Bobakovo tajemství 19 - 20. kapitola

Byla takzvaně moderní doba a většina HaKů upřednostňovala záznam pomocí trojrozměrného stahování vlastních myšlenek, ale Rakton-Satni se v této oblasti řadil mezi tradicionalisty. Neměl rád, když se mu něco – ať už to měl pod kontrolou nebo ne – hrabalo v mysli a byl mnohem klidnější, když bylo zaznamenáváno pouze to, co prošlo vědomou cenzurou jeho vlastního rozumu či svědomí.

Používal proto klasický zápis podle verbálního diktátu a zastaralé záznamové zařízení na jeho psacím stole tisklo na prázdné stránky zbrusu nových knih jedno jeho slovo za druhým, upravovalo je a seřazovalo do vět přesně podle vyslovených přání autora textu. Bylo to sice poněkud obtížnější, než modernější způsoby, ale jemu to připadalo tak nějak správnější a hlavně bezpečnější.

Tyhle knihy budou později upraveny do požadované podoby, ale může si být naprosto jistý, že se do nich nedostane nic víc, než co při jejich zaznamenávání vyslovil nahlas… takže to, co mu přitom vrtalo v hlavě, se jeho čtenáři nikdy nedoví.

Mladý vědec si přečetl poslední nadiktovaný odstavec a poněkud pozměnil slovosled jedné příliš dlouhé věty. Vytáhl rozevřenou knihu z přístroje a prsty projel těch prvních pár hustě popsaných stránek. Spokojeně se usmál a pohledem zhodnotil jejich poměr k dosud nepopsané zářivě bílé části objemné knihy…

Co všechno se bude v jejích budoucích úhledných řádcích ukrývat? Co všechno o bobacích ještě zjistí a zaznamená sem? A kdo všechno si o tom právě prostřednictvím této knihy přečte, aby těm záhadným tvorům lépe porozuměl… Jen jestli nakonec nebude víc těch skutečností, které bude nucen před okolním světem tajit, než informací, kterými mu bude dovoleno rozšířit obzory vědecké i laické veřejnosti.

Umiňoval si, že jednou přijde čas, kdy sem napíše opravdu všechno… celou pravdu, dokonce i tu která jeho samotného tak děsí. Nezapomínal samozřejmě, že Ajá-je slíbil, že tajemství tjeřanů nikdy neprozradí, ale zároveň někde v hloubi duše už předem věděl, že tenhle slib nakonec poruší, protože pocit zodpovědnosti vůči kolegům a všem ostatním jednou zákonitě musí převážit. Ajá-ja mu nebude stát věčně po boku… sejde z očí – sejde z mysli…

Popravdě, nechtěl na to zatím myslet… asi proto, že se za své budoucí jednání už předem styděl, jenže zaměstnanci Parku, kteří budou s bobakem každodenně pracovat, se musejí dozvědět, čeho jsou tito tvorové v krajních případech schopni… musejí být připraveni na všechna nebezpečí, která s sebou jejich chov přináší, protože případné neštěstí by pak padalo jednoznačně na jeho hlavu.

A to nechtěl ani pomyslet na poslední zvěsti o tom, že vedení Parku plánuje do budoucna zřízení tak obrovského výběhu, aby se návštěvníci mohli pohybovat přímo uvnitř s nadějí na možné osobní setkání… Nemůže si přece vzít na svědomí, že bobakovo zářící oko bude tím posledním, co ti nevinní HaKové ve svém životě uvidí… a co proti takové zodpovědnosti znamená slib daný malé holce…

Rakton-Satni si ztěžka povzdychl a odtrhl oči od rozepsané knihy. Jeho pohled padl na osmiúhelníkovou kovovou věcičku ležící na jeho psacím stole – klíč od klece, ve které byl až dosud spolu s ostatními obyvateli a návštěvníky tjerské metropole uvězněný, odříznutý od všeho, co bylo tam venku… všeho, co ho tady zajímalo.

Byl to tagarský klíč. Tagarové byli po celé galaxii známí jako zruční řemeslníci, ale technologie, s jejíž pomocí byla protibobačí mříž vyrobena, jejich nebyla… tu vyvinuli nejschopnější odborníci v laboratořích Parku. Zaručeně nejlepší technologie v celém známém vesmíru, ale samozřejmě také nejdražší.

