Zima II.

První vybíhá nám již známý mladík. Za ním další muži. Hlavy jim z části zakrývají černé vojenské lodičky s jakýmsi znakem na pravé straně. Takhle ve tmě se jim odznáčky lesknou, ale nejsou zřetelně rozeznatelné. Vypadají jako stříbrné, rozpité kaňky.
Napočítal jsem jich pět. Všichni měli v rukou samopaly. Nevypadali nadšeně. Zřejmě není zvykem, aby je něco vytahovalo z postelí takhle z rána. Vždyť ještě nejsou vidět, ani první sluneční paprsky.
Odběhli směrem, odkud se předtím ozývala střelba a kam mířili svými puškami střelci z protějšího domu.
Mimochodem na prostranství mezi dvěma paneláky se začíná něco dít. Temné postavy vybíhají ze dvou vchodů a shromažďují se. Všichni ozbrojení. Dohromady jich je deset, možná dvanáct. Nevidím dobře v té tmě a lampy jsou příliš slabé. Navíc svítí jen některé.
Najednou je tu docela živo a rušno. Nějaký vysoký muž pokřikuje na vybíhající muže, ať si pospíší. Myslím, že jsem zaslechl i nadávky, ale pořád ten pískot v uších.
Z levé strany na plácek vjíždí dvě oslňující světla. Je to větší než osobní auto. Tak to byl ten zvuk, o němž jsem si myslel, že mi zní pouze v hlavě.
Nejspíš to bude náklaďák, nějaká stará herka s odkrytou korbou. Na té se choulí další temné postavy. Z kabiny vede tyč, na které vlaje nějaký kus hadru. Není pořádně vidět co je to zač a proto nemůžeme určit, ani jeho účel. Náklaďák zastavuje a postavy vyskakují. Okamžitě odbíhají na místo, kde se mezitím shromáždili muži z protějšího domu.
Rovnají se do řady. Ten vysoký muž stojí před nimi. „Další provokace… Prohledejte ... Za hodinu se … hlásit Kučera a ...ka.“ Konečně něco slyším.
Muži se okamžitě rozbíhají ve dvou skupinách. Každá na jednu stranu prostranství.
Za chvilku mizí ve tmě. Uprostřed náměstíčka, v podupaném sněhu zůstal pouze onen vysoký muž, který před chvílí tak vehementně komandoval, zřejmě své podřízené.
Někdo k němu přichází. Možná bychom měli jít blíž, ať víme, o koho vlastně jde. Přibližme se alespoň k náklaďáku, který tu zůstal stát. Měl jsem pravdu, je to černé lakovaná „vétřieska“, takže opravdu, starý křáp. Ovšem to není důležité.
K veliteli, pokud mu tak můžeme říkat, mezitím přišel někdo v dlouhém kabátě. Něco spolu rozebírají: „Myslim, že to byli zase voni.“ odhaduje nově příchozí.
„Nechci dělat unáhlený závěry. Víš, jak to teďka je“. Odvětí mu velitel a balí si cigaretu. Druhý muž mu mezitím nabízí svou, již ubalenou. Zřejmě, aby ušetřil čas. „Uvidíme s čim přídou chlapi. Každopádně tohle neni to, o čem sem s tebou chtěl dneska mluvit.“ „Né? A co je důležitější než to, jestli se budeme snášet s těma šílencema?“ trochu nerudně odvětí velitel. „Zas to kleslo.“ Odvětil mu nervózně druhý muž. „Není možná. Dyť už je skoro dva měsíce stejná, podělaná zima. Kolik?“ „Dneska ráno -45° není to tak hrozný jako když to přišlo, ale jestli to takhle pude dál…nevydržíme.“
Odmlčel se. Někdo běží směrem k nim z naší strany. Je to samotář z rána, pokud ho tedy rozeznávám. Alespoň se už rozednívá, takže myslím, že je to on. I když pořád je potřeba si mnoho věcí domýšlet. Třeba stále nevím, k čemu je ten hadr na náklaďáku. Počkáme do rána. Samotář dobíhá až k nim. „Riky?“ Ozve se od velitele. „Ne to sem já.“ Křikne náš chlapík v odpověď. „Promiň, nepoznal sem tě. Jak to vypadá na západní straně?“