Kapitola 2. Elis

Běžím chodbou bez oken. Na zemi jsou kruhy světla od pouličních lamp. Na stropě a stěnách jsou namalované grafity. Na konci svítí světlo. Vidím postavu. Přidávám a hlasitě dýchám. V postavě poznávám Fredyho. Stojí ke mně bokem, na veselé tváří se mu barví úsměv. Mává na mě a něco volá. Neslyším ho. V uších mi hučí jen můj dech. Odpovídám ale zdvižením ruky a chci taky zakřičet. Ale neslyším se. Jen dech. Zkouším to znovu. Fredy se usmívá ještě víc. Ruka mu padá a pomalu se otáčí. Zkouším řvát „Počkej“, ale pořád se jen slyším dýchat, začínám mít divný pocit. Fredy pomalu, krok za krokem, kráčí do světla. Uháním ještě víc. Natahuji ruku. Znovu křičím „Počkej!“, ale slova spolkla tma, která se ke mně ze stropu začala přibližovat. Nepřestávám běžet. Světlo za světlem, lampa za lampou. Cítím, že se mi roztrhnou plíce, už tam skoro jsem. Konečky prstů, se snažím natáhnout ke světlu, kde mizí Fredy. Ten se naposledy otáčí a po tvářích mu stéká slza. Pohybuje ústy, ale pořád nic neslyším. Poslední úsměv a pohltilo ho světlo.

„FREDY POČKEJ!“ zařval jsem a prudce se posadil. Cítil jsem, jak ze mě spadla deka a záda mi ovanul studený průvan. Snažil jsem se podívat kde jsem, ale všude byla tma. Rukama jsem si chtěl proto promnout oči, ale nahmatal jsem obvaz.
Někdo mě chytil za ramena a pokládal zpátky do lůžka a přikrýval dekou.
„Zůstaň přikrytý.“
Ten hlas. Nemohl jsem tomu uvěřit.
„Elis? Jsi to ty?“
„Lež v klidu, teď ti sundám obvaz.“ řekla tiše.
„Co se stalo, kde to jsem?“ nepřestávám se ptát, „Co je s Fredym? Je tady? Fredy, jsi tu?“
„Zůstaň ležet a nekřič!“zasyčela.
„Tak kde je Fredy?“
Chci to vědět. Po tom snu ve mně zůstal špatný pocit. Pocit strachu a zároveň prázdnoty. Jak nade mnou stála, tak mě chytila znovu za ramena a přitiskla k posteli.
„Řeknu ti to, ale až ti sundám obvaz! Do očí se ti dostaly milimetrové kousky plastiku z helmy, po tom, co ti ji rozbil pádem ten voják. Všechny jsem ti je vyndala, ale nejsem si úplně jistá.“ zašeptala hlasitěji.
„Je v pořádku?“ nenechávám se odbýt a zase se zvedám.
„Tak už dost! Taky můžeš být slepý! Nech mě tohle dodělat, pak ti všechno řeknu.“ teď už zakřičela, až to ve mně hrklo. Poslušně jsem si proto lehl zpátky.
Cítil jsem její prsty jak jemně odmotávají, každý pruh obvazu. Potichu jsem ležel a snažil se na něco vzpomenout. Poslední, co si vybavuji jsou dva výstřely. Teď, když tu tak ležím a stará se o mě Elis, nevím co si mám myslet. Zachránila nás snad ona? Nebo její dva povedení kamarádi ze Sama, s kterými občas odcházela z baru? Proč mi ale nechce říct nic o Fredym? Že by trefili omylem i jeho? Ne, ne, prostě… co prostě? Zrychlil se mi dech. Už jsem se zase chtěl zvednout a zeptat se, co je s Fredym. Tentokrát jsem to ale vydržel a dál klidně ležel. A proč tam vůbec ti vojáci byli? Snažili se snad přijít na to, co se stalo s Martym? Zabolela mě záda a v uších jsem slyšel onoho vojáka “Tak socani už chodí na porážku samy?”. Ti asi nic nevyšetřovali. Vzpomněl jsem si na jednu noc v baru, kdy jsem společně s Fredym, Elis a Martym diskutoval o tajných záměrech Bohémů a celé SoS jsem bral jako lidi, co chtějí zničit mír, který tu budujeme. Že by snad Marty měl pravdu a reklamy a sliby kasty Bohe jsou jen lež? V hlavě se mi začal dělat pořádný nepořádek. Během chvilky jsem nevěděl v co věřit.

Obvaz z očí byl dole.
„Neotevírej ještě oči, teď ti posvítím přes víčka. Řekni, jestli to světlo uvidíš.“ už zase šeptala.
