Bobakovo tajemství 21 - 22. kapitola

Stáli vedle sebe na okraji lesa a dívali se zamyšleně na zářící hvězdokupu, která už začínala zapadat, ačkoliv se teprve před chvílí setmělo. Oba toho měli hodně na přemýšlení…

Rakton-Satni myslel na to, jak je dobře, že už Park najal na přepravu bobaka specializovanou loď. Vlastně to byl on, kdo ji vedení vědeckého oddělení doporučil, protože měl s touhle společností… a hlavně s posádkou lodi už z dřívějška ty nejlepší zkušenosti.

Byla to přepravní loď, která zajišťovala transport nejrůznějších živočichů pro ergijskou zoo, se kterou tamní výzkumák úzce spolupracoval, takže se s nimi několikrát osobně setkal, a ačkoliv se vždy jednalo jen o krátká setkání, stihl prověřit jejich emoce natolik, že si mohl být jist, že na přepravovaná zvířata nenahlížejí jen jako na náklad, ale že jim rozumí a dalo by se dokonce říct, že je mají rádi.

I když to nebyla zrovna nejluxusněji vybavená transportní loď, vysvětlil svým nadřízeným, že u tak výjimečného tvora, kterého hodlají převážet, záleží hlavně na přístupu… a oni souhlasili. Důvěřovali mu jako málokterému ze svých zaměstnanců… nebo mu alespoň důvěřovala sama šéfová, jejíž názor má samozřejmě největší váhu.

Odborníci Parku už na tu loď nainstalovali speciální klec vyrobenou ze stejné vzácné slitiny, která brání místním bobakům v proniknutí do města. Klec byla hodně veliká, ale i tak se obával, že se to tomu volnomyšlenkářskému stvoření nebude líbit, protože bude muset na tomto omezeném prostoru vydržet celých dvacet osm dní, po které potrvá jeho cesta do nového domova… a to už bude něco dočista jiného!

Vedení Parku se tentokrát opravdu překonalo. Předvedlo celé galaxii, jak dokáže být velkorysé, a rozhodně na přípravě výběhu pro své nejvzácnější zvíře nešetřilo.

Prakticky ve všech ohledech se řídili Rakton-Satniho radami a doporučeními a ve snaze napodobit bobakovo přirozené prostředí co nejvěrněji zašli až tak daleko, že nakonec koupili malou hustě zalesněnou planetku, kterou početný tým zoologů a dalších expertů přeměnil ve zmenšenou kopii jeho rodné planety. Ačkoliv tam budou umísťována i zvířata z jiných planet, všechno bylo uzpůsobeno hlavně bobakovi.  

Mladý vědec se tam byl několikrát podívat, aby zkontroloval autentičnost přírody, a byl přesvědčen, že tohle toho zvídavého tvora doslova nadchne… jen aby jim tam nezačal pojídat ostatní živočišné exempláře… nebo dokonce návštěvníky.

Podle manažerů Parku byl Bobačí ráj naprosto bezpečným místem pro odborníky, milovníky přírody z řad amatérů i pro rodinné radovánky. Slibovali svým potencionálním zákazníkům nebývalou podívanou a jedinečné zázemí pro všechny druhy oddychových aktivit. Ačkoliv byl hlavní hvězdou a nedostižným trhákem tohoto víceméně uměle vytvořeného světa bobak, měly být na planetku vměstnány přírodní krásy celé galaxie… nebo to tak alespoň bylo inzerováno prakticky ve všech médiích.

Byly zde připraveny chráněné cestičky, umožňující pravidelné pěší i motorizované výpravy v době krmení zvěře, vyhlídkové věže a pozorovatelny vybavené nejmodernějšími technologiemi nebo možnost zaplatit si nízké přelety nad nejzajímavějšími lokalitami, jako je tomu i v ostatních zoologických zahradách patřících Parku, ale v tomto případě přišli jeho vývojáři i s novými možnostmi.

Reklamy se zmiňovaly o teleportačních autokarech, schopných přepravit bleskově návštěvníky přesně tam, kde se to které zvíře právě nachází nebo o možnosti, že si HaKové – a přiznejme si, že převážně bohatí HaKové – budou moci pronajmout pokoj v luxusním hotelu, dům či celý komplex přímo uprostřed divočiny, a to na libovolně dlouhou dobu, po kterou se budou snažit nalákat bobaka až k sobě.

