Markon - Kapitola I (ver. 2)

Náramek na zápěstí Teda vyhnal z bezesného spánku. Zkontroloval ho. Bylo pět ráno. Aktuální teplota 30 °C a odpoledne 39 °C. Možná by se měl trochu líp obléct. Bude chladněji než včera. Kolem oken se proháněly náklaďáky se sutinami z dolů. Jen co se probudil, jich napočítal dvacet. Sledoval jejich siluety přes žaluzie, které propouštěly světlo pouličních zářičů.

Je to chvíli, kdy náklaďáky začaly jezdit před jeho bytem v 74. patře. Někdy kolem 995. roku VI. věku, tedy pět let zpátky. Doly se zase rozšířily, prorazilo se víc tunelů a město tak konečně splňovalo normy. Celé dny o tom úspěchu žvatlaly hologramy na ulicích. Úřad vyvěsil obrovský plakát s číslem 34 na počest onoho úžasného titulu normy. Takový titul nerozdává Systém jen tak. Titul normy město získá po vývozu tisíce tun horniny denně. Nemalé číslo. Město 34 ho dodnes drží.

Ted konečně svěsil nohy z postele, když napočítal stý nákladní kluzák. Vedle něj ležela krátkovlasá blondýna, která ještě vstávat nemusela, což jí neskutečně záviděl. Byla nádherná, když tam jen tak ležela. Ted by na ni dokázal zírat hodiny. Sledoval, jak se jí zvedá hrudník při pravidelném dechu. Vypadala tak klidně a spokojeně. Nikdy jindy ji snad ani nevídal.

„Oh, Lori… kdy jsme naposledy spolu mluvili?“ pomyslel si. Nechtěl ji budit. Opatrně vstal a pokračoval do kuchyně, kde zbyla poslední krabice cereálií a plechovka sušeného mléka. Vysypal třetinu krabice do misky, zasypal bílým práškem a zalil horkou vodou. Ted nebyl kdovíjaký kuchař. To věděl i on sám. Taková snídaně pro něj byla snídaní králů. Ale co by chtěl vymýšlet na lupínkách a mléku? Kromě lupínků a Výživné stravy, kterou ho ládovali v práci, dlouho jiné jídlo ani neviděl. Snažil se necinkat lžící o misku, stejně se cinkání rozléhalo po staré nerezové kuchyni.

Zrcadlo v koupelně mu ukázalo ten samý obličej jako každý den, každopádně byl jeho obličej jedna z mála věcí, kterých si vážil. Nevypadal už tak mladě, ale zatím ne tolik sešle jako obličeje dělníků. Malý nos, hnědé oči, co neviděly mnoho a přitom hodně z toho mála, černé, šedivějící vlasy, co se snažily schovat trochu zašpičatělé uši a plochá brada, kterou rozdělovalo nevýrazné údolí přesně uprostřed. Tváře dodávaly efekt buclatosti a zároveň ostrosti rysů. Napravo pod čelistí pořád trčelo černé číslo 34. Už si ani nepamatoval, kdy a jestli si ho nechal vůbec vytetovat. Zdálo se mu, že ho má od narození. Nicméně každý ho má a zatím si nikdo nestěžoval.

Zubní pasta pálila na jazyku, až se mu do pusy valily sliny snad odevšad. Ta syntetická omáčka by se dala použít jako lepidlo, nebo přísada dynamitu. Působila v puse explozi, že i zuby tancovaly. Zvláštní. Nikdy si na tu pachuť nezvykl.

Červená blůza se na něj smála už z dálky. Nespěchal. Dal si pěkně na čas. Však ona na něj počká. Oblékal ji každé ráno a ona věděla moc dobře, že si ji obleče, ať chce, nebo ne. Nejprve starý potrhaný svetr bez rukávů, aby mu nebylo pod blůzou chladno. Blůza mu padla jako vždy i s vycpávkou. Rukávy ohrnuté nad zápěstí, švy potrhané, sešlé časem. K blůze červené kalhoty s malou dírou pod levým kolenem.