Baterka cvakla a v tu chvíli se mi myšlenky rozutekly a já se soustředil už jen, jestli vůbec uvidím. Do teď mi to nepřišlo. Začal jsem se bát. Co když jsem opravdu oslepl? Nesmysl. To bych věděl. Přesvědčuji sám sebe. Oči nijak zvláštně necítím, až na otlačeniny po obvazu.
První posvítila na mé pravé oko.
„Tak?“ ptá se.
„Dobrý.“
„A tady?“ ptá se vážněji, když mi začala svítit do levého oka.
„Ty s tím blikáš?“ odpovídám otázkou.
Nic neřekla, byla slyšet jen tužka, jak klouže po papíru. Pro boha, kde to jsme, říkám si, když používá papír a tužku.
„Asi nejsme v nemocnici, co?“
Zase se mi nedostává odpovědi.
„Hele, už by si mi mohla..“
„Teď mě poslouchej,“ přerušila mě, „měj oči pořád zavřené. Tvoje pravé oko by mělo být v pořádku. Ještě jeden den a budeš se moci podívat sám.“
-Tak, a teď ta špatná zpráva, pomyslel jsem si v duchu-
„Levé oko bylo zasaženo plastikem víc. Nevím, co znamená to blikání, ale je možné, že na něj už neuvidíš. Budeš přes něj mít pásku, než..“ vzdechla a pak rychle dodala, „než najdeme nějakého doktora nebo medibota.“
Tady už končila všechna sranda. Co to má znamenat?! Než jsem stačil něco říct, už mi zase chtěla zamotat obvaz okolo hlavy.
„Počkej, počkej!“ protestuji hlasitě a chytil jsem její ruce.
„Co myslíš tím, najdeme doktora?! Kdo se mi v těch očích potom vrtal?! Kde to jsme a co je s Fredym, proč tu taky není? A vůbec, proč jsi tady ty? Co to má vš...“ zbytek přívalu otázek mi ucpala v puse rukou.
„Buď potichu! Před dvěma hodinami tu byla sonda, máme držet ticho ještě hodinu.“ řekla a odmlčela se, jakoby mělo znovu přijít varování.
Sonda tady? Kde sakra jsem? Sondy se používají jen na pátrání po.. docvaklo mi to! Jsem v nějakém úkrytu disidentů z SoS a určitě mě tu drží s Elis jako rukojmí. Proto mě nemohl ošetřit doktor a musela to udělat Elis sama. Třeba jí unesli hned po Martyho zmizení. A třeba unesli Martyho taky a my jeli k Noře zbytečně. SoS unášejí lidi běžně a pak požadují nesmyslné věci, jako jídlo bez práce. A ti vojáci si nás spletli s nimi. Dávalo to smysl. Dokud nepromluvila znovu Elis.
„Jsme v táboře u prvních bodů, takže by nás najít neměly.“
První body? O těch jsem slyšel mluvit Fredyho jednou v tunelu u špiček. Má to něco společného se založením atmováren. Zeptat se mi ale bránila její ruka.
„Takhle hluboko skenem nedosáhnou, takže jsme v bezpečí. Člověk ale nikdy neví.“ a smutně se zasmála.. vypadalo to, jako když je sama členem těch teroristů. Mé zmatení nepřestávalo brát konce. Pustil jsem jí ruce a nechal jí, aby mi znovu ovázala oči obvazem.
„Nás neunesli?“ zeptal jsem se, když odtáhla ruku z mojí pusy a začala mi na oči pokládat polštářky.
„Cože?“ šeptla s podivem, „kdo by tě unášel?“ asi konečně pochopila, jak jsem zmatený a pokusila se mi vše vysvětlit: „Jsme v druhém táboře SoS. Já i Marty jsme členi. Oba jsme tebe a Fredyho chtěli vyzvednout v tunelu pod špičkama, ale nepřijeli jste. Marty si začal dělat starosti a napadlo ho, že to Fredy možná nevydržel a jeli jste se po něm podívat k Noře. Když jsme vás potom našli..“ odmlčela se.
„Nebyli jste na tom dobře. Naštěstí jsme v mobilu měli první pomoc a spoustu kyslíku. Ty už tady ležíš čtyři dny.“ chvilku nic neříkala. Já tomu nemohl uvěřit, ale s napětím jsem čekal, co se dozvím ještě.
„Ti vojáci se tam nejspíš byli podívat po svých dvou kamarádech, kteří tam den předtím zavraždili Roba. Martymu se ho bohužel nepodařilo zachránit. Právě proto poslali Roba a Martyho k Noře, protože nějak zjistili, že Marty patří k odboji. Do té doby, jsme ani my netušili, co se u Nory děje. A to se to pokoušíme zjistit od doby co začali mizet lidi. Takhle jsme na to přijít ale nechtěli.“ vydechla. Se mnou to příšerně mlelo, ale nic jsem neříkal. Mezitím mi pořád zavazovala oči.
