahovala minimálně tři sprostá slova, takže jsem to nakonec vzdala. Mezitím jeden z kluků, buď Noel, Pete nebo Jay, zmizeli za rohem a ozvala se dunivá rána. Nadskočila jsem úlekem a snažila se zklidnit bušící srdce, zatímco jsem následovala ostatní. Přesně tak, ještě neni čas na to, aby se ze mě stala ustrašená hromádka nervů. Zašla jsem za roh zrovna ve chvíli, kdy něcí blonďatá hlava mizela v poklopu v zemi. Doslova jsem přeskočila další regál, což šlo díky mé podivné lehkosti dobře, a nakoukla dolů. Nadechla jsem se a okamžitě se mi začalo navalovat. Smrdělo to tam hůř, než žumpa.
"Kanál," vysvětlil Ty, který už začal sestupovat dolů do tmy. "Úžasný, naprosto boží," nadávala jsem, když jsem strčila nohu do tmy a snažila se nahmatat první příčku a udržet obsah svého až překvapivě živého žaludku tam, kde byl. "Zkurvená karma," vyprskla jsem, když jsem sestoupila níž a dotkla se zrezivělého žebříku. Nade mnou i pode mnou se ozval smích, což mě v tu chvíli ještě víc nakrklo. Energicky jsem slézala a všechna únava najednou byla pryč. Teď už mě udržoval v chodu jedině vztek.
"Ještě kousek," ozval se pode mnou Ty a já překonávala touhu kopnout ho nechtěně do obličeje. Konečně jsem pod sebou ucítila pevnou půdu a rychle si otřela ruce do kalhot. Dýchala jsem mělce a čekala, až za mnou sleze zbytek výpravy. Když slézal poslední, zavřel za sebou poklop, takže jsme se ocitli v naprosté tmě. Cítila jsem, jak ve mně znova narůstá panika a musela jsem si neustále připomínat, že nemá cenu začít vřískat a běhat kolem dokola. Moje klaustrofobie zřejmě nezmizela ani v mém posmrtném životě.
"Mayo?" ozvalo se kousek ode mně a já si uvědomila, že funím. A to fakt hlasitě. Zkusila jsem se zklidnit, ale marně. "Mayo?" promluvil David znova.
"Co je?!" vyštěkla jsem a můj hlas se nesl ozvěnou a zněl fakt pekelně naštvanej. Jindy bych na sebe udělala dojem.
"Jseš v pořádku?" Ano, právě jsi vyhrál soutěž o nejblbější otázku roku. "Ne, to teda nejsem! Jsem mrtvá a jsem v zasranym kanále! Připadá ti snad něco z toho v pořádku?" Nějak se mi povedlo se nezalknout uprostřed věty, takže jsem se teď skoro dusila.
"Má klaustrofobii?" ozvalo se napravo ode mě tiše.
"Nevim, to v poznámkách nebylo," ohradil se Brett. "Davide?"
"Jak to mam vědět?" odpověděl jmenovaný.
"No to je úžasný!"
"V jakých poznámkách?" zeptala jsem se nechápavě, ale nikdo se mi neuráčil odpovědět.
"Musíme jít."

To bylo na dlouhou dobu naposled, co někdo promluvil. Někdo vepředu rozsvítil baterku a všichni jsme ho následovali dlouhým, temným a hlavně pekelně smradlavým tunelem bez viditelného konce. Nevěděla jsem, jestli budu dřív zvracet nebo omdlívat hrůzou, protože jsem každou chvílí očekávala, že se na nás zřítí strop nebo vyvalí voda. Nikdo se ke mně nepřibližoval, možná se báli, že je zabiju. Ale spíš jenom nechtěli být nablízku, až začnu zvracet.
Mohli jsme jít deset minut nebo hodiny, nohy už jsem skoro necítila, když jsme se dostali ke zdárnému konci. Týpek s baterkou vylezl po žebříku a se zafuněním otevřel další poklop. Nečekala jsem na pobídnutí, začala jsem šplhat ke světlu a tentokrát by mi bylo jedno, kdyby žebřík byl pokrytý lidskými vnitřnostmi nebo něčím horším. Vydrápala jsem se po písčitém povrchu ven a zůstala tam ležet na zádech. Zírala jsem do šedivého nebe a zhluboka dýchala. Cítila jsem snad každej sval v těle a ze žaludku mi nejspíš zbyla zcvrklá fazolka.
Poslední se ven vydrápal Brett. Nadzvedla jsem hlavu a zjistila, že ležím vedle cihlovaného jednopatrového domu, který měl místo oken jenom prázdné díry. Jako by je někdo zapomněl zasklít. Ignorovala jsem napřaženou ruku v šedém oblečení a sama se vyškrábala na nohy, i když mě udivovalo, že mě vůbec udrží. Prohrábla jsem si špinavé, zacuchané vlasy a pokusila se je zavázat do něčeho, co by zdánlivě mělo připomínat drdol. Teď už jsem chápala, proč ostatní vypadali, jako by vylezli z hlubin popelnice.

V tichosti jsem následovala kluky a vyšla na náměstí plné lidí. Všichni byli oblečení ve stejně nevýrazných barvách a všichni na nás zírali. Panovalo hrobové ticho, ve kterém by byl slyšet i spadlý špendlík. Ale mě zaujalo něco úplně jiného. Otočila jsem se kolem dokola a snažila se to všechno vstřebat. Cihlový dům byl vlastně jediný, který nebyl ze dřeva. Všude kolem nás byly nahodile postavené chatrče v naprosto dezolátním stavu. Ještě horší než jsem viděla v Keňi a to už je co říct. Kam jsem se to dostala?
"Pojďte," pokynul nám Ty a vedl nás k jedné z těch větších boud. Nevedla k ní žádná veranda, jenom otevřené dveře přímo do něčeho, do zdánlivě připomínalo obývák.
"Řekne mi už konečně někdo, kde to vlastně jsem, sakra?!" ozvala se znova moje vzteklá polovina povahy. Ta ubrečená hromádka neštěstí dřímala někde těsně pod povrchem.
"Lepší otázka by spíš byla: Kdy to vlastně jsem," odpověděl mi dívčí hlas a vzápětí se rozhrnul závěs vedoucí do zadní části domu, a vešla vysoká blondýna s rozježenými krátkými vlasy.