Přiložil náramek k displayi u dveří, které hned zmizely ve stěně a nastoupil do výtahu na druhém konci zašedlé špinavé chodby. Sledoval město oknem výtahu. Rudá obloha nad plechovým městem, desetiúhelníková stěna, dost vysoká, aby nedohlédl na druhou stranu a uprostřed jáma. Jáma snad do středu světa. Výtah sjížděl a Ted rozeznával jednotlivé hlavy v davu pod sebou. Vystoupil z výtahu v přízemí rovnou do toho zmatku. Na cestě se střídaly dva proudy lidí. Jedni do práce přicházeli a jiní se vraceli ze směny. Ted se zařadil do proudu směrem od středu města ke zdi. Ve vzduchu byla cítit rez z větrných turbín, které měly vzduch částečně čistit, což se jim nedařilo. Filtry se měnily pořád častěji. Vzduch byl plný prachu, venkovního písku z nekonečných písečných bouří, různých odpadků a kdejakého svinstva, které se dostávalo z dolů do ovzduší. Jedna z cen dosaženého titulu.

Ulicí zněl hlas hologramů, zavěšených na drátech mezi domy přímo nad davem. Vyobrazovaly mladou, vysokou ženu. Nikdy neviděl nikoho tak vysokého. Říkala něco, jako že město opět zvýšilo produkci o půl procenta díky novým pracovním silám. Skončil totiž růstový cyklus a vyspělá děcka z Domova růstu, jako každý rok, musí přispět vlastníma rukama k dílu. A jako každý rok se zvyšuje porodnost, tedy každým rokem přibývá počet mladých pomocníků. Doly se zaplňují lidmi, proráží se nové… je to pořád dokola. Když nestačí bydlení, zvednou se domy a zeď.

Ted vystoupil z davu a vyrazil hlouběji mezi domy ke kolejím, kam nikdo nechodí. Chvíli šel podél nich směrem ke kraji města ke staniční nástavbě, která vedla až ke stanici úplně u zdi. Byl to malý, plechový dům s masivní kovovou bránou, kterou denně projížděly vlaky. Nástavba byla dlouhá akorát, aby vedle ní mohlo stát dvacet vagónů a dvě lokomotivy. Koleje vedly mezi vysokými obytnými domy, které končily úplně u zdi. Došel po nástavbě až ke stanici, kde přiložil náramek k terminálu u plechových dveří, které v tom okamžiku zajely do zdi. Za nimi stál zarostlý muž ve stejné blůze, jakou si oblékal dnes ráno i Ted, a místo pozdravu mu podával hrnek slabého kafe, které chutnalo trochu po rzi jako všechno, co se vařilo z místní vody.

Andrew. Čestný a zásadový chlap. Kolegové už od začátku. Nastoupili spolu na stanici před pětadvaceti lety. Byl trochu vyšší a hubenější než Ted. Svůj plnovous si chránil jako chloubu a nedal na něj dopustit, i když pomalu šedivěl stejně jako jeho i Tedovy vlasy. V očích měl vždy milý pohled, i kdyby zrovna neměl náladu se smát. Vždycky byl v práci trochu dřív. Bydlí taky hned vedle stanice. Každé ráno udělal dvě kávy a přesně věděl, kdy Ted dorazí, aby mu jednu mohl podat.

„Máme nové posily,“ začal Andrew a ukázal na dva mladé kluky, kteří vystřelili ze židlí, jen co vešel dovnitř, a postavili se do pozoru.

„Klid, hoši.“ ozval se Ted a pokynul novým zaměstnancům, aby se posadili. „Jo, něco jsem slyšel od těch ženských v ulicích. Kecají o tom celé ráno.“ odpověděl Ted, položil hrnek na svůj stůl a usedl za něj.

„Máme je tady za týden provést a všechno jim ukázat. Prý nás potom nahradí.“ pokračoval Andrew.

„Já vím.“ Přemýšlel nad tím už dlouho dopředu. Bylo mu jasné, že bude muset do Domu stáří, kde už zůstane. Jeho služba u brány, u které strávil většinu života, končila.

