Kapitola 3. SoS

„Tomy." přicházím k sobě, "Tomy.“ budí mě něčí hlas. Chci otevřít oči, ale nejde to. Vzpomínám si na obvaz, na rozhovor s Elis a .. na prázdno jsem polkl. Fredy je pryč. V puse mám sucho.
„Vodu“ snažím se požádat, ale vyšlo ze mě jen chrčení.
Někdo mě pochopil a přiložil k ústům brčko. Lahodně polykám tekutinu. Na ex jsem vypil celou lahev, slyším jen srkání.
„Aaa..“ vydechl jsem blahem.
„Jak se cítíš?“ poznal jsem po hlase, jak se ptá Elis.
Zkouším se protáhnout, abych otestoval svoje tělo, ale neroztáhnu ani pořádně ruce, když ucítím, jak mě zastavily kovové náramky a slyším zachrastit řetěz. Navíc na vnitřním předloktí cítím podivné, nepříjemné škubnutí.
„Co to?“ ptám se podrážděně.
„Nechtěli jsme riskovat, promiň.“ odpovídá Elis.
Z polosedu jsem si lehl zpátky na lůžku. Někdo mě také oblékl, cítil jsem na sobě triko a spodní prádlo. Pomalu se mi vracely všechny smysly a začínal jsem si uvědomovat, že tu nejsme samy. Zůstávám, ale jen tiše ležet, teď už nesmím jednat ukvapeně.
„Tak jak ti je?“ ptá se znovu Elis.
„Hmm, cítím se v pořádku, ale co je..“ a sahám si na vnitřní stranu předloktí, odkud jsem neustále cítil podivné tahání. „Aha, infúze.“ řekl jsem s podivem, když jsem nahmatal katetr.
„Heh.“ ušklíbla se nerudně.
Pořád jsem čekal kdy se ozve ten druhý, co chodil neustále okolo mého lůžka.
Koukal jsem do stropu a čas mi plymul pomaleji. Moje myšlenky se točily okolo Fredyho. On už tu není.. už tu není ten, co ti dával sílu vydržet, ten kdo tě povzbuzoval, ten co ti ukázal vnitřní sílu a rozhodnost. Být vždy spravedlivý, vždy dělat to správné, vždy se postavit za slabší a snažit se porozumět.
„Fredy, on vážně..“ poslední slova mi uvízla v hrdle. Jen jsem naprázdno polkl.
Elis mě chytila za ruku. Chtěl jí ruku sevřít, ale zase mě zastavily řetězy. Naštvaně jsem silně zaškubal.
„Sundejte to!“ zařval jsem.
„Až se uklidníš!“ ozval se cizí hlas.
Pomalu se ve mně hromadil vztek. Pro mě dosud neznámý pocit. Ta nespravedlnost, když jsem myslel na Fredyho, který bojoval vždy za svobodu a teď jsem tu sám připoután řetězy. Podrážděně jsem odfrkl a se sebezapřením jsem si zase lehl.
„Neznáte snad zlatou zásadu: svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého?“ pronesl jsem zlostně.
„A co když ty řetězy povolíme a ty budeš chtít omezit naší svobodu, co pak? Ber to jako malou prevenci a ochranu pro nás i sebe.“ odpověděl mi cizí člověk.
„Bojíte se slepého?“ zeptal jsem se s podivem.
„A jak si můžeme být jistí, že jsi slepý? Co když tu jen hraješ divadlo a..“
„Už toho nech Eriku a odemkni ta pouta!“ přerušila toho chytráka Elis.
Bylo slyšet, jak sahá pro pro kartu a po tichém pípnutí se náramek na pravé ruce otevřel. Pomalu přešel na druhou stranu lůžka a odemkl mi i levou ruku. Pak pokračoval u mých nohou, já se mezitím hluboce protáhl. Bál jsem se, že mě budou bolet žebra, ale cítil jsem se dobře. Jako by mi nikdy nic nebylo. Asi to bylo z mého výrazu tváře poznat, tak mi to Elis vysvětlila.
„Regenerační plyn. Nejenže spolehlivě uspává, ale zrychluje se i hematopoéza, to znamená, že se ti rychleji tvoří buňky.“
Zase jsem moc nerozuměl tomu co říká, důležité však je, že se mohu hýbat, už nejsem spoutaný, ale pořád mám obvaz na očích. Zkouším prohmatat oči, jestli přes obvaz něco ucítím, Elis mě ale zastavuje.
„Ještě vydrž.“ řekla tiše.
