Kapitola 1. Nora

“Hej Šéfe, co se stalo včera s Martym?”
Šéf je pohublá postava s brýlemi, posazenými na krátkém špičatém nose tak, aby to vypadalo, že na nás vždy shlíži shora.
“Marty včera nesplnil limit, tak odešel.” odpovídá šéf a obrací se zpátky ke svým deskám.
“U nory se limit splnit nedá a nikdo ho už včera neviděl, jako všechny ostatní, co jste tam kdy poslal..” odsekl Fredy.
“Neprovokuj ho, nebo budeme další..” pošeptal jsem Fredymu do ucha.
Šéf se narovnal a upřel svůj pohled na Fredyho,
“Jen rozděluji a zadávám úkoly každému, podle jeho schopností a přístupu k práci!”
zablesklo se mu v očích.
Tichý šum dělníků, kteří si spolu šeptem povídali, jako když utne. Každý se zadíval směrem k Fredymu. Ten se nadechoval, že ještě něco dodá, tak jsem mu pomohl kopačkou do achilovky.
“To si.. au .. máte pravdu, omlouvám se Šéfe.”
Šéf se zatvářil spokojeně a dál nahlas četl jména z desek a zadával úkoly.

“Ty vole,” chytám Fredyho za rameno, když byl přidělen poslední úkol, Šéf odešel a my se šli připravit, “koho myslíš, že šoupnou na noru s tebou?!”
“Heh, třeba konečně zjistíme proč mizí lidi.” pousmál se Fredy.
“Já to vědět nepotřebuju, tak přestaň dělat tyhle hovadiny!”
“Ts, aby ses..” odvětil Fredy.
Fredy je srdcař, je o 10 let starší než já a uznává ty správné životní hodnoty, ale neví kdy má mlčet. Musím mu s tím občas pomoct. Je to totiž jediný člověk, který mi tu pomáhá vydržet. Ono makat 16 hodin každý den, v osmi denním centarijském pracovním týdnu není žádná sranda, zvlášť ne u budovačů. Už tu jsme 2 roky a Nový Centarius musí růst, tak my musíme zabrat, jak dokola opakuje Šéf.
Když se odcházíme vybavit, tak oproti jiným dnům všichni mlčíme,. Práce je těžká a spoustu lidí přijde k úrazu, někteří už se z práce nevrátí. V tichu tak vzpomínáme na kamarády, kteří už s námi nevyjdou ven. Fasujeme pracovní kombinézi, které mají jasně oranžovou barvu a k nim ultrazvukové řezače. Zapínáme intercom a vydáváme se do přetlakové komory, kde na vznášedla nakládáme lahve s kyslíkem a řezače. Na dostatku kyslíku v lahvích pak bude záviset náš život pro příštích 8 hodin, tedy do pauzy na oběd. To se potom v komoře lahve znovu doplní životodárnou směsí.

Díky dvěma generacím našich předků, kteří strávili svůj život na lodi cestou k třetí, našemu slunci nejbližší, obyvatelné planetě, budeme brzy moci na povrch a do podzemí bez vlastních zásob kyslíku. Během letu na Centarius se totiž naši předci stravovali geneticky upraveným jídlem, jaké jíme i my dnes, které postupně měnilo jejich těla. Takže s každým narozeným dítětem, zvířetem či novým semínkem rostliny a také částečnou teraformací planety, zde budou vhodné podmínky pro venkovní flóru a faunu do deseti centarijských let.

Pomalu se otevírají dveře a dovnitř začíná pronikat venkovní světlo a spousta mlhy. Za chvíli nevidíme ani na krok, takže aktivujeme monitory v kombinézách. Díky speciálnímu spektru můžeme vidět vše jako normálně. Každý dvoučlený tým má svojí vlastní oblast a v ní určenou práci. My jsme přiděleni na “špičky”, jak se říká ostrým skalním útvarům, v kterých našimi řezači hloubíme tunely. Těmihle tunely jednou povedou “trubky”, kterými bude proudit směs roztavených nerostů pro naše elektrárny. Vůbec nechápeme, proč tohle musí dělat lidi, ale co nám zbývá, každý tady máme svoje místo a roboti prý byli přiděleni na důležitější práci.