Andrew položil Teodorovi ruku na rameno, „Chlape, táhne nám na čtyřicet. Nemáme tady už co dělat. Nahradí nás mladší.“

Nikomu se nechtělo do Domu stáří. Nikdo nevěděl, jaké to tam je, a hlavně si nikdo nedovedl představit život bez práce.

„Andy, přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké to je za zdí?“ zeptal se Ted a otočil se na Andrewa.

„Chlape, nevím, jestli je dobré vůbec nad tím přemýšlet. Nemáš se tady snad dobře?“

„Jo, mám, ale chápeš, nikdo tam nikdy nebyl. Jsem jenom zvědavý. Jaké to bylo před tím, než postavili města? Kam vedou všechny ty koleje? Jak vypadají jiná města? Nikdo o tom nemluví.“

„Nemluví a rozhodně bys o tom neměl mluvit před mladýma,“ a Andy kývnul hlavou někam za sebe. Otočili se na kluky, co jim seděli za zády u stolu. „A navíc, není to podstatné. Podstatné je, že jsme tady a teď. Máme kde bydlet, máme co jíst. Systém se o nás stará dobře. A za zeď se stejně podívat nemůžeš. Radši pojď do práce, než nad tím budeš přemýšlet až moc. Takové zvědavce máme chytat, ne se jimi stát.“

Do stanice přijel vlak. Skřípání brzd roznášela ozvěna mezi kovové zdi. Ted s Andym popadli skenery, co jim ležely na stolech, a vyšli před stanici s učni v patách. Před bránou stálo dvacet plně naložených plechových vagónů a dvě mechanické lokomotivy na obou stranách. Stroj natahoval přední lokomotivu, zatímco si chlapi rozdělovali práci.

„Tak třeba ty půjdeš se mnou,“ ukázal Andrew na hubeného kluka, asi o hlavu menšího než on, s tmavými vlasy. „A ty půjdeš tady s Teodorem,“ mávnul na druhého, který vypadal trochu statněji. Oběma jiskřilo z očí odhodlání a poslušnost jako každému čerstvému vyučenci. Andy se svým klukem začali od první lokomotivy a Ted se svým zamířili na druhou stranu vlaku.

Kluk se pořád držel Tedovi za zády. Vypadal odhodlaně, ale trochu zklamaně a nervózně. Ted věděl, že za celých čtrnáct let viděl jen stěny Domu růstu, kde ho učili úplné základy jazyka, fyziky a astronomie, trochu číst, psát a počítat, k tomu přihodili pořádnou dávku Systouky a nakonec příprava na práci.

Míjeli desátý vagón.

„Vypadáš jako silný chlap. Jak to, že nejsi v dolech?“

„Neprošel jsem výběrem, pane.“

„Hlásil ses k dělníkům?“

„Ano, pane.“

„Víš, čím se zabýváme u brány?“

„Chytáním uprchlíků, pane,“ odpověděl chlapec rázným tónem.

„Zdá se, že jsi poučený. To je dobře.“

„Ano, pane.“

Ted se cítil zvláštně. Ještě mu nikdo neříkal „pane“ podobným tónem.

„Jsme na místě. Začneme odtud, oskenujeme deset vagónů a v polovině vlaku se potkáme s ostatními.“

Ted vytáhnul skener. Měl lesklou hliníkovou rukojeť a malý čtvercový display nahoře.

„Takže, už jsi to někdy dělal?“

„Ještě ne, pane.“

„Tak sleduj. Zapneš skener. Tady.“ Ted přepnul vypínač pod displayem, který se modře rozsvítil. „Skener zobrazuje výskyt organických látek ve vagónu. Vidíš tady ta čísla? Když ukazují nulu až dvacet, nic se neděje. To jsou bakterie, prach z kůže dělníků a jiné drobnosti. Ale když ukáže víc jak sto, skener zapíská a upozorní tě. Tvým úkolem je vagón prohledat a nahlásit případné uprchlíky. Zkus si to,“ a podal skener klukovi. „Namiř skener na vagón. Vidíš? Čtrnáct a půl. Můžeme se posunout dál.“

„Už se někdo pokusil odjet z města, pane?“ Teda otázka zarazila a chvíli nic neodpověděl. Začal vzpomínat na celou tu dobu u brány. Celých pětadvacet let. Nikdy ho nenapadlo ohlédnout se zpátky do doby, kdy opustil Dům růstu a vystřídal jeho předchůdce u brány, až do doby, kdy to samé dělá dnes tady ten vyučenec. Střídají ho. A co pak s ním? Bude k ničemu. Společnosti neprospěšný. Uložený v Domu stáří.