Sevřel stříbrný osmiúhelník v dlani a ucítil chlad kovu. Byl to příjemný pocit. Na jeho tváři se objevil sebevědomý výraz úspěšného dobyvatele… teď už půjde všechno hladce…

Měl v úmyslu vypravit se za Ajá-jou a jejími bobaky hned po rozbřesku, ale nespal celou noc a není proto divu, že jej únava nakonec dohnala a on usnul přímo ve svém pohodlném křesílku.

K polednímu jej probudila jeho sekretářka, jejíž nevyslovitelné karnské jméno si ještě stále nedokázal zapamatovat, ačkoliv se o to svědomitě snažil už pěkně dlouhou dobu. Přišla mu připomenout blížící se schůzky, dohodnuté na dnešní odpoledne, na něž pod vlivem silných zážitků uplynulé noci dočista zapomněl.

Popravdě mu teď připadaly naprosto nedůležité a zbytečné, ačkoliv mu dalo obrovskou práci, než je dojednal, a ještě včera si od nich hodně sliboval – konkrétně domluvení výpravy za bobaky… jenže to už teď vlastně nepotřebuje, protože právě svírá v ruce klíč, který mu je dovolí navštívit, kdykoliv si zamane, což bylo mnohem víc, než v co se před včerejším večerem vůbec odvažoval doufat.

Byl sám na sebe hodně naštvaný, že zaspal zrovna v tak nevhodnou dobu a nehodlal se už dál ničím zdržovat, aby mohl hned vyrazit. Jenže právě když vysvětloval sekretářce (netrpělivě … a tudíž tak trochu zmateně), proč chce najednou odvolávat tak pracně sjednané schůzky, zavolala jej k sobě sama šéfka vědeckého oddělení.

Rakton-Satni netušil – stejně jako převážná většina zaměstnanců Parku – jestli v těchto vzrušených časech na Tjeru dočasně přesídlila nebo se sem vypravila jen kvůli událostem dnešní noci… nepochyboval totiž o tom, že je neprodleně informována o každé události, která má s převzetím bobaka byť i sebenepatrnější souvislost… a tjeřané už dozajista dali Parku o svých úmyslech vědět. V každém případě ho její pozvání potěšilo.

Jeho přímá nadřízená se tentokrát nehonosila bojovně větveným mužským parožím, jako při jejich předešlém setkání, ale nevypadala o nic méně velkolepě. Její statné tělo bylo umně zahaleno do precizně nařasené zářivě žluté tógy, lemované zlatými volutovými vzory, kterou měla na levém rameni sepnutou masivní kovovou sponou. Mladý vědec se matně rozpomínal, že tento oděv pochází z jakési malé planetky na okraji galaxie, kde jej přísluší nosit pouze slovutným mudrcům…

Dáma, jejíž jméno samozřejmě neznal, zůstala tentokrát polo-sedět, polo-ležet na svém divanu, ukrytém kdesi v záhybech jejího šatu, a panovnickým gestem pokynula vykulenému mladíkovi, aby přisedl. Rakton-Satni se sesul na sousední pohovku, ale moc pohodlně se mu nesedělo… nejspíš proto, že na takovou rozvalenou polohu nebyl zvyklý. Vrtěl se v měkkých polštářích, do nichž zapadl až po své emoční laloky a zoufale se snažil zaujmout takovou pozici, ze které by na svou společnici dobře viděl a zároveň nevypadal, jako že se právě ukládá ke spánku.

Když zvedl oči, uviděl, že ho šéfová pobaveně pozoruje.

„Jen si zvykejte, mladíku! Takové pohodlí patří k bohatství a slávě,“ usmála se spokojeně a do úst si vložila jakési zelené plody, které nikdy předtím neviděl, „…a vy budete mít brzy oboje!“ dokončila s plnými ústy, z jejichž levého koutku jí vytekla bledě zelená šťáva, „vlastně jsem slyšela, že na té slávě jste už zapracoval…“ naklonila svou spletitě načesanou hlavu na stranu a v tom kratičkém okamžiku Rakton-Satni pocítil závan pečlivě ukrývaných emocí - zvědavosti a… strachu.

