Bobakovo tajemství 9. - 10. kapitola

 Najednou z její strany pocítil veliký smutek… tak veliký, že si ho nedokázal vysvětlit. Polekaně jí pohlédl rovnou do očí, ale ona měla najednou ve tváři podivný neproniknutelný výraz, a když si jeho pohled uvědomila, sklopila oči, aby na ně neviděl. Bylo to tak náhlé… a tak intenzivní, že v sobě nenašel odvahu, aby se jí na tu náhlou změnu zeptal. Seděla teď na vrcholku velkého převislého kamene, jakých byly po okolí roztroušeny desítky a v podivném rozpoložení mysli klinkala svýma bosýma nohama v teplém nočním vzduchu. Poznal, že ať už ji trápí cokoliv, nechce o tom mluvit.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zašeptal opatrně, protože jej napadlo, jestli není tohle ten pravý důvod její špatné nálady.

  „Jistě,“ přikývla a zadívala se vzhůru na zářící hvězdokupu v nadhlavníku, „máme dva večery… ale může jich být i víc… pokud si mě potom vyžádáš jako průvodkyni… potom až…“ bolestně polkla a nespouštěla oči z noční oblohy. Rakton-Satni zas ucítil její smutek a dokonce si nebyl jistý, jestli nepláče. Tiše čekal, jestli svou větu dokončí, ale vteřiny míjely a ona stále mlčela.

„A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se po chvíli, aby ji přivedl na jiné myšlenky, „ty o mně víš úplně všechno a já neznám ani tvoje jméno,“ dodal a schválně se na ni co nejbezstarostněji zazubil.

„Naše jména jsou hodně jiná než ta vaše,“ začala vysvětlovat a konečně se mu zas podívala do očí, „náš jazyk je mnohem víc melodický, takže vlastně nevím, jak své jméno v tvém jazyce vyslovit… je to spíš melodie, než nějaké artikulované slovo.“

„Tak mi to řekni ve vaší řeči a já se pokusím o překlad do ergštiny… určitě to nějak půjde,“ usmál se na svou sestřenku povzbudivě, celý šťastný, že už nepláče. Dívka mu trochu zdráhavě oplatila úsměv a pak zazpívala krátký táhlý nápěv něčeho, co Rakton-Satnimu připomnělo písně, které mu zpívala maminka… třeba to ve skutečnosti nebyly ani tak písničky, jako tjerské pohádky, kterým jen nedokázal porozumět.

„Ajá-ja!“ rozhodl o překladu jejího jména, když si jej nechal několikrát zopakovat, „je to opravdu krásné jméno,“ ubezpečil ji vesele, „a na Ergii by bylo zcela jistě ojedinělé!“ mrkl na ni, ale ještě než dořekl, zalitoval, že tohle téma nakousl, ale kupodivu se tentokrát smála s ním a připomínka planety, kam se tolik toužila podívat, ji znova neroztesknila.

„Hele, Ajá-jo,“ pokračoval v bodrém tónu, „můžu se na něco zeptat? Říká se… a i já jsem to tak popisoval ve své práci, že oči bobaků září jako slunce, ale to, co jsme před chvílí viděli, by se dalo přirovnat nanejvýš k běžnému reflektoru…“

„Bobaci nám nechtěli ublížit,“ vykulila na něj polekané oči, „jen si představ, kdyby ses z takové blízkosti podíval do slunce! Jejich oko září vždy tak, jak je potřeba… a už jsem slyšela i o tom, že někomu poškodili zrak… nebo jej tím žárem i zabili, ale vždycky k tomu měli pádný důvod.“

„A vždycky chodí v takových hejnech?“

„Pokud je na co se dívat, přichází jich obvykle hodně… a uznej, že ty jsi pro ně výjimečná atrakce!“ zahihňala se rozpustile a pružně seskočila z vyvýšeného kamene. Chovala se už zas vesele, ale Rakton-Satni dobře věděl, že ten smutek nikam nezmizel… jen se ukryl hlouběji do její duše.

„A kam všichni odešli?“ zeptal se, rozhodnutý kout železo, dokud je žhavé a zmateně se točil za svou průvodkyní, která si zatím zkoumavě prohlížela jeho dlouhý ergijský plášť, halící mu záda.