Rakton-Satni počítal, že v takovém domě bude po zbytek svého života bydlet i on. On – obyčejný průměrný zoolog, kříženec dvou ras, u něhož nikdo nepředpokládal, že by se kdy dočkal takové slávy. Snad poprvé měl pocit, že by na něj jeho rodiče mohli být pyšní…

Zachytil sestřenčin kradmý pohled, který jej vyrušil ze zamyšlení.

„Jsi smutná, protože odlétám?“ zeptal se se soucitným pohledem, protože se najednou cítil kvůli svým předešlým myšlenkám poněkud provinile, „nebo tě tolik mrzí, že odlétá bobak?“ doplnil rychle, aby jeho slova nepůsobila na Ajá-ju domýšlivě.

„To… i to,“ připustila s povzdechem, aniž by odpoutala oči od místa, kde před malou chvílí zmizely poslední zářivé hvězdy, po kterých zbyl na inkoustové obloze jen mlžný lehce oranžový závoj, táhnoucí se nad hranicí obzoru, „ale našlo by se toho i víc… jenže o tom s tebou nemůžu mluvit… i když si myslím, že to stejně jednou pochopíš… vlastně na to tak nějak spoléhám…“ pronesla tichým tajuplným hlasem a významně přitom nakrčila svůj drobný nosík.

„Nemohla bys být trochu konkrétnější?“ zavrčel napůl žertem, napůl opravdu naštvaně, protože už mu šly ty neustálé tjerské hádanky a jinotaje pěkně na nervy.

„To bych fakt nemohla…“ pokrčila rameny Ajá-ja, jakoby si ironického podtónu bratrancovy otázky nebyla vůbec vědoma, „už tak jsem ti prozradila víc, než bys měl vědět. Teď se musíš spokojit s faktem, že mám před sebou vážné rozhodnutí, které musím učinit jedině já sama… a ať už se přikloním na tu či na onu stranu, v každém případě hodně ztratím… ale i získám. Jen nevím, jak přijít na to, co pro mě bude ve výsledku tím nejlepším řešením…“ sevřela pevně rty a rezolutně zavrtěla hlavou, jakoby se z ní pokoušela vytřást nějaké hodně nepříjemné myšlenky.

„A opravdu ti nemůže nikdo pomoct?“ protáhl tiše a pozoroval ji štěrbinkami nevěřícně přimhouřených očí, „chápu, že se nechceš obracet na mě… moc mě neznáš a já neznám tebe ani vaše zvyky…ale co třeba tví rodiče? Nebo to vaše Shromáždění?“

„Jsem už dospělá!“ pozvedla Ajá-ja výbojně bradu a na kraťoučký okamžik našpulila rty, jakoby se na toho drzého mladíka chystala plivnout, „jen já musím vyhodnotit, kdo mi bude víc chybět… a nejsem sama, kdo takové rozhodnutí musí učinit, takže pokud budu chtít, mohu se nechat inspirovat příkladem členů své rodiny!“ zakřičela na bratránka z hloubi svého ukřivděného pubertálního srdíčka, „Kdybys jen věděl…“ rozjela se plamenně, ale najednou umlkla a nedokončenou větu nechala viset v chladivé noční temnotě. V očích se jí zaleskly slzy.

 Rakton-Satni jí teď rozuměl ještě méně než předtím. Dokonce jej napadlo, že ji jejich blížící se loučení rozrušilo do té míry, že mluví trochu z cesty a pokusil se ji chlácholivě obejmout, ale ona jej od sebe odstrčila tak razantně, že měl co dělat, aby neupadl.

 „Všechno posuzuješ jen podle vědeckých poznatků té tvé ‚vyspělé civilizace‘! Ty jsi schopný uvěřit jen tomu, na co si můžeš sáhnout vlastníma rukama… jen tomu, co ti ta tvá věda dokáže přesvědčivě objasnit. Copak nedokážeš připustit, že ta vaše super-společnost taky všemu nerozumí? Že se ve vesmíru může dít i něco, co se prostě exaktní cestou vysvětlit nedá?!“ zaječela o poznání vyšším hlasem než před chvílí a jejím tělem pulzoval vztek i bezradná dětská bolest. Bylo zřejmé, že chtěla, aby její slova vyzněla opovržlivěji, než tomu nakonec bylo, takže alespoň sevřela své drobné dlaně v pěsti a několikrát jimi vší silou udeřila do mohutného drsného kmene rozložitého stromu, o který se ještě před chvílí opírala.