„Chtěla jsem vám jako první pogratulovat,“ pokračovala zdánlivě bezstarostně, zatímco si cpala mezi zlatě nalíčené rty další zelené bobule, „naši tjerští partneři nám oznámili, že jsou připraveni k dalšímu kroku… a podle všeho jste v urychlení této životně důležité transakce sehrál rozhodující roli…“ významně se odmlčela, a ačkoliv Rakton-Satni cítil, že by měl něco říct, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Něco není v pořádku… něco visí ve vzduchu…

V rozlehlé místnosti zavládlo nečekané ticho, z něhož ta mocná paní usoudila, že její společník nechápe, kam by měl rozhovor směřovat.

„Sblížil jste se se svými příbuznými?“ zeptala se po chvíli se zvláštním důrazem na poslední slovo.

„Jen s jednou… tjeřankou,“ vysoukal ze sebe s neskrývanou opatrností, „je to moje vlastní sestřenice,“ doplnil rychle, když jeho emoční laloky zasáhl další závan strachu… třeba se Park bojí, že se na Tjeře ožení, a pokud ho tu jako polovičního tjeřana nechají žít, vypoví uzavřenou pracovní smlouvu a oni si budou muset hledat dalšího odborníka na bobaky… což by sice neměl být problém, ale je třeba brát v úvahu, co všechno už Park do jeho přípravy a profesního růstu investoval…

„Jen doufám, že zůstáváte k svému zaměstnavateli loajální…“ rozhodla se jeho šéfová konečně vyložit karty na stůl, „že jste svým příbuzným něco nenasliboval a že nakonec nepodlehnete tomu všudypřítomnému tjerskému sentimentu…“

„Ne!“ vykřikl Rakton-Satni, aniž by nechal svou nadřízenou domluvit, ale to napětí, které teď doslova zaplňovalo místnost, už nedokázal dál snášet, „nic jsem Ajá-je neslíbil! Ani jí, ani komukoliv jinému… a dokonce to na mně ani nikdo nechtěl. Stále doufám, že se mi jejím prostřednictvím nakonec podaří tjeřany přesvědčit, aby třeba jen zapůjčili druhého bobaka ke spáření, abychom časem mohli v zoologickém zařízení Parku založit jejich chov!“ sypal ze sebe, zasažen tím nespravedlivým nařčením, „Park mi dal příležitost, o níž se mi do té doby ani nesnilo… vaším prostřednictvím mě pověřil úkolem, který jsem připraven slnit jak nejlépe dokážu. Chci odtud bobaka odvézt a starat se o něj! Na tom se nikdy nic nezmění!“ zakončil trochu pateticky, možná i proto, že vycítil, jaký dojem udělala jeho krátká řeč na jednu z nejvlivnějších osob v známém vesmíru.

„Jen se tolik nerozčilujte,“ usmála se ze svého mocnářského postu… a tentokrát už byl ten úsměv o poznání upřímnější, „vždycky zapomínám, jak jste vy… s tjerskými kořeny emotivní. Musíte mi odpustit… to víte, já žádné ty vaše citové receptory nevlastním…“ nadzvedla téměř koketně koutky pozlacených úst a jakoby mimovolně si promnula lalůček pravého ucha mezi prsty, „věřím tomu, co říkáte… a věřím, že mě nezklamete!“ prošpikovala mladíka zkoumavým pohledem, ačkoliv její ústa se dál přátelsky usmívala, „Jak už jsem řekla… přijměte mé srdečné gratulace k úspěšnému završení první etapy vaší práce.  Doufám, že nyní už dokončení vašeho úkolu nestojí nic v cestě. Buďte trpělivý, ale neoblomný…“

Pokynula svému podřízenému hlavou a ledabylým máchnutím dvěma prsty mu dala na srozuměnou, že je audience u konce, ale když se zvedl ze sedačky, ještě jej zastavila.

„Pokud by váš plán s množením bobaků vyšel,“ pronesla o poznání tišším, spikleneckým tónem, „Park by něco takového dovedl ocenit…“ pozvedla významně husté obočí a vložila si do úst další hrst šťavnatých zelených plodů.

 20.  kapitola

Bylo to opravdu snadné. Kdykoliv vyšel Rakton-Satni za hranice města, Ajá-ja už na něj čekala na okraji lesa… jakoby neměla nic jiného na práci, než se tam poflakovat a čekat, jestli se náhodou nerozhodne přijít. Vždycky, když ji uviděl, jak na něho mává mezi stromy, napadlo jej, jestli ta holka vůbec někdy chodí domů.

