Bobakovo tajemství 3. - 4. kapitola

3. kapitola

Šéf vědeckého oddělení Parku byla žena.
První, co Rakton-Satnimu blesklo hlavou, bylo, jestli o tom jeho první průvodkyně vůbec ví, nebo je před ní tato skutečnost jako před pouhou druhořadou hosteskou utajena. Představil si, jak by se mu možná za tu informaci odvděčila a mimovolně se při té představě pousmál, což si ta majestátně vyhlížející dáma rozložená ve velikém křesle v samém středu kanceláře, do níž byl uveden, špatně vysvětlila. Zmátlo ji to a trochu rozpačitě se mu ten úsměv pokusila vrátit, ač bylo nad slunce jasnější, že něco takového moc často nedělá, protože jí ta nezvyklá grimasa dala pořádně zabrat. Mladík se zarazil. Došlo mu, že pokud se někdo tak významný, jako je bezpochyby ona, snaží vyjít vstříc takové nicce, jako je on, skrývá se za tím něco velmi neobvyklého. Nedokázal vycítit, co by to mohlo být, ale přesto nebyl ani na okamžik ochoten uvěřit, že by její reakce byla jen spontánním projevem sympatií.
Urostlá žena – pochopitelně zahalená v lesklém žlutém hávu – nebyla ani stará ani ošklivá, ale právě tak nebyla ani mladá ani krásná… a přesto z ní náš vědec nedokázal spustit oči. Na mysl mu vytanulo, že je prostě velkolepá… velkolepá panovnice… to se na ni hodilo nejlépe. Její rozložité, avšak nikoliv neforemné tělo odpočívalo v měkkých záhybech křesla, přesněji řečeno divanu, na kterém zpola seděla, zpola ležela. Smaragdově zelené vlasy, v nichž se leskl rozprášený aninový prášek, měla zapletené do neuvěřitelně spletitého účesu, který jí musela tvořit celá horda kadeřnic několik dlouhých hodin a kulatou tvář měla zdobenou neméně spletitým pestrobarevným tetováním, jaké mají poslední dobou boháči ve velké oblibě.
Ta žena patřila podle všeho k lidské rase, ale přesto měla na vrcholku hlavy upevněné morgvanské paroží. Rakton-Satni odhalil ten falzifikát jediným pohledem, protože rozdíl mezi jejich mužským a ženským větvením probírali už v prvním ročníku… a tohle paroží naprosto jednoznačně patřilo velmi starému muži. Poznal to, ale nikdy by se ji na to neodvážil upozornit, už proto, že pochopil, jak moc je pro ni její vzhled důležitý. Navíc věděl, že chce zapůsobit právě na něj, a ačkoliv nechápal proč tomu tak je, cítil zcela zřetelně její nevysvětlitelnou nervozitu.
Vedoucí vědeckého oddělení si jej prohlížela neméně zkoumavým pohledem, jako on ji. Podíval se jí do světlých očí, zvýrazněných tetováním a zkoumal, jaký udělal první dojem… a ač se tomu zdráhal uvěřit, očividně uspěl.
„Naše oddělení vám nabízí práci pro Park,“ začala mluvit tak nečekaně, že sebou polekaně trhnul. Její hlas byl mnohem jemnější, než si původně představoval, a i když si nebyl tak docela jistý, že jeho názor není ovlivněn obsahem jejího sdělení, zdál se mu dokonce příjemný.
„Vybrali jsme vás z celé řady kandidátů,“ pokračovala jeho budoucí nadřízená nevzrušeně, „protože věříme, že máte pro tu práci ty nejlepší předpoklady.“
„Budu pracovat ze všech svých sil!“ vystřelil Rakton-Satni možná až příliš horlivě, „práce pro Park byla vždy mým největším snem a jsem přesvědčen, že nebudete litovat, že jste mě přijali do svých řad. Jen…“ kousl se rozpačitě do vnitřní strany tváře a na okamžik zaváhal. Měl totiž dojem, že mu stále uniká něco podstatného… nějaké indicie, podle nichž se měl už dávno sám dovtípit podstaty věci. Měl strach, že bude před svou potenciální vedoucí vypadat jako hlupák, ale stále víc mu bylo jasné, že na to prostě nepřijde… jestli to byla zkouška inteligence, tak v ní neuspěl.
„… jakou práci mám pro Park vykonávat?“ zformuloval pracně svou otázku a znova se kousl do tváře, až to zabolelo.