„Nikdy nevíš, kdy a kam odejdou… a jestli odešli opravdu všichni, protože někteří z nich jsou ještě zvědavější, než ti ostatní…“ mluvila zamyšleně s poněkud nepřítomným výrazem, aniž by spustila oči z bratrancova oděvu a dokonce se odvážila sevřít okraj splývavé látky mezi prsty.

„Není ti zima?“ napadlo najednou Rakton-Satniho. Jediným pohybem si plášť rozepnul a dřív než mu dívka mohla odpovědět, přehodil jí ho přes nahá ramena, takže se v jeho četných záhybech její drobná postava okamžitě ztratila… tak tohle měl udělat hned v okamžiku, kdy se dozvěděl o jejich příbuzenském vztahu.

         „Děkuju,“ usmála se na něj vděčně a zálibně si sama sebe prohlížela, „tohle si vezmu na sebe, kdybych někdy přece jen dostala svolení podívat se do města.“ Zatočila se po strašidelně nasvícené pasece stejně, jako před chvílí, jenže tentokrát se jí plandavá látka dostala pod nohy a ona sebou plácla jak dlouhá tak široká do orosené trávy.

         „Ale musíš si to o kus zkrátit,“ smál se jí bratránek, „z přebytku si udělej kapuci a potom už bude stačit, když si umyješ ten zelený pruh přes oko a nikdo nepozná, že jsi vyrůstala v pralese!“

         „Ten pruh si nemůžu umýt,“ zareagovala okamžitě a úsměv na její tváři pohasl, „to nosíme na znamení smutku…“

         „Promiň, to jsem vážně nevěděl,“ omlouval se rychle Rakton-Satni, aby aspoň trochu napravil svou nevědomou netaktnost, „zemřel tady někdo hodně důležitý? Nebo snad někdo z naší rodiny?“ zeptal se soustrastným tónem.

„Ne,“ podívala se na něj překvapeně, jakoby vůbec nechápala, o čem to mluví, „my máme SKUTEČNÝ důvod k zármutku. Všichni jsme smutní, protože od nás odejde bobak… a možná, že už se nikdy nevrátí,“ vytřeštila na bratrance oči, aby svým slovům dodala patřičný důraz.

„Ale máte jich přece tolik…“ rozhodil Rakton-Satni ruce podél těla a mimoděk se podíval do hloubi lesa, kde ještě před chvílí svítily stovky bobačích očí. V té chvíli se zarazil, protože si všiml pohybu, ale nebyl si tím tak docela jistý.

„Každý bobak je důležitý… mnohem víc, než si myslíš,“ šeptala za jeho zády smutně Ajá-ja, která se pevně zabalila do bratrancova pláště a se zvrácenou hlavou už zase pozorovala hvězdy, „ztráta kteréhokoliv z nich je pro tjeřany nenahraditelná. Já vím, že řekneš, že jsme jej tedy neměli prodávat… ale věř mi, že kdybychom to neudělali, bylo by naše neštěstí ještě větší a dost možná by to znamenalo i konec celého našeho společenství.“

Dívka zmlkla… možná i proto, že si uvědomila, že ji Rakton-Satni stejně neposlouchá. Zíral totiž na bobaka, který se objevil mezi nejbližšími stromy a mhouřil do dálky své jediné veliké oko právě tak, jako mladý vědec své dvě podstatně menší… i důvod měli evidentně společný – chtěli v tom mdlém světle hvězd lépe vidět, protože byli zvědaví na nevídaný živočišný druh, stojící na druhé straně paseky. Jejich tři oči se setkaly a Rakton-Satni pocítil náraz mohutné vlny emocí, které vířily v nitru toho tvora. Vnímal jeho štěstí i smutek a všechno dobro a lásku k ostatním živým stvořením, které prýštily z bobakovy tajemné mysli a naplňovaly dychtivého mladíka čímsi dosud nepoznaným, co nedokázal ani náležitě pojmenovat.

Najednou se tichem noci rozlehla překrásná melodie. Věděl, že ten nápěv nezná, ale přesto mu připadal povědomý. Bobak zmizel s prvním tónem a prakticky ve stejném okamžiku ucítil na rameni Ajá-jinu ruku… podivně chladnou, a jakoby cizí.

„Musíš jít…“ zašeptala, a aniž by čekala na jeho odpověď, odvedla jej k mříži, která odtud opravdu vypadala jako veliká klec, v níž je uvězněné celé hlavní město tohoto světa. Otevřela nízký průchod, pustila jej dovnitř a znova vstup důkladně zabezpečila.

