V Zemi za zrcadlem 2. kapitola

Celý život hledáme naplnění,
smysl života.
Slyšíme v srdci šepot,
srdce zná odpověď.
Stačí se jen zaposlouchat
a vykročit na svou cestu.











Kapitola 3
Mám hroznou radost, takovou, že se usmívám jako sluníčko. Právě mi volali z galerie. Objednali si u mě další výstavu mých obrazů. Ta poslední měla velký úspěch. Teď jen najít novou inspiraci. Sezením v ateliéru na nic nepřijdu. Musím nechat uzrát své myšlenky.
Dlouho jsem se teď stranila lidem. Stále jsem malovala a malovala. Někdy je mi trochu smutno, že jsem stále sama. Bez muže jsem už tak dlouho, že už jsem přestala počítat čas. Ale bude to asi tak rok. Poslední vztah mě dost sebral a já se ponořila do práce. Když maluju, tak na nic nemyslím a především necítím žádnou bolest. S Jakubem jsem žila dva roky. Nakonec jsem ho našla v posteli s jinou. Okamžitě jsem ho vyhodila ze svého bytu, tedy spíš ateliéru.
Před pěti lety jsem našla tenhle prostor. Bývalo to skladiště s malou kanceláří, sociálkou se sprchou a malou kuchyňkou. Nájem je nízký a to mi vyhovuje. Ale hlavně mi slouží jako ateliér. Prostor, kde spím, jsem oddělila paravánem. V místnosti jsou tři velká okna. Na stěně bez oken mám namalovanou velkou fresku, je na ní noční krajina. Dokončila jsem ji před půl rokem. Mám tu samozřejmě i cosi, co by se dalo nazvat obývákem. Gauč, dvě křesla, stolek a televize s dvd přehrávačem. Na televizi ale skoro nekoukám. Když mám náladu, tak sleduju jen filmy. Vedle televize mám stůl s počítačem. Z druhé strany je vedle televize gramofon a věž. Hudba je pro mě při malování krajně důležitá.
Usuzuji, že bude dobré další výstavu oslavit. Volám tedy kamarádovi, ano kamarádovi. Kamarádek totiž moc nemám. I těch kamarádů mám jen pár.
„Ahoj Filipe, jak se máš?“ Zdravím s nadšením.
„Ahoj zlatíčko, to jsem rád, že tě slyším. Neozvala ses měsíc. Copak?“ V jeho hlase je slyšet, že mě rád slyší.
„Galerie si objednala další sérii mých obrazů na další výstavu. Ráda bych to oslavila. Taky se potřebuju rozptýlit a nabrat novou inspiraci.“
„To je skvělé! Jasně, tak dnes vyrazíme. Akorát to vysvětlím Markétě.“
„Kdo je Markéta?“ Jsem upřímně udivená.
„Moje nová přítelkyně. Ještě jsem jí o tobě neřekl.“
„No, mně o ní taky ne.“ Odpovím trochu káravě.
„Teď ti o ní říkám. Jsme spolu měsíc, takže je to hodně čerstvé. Každopádně večer se mnou počítej.“
„Tak se sejdeme v Noře na osmou. Ráda bych šla i někam tancovat. Zvládneš to?“
„Co s tebou mám dělat?“ Odpoví na oko otráveně, ale vím, že to pro mě udělá rád.
„Tak večer pa.“
„Papa“

Na osmou spěchám do Nory, ale jdu trochu pozdě. Filip je ale zvyklej, je to takhle u mě pravidelně. Posílám aspoň textovku, že přijdu později.
Konečně jsem na místě. Na stole mám už objednané pivo. Láskyplně se obejmeme, jako to děláme vždycky.
„Sluší ti to dnes.“ Konstatuje a prohlíží se mě.
„To jako jindy ne?“ Odpovím trochu dotčeně.
„Ale nezlob, vždycky.“ Usmiřuje si mě.
Vypráví mi o Markétě, poznali se zrovna tady. Trochu jí vadilo, že jde se mnou ven. Vysvětlil jí, že jsme kamarádi, ale moc ji to neuklidnilo. Známe se s Filipem od malička, byli jsme sousedi. I naši rodiče se přátelí už od mládí. S Filipem jsme si dali i první pusu, nikdy jsme spolu ale nechodili. Známe se tak dobře, že by to snad ani nešlo.
Ptá se mě pak na tu novou výstavu. Moc toho zatím nevím, neznám ani termín. Záleží na mně, jak dlouho mi to bude trvat. Namalovat 30 obrazů chvíli trvá, tak počítám tak půl roku.
Jsem natěšená na tancování, tak v deset už Filipa popoháním na diskotéku. Netváří se nadšeně, ale ví, že mi to slíbil. Vím, že mu to budu muset vrátit a pro změnu s ním jít na filharmonii. Je to taková jeho podivná záliba. Nikdo jinej, kromě mě, o ní taky neví. Jednou za čas prostě chce jít. Přitom normálně poslouchá muziku jako já.
Na diskotéce strašně řádím. Povede se mi dokonce vytáhnout Filipa na několik písniček a pak na ploužáky. Domů přitáhneme až ráno. Filip u mě vždycky spí, když jdeme pařit. Zatímco je v koupelně, jdu si na dvůr ještě zapálit.
Sejdu se schodů. Jakmile však otevřu dveře do dvora, tak přímo proti mně stojí velká tmavá postava a prudce se dotkne mého čela. Na okamžik se všude rozhostí velká záře. Jakmile uhasne, postava je pryč. Přisuzuji to alkoholu. Nicméně cigaretu si odpustím a spěchám zpátky k sobě. Ustelu Filipovi na gauči. Odskočím si taky do koupelny. Pak už zalehnu do postele a okamžitě usínám.

http://eknihysantini.huu.cz/produkty/sci-fi/v-zemi-za-zrcadlem-sarlota