„Už jsem myslela, že se na to nezeptáte,“ pokývala žena s vážným výrazem pečlivě načesanou hlavou a povytáhla se téměř do sedu… byla v tom okamžiku až nepochopitelně spokojená, což mladého vědce trochu uklidnilo, „nic vás nenapadá?“ škádlila ho, ale její hlas zněl najednou tvrdě, takže Rakton-Satni znova znejistěl. Do tváří se mu nahrnula krev a připadal si před tou vznešenou paní jako student před zkušební komisí.
„Park vlastní velké stádo ketofských hejů, jejichž výzkumem se zabýval můj profesor, takže…“ koktal, ale jemu samotnému bylo jasné, že je dočista vedle, už proto, že cítil, jak uspokojení té ženy mizí s každým jeho slovem.
„Napovím vám,“ nenechala jej domluvit a její oči se stáhly do zlověstné linky umocněné vytetovanými vzory, „jsme na Tjeře… planetě, z níž – jak vím – pocházela vaše matka.“
Samozřejmě ho jako první napadli bobaci a srdce mu poskočilo vzrušením, ale prakticky ve stejném okamžiku takovou možnost rezolutně zavrhnul… tjeřané by nikdy nedovolili, aby se někdo cizí přiblížil k jejich posvátnému tvorovi… a jemu už vůbec ne.
„Moje matka zemřela už dávno…“ blekotal a v duchu docela zřetelně viděl, jak jeho šance na lepší život pomalu vadne…
„Na tom nezáleží!“ odfrkla si podrážděně korpulentní žena a docela svižně se postavila na nohy. Pomalu přešla podél své pohovky, ale mladému zoologovi nevěnovala jediný pohled, „A to mi tvrdili, že jste inteligentní…“ poznamenala otráveně a otočila se ke svému hostu zády.
„Napsal jsem práci o bobacích!“ dodal si Rakton-Satni na poslední chvíli odvahu, „věnoval jsem se jejich studiu skoro celý svůj dosavadní život… jenže pak jsem byl přidělen k jiné práci…“
„Správně!“ zaradovala se vedoucí vědeckého oddělení a znova se k mladému vědci obrátila čelem, nad nímž se tyčilo vysoké mužské paroží, zdobené rituálními rytinami válečníka, „jen vážně nechápu, jak je možné, že jste na tak zjevnou věc nepřišel dřív… zvlášť když vím, jak jste vy tjeřani vnímaví.“
„Bobaci nejsou zrovna běžně dostupná zvířata,“ pokrčil její host omluvně rameny a pokusil se na to do očí bijící paroží nezírat, „myslím, že ani Park nemá dostatek prostředků, aby obyvatele Tjery přesvědčil…“
„Časy se mění,“ skočila mu znova do řeči, ale tentokrát nezněla její slova nijak děsivě. Rakton-Satni měl dokonce pocit, že se poněkud neohrabaně snaží vtipkovat, i když z ní dokázal vycítit jen sílící vědomí vlastní nadřazenosti, „dokonce i tjerští divoši potřebují peníze… stále víc peněz a kdo jiný by jim v tomto ohledu mohl být nápomocnější než právě Park. Oni chtějí prostředky a my jsme ochotní odkoupit od nich to jediné, co za ně mohou nabídnout…“
„Chcete koupit bobaka?“ tentokrát skočil do řeči on jí, ale kupodivu ji to ani v nejmenším neurazilo. Naopak se zatvářila potěšeně a s vladařským gestem se znova usadila na pohovku.
„Koupě už proběhla,“ sdělila překvapenému mladíkovi a ještě chvíli si vychutnávala svůj triumf, „zatím to podle dohody s Tjerou držíme v tajnosti, ale přípravy k jeho převozu do Parku jsou v plném proudu. Takové vzácné a jedinečné zvíře má ovšem zcela specifické nároky a k tomu právě potřebujeme vás, jako odborníka“ podívala se zkoumavě na mladíka, jakoby svým pohledem dokázala vyhodnotit všechny jeho schopnosti, „správa Parku má obavy, že by se někteří radikálnější obyvatelé Tjery mohli pokusit dostat zakoupeného bobaka zpět domů a proto odmítá tjeřany zaměstnávat, ačkoliv o tom původně uvažovala. Jenže – i podle vašich vlastních studií – jsou tjeřané s bobaky propojení, a proto jste jako přímý potomek domorodé ženy pro transport tohoto tvora – a s největší pravděpodobností i následnou péči o něj v prostorách Parku – naprosto ideální.“
Teď se mu teprve vehnala krev do hlavy! Srdce mu bilo jako splašené. Uvidím bobaka… pohlédnu do jeho oka… možná se ho budu moct i dotknout. Možná odhalím některá jeho tajemství… hučelo mu v hlavě, a ačkoliv se jeho rozum stále vzpouzel uvěřit představě, že by něco takového mohlo být možné, musel se vší silou své vůle držet, aby se té odměřené dámě nevrhl s nadšeným výkřikem kolem jejího masitého krku.