„Na shledanou zítra,“ zavolala ještě, a aniž by čekala na jeho pozdrav, odběhla k lesu, držíce v obou rukou bratrancův dlouhý plášť, který se jí i tak motal pod bosé nohy.

 10.  kapitola

 Když se Rakton-Satni s Ajá-jou rozloučil, připadal si až po uši napěchovaný pozitivní energií a vůbec mu nevadilo, že jde domů jen ve spodním prádle, které ergijci pod svými plášti nosí. Měl pocit, že je všechno kolem něj naprosto ideální a celý vesmír funguje v dokonalém souladu a harmonii. Cítil se šťastný, jako ještě nikdy předtím a všichni obyvatelé Tjery – ať zvířecí či HaKští – byli v jeho mysli stoprocentně bezchybní.

Než usnul, slyšel v hlavě pořád tu překrásnou tklivou melodii tjerského lidu a stále dokola se mu vracely silné bobakovy emoce, které k němu v hloubi lesa vysílal. Ale když se tak převaloval v posteli a přehrával si v duchu své nejintenzivnější zážitky z uplynulé noci, uvědomil si, že nejvíc vzpomíná na svou malou sestřenici. Připadalo mu neskutečné, že v jeho vědomí zanechala silnější otisk, než toužebně očekávané první setkání s bobaky, ale prostě to tak bylo. Představil si, jak se zamotala do jeho pláště a sama si podrazila nohy, a musel se tomu znova zasmát…

Opravdu tvrdý spánek se nakonec dostavil až k ránu, ale ani tehdy si skutečně neodpočinul. Jeho podvědomí bylo plné zlých snů a zmatených fantazií, takže když se probudil, bolela ho hlava a motal se po svém luxusním hotelovém pokoji jako náměsíčný.

Kouzlo uplynulé noci už z velké části vyprchalo a najednou už mu to celé nepřipadalo tak nádherně čisté… Teď už se dokázal na to, co prožil, podívat i z druhé strany.

Podle toho, co viděl na vlastní oči, jsou bobaci na téhle planetě v podstatě přemnožení… tak proč tjeřané tolik nadělají kvůli jedinému exempláři, který bude mít ve svém novém domově ty nejlepší životní podmínky, jaké si lze vůbec představit.

Kdyby jim na blahu jejich posvátného tvora opravdu záleželo tak, jak to prezentují navenek a nebyla to jen prázdná slova, nabídnou Parku za stejnou cenu aspoň jeden bobačí párek… nebo i více kusů, aby bobaci, vytržení ze svého přírodního prostředí, dostali šanci založit na novém místě nové společenství.

Dá se pochopit, že je nechtějí rozdávat na potkání, ale každému přece musí být jasné, že by tu změnu nesli lépe ve skupině, než když si Park odveze jen toho jednoho, kterého už si zaplatil. Ajá-ja sice říkala, jak je to pro ně těžké… ztráta zvířecího přítele je vždycky těžká, ale o tohohle bude přece dobře postaráno, tak proč se na to nedívat z té lepší stránky.

Bloumal ve svých trochu nahořklých myšlenkách pořád dokola a dalo mu velkou práci, aby se při tom vůbec opláchl a oblékl, protože se ta vlezlá bolest hlavy dál stupňovala a navíc se nemohl zbavit dojmu, že mu něco ostrého vytrvale tlačí zezadu na oční bulvy.

Ani nevěděl, jak se ten den dostal do práce. A ruku na srdce… ono to bylo stejně zbytečné. Celé dopoledne se nedokázal na nic kloudně soustředit a vůbec nejhorší bylo, když se pokoušel zaostřit svou mysl na detaily nočního dobrodružství.

Za nic na světě se mu nedařilo vybavit si aspoň trochu přesněji vzhled bobakovy pokožky, její zcela jedinečnou pórovitou strukturu, zvlhčení, lesk a konkrétní odstín jejího zabarvení… nebo třeba spletité větvení a barevné odchylky v duhovce jeho oka a další podrobnosti, u nichž si byl jistý, že by si je měl pamatovat, protože ve chvíli, kdy měl toho tvora před sebou, si velmi dobře uvědomoval, jak budou právě takové věci pro jeho budoucí práci ve službách Parku důležité.