„Pane?“ Ted se probudil.

„Co jsem tady, se o to nikdo nepokusil. Každý ví, co je za zdí. To vás přece učili, ne?“

„Ano, pane. Za zdí je jen ostré záření Siry, nekonečná pustina a písečné bouře. Proto nemáme dovoleno město opouštět. Systém nás chrání zdí.“

„Správně, kluku. Tak na to pamatuj.“

„Ale proč by někdo utíkal? Systém nám přece dává všechno. Učili jsme se to v Systouce. Stará se o nás ve dne v noci. Chrání nás, dává nám jíst, dává nám bydlení... Nechápu to.“

„Pravda, máme vše, co potřebujeme. Možná proto jsem ještě žádného uprchlíka nepotkal. Někteří lidé si ale myslí, že jim Systém dává málo a chtěli by víc. Myslí si, že to najdou za zdí. A právě proto jsme tady my, abychom je zachránili před Markonskou pustinou.“

„Pane, a co se potom dělá s uprchlíky?“

„Nahlásí se úřadům a někdo je odvede do Domu nápravy. Nejspíš. Zatím jsem žádného neobjevil, tak přesně nevím, co s nimi dělají.“

„Pane, chtěl bych někdy chytit uprchlíka. Zajímalo by mě, co s ním provedou, a chtěl bych vidět jeho výraz, až otevřu vagón,“ prohlásil kluk se zaujatým tónem. Teda klukovo odhodlání překvapilo. Nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlel. Ani ho nenapadlo, co by dělal, kdyby někoho našel ve vagónu mezi kusy horniny.

„Kde se flákáte?“ volal na ně Andy a opíral se o svůj poslední vagón.

„Trochu jsme mluvili. Nic zvláštního jste nenašli?“ ptal se Ted, zatímco kluk skenoval poslední kus.

„Vůbec nic. To bych tu nestál. Tak, pánové, ještě nejsme úplně hotovi. Teď poslat zprávu, že vlak je v pořádku, a otevřít bránu. Dnes se podíváte kousek za zeď. Není to žádná sláva, ale bude se vám to líbit.“ Kluci se postavili k lokomotivě a zírali na bránu, mezitím co Andy zalezl do stanice, aby pustil vlak. Brána se s hlasitým a nepříjemným skřípáním pomalu otevírala. Vyučenci si zakrývali uši, svraštili obličej a vycenili zaťaté zuby. Po chvíli už měli výhled na rudou pustinu za zdí, který zakrývala z části jen lokomotiva. Neviděli nic, než červený písek a písčité mraky, které unášel vítr pouští. Kvůli větru nebylo vidět dál než dvacet metrů za zeď.

Ozvalo se nové skřípání a kola vlaku zabrala do kolejí pod sebou. Celá souprava se pomalu rozjela. Těžká mechanická lokomotiva táhla vlak do písečné bouře za bránou. Mizel pomalu v mraku písku, až se jim ztratil z očí úplně. Kluci si znovu zakryli uši a brána se zavřela.

„Dneska se s ním ještě alespoň dvakrát potkáme,“ ozval se Ted za klukama. „Na druhé straně, ve Městě 35, ho vyloží a pošlou prázdný zpátky. To pár hodin potrvá. Do té doby máme zase klid. Mezitím odešleme údaje ze skenerů na úřad a hodíme nohy na stůl. Nikdo neříkal, že tady máme kdovíjaké vzrůšo. Většinou jenom čekáme na vlak,“ vrátili se do stanice, Ted s Andym zasedli k počítačům a nasadili skenery do nástavců u klávesnic.