4. kapitola

Když mladý vědec vyšel o pár dní později z budovy Parku na Ergii, právě svítalo. Zastavil se jen pár kroků od monstrózní brány, před níž i v tuto brzkou ranní hodinu hlídkoval hlouček zvědavců, a hodnou chvíli zíral do krvavých mraků… a nepřestával hledět vzhůru, ani když se mezi nimi prodraly první ostré paprsky oranžově zbarveného slunce, které jej bodaly do očí. Přimhouřil je, ale pohledem neuhnul.
Naplňoval ho povznášející pocit nového začátku, který do té doby nepoznal, a scenérie, odehrávající se na obloze, mu připadala dokonale symbolická… vždyť jeho život – opravdový život – právě začíná, stejně jako nový den, který se rodí přímo před jeho očima a on nechtěl přijít ani o jedinou milisekundu toho zázraku zrození.
Všechno – včetně něj – jakoby do téhle chvíle spalo a tímto ránem konečně procitlo ze zlých snů. Cítil se tak šťastně a tak lehce, že kdyby vyskočil a zamával rukama, jistě by dokázal i létat…
Zhluboka se nadechl čerstvého ranního vzduchu a vztyčil ruce, aby jimi zamával na pozdrav slunci, které se postupně zbarvovalo do žluté barvy aninu, jakoby i ono bylo součástí vstupní haly budovy Parku, odkud dnes vyšlo společně s ním.
Za normálních okolností se u něj sklony k romantice nebo k nějakému sentimentu neprojevovaly, a kdyby je přece jen byl někdy pocítil, určitě by se za ně styděl a ze všech sil by se je pokusil potlačit, ale dnes byl skálopevně přesvědčen, že má na takovou slabost právo.
Přesněji řečeno… on vlastně pořád nedokázal té radikální změně svého života tak docela uvěřit. Celé jeho nitro se tomu bránilo. Připadalo mu to jako zázrak, ve které nikdy nevěřil.
Daleko ochotněji byl připraven přijmout fakt, že se jedná o krásný sen, který právě sní. A čím vzdálenější jeho pracovní pohovor na Tjeře byl, tím mu ta verze připadala logičtější a se srdcem staženým strachem očekával strašlivý okamžik probuzení. Je krásné procitnout z noční můry, ale probudit se z nádherného živého snu, v němž pocítíte dotyk štěstí, může být zatraceně bolestné.
Už před chvílí takový okamžik prožil, když se probíral z cestovní hibernace. V první chvíli byl přesvědčen, že je ve své posteli a prostě jen zaspal do práce… úlekem se mu na okamžik zastavilo srdce a svým výkřikem k smrti vyděsil svou další dočasnou průvodkyni, která jej z Tjery domů doprovázela. Ale tenkrát mu bylo dopřáno v tom nádherném snění setrvat… alespoň prozatím.
Ještě to pořád trvá! Ještě pořád může doufat ve své štěstí!
V hloubi duše byl přesvědčen, že by si měl užívat každou vteřinu … právě proto, že ten sen brzy skončí. Bál se doufat v opak, protože zklamání jsou mnohem těžší než otupělý životní kolotoč. Tak rád by tomu všemu uvěřil a prostě se jen radoval z nenadálého štěstí, ale někde hluboko… hluboko ve svém vědomí měl jako ocelový klín zaraženou bolestnou myšlenku, že obyčejným HaKům jako je on, se dobré věci nedějí…
Kříženci dvou ras to mají vždycky těžší… nepatří ani k jedněm ani k druhým, jsou cizinci ve světech obou svých rodičů. A když jsou jednou z těch ras tjeřané, platí to pravidlo dvojnásob… a on byl ke všemu tolik podobný své matce.
Tjeřané dostali do vínku o jeden smysl navíc. Umějí vnímat a rozeznávat emoce a stavy mysli všech tvorů ve vesmíru, což by samo o sobě rozhodně nebylo na škodu, jenže příslušný smyslový orgán je tvořen dvěma nevzhlednými tmavozelenými pytlovitými laloky – za každým uchem jeden. Naštěstí podědil po otci tmavé ergijské vlasy, které mu tu ohavnost částečně zakrývaly, ale stejně se kvůli tomu jako dítě něco naplakal!