Určitě si to všechno prohlédl s precizností nadšeného vědeckého experimentátora, jemuž se prapodivným řízením osudu dostal na malou chvíli do ruky jinak zcela nedostupný předmět jeho dlouholetého zájmu. A v takových okamžicích je ve všech vědeckých kruzích jakékoliv profesní pochybení neodpustitelné…

Jenže výsledkem všech jeho pokusů o vyzvednutí takových informací z nitra vlastní paměti bylo jen další bolestné bodnutí do už tak rozbolavělého mozku – o to horší, že jeho původce byl dokonale neidentifikovatelný. Dá se říct, že čím víc se namáhal, tím trpěl silnějšími závratěmi a tím víc se zvyšoval nepříjemný tlak za jeho očima.

Kolem poledne už to bylo vážně nesnesitelné.

Oproti všem předpokladům a nadějím, s nimiž dnes do vlastního vědeckého oddělení v budově Parku přišel, se mu zatím nepodařilo vnést do svého dosavadního výzkumu bobaků žádné jasnější světlo, takže by se mohlo zdát, že i přes tu neuvěřitelnou osobní zkušenost minulé noci vázne dál jeho práce na mrtvém bodě a ani tohle ji nikam dál neposunulo. Poznenáhlu začal propadat panice a tonul v obavách, že skutečně všechno zapomněl. Dokonce jej napadlo – pokud byl vůbec schopen nějaké ucelenější myšlenky – že mu záře bobakova oka vymazala paměť nebo alespoň její část… při všech těch povídačkách, které se k tomu bájnému stvoření vztahují, by na tom vlastně nic tak divného nebylo…

Tupá bolest uvnitř jeho lebky stále sílila a začínala být skutečně nesnesitelná. Nakonec vedla až ke zvracení, kterým se mu sice částečně ulevilo, ale i tak se musel chtě nechtě vrátit do postele. Když do ní uléhal, byl přesvědčen, že stejně neusne, ale opak byl pravdou a během několika minut se ocitl v říši snů.

Tentokrát to nebyla noční můra. Vrátily se k němu příjemné pocity z minulé noci a jeho znavená mysl mohla konečně nabrat sílu. Ve snu viděl znova bobaka a tak pekelně se soustředil na každičkou maličkost, že nabyl dojmu, že si všechny ty informace nadobro vypálil do sítnice, takže ho už děravá paměť trápit nebude.

Les byl tichý, jen někde v dálce se ozýval skřehotavý ptačí hlas. Oko ve středu toho zelenohnědého pytlovitého stvoření se rozzářilo ještě intenzivněji a Rakton-Satniho se zmocnil neodbytný pocit, že se mu snaží něco sdělit… něco hodně významného, co bude mít pro jeho budoucnost zcela neocenitelnou důležitost. Soustředil se jako snad ještě nikdy v životě. Byl přesvědčen, že vnímá všemi svými smysly… že mu neunikne ani náznak nějakého pokusu o komunikaci. V té chvíli se mu do snu vloudil Ajá-jin zpěvný hlásek. Přicházel z veliké dálky a stále se k němu přibližoval.

Natahoval oči i uši, aby mohl odhadnout, jak daleko od něj ještě je. Těšil se na ni a najednou ho samého překvapilo, proč s ním tady až dosud nebyla. Zaposlouchal se do vzdálené melodie podivuhodného tjerského jazyka… a vtom mu došlo, že je ten hlas mužský. Kdoví proč jej to zjištění vyplašilo. Zrychlil se mu dech, polekané srdce vynechalo jeden úder a tenké předivo snu bylo nadobro přetrženo.

Poslední, co si pamatoval, byla intenzivní emoce, kterou k němu bobak ve snu vyslal. Byl to strach…

Ten záhadný tvor se nebál o sebe, ale o něj, a on si dobře uvědomoval, že to nejspíš mělo být varování. Blesklo mu hlavou, že jeho vlastní obavy z hlasu toho neznámého muže mohly pramenit z bobakova úleku, ale nebyl si jistý, kdo z nich vycítil v příchozím hrozící nebezpečí jako první. 

Vzbudil se s velice nepříjemným pocitem, že něco není v pořádku, ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Po bolesti hlavy nebylo ani památky a cítil v sobě tolik energie, že měl chuť okamžitě se vrhnout na sepsání všech podrobností ze svého očitého pozorování bobaků, protože se mu teď vybavovalo úplně všechno.

Jenže už nebyl čas. V žádném případě nechtěl svou sestřenici nechat čekat…