„Tak, pánové,“ ozval se Andy, zatímco ťukal do klávesnice, „jak se vám líbí za zdí?“

„Moc toho vidět nebylo, pane.“ odpověděl silnější vyučenec.

„A to je dnes lepší počasí. Včera nám to nafoukalo do stanice. Museli jsme ji uklízet po každém průjezdu. Slyšel jsem, že zítra bude největší bouře za posledních třicet dní. Co ty na to?“

„No paráda.“ odpověděl Ted. „Půlka stanice zas bude pod pískem. Musíme si říct ještě o dva smetáky, tady pro ty dva… Ptal ses jich vůbec na jméno?“

„Martin 6795/85,“ vyhrkl ze sebe silnější z vyučenců.

„David 6797/85,“ odpověděl hned po něm druhý.

„Nás dva už znáte. Teodor 5833/60 a Andrew 5815/60. Vrátní u brány 3, už dvacet pět let. Proto jste tady, ale to už víte. Během několika dní vám ukážeme, jak to tady chodí, a pak si stanici převezmete sami. Zatím si ji můžete prohlédnout.“ A ukázal ke dveřím před stanici, kam se oba kluci vydali.

„Co si o nich myslíš?“ ptal se Andy.

„Zatím ani nevím. Martin je rozený dělník, se zápalem pro práci, ale neprošel výběrem. Bude se tu nudit. A David? Tomu je to podle mě jedno, jen aby někde byl.“ Sklopil hlavu a oddechl si, „Snad to tu povedou dobře.“

„Nebuď takový. V Domu stáří se o nás postarají.“

Ted vstal ze židle, sledoval z okna jejich nástupce, jak se prochází po nástavbě stanice a tiše pronesl: „No, to právě nevím.“

„Nechceš tím doufám říct, že Systému nevěříš.“

„Ne, že bych nevěřil, ale vzpomeň si, kdy ti naposledy někdo řekl, jaké to v Domu stáří je a proč tam vlastně musíme. Necítím se staře. Mohl bych dělat u brány klidně ještě deset let.“

„Takhle to prostě je. Nemusíš se na nic ptát. Je to předpis a ty se dodržují. A vůbec, poslední dobou se moc ptáš. Už mě to přestává bavit.“

„Já vím. Jen to střídání, Dům stáří a tahle stanice… děláme tady už spoustu let a najednou má přijít změna. Je to zvláštní. Od nástupu sem se nic nezměnilo. Každé ráno vyrážím do práce a každou noc se vracím domů. To je přece to, proč jsme tady, a najednou máme odejít.“

„Systém přece na nikoho nezapomíná. Ví, že jsme pro něj odváděli dobrou práci a určitě nás odmění,“ pronesl Andy hrdě.

„A co když ne?“ vyštěkl Ted. „Co když naše práce tady končí úplně a další cesta pro nás neexistuje?“ Ted ukázal prstem z okna „Ukaž mi, který z těch domů je Dům stáří. Nikdo to neví. Nikdo se na to neptá. Proč jsme za celé ty roky nikoho nevytáhli z vlaku? Každý si myslí, že se o něj Systém postará. Ale co když ne?“

„Tak a dost!“ Andy vystřelil ze židle. Oči mu žhnuly vztekem, červená kůže pod plnovousem ještě víc zrudla a ukázal na Teda prstem. „Až příliš se ptáš. Nevěříš Systému a takoví by měli být v Domu nápravy se všemi odpůrci. Zjistil bys, že Systém nám nikdy neudělal nic zlého. Dává nám všechno a chce na oplátku jen poctivou práci a ty se opovážíš ho zpochybňovat. Věděli to už před tisíci lety, když postavili první město, a pak si přijdeš ty a začneš všechno obracet. Nebýval jsi takový. Dej se dohromady.“

Andy se zahleděl za Teda, sklopil prst a vracela se mu původní barva. Za Tedem se ve dveřích objevili vyučenci, kteří se zrovna vrátili z obchůzky. Bylo na nich poznat, že slyšeli Andyho projev, ale moc mu nerozuměli. Vypadali trochu zmateně.