Tenhle šestý smysl sice neumožňuje číst myšlenky, ale činí z tjeřanů natolik empatické bytosti, že to tak ostatním mnohdy připadá… a to bylo nejspíš tím pravým důvodem, proč měl mladý Rakton-Satni mezi svými vrstevníky tak nezáviděníhodnou pozici.
Kolikrát jen musel čelit nespravedlivým obviněním ze šmíráctví či odposlouchávání soukromých rozhovorů! Ten zatracený smysl mu byl na obtíž po celou dobu dospívání a vytrpěl si kvůli němu od svých spolužáků mnohé ústrky – a ke všemu byl nucen vycítit jejich opovržení už na dálku… dokonce i od těch, kteří by mu to do očí nikdy neřekli.
Ze zamyšlení jej vytrhly tlumené hlasy a uvědomil si, že po něm všichni ti zvědavci u brány pokukují a pokoušejí se sami sobě vysvětlit jeho prapodivné chování. Vnímal jejich rozporuplné zmatené pocity a nejistotu, která jimi lomcovala. Kupodivu jej to rozesmálo.
Ti HaKové sem dnes v noci přišli jen proto, aby nakoukli do světa přepychu nebo se jim dokonce poštěstilo sebrat zrníčko aninu, vynesené na podrážce nějakého zaměstnance Parku, ale tentokrát dostali navíc příležitost prohlédnout si bláznivého zoologa, který si dobrovolně nechá sluncem poškodit sítnici a ještě mu k tomu nadšeně mává oběma rukama. Ať už se to odehrává ve snu nebo ne, měl by si zachovávat alespoň nějakou důstojnost.
Pomalu spustil stále ještě vztyčené paže, odtrhl uslzené oči od hypnotizujícího slunečního kotouče, a aniž by se ohlédl zpět, vyrazil rychlými kroky k domovu.
Den teprve začínal, ale on se přesto rozhodl, že si na chvíli odpočine a do své laboratoře dnes nepůjde. Ačkoliv mu to tak nepřipadalo, nebyl ve výzkumáku už několik dní, a i když zvažoval i možnost, že jeho nepřítomnost nikdo nezaregistroval, připadalo mu pravděpodobnější, že ho z téhle práce už stejně vyhodili.
Ale proč by si měl vlastně dělat nějaké starosti… buďto už má v této chvíli nové – a stokrát lepší zaměstnání, o kterém tak dlouho snil nebo je tím snem tahle realita a až mu zazvoní budík, bude na svém pracovišti právě včas, aby mohl pokračovat v přepisování záznamů svého šéfa stejně tak, jako každý jiný den.
I když by se někomu mohlo zdát, že už to přeháněl, nechal si vedle sebe na polštáři záznamový disk se svou pracovní smlouvou, aby hned po procitnutí věděl, na čem je. A když se pár hodin nato probudil, byl opravdu rád, že to udělal… tjeřani jsou totiž v určitých situacích přehnaně senzitivní a velmi těžce snášejí zklamání.
Když Rakton-Satni vylezl z postele, bylo krátce po poledni… a on se konečně rozhodl uvěřit ve své štěstí. Napřed přemýšlel, kam všude se musí vypravit, aby zařídil vše potřebné ke svému odletu na Tjeru, ale nakonec to všechno hodil za hlavu a jal se vytahovat své staré knihy, listiny a nejrůznější studijní materiály, které nashromáždil v době, kdy ještě doufal, že se bude v životě věnovat studiu bobaků.
Později, když uvízl v nudné práci ve výzkumáku a pochopil, že na bobaky bude muset jednou provždy zapomenout, zabalil v jednom z mnoha svých záchvatů zklamání všechny tyhle věci a uložil je na zaprášené půdě. Napřed je chtěl vyhodit… spálit, roztrhat na kusy, ale i přestože byl ve velké depresi, nedokázal něco takového udělat. Jakoby tušil, že se tohle někdy stane… že to bude přece jen ještě někdy potřebovat. Vlastně v to doufal, i když by si to nebyl nikdy ochotný nepřipustit.
Pozdě odpoledne měl sbaleno. Kromě hrobu svých rodičů a prarodičů neměl nikoho, s kým by se chtěl rozloučit, takže to netrvalo nijak dlouho. Odeslal svá zavazadla a se vztyčenou hlavou se vrátil do budovy Parku. Tentokrát už na Tjeru odletěl jako jeho řádný zaměstnanec.