Kapitola 4. Určený osud

Znělo to až moc neskutečně, aby to byla pravda. Nemohl a ani jsem tomu nechtěl věřit. Taková lež by brzy vyšla najevo. A proč na ní tedy neupozorňují, když o tom ví. Raději ničí práci, kterou odvádí ty, které prý chtějí chránit. Začal jsem se na vše koukat jinak. Místo odmítnutí, jsem chtěl důkaz. Tolik nových informací potřebuje ověřit. Upřeně jsem se zadíval okem na Martyho. Důkladně jsem si ho prohlížel. Na hlavě měl jezdecké brýle na gumě a pod rudými vlasy střiženými na ježka vystupovalo vysoké čelo, které ještě prodlužovaly ustupující vlasy na spáncích. Na čele se mu začínaly dělat vrásky a nejvíc byly vidět, když zvídavě zvedal husté obočí, jako právě teď. V jeho jiskřivých modrých očích bylo vidět odhodlání. Pod malým nosem mu hrál šibalský úsměv a uhry na bradě zpola zakrývalo rusé strniště. Zdálo se, že je pevně rozhodnutý. Byl úplně jiný než obvykle, stejně jako Elis. Tenhle nenápadný sourozenecký pár mě pořádně překvapoval.
„Dokaž to.“ řekl jsem v klidu.
Martyho výraz se nezměnil, když začal mluvit.
„Vezmu tě do porodnice,“ na chvíli se odmlčel, „až přijde čas.“ a obočí mu kleslo.
Nevěřil jsem mu. Po prvé za dlouho dobu, co se známe, mi přišlo, že mi neříká všechno. Přestal na mě zírat a podíval se na Elis. Otočil jsem hlavu a čekal, jestli něco dodá. K mému údivu jí na tenkých rtech hrál úsměv. Na chvíli z ní bylo cítit velké nadšení. Pak se podívala na mě a vše jí z tváře zmizelo.
„I kdyby si mu znovu vyměnil rodiče, tak by tomu nevěřil.“ pronesla chladně.
Věřil jsem čím dál méně. Nevím proč, ale na celé věci se mi něco nezdálo. Ptal jsem se sám sebe, jestli byla Elis vždy taková.
„Mohu to tu vidět? Kde vlastně jsme? Vím jen, že v nějakém táboře u Prvních bodů. To jsme opravdu v podzemí?“ otočil jsem se zpátky na Martyho.
„Pojď, vstaň, ukážu ti to tu.“ a zase se usmíval.
Všechny řetězy byly dole. Marty mi podal ještě černou pásku, kterou jsem si přetáhl přes zbytky levého oka a já se posadil na posteli, nohy spustil na zem a opatrně se zkusil postavit. Jakmile ze mě spadla termodeka ucítil jsem zimu. Elis ke mně natáhla ruku s kalhotamy. Zevnitř byly ze stejného materiálu jako deka. Ještě jsem na sebe oblékl bundu a byl jsem připravený. Šli jsme ke dvěřím a já se naposledy podíval na mojí postel.
„Jak dlouho jsem tu ležel?“ ptám se zvědavě.
„Něco málo přes týden.“ odpovídá nenuceně Elis.
To znamená přes devět dní a ani jsem to na sobě necítil. Když si obyčejně přispím o víkendu, tak bývám bez energie a celý rozbolavělý a líný. Teď jsem byl naopak velice svěží.
Jako první se u dveří zastavili Marty s Elis, zůstal jsem za nimi a zezadu mě bedlivě pozoroval Erik.
Marty třikrát zaklepal na dveře a ty se vysunuly do strany. Za nimi byla malá chodba a na stropě visela jedna zářivka. Uslyšel jsem zvuk, jak se za námi zasouvaly dveře a v tom se začaly otevírat dveře vepředu, které vedly do prostornějšího, lépe osvětleného prostoru. Všechny nás ovál studený vítr. Když jsem vyšel ze dveří, pronásledován Erikem, ocitl jsem se v dlouhé jeskynní chodbě, měla vysoký strop, na kterém se pohupovala světla. Po stranách chodby byly vytesané otvory do skály a nad nimi svítilo modré světlo. Pod světlem ještě byla digitální obdelníková obrazovka, na které problikávala čísla.
„Tohle bývaly sklady paliva pro atmovárny. Celé podzemí se udržovalo ve vzduchoprázdnu, až vyjedeme do vyšších pater uvidíš, jak se používalo. Tam kde svítí to červené světlo,“ vysvětloval Marty a ukázal na pár otvorů, kde místo modrého světla bylo červené a na obrazovce blikal nápis -NEČIŠTĚNO-, „tam jsou ještě zbytky paliva. To se skládalo z ozónu a jiných plynů atmosféry, které byly maximálně stlačené a uskladněné v barelech. Musely se upustit, aby se zjistila kvalita. Jinak se to udělat nedalo.“ pokrčil rameny, jakoby sám nevěděl proč a vydal se směrem, kde bylo víc světla. Nešlo ani dohlédnout na konec a tak jsme šli chodbou a cestou míjeli jednotlivé kóje.