“Ať vám jde práce od ruky řezníci!” mává na nás Roy, náš pravidelný společník v Darwinově baru. Nastupuje na vznášedlo a ještě se na nás otáčí.
“Hoďte za mě Martymu slámu, až pojedete kolem nory.”

Když se vracíme ze šichty, tak taháme slámu ze sandálů, neboli vracíme se domů. Proto ta žádost. A nedaleko našeho úseku je právě nora. Je to díra v zemi, tvarem dokonalého kruhu o průměru 800 metrů, která má stěny bez jediné vady a vypadají jako bílý mramor. Tahle díra tu byla ještě před naším příletem a nikdo o ní nic neví. Vědecký tým našel něco zvláštního a to, že v okolí 800 m od díry není možné používat elektroniku, že je hluboká 20 km a dno je stejné jako její stěny, tedy bez vad. I přes důkladné bádání, jak nám říkali, neobjevili zdroj rušení, ale díra se má zasypat. Teď u ní stojí obrovský bagr s dvěma rameny ve tvaru rukou, který obsluhují dva lidé a hází do nory hlušinu, nebo jakýkoliv bordel. Pracuje se tam jednou za čas, když se nahromadí dostatek “špíny”. A protože v okruhu 800 metrů od nory nejde zastavit s náklaďákem s antigravitací, tak jí sváží náklaďáky, které mají kola o velikosti 10 patrové budovy a jezdí na směs plynů, jejichž manuální regulací v kabině vozu ovládají rychlost.“Špína” se pak hromadí okolo. Limit je naházet za jednu směnu v bagříku, dovnitř vše, co se navozilo k noře za poslední 2 týdny. Není v lidských silách takové množství zvládnout. Naveze se 7 800 Mt (milionů tun) denně a bagřík , jak mu říkáme, je schopen zvládnout naházet do jámy v průměru 8 600 Mt za hodinu, v závislosti na obsluze. Je to práce za “trest”, stačí mít problém se Šéfem, nebo s Povolávačem a můžete počítat, že za pár týdnů vyjde řada na vás. U budovačů dělá okolo 4 500 týmů a navzájem se moc nevídáme, ale od nás už šli na noru dělat dva týmy a ani jeden se nevrátil. Zaslechl jsem, že se to stalo i jinde. Martyho, který beze stopy zmizel spolu s jeho kolegou, starým morousem Robem, jsme s Fredym moc dobře znali. Oba dva jsme je viděli včera naposledy. Po šichtě, jsme se my tři pravidelně chodili dívat na vězeňské zápasy do Darwinova baru. Vždy po smrti nejslabšího vězně se Marty zhroutil. Byl to velice citlivý kluk, kterému rostlo pár vousů na uhrovité bradě, ale za to hýřil nadšením pro věc. Osudným se mu stal morous Rob, který si nebral servítky vůči Šéfovi. Týmy jsou, ale bohužel dvoučlenné..

Nasedáme na vznášedlo a vydáváme se k našemu tunelu. Za dalších 20 km narážíme na první rozcestí. Po levé straně je místo, kde umřel Marty. Začíná mi divoce bušit srdce. Na křižovatce totiž Fredy odbočuje směrem k noře.
“Co blbneš?!” ptám se Fredyho a snažím se ho odstrčit od řídícího panelu.
“Nebudu čekat, až na mě přijde řada. Chci vědět co se stalo s Martym! Tobě je to snad jedno?” slyším Fredyho hlas v kombinéze.
“Radši nic neříkej, stejně by to byly jen kecy o opatrnosti, bla bla.. pojeďme se tam prostě podívat a uvidíme.” pronesl nekompromisně.
Zrozpačitím a přestávám Fredymu sahat do řízení.
Opatrně zkouším namítat:
“Co když se mu stalo něco cestou z práce? Ještě jsme se nebyli porozhlédnout u něj doma. Navíc nemáme vůbec povolení. Měli bychom na to jít plánovitě, než uděláme nějakou pitomost.”
“Něco jsem snad říkal, ne?!” uthrl se na mě hrubě Fredy a vznášedlo začalo zpomalovat.