 Pokaždé pro něj měla připraveny další pokyny, jak s bobakem zacházet a jak se o něj co nejlépe postarat. V jedné zvlášť prostořeké chvilce mu prozradila, že ten seznam dává průběžně dohromady celé jejich Velké shromáždění a vždycky, když si vzpomenou na něco dalšího, co by bylo vhodné budoucímu chovateli sdělit, zaznamená si to, aby mu to při dalším setkání byla připravená předat.

Tjeřani totiž žádné instrukce pro odchov zástupců svého nejvzácnějšího živočišného druhu vypracované nemají, protože nikdy nepředpokládali, že by se o bobaka mohl starat i někdo, kdo nepochází z jejich planety, takže není v tomto oboru vzděláván od útlého dětství.

Stejně jako Ajá-ja čekával na něj na okraji lesa i bobak… jeho bobak. Nebyl sice zdaleka tak dochvilný a spolehlivý jako jeho sestřenice, ale v převážné většině případů se ukázal, ještě než jim volná planina, oddělující město od lesa, přestala prosvítat mezi okrajovým porostem. Mladík nemohl vědět, jestli za ním neběhá jen kvůli pochoutkám, kterých mu pokaždé přinesl plné kapsy… a popravdě mu to připadalo nejpravděpodobnější, ale přesto si sveřepě namlouval, že je to hlavně kvůli němu samotnému – že si na něj bobak zvykl… nebo ho má dokonce rád.

Chodil na tjerské území každý den, někdy i dvakrát denně, ale jeho sestřence to nevadilo… nebo se dokázala přetvařovat líp, než si myslel. Rozhodně jej pokaždé vítala s dobrou náladou a tváří rozzářenou úsměvem… až se mu někdy zdálo, že se jeho přehnanou horlivostí docela dobře baví… ačkoliv jistý si nemohl být ani tím, protože ona teď před ním své skutečné emoce ukrývala podstatně úzkostlivěji, než při jejich prvních – mnohem méně formálních setkáních.   

Konečně se mu dostávalo těch informací, po kterých tak dlouho prahl a měl by tedy být nadmíru spokojený, jenže nebyl… Celou dobu se nedokázal zbavit dojmu, že před ním ty nejdůležitější věci stále zatajují, a zatímco předstírají naprostou otevřenost, ve skutečnosti mu házejí jen pečlivě vytříděné drobečky z prostřeného stolu.                                                        

Sám sebe přesvědčoval, že je jeho nedůvěra neoprávněná a stojí za ní jen ten nepříjemný zážitek, který už navždy změnil jeho pohled na bobaky, ale kdykoliv se podíval svým hostitelům do očí… nebo zachytil nějakou jejich špatně zamaskovanou emoci, byl by přísahal, že se ve svém původním předpokladu zase tolik nemýlil.

Na druhou stranu musel ale připustit, že po několika desítkách dnů věděl víceméně všechno, co bylo pro chov bobaka v zajetí nezbytně nutné… a po čem se marně pídil po celý svůj dosavadní život. A zrovna když začal přemýšlet o tom, že jsou už jeho znalosti dostačující a není potřeba jeho školení déle protahovat, předala mu jeho sestřenice přibližně stejně znějící vzkaz od Velkého shromáždění svého národa.

Bylo rozhodnuto, že se předání tjerského posvátného tvora do opatrování vybraného představitele Parku (tedy jeho) uskuteční přesně za tři dny, kdy nastane jedna z mála naprosto temných noci, neboť jasná hvězdokupa, ozařující obvykle zdejší noční oblohu, zůstane od soumraku až do východu slunce ukrytá pod obzorem.

Taková noc hrála v mytologii místních domorodců jakousi magickou roli, ale mladý vědec netušil jakou… a popravdě ho to v té chvíli ani nijak zvlášť nezajímalo.

Když o tom tak uvažoval, uvědomil si, že měl už několik dní podivně stísněný pocit, že se jeho pobyt na této planetě chýlí ke konci, ačkoliv si až dosud nebyl jistý, co to pro něj bude skutečně znamenat a bál se na to byť jen pomyslet.