„Ta mezichodba sloužila jako dekontaminace před vstupem na tuhle cestu, která vede k výtahu, kterým se vyvážely barely do vyšších pater a tam do uvolňovacích komínů.“ doplnil ještě výklad Marty.
Šli jsme poměrně dlouho, začínal jsem cítit, že se mi hůř dýchá. Říkal jsem si však, že to je samotným vzduchem tady dole. V dálce jsem však začínal rozeznávat průhlednou stěnu. Když jsme došli blíž viděl jsem, že to je obyčejné pletivo a v něm dveře, za kterými na nás čekal velký výtah. Nastoupili jsme, Marty se dotkl na holografické tabuly šipky nahoru a výtah postupně zrychloval. Světla po stěnách výtahové šachty divoce blikala, ale všude bylo ticho, slyšel jsem i svůj dech. Výtah jel asi minutu a pak se se zpomalením zastavil u železných dveří. Ty vyjely nahoru a dovnitř začaly nastupovat lidé. Někteří byli v uniformách SOS, jiní na sobě měli jen špinavé a na některých místech potrhané, dresy kasty Sama a jeden i od Manu. Co tady dělají? Všechno to byli muži. Někdo nás během cesty opustil a v dalších patrech se k nám připojili další a mezi nimi i ženy. V jednom patře k nám nastoupila jakási dětská školka. Výtah byl úplně plný, posledních pár pater už nikdo nevystupoval. Pak zastavil a všichni se hrnuli ven. Zezadu do mě šťouchl Erik. Nechal jsem to bez povšimnutí a valil jsem se spolu s ostatními dveřmi výtahu, kam se najednou vešlo šest lidí. Postupovali jsme chodbou bez oken a na cestu nám svítili lampy z vysokého stropu. Směřovali jsme k velké čtvercové bráně z níž svítilo prudké světlo a zněly zvuky hlasité zábavy, které přehlušily i okolní konverzaci. Když jsem vstoupil do brány, zůstal jsem ohromením stát. Po stranách byly masivní železné bloky, které se vysouvaly zevnitř a hlídaly vchod do obrovské síně, která vypadala jako amfiteátr a v jejímž středu, asi 20m pod úrovní vstupu, bylo vyvýšené pódium. Vedle pódia stály stoly, u kterých sedělo pár lidí. Za nimi vlály holografické vlajky, které zakrývaly celou stěnu, s velkým, rudým nápisem SOS. Všiml jsem si, že v „O“ je malé dítě s pupeční šňůrou přichycenou k „O“. Do obvodu stěn pak byly zaraženy balkóny a mezi nimi viseli stejné vlajky. Ze stropu na dění dole svítilo silné světlo, neviděl jsem pořádně jeho zdroj, cítil jsem se, jako když koukám do slunce, na prstech mě to hřálo, jak jsem si zakrýval oko, abych lépe viděl. Na každém stupni postupně vylézal z podlahy železný stůl, když se všichni usadili a svá místa. Všude bylo veselo. Lidé se s úsměvem nahlas bavili a povykovali na své známě, které zahlédli v davu.
„Jak dlouho tu chceš ještě stát?“ zeptal se Erik a zezadu domě strčil, až jsem klopýtl. Prudce jsem se na něj otočil a vyzývavě odpověděl: „Dokud nebudu mít dost co říct, až se vrátím!“
Bylo vidět, jak zrudl vzteky. Marty si ovšem všiml našeho rozhovoru a postavil se mezi nás.
„Pojď, ukážu ti, kde budeš sedět.“ chytl mě za rameno a prováděl mezi stupni.
„To nebudeme sedět spolu?“ tázavě se dívám na Martyho.
„Na začátku ne, ale pak se k nám připojíš.“
Moc jsem to nechápal, ale byl jsem zvědavý co se stane. Nemohl jsem se vynadívat okolí. Všude to zářilo červenými barvami. Všude lidé hovořili. K naplněným stolům přilétali waitboti a servírovali jídlo. Jak jsme procházeli po schodech dolů, tak k jednomu stolu, který jsme míjeli přilétal waitbot a já se pozorně zadíval, co je na tácu. Byla to hnědá kaše s bílými kousky čehosi, vedle byla položená těstovinová placka a uzavřený kelímek s brčkem. Zastavili jsme se úplně dole, v první řadě.
„Tady si zatím sedni.“ ukázal Marty na místo na kraji.
U mého stolu seděli už 4 lidi. 2 ze Sama v čistých šatech a malý chlapec v potrhaném oblečení, překrytý kusem látky. Sedl jsem si vedle něj. Naše nejužší řada byla plná. Čekal jsem, že ze země vyjedou stoly a budeme se moci najíst, ale nic se nedělo. Rozhlížel jsem se pořád po sále. Postupně se každé místo plnilo a vzduchem létalo čím dál více waitbotů. Všiml jsem si ještě, že mezi balkóny, z míst, odkud se spouštěly holografické vlajky jsou mohutné konce trubek. Celý sál vypadal jako nějaká pec. Hovor postupně utichal, protože čím dál více stolů začalo jíst. Prázdný žaludek se ve mně obracel hlady. Zakručelo mi v břiše. Za ruku mě zatahal kluk co seděl vedle.