Když vznášedlo zastavilo, tak se Fredy pomalu otočil od řídícího panelu a vážně se na mě podíval.
“Tak jo Tomy, já tam jedu a kašlu ti na pravidla. Když nerespektujou lidkej život, tak já prostě nebudu respektovat pravidla! A co Elis? Jestli ti jsou Marty a jeho rodina ukradený, tak si vystup! Myslel jsem si, že jsi z jinýho těsta a na lidech, co máš rád, ti záleží!”
Měl jsem sto chutí mu říct ne, otočit se a vystoupit. Ale v uších mi pořád znělo jméno Martyho sestry a vystoupit jsem nemohl. Jen jsem sklopil hlavu a sedl si na lavici.
Fredy už nic neřekl, jen nastartoval a pokračoval směrem k noře. Cestou jsem myslel na Elis. Jak se musí cítit sama, když se Marty nevrátil. Myslel jsem na její dlouhé černé vlasy, jak je hladím, až jí budu říkat, že všechno bude dobré. Myslel jsem na její hékavý smích a na Martyho, jak si z ní dělal legraci v baru. Na to, kolik jsme společně strávili chvil povídáním si, o našich snech. Polil mě studený pot a zároveň jsem cítil jak uvnitř zuřím. Fredy měl pravdu. Tohle není spravedlivé.
Najednou to se mnou začalo házet nahoru dolu a ze strany na stranu. Připnul jsem se karabinou k zábradlí a zvedl se z lavice. Vedle mě o sebe cinkaly lahve s kyslíkem. Prošel jsem okolo nich a stoupl si vedla Fredyho. Jedeme v brázdě po obrovském svážecím vozu. Vzorek na pneumatikách vyryl v zemi dvou metrové prohlubně a asi stejně tak dlouhé. V pravidelných rozestupech ve tvaru obráceného “V”, brání našemu vznášedlu, aby udrželo správnou vznášecí hladinu, protože jsme příliš pomalí.
“Kolik ještě?” křičím do intercomu, aby mě bylo slyšet přes cinkání lahví a nárazy vznášedla.
Fredy párkrát klikl na panel a odpovídá: “Už jen 6 minut a jsme tam.”
Roviny, kterými jsme do teď projížděli, vystřídali navezemé hromady sutě a rozbitých částí vznášedel a náklaďáků. Pořád se kodrcáme v kolejích po náklaďácích a ostražitě sledujeme okolí.
Projíždíme mezi dvěma horami odpadu, esovitou zátáčkou a na panelu sotva stačilo probliknout rudé varování, když se vznášedlo najednou prudce zastavilo. Setrvačností jsme s Fredym přeletěli přes přední zábradlí a po několika kontrmelcích a sudech jsme skončili asi 8 metrů od hořícího vznášedla.
BUM, BUM.. jedna po druhé bouchaly láhve kyslíku. V uších mi píská, otevírám oči a postupně přicházím k sobě. Pořád ještě ležím, když to nade mnou bouchne. Instiktivni si zakryji hlavu rukama a rozhlížím se po okolí. Některé lahve odletěli několik metrů od hořícího vznášedla a s mohutnou explozí se roztříštili o stěny sutin. Když se zvedám, a oklepávám ze sebe špínu, tak zjišťuji, že až na pár naraženin jsem v pořádku a kombinéze také nic není. Okamžitě hledám očima Fredyho, ten vylézá zpoza konálu, který vede podél silnice.
“Sorry, tohle jsem posral.” slyším v intercomu Fredyho, jak těžce oddychuje.
Scházíme se uprostřed cesty a hodnotíme situaci. Po krátkém průzkumu okolí nalézáme 2 lahve kyslíku. To je zásoba zhruba na 2 hodiny. Zachmuřeně se na sebe podíváme.
“Sorry ještě jednou, na to pole, vkterým nic nefunguje jsem úplně zapomněl.”
“Hmm..” zahučím rezignovaně.
“Nevěš hlavu Tomy,” uklidňuje mě Fredy, “tak tam dojdeme pěšky, v bagříku je nouzová zásoba kyslíkových lahví a pak se svezem nějakym náklaďákem.”