Pro tentokrát počkám. Přes veškerý smutek, který cítím ze ztráty mého nejlepšího kamaráda, jsem velice zvědavý. Nevím v jaké pozici se nacházím. To mi došlo po rozhovoru s Elis. Nejsem ani oběť, ani rukojmí, ale přemýšlel jsem, jak mě chtějí využít. Co ze mě chtějí vytáhnout za informace. Pracovali jsme na důležitých projektech, možná budou chtít znát detaily plánů staveb infrastruktury Nového Centauria, aby mohli lépe provádět sabotáže. Nikdo nic neříkal, nebylo slyšet žádný pohyb. Přišlo mi, že se na něco, nebo někoho čeká. Sám jsem se v té atmosféře bál promluvit.
Najednou zaznělo pípnutí ze směru, kde jsem tušil dveře a pak bylo slyšet povědomé kroky.
„Tomy, tak rád tě vidím!“
Nemohl jsem tomu uvěřit, byl to Martyho hlas. Marty, kterého už jsem pohřbíval, je skutečně naživu.
„No nepovídej! Marty! Mám takovou radost, že tě slyším! Jak jsi se pro bůh dostal z Nory?“ ptám se ho.
„Já myslel, že ti to Elis vysvětlila, nebo říkala to.“ nechápavě odpovídá.
„Heh, pokusila se o to.“
„Tak dobře, všechno ti vysvětlím, ale nejdřív se podíváme na tvoje oči, jak plyn pomohl.“ a Marty mi začal pomalu odmotávat obvaz. Bál jsem se. Neskutečně. Moje myšlenky se točily okolo bílých holí a slepeckých robdogů. Pruh po pruhu mi sundaval obvaz z hlavy a s každým odmotaným kusem jsem začínal, na pravém oku, vidět hřejivé světlo. Jako když jste se ráno probudili, ale noc nebyla dost dlouhá, slunce si však oknem propaluje cestu skrze víčka a dál vás spát nenechá. Levé oko mi však dělalo starosti. Zatímco pravým jsem viděl čím dál více světla, v levém zůstávala pořád tma. Úzkostlivě jsem polkl. Obvaz byl dole, na očích mi zůstali pouze vatové polštářky.
„Tak Tomy, teď ti pomalu odendám polštářky, měj oči pořád zavřené. Nemůžeš je ještě moc namáhat, tak nejprve zhasneme a zkusíš se podívat ve tmě.“ řekl Marty a já pokýval hlavou.
Slyšel jsem pár kroků a cvaknutí vypínače a pak mi Marty sundal polštářky.
„Teď velice pomalu otevři svoje pravé oko.“
Uposlechl jsem Martyho, ale nedokázal jsem ho otevřít pomalu. V pořádku, viděl jsem sice jen obrysy postav, které osvětloval nápis nad kovovými dveřmi. Zpozoroval jsem, že jsme v malé jeskyňce. Kamenné stěny tvořili oválný půdorys a vypadaly navlhle. Pokoušel jsem se zaostřit na postavy, které stály okolo mého lůžka. Byla to vlastně kovová deska připevněná řetězy ke stropu, na ní byla gelová matrace, na které jsem ležel přikrytý stříbrnou látkou, sotva tlustší než list papíru. Bylo mi však příjemně teplo. Po mé pravé ruce stál Marty, připadalo mi, že se spokojeně usmívá. Na bradě si nechal narůst vousy, nejspíš aby zakryl uhry. Ve tmě to vypadalo dobře, ale při představě, jak mu z uhrů raší chlupy jsem jsem se uchechtl.
Byl to velice příjemný pocit, který se mi rozléval po těle, když jsem cítil na tváři úsměv. Spadlo ze mě trochu napětí.
„Teď zkusím posvítit baterkou na stěnu. Trochu přivři oko a nedívej se přímo do žárovky, ale na stěnu před sebou.“ instruoval mě Marty.
Cvakl vypínačem baterky a já viděl. Skutečně jsem viděl světlo a barvy. Cítil jsem příjemné chvění.
„Tak co?“ zeptal se Marty, zatímco bedlivě pozoroval můj výraz ve tváři.