„Nedáš si energitku?“ zeptal se.
„Ne, díky, nemám hlad.“ a odvracím se od něj. Břicho mě ale znovu prozradí. Znovu mi zaškubal rukou a horlivě mi podával energitku s vyjeveným výrazem v umouněné tváři.
„Díky!“ řekl jsem a přece jen si jí vzal.
„Jsem Tomy.“ představil se mi.
„Taky se jmenuju Tomy.“ pousmál jsem se a podával mu ruku.
Stiskl mi nabízenou pravici oběma rukama a doširoka se usmál. Asi ho potěšilo, že se stejně jmenujeme. Pak se zakabonil, přikryl se peřinou, něco si šeptal a občas se zachichotal.
„Co říkáš?“ ptám se ho.
Vystrčil hlavu zpoza deky, dlouhé vlasy mu nachvilku zakryly obličej a řekl: „Tomy dostal od Tomyho energitku.“ a zase se zachichotal.
„Jak jsi se sem dostall?“ zajímám se.
„Tomyho vzali večer z postele.“
„Cože?“ podivil jsem se. Oni kradou děti? Jak daleko chtějí zajít, pomyslel jsem si.
„Tomy šel spát u výdejny a probudil se tady v jeskyni.“
„Ty jsi byl na ulici?“ nevěřícně na něj koukám. „A co tvoji rodiče?“
Najednou se hrozně rozplakal. Nevěděl jsem co mám dělat, tak jsem ho chytil kolem ramen.
„Maminka s tatínkem už nejsou.“ snažil se říct mezi vzlyky.
Vrtalo mi to hlavou. Co to bylo za dítě? Dítě bez rodičů? O tom jsem slyšel jen v příbězích v baru. A ani těm jsem moc nevěřil, lidé sice umírají, i kdyby zemřeli vlastní rodiče, tak dítě dostane náhradní.
„Jak se to stalo?“ ptám se ho, když se trochu uklidnil.
Na tvářích měl kanálky od slz, ale přesto se mi díval zpříma do očí, když mi odpovídal.
„Tomy viděl zlé lidi v modrém. A pak rány -DEJ NÁM TO- a pak, a pak..“ už zase začal natahovat.
Objal jsem ho ještě pevněji.
„Ale tamten pán,“ a ukázal na vojáka SOS, který seděl u stolu za pódiem, vedle něj seděli Marty s Elis, „Tomymu řekl, že mu dají náhradní maminku a tatínka.“
Co se to děje. Vojáci někoho zabili? Asi museli být členi SOS, holt to nese svá rizika. Hlavou mi probleskla vzpomínka na vojáka a jeho hlášku -Další maso do mlýnku-, ale také svědomí, že jsme tam s Fredym opravdu neměli co dělat.
Světlo začalo pomalu zhasínat, jen nad pódiem s řečnickým pultem si uchovávalo svojí původní zář. Od stolu z opačné strany, kde seděli Marty s Elis, se zvedl ohromný chlap. Byl také v uniformě SOS a vyzařoval z něho určitý respekt. V celém sále to postupně utichalo. Postavil se a rozhlédl se po všech, kteří si sem dnes našli cestu. Nejdéle zrakem spočinul zrakem na nás v první řadě.
„Díky, že jste dnes tady a jsem rád, že vás vidím. Na začátek vás ale chci požádat o minutu ticha za naše kamarády, kteří už se k nám nepřipojí. Uchovejme si Peterovo, Eveinu a Carlovu vůli.“ pronesl, sundal baret a sklopil hlavu. Všichni vstali a učinili totéž. I my v první řadě jsme se připojili, i když jsme jmenované neznali. Bylo to stejné jako v práci. Všude někdo umíral. Začínala ve mně hryzat otázka, jestli jsou oběti opravdu nutné.
„Bojovali za sovobodu a my nesmíme dovolit, aby jejich vůle přišla nazmar!“ pronesl plameně a publikum mu odpovědělo burácivím „HUA“.
„Posilněme svoje odhodlání za boj za spravedlnost pro všechny lidi!“
opět se ozvalo „HUA“
„Nejsou kasty, jsou jen ruce, nohy, hlava a srdce!“
„HUAA“
„Přivítejme mezi námi nové nositele spravedlivé vůle! Ti, kteří nedovolí, aby si Bohe z nás dělali otroky! Tomy, Kevine, Marku a Tomy, pojďte sem ke mně!“
Všude zněl hromový potlesk. Byl jsem celý nesvůj. Já nechci nikoho nahrazovat. Nechci se do ničeho připojovat. Co to má znamenat? Proč mi o tomhle neřekli? Kde je ta spravedlnost se sám rozhodnout?