Bobakovo tajemství 25. - 26. kapitola

 

Jako tělo bez duše obcházel sotva o pár minut později klece přepravovaných zvířat. Nebylo to sice nutné, protože je kontroloval hned po odletu, ale on potřeboval nějakou činnost, která by jej alespoň částečně přivedla na jiné myšlenky.

Kromě bobaka, který měl mezi tvory, cestujícími do Bobačího ráje, výsadní postavení, byly na palubě lodi ještě tři páry vzrostlých kejarů, párek zavalitých selgů a celé hejno titěrných vargoských ješců, kteří nesnášeli světlo a byli proto zalezlí ve všech skulinách a úkrytech, jež jim jejich prostorné terárium nabízelo. Rakton-Satni teď na své svěřence nedokázal myslet tak, jak by bylo záhodno vzhledem k tomu, jak velkoryse jej Park za jeho práci platil. Ačkoliv se sem vydal kvůli jiným myšlenkám, Ajá-ju a její osud se mu z hlavy vypudit nedařilo.

Bobakovu klec si tentokrát nechal úmyslně až na závěr obchůzky. Jediný obyvatel prostorného výběhu, do něhož jako do jediného nebylo z bezpečnostních důvodů možno vstupovat, byl ukrytý za dřevěnou palisádou, nad níž vykukoval jen vrcholek jeho těla. Rakton-Satni zběžně překontroloval teplotu a vlhkost vzduchu, bezmyšlenkovitě nahlédl do rozmístěných nádob s připravenými pokrmy a nápoji. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku… tak proč se ho to věčně zvědavé stvoření najednou straní? Měl v podstatě radost, že se děje něco, co zaměstná jeho pozornost, ačkoliv se mu ani za mák nelíbilo, že se to týká zrovna bobaka…

Pokusil se soustředit výhradně na jeho emoce, ale k pochopení problému mu to moc nepomohlo. Jeho nejvzácnější svěřenec byl rozmrzelý… možná i trochu zklamaný… jakoby si hodlal stěžovat, že zdejší podmínky nesplňují jeho očekávání. Jenže mladý vědec opravdu nevěděl, co by se tady ještě dalo vylepšit. Na zařízení téhle přepravní klece pracovali týdny! Všechno tady bylo vyhotoveno přesně podle pokynů tjerských odborníků… i Ajá-ja říkala, že se tu bude cítit jako doma… kéž by tady mohla být! Ta by jistě poznala, co je příčinou bobakova zklamání… kde udělal chybu…

Přistoupil ještě blíž k zapečetěnému výběhu, z hluboké kapsy svého pláště vytáhl hrst bobakových oblíbených bobulí a natáhl k jeho úkrytu rozevřenou dlaň. Bobak se zhmotnil těsně před ním tak rychle, že se lekl, ucukl napřaženou rukou vzad a drobné červené kuličky se rozsypaly všude po světlounce zelené travnaté podlaze. Bleskově se přitiskl až k mříži a zašátral rukou v porostu, aby bobule sesbíral, ale bobakovy emoce jej zarazily. Nechal bobule bobulemi, pomaloučku se napřímil a zkoumavě pohlédl do jeho jediného tlumeně zářícího oka. Tentokrát za ním nepřišel kvůli jídlu… on mu chtěl něco sdělit…

Mohutné pytlovité stvoření na něj zíralo soustředěným, až skoro uhrančivým pohledem, od kterého nebylo tak snadné podtrhnout oči. Rakton-Satni měl pocit, že jej tím pohledem provrtává skrznaskrz a čte si v jeho nechráněné mysli jak v otevřené knize.

On sám vnímal bobabovu ukřivděnost, výčitky a značné podráždění… jenže tentokrát si byl takřka jist, že ty pocity nesouvisejí s jeho životními podmínkami na téhle přepravní lodi… copak mu i tohle zvíře hodlá dávat za vinu, že nepomohl Ajá-je?

Sevřel pevně rty a po obličeji mu přeběhl dotčený výraz. Co o tom ten jednooký tvor může vědět? Nezná jej… a už vůbec nezná všechny okolnosti, které jeho jednání podmiňovaly. A co je mu vlastně do toho? Užuž pociťoval, jak se jej zmocňuje vztek, ale byl to jen kratičký okamžik… a pak už zas cítil jen smutek. Ve skutečnosti to není to nevinné zvíře, které mu tu předhazuje osud jeho sestřenice… je to on sám. To on a jenom on se nedokáže vyrovnat se svým svědomím.

Pokusil se bobaka pohladit, ale zmizel dřív, než k němu stihl natáhnout ruku. Nepokoušel se ho znova nalákat… nechal bobule rozeseté v trávě a se svěšenou hlavou odešel z části lodi, určené pro přepravovaná zvířata.

Jeho pracovna mu připadala mnohem více ponurá, než když ji opouštěl… a to doufal, že mu návštěva jeho svěřenců pomůže na ty smutné věci zapomenout… Došel až k poličce, na kterou předtím odložil mléčně zelený kamínek. Opatrně ho sebral a obracel jej pomalu mezi prsty. Hrany byly tak ostré, že měl strach, aby se o ně nepořezal. Třeba prve něco přehlédl… třeba je na něm přece jen něco vyryto… nějaké zářezy… barevná skvrnka nebo jen vryp, který by mu měl něco připomenout… naznačit… Po chvíli to ale vzdal, těžce vzdychl a bezradně vrátil kamínek na původní místo.