22. kapitola

Tjeřané nemají jména v běžném smyslu toho slova. Oslovují se krátkými popěvky, kterým ostatní galaktické rasy nedokážou porozumět, takže není obvyklé, aby se při setkání s cizincem nějak představovali. Proto bylo Rakton-Satnimu divné, že se mu ta tjerská žena, která na něj dnes čekala na okraji lesa, představila. Zazpívala mu své domorodé jméno velmi vysokým sopránem a pak dodala tak lámanou ergštinou, že jí bylo sotva rozumět: „Já… matka od Ajá-ja.“ Takže se jeho rozpustilá sestřenka doma zmínila, jak si upravil její nevyslovitelné jméno…

Ta žena – podle všeho jeho vlastní tetička – vypadala úplně stejně jako ostatní tjerské ženy středního věku, a ačkoliv se v jejím obličeji pokoušel najít nějaké shodné rysy s její krásnou dcerou, nedokázal je tam objevit… snad kdyby se usmála, jenže ona jej pozorovala s nedůvěřivým výrazem v přísné, kamenné tváři. Netrpělivě se rozhlédl po Ajá-je, ale nikde ji neviděl… a to se s ní dnes přišel rozloučit. Netušil, proč místo sebe zrovna dnešního večera poslala svou matku. Včera o tom nic neříkala, ačkoliv se prakticky nebavili o ničem jiném než o plánovaném zítřejším odletu.

Ajá-jina matka nepůsobila zrovna ukecaným dojmem a jedinou emocí, kterou byl u ní schopen vycítit byl smutek, jenže to tady teď byla prakticky jednotná emoce, zastřešující mysl celého tjerského národa, takže se z toho nedalo vyvozovat nic podstatnějšího.

Všichni domorodí obyvatelé byli smutní kvůli nadcházejícímu odloučení. Zelený pás bolesti na levé straně jejich těl byl teď mnohem výrazněji vybarven a někteří tjeřané – právě tak jako i tato žena – si rovnoběžně s ním přimalovali ještě jeden, o poznání tenčí, ale o to jasnější. Jeden by si myslel, že celou planetu postihla nějaká šílená katastrofa, při níž vymřela polovina obyvatelstva… a ono se ve skutečnosti jednalo jen o to, že se jedno jediné zvíře z milionů zdejších exemplářů přesune vesmírem o pár světelných let do překrásné zahrady, zbudované jen k jeho potřebě… opravdu tragédie hodná celonárodního smutku… Pobledlá žena stála ještě stále nehybně proti němu a podle jejího soustředěného výrazu soudil, že si v hlavě pracně vybavuje těch pár ergských slovíček, které ji její dcera naučila… jenže on už ztrácel trpělivost.

„Kde je Ajá-ja?“ zeptal se až přehnaně hlasitě s důrazem na každém jednotlivém slově.

„Ajá-ja… dnes… ne… nepři-jde. To posí-lá,“ vysoukala ze sebe se zjevnou námahou, doprovázenou tak pitvornými grimasami, že nebýt obsahu toho krátkého sdělení, určitě by ho to rozesmálo. Při posledních slovech mu podala jeho vlastní pečlivě poskládaný plášť, který své sestřence kdysi dávno daroval, a on jej od ní nepřítomně převzal

„Ale já jsem tady dnes naposledy! Zítra odlétám a už ji neuvidím! Musím se s ní přece rozloučit, protože pro mě hodně znamená!“ zaúpěl zoufale a docela zapomněl artikulovat, takže na něj jeho teta zůstala jen rozpačitě zírat a on jí to musel ještě jednou zopakovat – samozřejmě pomalu a v podstatně zjednodušené verzi.

„Ona roz-hodla…“ pravila ta dobrá žena, a sotva co přes své chvějící se rty dostala poslední slabiku, otočila se ke svému zkoprnělému synovci zády, a jakoby mu tím podala zcela vyčerpávající vysvětlení, měla se k odchodu.

„Počkejte!“ polekal se Rakton-Satni, upustil plášť do trávy a popadl svou tetu poněkud nešetrně za ruku, aby jí znemožnil ztratit se mu mezi stromy, jak to zdejší domorodci s oblibou dělají, „Kde tedy je? Kde ji najdu? Kdy přijde?“ křičel na Ajá-jinu matku, jakoby byla hluchá a ještě při tom šermoval ve vzduchu volnou rukou, divže jí nevypíchl oko.

„Ajá-ja mluvit… ty hlupák,“ povzdechla si žena výmluvně a v jediném okamžiku se vytrhla ze synovcova překvapením uvolněného sevření a rozplynula se v lesním šeru… nebo to tak alespoň vypadalo.