Otočil jsem se na něj a široce se usmál. Tím pohybem mi ale spadl polštářek z levého oka. V tu chvíli, když jsem viděl Martyho obličej, mi doslova zmrzl úsměv na rtech. Tvářil se zhnuseně. Já propadl depresi. Na levé oko jsem oslepl. Nic, ani záblesk, ani červené světlo na víčku, prostě nic. Pokusil jsem se zamrkat a to mě vyděsilo ještě víc. Ruka mi automaticky vyletěla oku, i přes hlasité zaprotestování Martyho a Elis. Pod prsty jsem nahmatal jen visící kůži, která bývali víčkem. Oko tam bylo, ale ani po dloubnutí ukazováčkem se nic nezměnilo. Pořád tma. Složil jsem se zpátky na postel. Kdybych byl z Bohe, tak by to nebylo nic hrozného. Oko by mi prostě vyměnili za robotické, nebo vypěstovali nové. Možná ještě u Sama by to šlo, ale u Manu ani náhodou. Možná s tím -masem do mlejnku- něco bude, přišlo mi na mysl. Přemýšlím nad hloupostmi. Jsem v ležení SoS. Vyhlídky jsou prachbídné.
Zavřel jsem pravé oko a zhluboka se nadechl.
„Pravým vidím v pohodě, jako vždycky. Ale levým..“ nedokázal jsem to ani doříct.
„Tss“ odfkl Erik.
„Co?“ ptám se vyzývavě a zvedám se na posteli. Stál přímo přede mnou u stěny jeskyně. Udělal dva kroky dopředu, až se jeho obličej dostal do svitu baterky.
„Kluci tady pokládají životy, pro lidi jako jsi ty. Spousta se jich z misí nevrátí, nebo jim chybí nějaká část těla. A ty tu skuhráš kvůli očíčku.“ řekl mi výsměšně.
Napnul jsem svaly a chystal se po něm skočit, když v tom mě chytli za ramena Marty s Elis a násilím mě zatlačili zpátky na lůžko.
„Eriku, tak dost!“ vykřikla Elis, zatímco se se mnou potýkala.
„Má pravdu Eriku, je to náš kamarád a přesně pro něj riskujeme. Bojujeme pro něj a pro všechny lidi! Doufám, že se přidá k nám a společně zvítězíme!“ řekl se zápalem v hlase Marty.
„Cože?!“ podivil jsem se nahlas a stejně tak vykřikli i Erik s Elis.
Přestal jsem se snažit vyprostit ze sevření a opřel jsem se lokty o postel. Pořád napnutý jako struna.
„To myslíš vážně? Jestli mluvíš opravdu o SoS, tak jste akorát rozvraceči veřejného pořádku. Proč bych se k vám měl přidat? Kvůli zábavě při honění se s copbotama?“ ptám se nevěřícně.
„Co když ti řeknu, že tvoji rodiče, nejsou tvoji rodiče. A stejně tak i rodiče všech tvých kamarádů.“
„Kravina!“ vykřikl jsem.
„Tss! Blažená nevědomost..“ odfrkl si znovu Erik.
Vzteky jsem byl bez sebe. Po tvářích mi začal stékat pot. I přes sevření Martyho a Elis se s předkloněnou nadzvedávám.
„To nemůžeš myslet vážně! A kdo jsou tedy mí rodiče? Co si to tu vymýšlíš?!“ obracím se hlavou vyzývavě k Martymu.
„Když přestaneš vyvádět, tak ti odpovím.“ pronesl klidně Marty.
Marty byl vždy až moc v klidu, u 25-letého kluka neobvykle. O pět let mladší než já a mluví jako můj táta. Je to až absurdní, představit si, že můj táta není můj.
„Dobře, zkus to!“ řeknu ostře, ale zase si lehám.
„Tvoji rodiče si také myslí, že jsi jejich syn. Žijeme jen v iluzi, ani já nejsem dítě svých rodičů. Jen málo dětí žije skutečně se svými pravými rodiči. Jak víš, tak nemocnice v centru je plně automatizovaná, ne jako ošetřovna u nás v práci, nebo tady. U porodu jsou sice oba rodiče. Otec i matka tam také po prvé a často i naposledy, vidí svoje dítě. Když medbot odváží novorozeněta do jeslí, tak cestou provede několik krevních testů. Prozkoumá strukturu DNA a spočítá potenciální IQ a dovednosti. Následně z databáze vybere ty nejlepší rodiče, kteří odpovídají genetickému materiálu a představám kasty Bohe. Jak jistě víš, jsme všichni monitorováni v zájmu většího bezpečí. S množstvím informací, které o nás ví, si myslí, že tohle je nejlepší způsob, jak zajistit trvalý rozvoj. Co si myslíš ty?“
Zůstal jsem zírat na Martyho s otevřenou pusou.