Zima I.

Jednoho deštivého, chmurného, mrazivého a zasněženého rána, vstává z postele postava. Vstává z kavalce, který stojí v rohu temné místnosti. Ještě je tma.
Vždy si říkal, že je v depresi díky tomu, že brzo vstává a probouzí se do stále ještě probíhající noci. Sedl si na postel. Rozhlíží se po místnosti a šátrá svou levou rukou po svém boku. Je vidět pouze jeho bledý stín na ošumělé zdi za ním. Našel, co hledal. Jediný zvuk v místnosti, který je momentálně slyšet je klapnutí zapalovače. Náhlý záblesk světla.
Bystřejší měli možnost uzřít nuznost onoho pokoje. Alespoň v dosahu ohně. Tito všímaví, by mohli pohlédnout na ohmatanou knihu na dřevěném a vachrlatém nočním stolku, noční lampičku a právě odhozenou, červeno bílou krabičku cigaret.
A co je nejdůležitější. Mohli uvidět jeho obličej. Mladý, přesto s jistou dávkou nadhledu velmi znalý a zkušený. Ovšem podle toho chabého záblesku, ve kterém byl osvětlen, si někdo stěží mohl všimnout dalších detailů.
Jsme v malém kamrlíku, v jakémsi předsálí nuzného pokoje onoho muže. Zde již svítí slabá žárovka. Vysílá po místnosti chabé, ale zároveň jakoby těžké a hutné, žluté světlo.
Neosvětluje mnoho. Zříme pouze koberec pod námi, vypadá jako by jej používalo již mnoho generací, jeho kdysi rudé vzory, jsou zašlapány. Vybledly do neurčitých tvarů, rudá se slila s bílou a vytvořila na koberci světle růžové skvrny v místech, kde krvavá přechází v bílou.
Vidíme také do pokoje, kde jsme byli časně z rána. Dveře jsou sice otevřeny, ale je zhasnuto a světlo z předsíňky je na jeho osvětlení přece jen příliš slabé. Z tohoto pokoje tedy vidíme pouze dřevěný práh.
Podívejme se ještě po předsíni. Vidíme nějaké červené hadry na zdi a jejich obdélníkové obrysy. Jinak nic zvláštního.
Onen muž je v další místnosti tohoto bytu, dveře jsou zavřeny, ale je slyšet tekoucí voda. Odhaduji, že si dělá ranní kávu nebo ulevuje svému tělu, zpocenému za bezesné noci.
Tak či tak, z jeho bytu jsme poznali pramálo, možná jen to že žije sám a velmi skromně. Možná je to student nebo zchudlý dělník či přistěhovalec. Uvidíme.
Chodba. Z bytu někdo vychází. Stále tma, ale náhle slyšíme cvaknutí vypínače a světlo zalívá chodbu i schody. Ze dveří se mezitím vynořil mladík. Je menšího vzrůstu má plešatou hlavu a širší ramena. Právě je k nám otočen zády, zamykajíc dveře. Vidíme, ale jeho černé oblečení, které kontrastuje s jeho čerstvě oholenou hlavou. Napadá mě, že mu na ni bude venku zima. Ale co, jeho věc.
Odchází po schodech dolů. Čekáme na něj u vchodu do paneláku, na pražském sídlišti. Je zima až praští a sníh si poletuje v oranžovožlutém světle pouličních lamp, hnán větrem zbývajícím z noční sněhové vánice.
Náš muž vyjde ze dveří a ještě na prahu se do tiché noci, v níž je slyšet pouze tiché skučení větru, ozve: „Kurva. Zase větší zima!“ Nic víc, jen sprosté zvolání, žádná jiná reakce, kterou byste snad čekali. Pouze to zvolání a znovu klapnutí zapalovače a zvuk škrtání, pak záblesk a mladíkovi jde od úst krom páry i namodralý cigaretový dým.
Opřel se o zeď domu a pokuřuje. Zjevně si v tom libuje, bude to jeden z těch, jejichž názor je, že kyslík se příliš přeceňuje. Nebo je snad ve stresu a nezná jiný ventil?
Rána. A další. Ratatata. Co to má znamenat? Otočte se! Asi tři sta metrů od nás vidíme rudé záblesky. Bum! Ohlušující rána. Tlaková vlna. Pískot v uších. Dlažba je studená, ale kromě uší žádné zranění. Musel to být granát. Co dělá mladík?
Schovaný ve dveřích domu střílí z malé pistole. Spíše než hrozba, vypadá tato zbraň jako startovací pistole. Ale není. Někdo zakřičel, jakoby byl raněn. A tupá rána na zem nedává důvod, abychom si nemysleli, že onen mladík někoho zasáhl. Další rána. Nevyšla, ale z mladíkovy pistole. Okamžitě na zem. Ten střelec je v jednom z těch oken nad námi. Další a další. Dva záblesky z různých oken z protějšího domu. Výkřik a tupá rána. Zřejmě zásah, ale ve tmě toho není mnoho vidět.
Mladík už není ve dveřích, nejspíše zmizel uvnitř. Křik a střelba utichají. Slyšíme ale dusot několika těžkých bot na schodech v našem domě.