„Martymu se podařilo oba vojáky zabít a utéct zpátky do tábora. Tady se pak rozhodl, že vás tam odtud dostane. Nechtěl čekat, až na vás přijde řada.“
Nakonec její poslední slova ve mně zadrnčela. Přesně to říkal Fredy.
„Marty ještě včera..“ chtěla pokračovat, ale už jsem to nevydržel.
„Počkat, Marty je tady taky? A co to má znamenat -dostat odtamtud-, to ten voják mluvil vážně, když mi říkal -další maso do mlejnku-?“ vyhrkl jsem.
„Marty je v pořádku, ale zrovna tady není.“
„Díky Bohu!“ Vydechl jsem úlevou. Fredy bude mít radost. Jakoby ze mě spadl balvan. Je mi malinko líto morouse Roba, ale co se dá dělat. Lepší on, než Marty, řekl jsem si. Všechno mi vířilo hlavou, ne a ne porozumět. Ještě předtím, než jsme se vydali odvážně s Fredym k Noře jsem trávil dny v práci, večery v baru a noci v posteli. Elis a členka SoS? V životě by mě to nenapadlo, i její rozhodnost je něco nezvyklého. Teď si nepřijdu moc odvážně, ale jako hlupák. Proč ale vojáci napadají dělníky? Nebo si nás skutečně spletli?
„A ti vojáci?“ ptám se.
„Pracují pro Bohémy a ano, Bohe Manuály opravdu odklízí Tomy.“ pronesla nenávistně.
Ze slova “odklízí“ se mi zvedl žaludek. Když si vezmu Roba, tak jsem ho sice nijak zvlášť neměl rád, za to jak neustále šel proti vedení, ale aby jeho, nebo kohokoliv jiného zabili.. tomu jsem nechtěl věřit.
„Hloupost!“ vypadlo ze mě automaticky, „Proč by to dělali. Jsme důležitý článek v řetězci..“
„V řetězci tvůrců, kteří tu budují místo pro nový život a všichni za svoje úsilí budou odměněni. Ano a odměnou je smrt. Nejste pro ně nic než zásobárna!“ dodala Elis.
„Co, jak to myslíš?“ nechápavě se obracím směrem k ní.
„To je jedno, důležité je, že ti celou dobu lžou Tomy. Pro tolik lidí tu zkrátka nejsou prostředky, takže se musí populace redukovat. Zatímco si jiní žijí v nadbytku, tak my tu musíme potit krev a ještě nám říkají, že na každou přinesenou oběť nebude zapomenuto.“
Pořád jsem nevěřil, tohle byla jiná Elis. Měl jsem chuť si strhnout právě dokončený obvaz a přesvědčit se, že je to ona.
„Pořád to nechápu. Proto posílají lidi k Noře, aby se jich zbavili? Jak si na tohle všechno přišla? Kde tedy jsme, vlastně jsi mi ještě nic neřekla. Kdy mě pustíte?“
„Promiň, víc ti nemůžu říct a už musím jít pryč. Teď jen lež, zítra se zase stavím.“ odsekla šeptem a bylo slyšet jak zaklapla desky s papíry.
„Ne, Ne, Ne, počkej, mám milion otázek, co je hlavně s Fredym?! Je v pořádku?“
Byly ale jen slyšet její uspěchané kroky, jak odcházela. Začínal jsem zuřit, takhle mě tu nechat!
„Jestli mi to neřekneš, tak tu budu dělat bordel, že další sonda to tu najde!“ zkusil jsem se posadit, ale tentokrát mě zastavila obrovská bolest zad. Jakto? Ptám se sám sebe, ještě před chvílí jsem byl úplně v pohodě. K bolesti zad se přidala bolest v bocích, na hrudi a najednou taky v očích. Byl jsem jako v plamenech. Z pusy mi vyklouzlo hlasité „AU“, ale nevzdal jsem to. Zkoušel jsem se postavit, když jsem slyšel jak se její tlumené kroky zastavily.
„Do minuty to tu bude plné uspávacího plynu..“
Zaslechl jsem ještě tři zaklepání na železo a jak o podlahu třou vysouvací dveře, když se otevíraly. Už jsem ani nedoufal, že dostanu odpověď a s bolestí jsem si poraženě sedl zpátky na postel.
Od dveří však zaznělo: „Tomy promiň, Fredy to nezvládl.“
Pak bylo slyšet jen zacvaknutí a sykot, jak tam kde jsem byl začal vnikat plyn. Zhluboka jsem dýchal..