S 10 kilovou lahví v ruce se motat v sutinách a hledat, kde stojí bagřík mi moc nehraje s Fredyho slovy a jeho úsměvem. Ale Fredy nikdy neviděl překážky.
Plácl mě po zádech a společně jsme vyrazili.
Nejprve jsme se snažili vyšplhat na nejbližší kopec a z vrcholku pak zjistit směr, kterým bychom se mohli dát. Naše pokusy vyšplhat se, ale hatily sutiny, které se při sebemenším dotyku hroutily. Byly navlhlé jako všechno okolo a tak nebylo ani možné se chytit vyčnívajících kusů rozbitých vznášedel a náklaďáků, protože ruka hned sklouzla. Zkusili jsme to třikrát, abychom moc neplýtvali našimi, zúženými zásobami kyslíku.
Bloudili jsme od jedné hromady sutě k další a další. Nebralo to konce a kyslík pomalu ubýval.
“Tady za touhle zatáčkou, cítím to.” nepřestává povzbuzovat Fredy a sápe na další hromádku.
“Cítíš leda oxid uhličitý, co ti leze do mozku.” neodpustil jsem si jedovatost.
Už jsem toho měl dost, potřeboval jsem si odpočinout, tak jsem chtěl navrhnout, abychom si na chvíli sedli, ale v intercomu se ozval Fredyho vítězný pokřik: “Hahá, já říkal, že ho najdeme, ještě pár kroků a jsme u něj.”
Vlilo mi to krev do žil a únava byla ta tam. Podíval jsem se na kopec na Fredyho, jak ukazuje na východ, on ale začal zběsile ukazovat za mě. Sotva jsem se otočil, složila mě na zem postava v černém vojenském skafandru. Zalapal jsem po dechu, jak jsem tvrdě dopadl na záda.
V intercomu se ozval slizský hlas: “Jsem netušil, že má dnes přijít čerstvé maso do mlejnku.. hehehe.”
Naprázdno jsem polkl. Voják mě prudce otočil na břicho a rychlím chvatem mi svázal ruce za zády elastickou gumou. Pak mě zvedl do kleku. Viděl jsem Fredyho, jak ho stejným způsobem zpacifikoval druhý voják.
“Tak socani už chodí na porážku samy?”
Čekali jsme až druhý voják dotáhne Fredyho. Jejich masky byly také černé, takže se nedalo zahlédnout jejich tvář. Zrychleně jsem dýchal. Na monitoru se objevilo první varování, že za 5 minut dojde kyslík úplně. Začal jsem panikařit. Mlžila se mi maska.
Ozval se znovu hlas vojáka: “K noře nepřipraveni, copak copak..”
Přes zamlžený monitor jsem ještě postřehl, že Fred něco říká, ale náše spojení bylo přerušeno.
Z ničeho nic jsem dostal kopanec do ledvin. Spadnul jsem na zem a praštil nosem do masky, na které se objevily praskliny. Voják mě škubnutím vrátil na kolena a zaklonil mi hlavu. Slyšel jsem syčení unikajícího kyslíku.
“Z jaké jste odnože?!” další kopanec placírkou do boku.
“Tým 3.6.5. pane! Řezači, sektor modrý 2….” mlel jsem, ale dostal jsem další kopanec.
“Na to jsem se neptal! ODNOŽ nebo tu teď umřeš socane!”
Začínal jsem mít mžitky před učima, prudce jsem dýchal, cítil jsem pachuť krve, která mi tekla z nosu. Nevěděl jsem co po mě chce a pomalu jsem ztrácel vědomí. Už se mi začinali zavírat oči a přestával jsem vnímat vojákovo výkřiky i kopance do zad. Když v tom se ozval výstřel a vzápětí druhý, ze zadu na mě spadlo vojákovo tělo. S posledním vypětím vůle jsem se snažil udržet zbytky vědomí, abych zjistil, jak je na tom Fredy, ale už jsem vnímal jen červenou obrazovku před sebou a varovné nabádání, abych okamžitě doplnil zásoby kyslíku. Omdlel jsem..