Andy usedl zpátky ke stolu. V hlase bylo pořád slyšet rozrušení, i když se snažil mluvit klidně: „Dobře, že jdete. Za chvíli je vlak zpátky.“

Bylo poledne a Sira vystoupala vysoko na oblohu. Do stanice přijela malá motorová drezína s jedním cestujícím. Vystoupil útlý pán v hnědé vestě a vytáhl z kabiny lehký kufřík. Právě včas. Vešel do stanice, pozdravil, položil kufřík na stůl a otevřel ho. Jako první se k němu vrhl Andy a vzal do ruky nažloutlý pás pěnové gumové hmoty. Zakousl se do něj, kousek utrhl a žvýkal, jako by měl v puse kus hadru. Hned po něm se přidal Ted, vzal dva pásy navíc pro kluky a podal jim je.

„Říkají tomu Výživná strava. Pro nás to je prostě guma. Není to nic moc, každopádně jíst se dá. Tohle asi neznáte, co? V Domu růstu se podává mražená zelenina, ale venku se každý krmí gumou, nebo vločkami se sušeným mlíkem. Budete si muset zvyknout.“ Když si všiml, jak se šklebí na houbovitou stravu, došlo mu, že zvykání chvíli potrvá.

Spořádali poslední kus gumy, když v tom se ozval krátký pronikavý tón sirény a Ted vstal, aby otevřel bránu. Do stanice vjel vlak, který ráno odjížděl a projel stanicí do středu města.

„Nebudeme ho prohledávat?“ zeptal se Martin, když se Ted vracel ke stolu kolem něj.

„Není potřeba.“ odpověděl, „těžko by někdo naskakoval za jízdy mimo město, a hlavně, není, kdo by naskakoval. Za chvíli je zpátky naložený. Můžeš si ho projít celý sám, jestli chceš.“ Brána se se skřípotem opět zavírala.

„Pane,“ pošeptal David Tedovi, než se stihl otočit. „Bývá pan Andrew pořád takový?“

„Pan Andrew je klidný člověk, jsou ale věci, které ho snadno rozruší. Vy dva se ho ale nemusíte bát. Stejně se s ním za několik dní uvidíte naposledy.“

Sira už byla za zdí, na druhé straně města vystupoval první měsíc a jeho nahnědlý svit pomalu nahrazoval ostré Siřininy paprsky. Na obloze vypadal pětkrát větší, než Sira.

„To je Owlow, že?“ ptal se David. „Viděl jsem ho jen na fotkách, ale nevěděl jsem, že je tak velký.“

Ted nahlédl z okna. Jeho obličej zhnědl od svitu měsíce. „Nikdy předtím jste neviděli nic mimo Dům růstu?“

„Ne, pane. Dnes je to poprvé, co jsme venku.“

„Ty si nepamatuješ, jaké to bylo? Taky jsme tam byli,“ divil se Andy a hleděl na Teda.

„Je to už fakt dávno a nikdy mě nenapadlo na to vzpomínat. Není ani proč. Když je člověk uvnitř skoro od narození, ani mu to nepřijde. Pamatuju si svůj pracovní výběr. Bylo jasné, že skončím u brány, tak jsem si z toho moc hlavu nedělal. Proč tebe vůbec nevybrali k dělníkům?“ a otočil se na Martina.

„Oba moji rodičové jsou úředníci, pane. Říkali něco o genech, ale moc jsem tomu nerozuměl. Proto moji přihlášku vyřadili. Pak mě poslali do úřednické třídy, kde jsem byl ze všech největší a nejsilnější. Nakonec rozhodli, že pro mě bude nejvhodnější brána. Asi kvůli těm úklidům a chytání uprchlíků.“

„Neboj. Zítra tě využijeme.“ potvrdil Andy.

Owlow už byl skoro nad městem a zpoza zdi pomalu vylézal druhý a menší z měsíců, Palik. Svítil bleděmodře a míchal své světlo s Owlow. Sira už byla dávno z dohledu a město osvětlovaly jen dva měsíce. Ochladilo se. Tedův náramek ukazoval 32°C a teplota měla vydržet celou noc. Byl rád za svůj svetr. Blížila se chladná období. Cítil to už několik dní.