Nikdo totiž neřekl nic nahlas a on si o tom četl pouze ve smíšených pocitech zdejších domorodců i samotných bobaků… zejména pak toho jeho, který byl čím dál víc netrpělivý, a kdyby Rakton-Satni nebyl přesvědčen, že takových abstraktních představ není schopen, řekl by, že se toho blížícího se dobrodružství už nemůže dočkat.

Mladý vědec však až do toho dne, kdy Velké shromáždění rozhodlo o termínu transportu, nebyl ochoten uvěřit, že by se jeho jednooký přítel měl svého odletu dočkat už v dohledné době. Naopak byl v hloubi duše přesvědčen, že se tjeřané budou snažit protahovat připravovanou transakci, co nejdéle to půjde, a proto pro něj bylo Ajá-jino sdělení tak překvapivé a naprosto neočekávané, jako blesk z čistého nebe. 

V první vteřině zazmatkoval a zapochyboval o svých chovatelských schopnostech i dosud nabytých vědomostech. Měl chuť vykřiknout, že dosud není připraven a požádat tjeřany o odklad odletu, bez ohledu na to, jaké nepříjemnosti s jeho zaměstnavateli by mu takové jednání způsobilo. Srdce mu vyletělo až do krku a měl pocit, že na něj naráz dopadla celá míra jeho zodpovědnosti. Dobře si uvědomoval, co to pro něj znamená… teď, když jej tjeřané oficiálně uznali za připraveného, začíná pro něj druhá – podstatnější a náročnější část jeho mise. Teď je načase prokázat, že si skutečně zaslouží důvěru, kterou do něj vkládá Park i obyvatelé planety jeho matky... a hlavně to, že mu oprávněně věří i jeho bobak. Je hrozné, když na vás spoléhá tolik živých tvorů a vy víte, že je nesmíte zklamat…

To všechno mu proletělo hlavou v té první vteřině… ale pak se z plných plic nadechl chladivého tjerského vzduchu a byl by přísahal, že se v něm při výdechu všechny ty obavy rozplynuly a uvnitř jeho mysli zůstaly už jen optimistické pocity.

Přijal tedy to překvapivé rozhodnutí s čirou radostí a ani v nejmenším už ho nenapadlo cokoliv zpochybňovat nebo zdržovat. Vlastně si to poselství nechal od své sestřenice odříkat hned dvakrát, aby si mohl být jistý, že se nepřeslechl. Avšak i napodruhé to znělo stejně nádherně – Tjera je připravená splatit dluh.

Nadechl se podruhé a konečně zaměřil svou pozornost na Ajá-ju. Původně ji chtěl sevřít do náruče a zatočit se sní kolem dokola, ale neudělal to. Zdála se mu být na něco takové až příliš smutná a nervózní… dokonce víc, než by vzhledem k okolnostem očekával. Jakoby se něčeho bála… jakoby se mu ráda s něčím svěřila… s něčím hodně důležitým, jenže se k tomu nemůže odhodlat.

Pokoušel se ji všemožně povzbudit, ale protentokrát se veškerá jeho snaha míjela úspěchem. Jeho jindy tak veselá sestřenice pro tenhle večer ztratila jiskru. Měla nezvykle vážnou tvář a její emoce byly pro Rakton-Satniho zcela nečitelné.

Měl pocit, že se připravuje k něčemu velikému… velmi významnému, o čem před ním nechce – nebo snad nemůže – mluvit. Jediný závěr, ke kterému se logicky dopracoval, bylo, že její špatnou náladu zavinil blížící se jeho a bobakův odlet.

Nepřestával ji proto ubezpečovat o svých častých návštěvách a sliboval jí, že Velké shromáždění přesvědčí, aby mu dovolilo, vzít si ji alespoň na krátký čas do Bobačího ráje, jak se ta gigantická zoologická zahrada, kterou Park svému nejvzácnějšímu exempláři připravil, jmenuje.

„Někdo přece musí průběžně kontrolovat, jak se bobakovi daří a jestli má všechno, co potřebuje… je to přece zakotveno i ve smlouvě, kterou Park s vaším Velkým shromážděním uzavřel, když bobaka odkupoval,“ snažil se svou sestřenice přesvědčit vemlouvavým tónem, ale příliš se mu to nedařilo.