Rakton-Satni osaměl. Ajá-ja ho sice už párkrát nechala v lese bez dozoru, ale nikdy se necítil tak opuštěně… a frustrovaně, protože mu začalo docházet, že už svou tak nečekaně nalezenou sestřenici nejspíš nikdy neuvidí. Asi se někde modlí za své předky nebo medituje nad jejich hroby… kdoví o co jde, ale určitě v tom hraje hlavní roli zítřejší stěhování bobaka…

Naštvaně odkopl několik kamínků a jeden z nich narazil do kmene největšího stromu v okolí – toho, do něhož Ajá-ja před nedávnem tak vztekle boxovala… že by to bylo kvůli tomuhle poslednímu incidentu? Že by mu neodpustila jeho tehdejší neomalenost? Od špičky boty mu odlétla další sprška drobných kamínků, které se zašustěním dopadaly do vysoké trávy. Že by byla tak malicherná? Vždyť přece musela poznat, že on ani neví, čím se jí to dotkl… Co se stalo tak důležitého, že se kvůli tomu nepřijde ani rozloučit? Nakopl ty nevinné oblázky ještě do třetice – tentokrát nejsilněji, takže ani neviděl, kam až dolétly a malověrně se podíval do směru, v němž se mu ztratily z očí.

Hvězdokupa se dnes nad obzorem v celé své kráse vůbec neukázala a jen na několik okamžiků bylo vidět pár jejích okrajových hvězd a tlumenou záři, vycházející z míst, kde byla pro dnešek před tímto světem ukrytá, takže byla opravdu temná noc. Věděl, že není schopen pohybovat se lesem bez doprovodu. Ztratil by se po prvních několika krocích a kdoví, jestli by jej tjeřané z lesa vyvedli… spíš by se potměšile radovali, že se transport jejich národního pokladu pozdrží… že by byl tohle Ajá-jin plán? Na okamžik se zamyslel, ale pak zakroutil rezolutně hlavou… něčeho tak podlého by se jeho sestřenka určitě neúčastnila!

Otřásl se – napůl zimou a napůl tím nepříjemným pocitem osamoceného nezvaného hosta v nepřátelském temném lese. Zabalil se pevněji do svého dlouhého pláště a naposledy upřel oči do neproniknutelné temnoty… ale neviděl tam nic kromě hrozivých siluet stromů a pokroucených větví, klátících se podle nepravidelných poryvů větru. Ještě nikdy mu tjerský les nepřipadal tak nehostinný. Obrátil se k té strašidelné scenérii zády a hodlal vyrazit směrem k městu stejně rychle, jako před chvílí jeho tetička na opačnou stranu, ale po pár krocích narazil do něčeho velkého, tmavého a pružného, co nebylo v hustém křoví na okraji lesa proti inkoustové obloze vůbec vidět… mohl si být jistý jen tím, že to tam při jeho příchodu nebylo. Vykročil opravdu s vervou, takže na to nalítl v plné rychlosti, a ačkoliv se do poslední chvíle snažil na té měkké věci zachytit, ruce se mu po ní svezly a on se překulil rovnou mezi plazivé šlahouny plné droboučkých jedovatě modrých kuliček, které ulpívaly na oblečení, kde prakticky okamžitě pukly a vystřelovaly skrz tenkou látku jeho pláště lepkavá… a neskutečně svědivá semena.

Jednou mu to Ajá-ja ukázala… jenomže to bylo jej jediné semínko, zatímco teď se v tom svědivém slizu doslova koupal. S notným klením ze sebe serval svůj plášť a ve snaze se toho strašlivého svědění co nejrychleji zbavit, si jím tu vazkou hmotu plnou droboučkých jehliček roztíral po téměř nahém těle… a nejhorší bylo, když se to dostalo mezi prsty… a do intimních partií…

 Vyprostil si nohy z husté spleti dlouhých hadovitých výhonků a krok za krokem se vymotal zpět na cestičku. Tady už se přinutil postupovat systematičtěji – přesně tak, jak ho to učila Ajá-ja – a pomalými krouživými pohyby si stíral přilnavý sliz z těla. Když už měl pocit, že se to dá vydržet, odhodil svůj znečištěný plášť co nejdál od sebe, jakoby se bál, že by se ho ta zákeřná semínka mohla pokusit pronásledovat a oběma rukama nahmatal v trávě plášť, který mu Ajá-jina máma před chvílí vracela.

Teprve, když byl znova oblečený, odvážil se podívat, o co to tak nešikovně klopýtl… byl to bobak – jeho bobak – tím si byl naprosto jistý… a svým jediným okem jej pozoroval stejně pobaveně, jako by to dozajista byla dělala i jeho rozpustilá sestřenice.