Neměl rád zimu. Jeho červené kůži bylo příjemné teplo. Nejraději měl období mezi zimou a tropy. 45° byl jeho ideál, který rád trávil procházením po nástavbě jen v jeho pracovním obleku, kdy mu teplý vítr fouká pod volnou blůzu a cuchá tmavé vlasy.

Seděl s nohama na stole a houpal se na židli. Sledoval, jak Andrew opilovává malým pilníčkem kousek nějakého kovu. Martin s Davidem se bavili u stolu na druhé straně stanice. Neposlouchal je, nejspíš si vyměňovali zkušenosti z Domu růstu. Očekávali vlak každou chvíli.

Siréna. Ne ve stanici. Od středu města. Řvala pronikavým ohlušujícím tónem. Ted spadl ze židle. Andy vyskočil, schoval svoji sošku do kapsy a vyběhl před stanici. Martin s Davidem leknutím poskočili na židlích.

„Co se děje?“ volal Ted ještě na zemi.

„Z dolů se valí nějaký mrak. Obrovský.“

Ted se vyškrábal na nohy a vyběhl před stanici. Od středu města se tyčil sloup prachu a kouře. Siréna nepřestávala řvát. Pod nohama cítili mírné otřesy. Z města se vyvalil další, větší oblak. Chvíli na to slyšeli silné praskání a rány. Zem se třásla mnohem víc. Před stanici vyběhli vyučenci. Další praskání. Ještě silnější. Mraky kouře a prachu zastínily oba měsíce a valily se ulicemi. Byly vidět jen siluety domů.

„Město se propadá. Vidíš?“ snažil se Ted přehlušit sirénu.

V tom se domy, nejblíž středu města, propadly do země. Ze stěn okolních domů opadávala rez, jak se třásly. Siréna ustávala. Propadla se do dolů. Mizelo stále víc domů a ve vzduchu přibývalo prachu. Otřesy zesilovaly, až skoro praskala okna. K praskání hornin se přidalo skřípání kovů.

„Hele, není to vlak?“ ukázal David prstem po kolejích směrem k dolům.

Opravdu přijížděl do stanice vlak. Prorazil hustý mrak prachu a před stanicí začal brzdit. Zastavil se těsně před bránou. Otevřely se dva vagóny a v nich několik dělníků, celých zaprášených a potrhaných.

„Na co čekáte?! Tak už to někdo otevřete!“ volal jeden z nich.

Ted vystřelil do stanice, doběhl k páce za dveřmi a přepnul ji. Brána se začala otevírat. Ted vyběhl před stanici. Kluci už stáli ve vagónu, ale Andy stál jak přimrazený. Jen se kymácel pod náporem otřesů, které znemožňovaly Tedovi chůzi. Mizely další domy. Začaly padat mrakodrapy v prostředním pásu města.

Ted přiběhl k Andymu a chytil ho za paži: „Jedeme pryč! Co tady stojíš?“ a snažil se ho odtáhnout k vlaku.

„To nejde. Já nemůžu. Chci zůstat se svým městem.“

„Andy, jestli nepůjdeš, odtáhnu tě do toho vlaku sám! Tak dělej!“ a snažil se Andyho přimět k pohybu. Stroj dokončil natahování lokomotivy a vlak se pomalu rozjížděl.

„Tak jedete, nebo ne?!“ řval na ně dělník.

„Už sebou pohni! Nevidíš, že je po městě? Jdeme!“ a zabral za Andyho paži, jak nejvíc dovedl. Dělník vyběhl z vlaku a pomohl Tedovi ho odvléct do vagónu. Už byli uvnitř. Andy vyskočil ke dveřím, ale dva další dělníci ho chytili za ramena. Vlak se rozjel. Andy sledoval ze dveří, jak město mizí v prachu do podzemí.

„Musíme zavřít dveře. Venku je písečná bouře.“ snažil se Ted přehlušit naříkající město. Andy ustoupil, dveře se zabouchly a vlak se ocitl na cestě do Markonské pustiny.