Malátně usedl za svůj luxusní psací stůl, bezmyšlenkovitě rozevřel připravenou knihu na poslední dosud nedopsané stránce a začal pomalu diktovat do záznamového zařízení. Práce ho po chvíli pohltila. Vložil na stránku několik nově pořízených fotografií a zálibně si prohlížel úhledně vytištěný text i naprosto dokonalé holografické obrázky… taková vyobrazení detailů bobačího těla dosud nezveřejnila žádná dostupná vědecká literatura!

Bylo by jistě nasnadě, kdyby v té chvíli pocítil příjemné a možná až mrazivě vzrušující zadostiučinění vědce, radujícího se z dobře vykonané práce… jenže ve skutečnosti cítil jen prázdnotu… Odsunul od sebe nedokončenou knihu, která byla až dosud jeho největší radostí a chloubou, jakoby mu z ničeho nic začala zapáchat. Copak už nikdy nebude moct být spokojený sám se sebou? Přece musí existovat nějaký způsob, jak tu situaci alespoň prozatím vyřešit…

Vrátil se k poličce, popadl kamínek a s mnohem menší opatrností jej sevřel v dlani. Možná, kdyby se jím poranil a ucítil bolest, mohlo by jej to svým způsobem očistit… on ublížil Ajá-je a ona jemu prostřednictvím svého daru… V té chvíli si uvědomil, že opovrhuje sám sebou… jak ubohé! Copak si opravdu myslí, že se dá špatné svědomí tak lehce očistit?

Vztekle praštil zeleným střepem zpět do police, až porazil několik okolních předmětů, z nichž některé spadly na zem a rozletěly se na kusy. Otočil se k té spoušti zády a spěšně usedl za psací stůl. Položil ruce na jeho desku, ale k psaní knihy se už nevrátil. Pořád jím lomcoval nezvladatelný vztek a podvědomě měl strach, že by ji nakonec v nějakém záchvatu bezmoci roztrhal… a to ani v tak vypjaté chvíli nechtěl připustit. Ukryl hlavu do dlaní.

Ne, teď už pro ni nemůže nic udělat… teď se musí hlavně soustředit na svou práci. Ajá-ja by jistě také chtěla, aby se se vší důsledností postaral hlavně o bobaka. Až doletí na místo určení a představitelé Parku po zásluze ohodnotí jeho práci, bude mít téměř neomezené možnosti. Potom pro něj nebude problém vrátit se na Tjeru, vyhledat sestřenku a napravit všechno, co… ač nechtěně… pravděpodobně zapříčinil. Takže jednoduše řečeno – čím usilovněji bude vykonávat svou práci na lodi, tím blíž bude i její záchraně… trochu pokrytecké, ale mohlo by to fungovat…

Tak jako tak Ajá-je v téhle chvíli pomoct nedokáže, ale je v jeho moci pokusit se alespoň rozveselit bobaka! To jednoduché rozhodnutí jej překvapivě snadno postavilo na nohy. Najednou věděl, že právě to musí udělat a téměř radostně vyběhl ze dveří.

Když dobíhal ke kleci, měl pocit, že se jej její obyvatel nemůže dočkat. Už na chodbě cítil ve vzduchu jeho napjaté očekávání. Byl by přísahal, že bobak věděl, že se k němu vrátí… jen si od toho sliboval něco víc než další příděl bobulí. Sotva co se jeho pohled setkal s bystrým bobačím okem, věděl, že jej zklamal. Ale tentokrát se nehodlal vzdát tak lehce! Nabízel tomu nevděčnému stvoření jeho milované bobule tak dlouho, až podlehlo své vášni a ač zpočátku trochu neochotně, přece jen je vysálo z natažené dlaně.

Po několika dalších minutách trpělivé snahy bobak rezignoval. Bez problémů přijímal další laskominy a dokonce se skrz mříže nechal hladit po lysém těle. Rakton-Satni se poprvé na téhle cestě cítil uvolněně a do jisté míry i spokojeně. Ačkoliv si uvědomoval, že se tím jeho hlavní problém nevyřešil, doufal, že je alespoň na dobré cestě.

 

 26. kapitola

 

A tak tomu bylo i v následujících dnech. Bobak jej pokaždé vítal se stejně nadějeplnými pocity, které se s neúprosnou pravidelností měnily ve zklamání, jakmile přistoupil blíž k jeho kleci, ale Rakton-Satni už tomu nepřikládal takovou váhu jako v prvních okamžicích letu… prostě si na tu bobakovu zvláštnůstku zvykl.

Po pár dnech dospěl k přesvědčení, že se to inteligentní zvíře prostě jen těší na svůj nový domov, a pokaždé když zjistí, že ho jde jeho ošetřovatel jen nakrmit, zamrzí jej, že tam ještě nedorazili. To vysvětlení se zdálo být tak logické, že se mladý vědec divil, že mu to nedošlo mnohem dřív a ani jej nenapadlo přemýšlet o nějakých jiných možnostech.

Vlastně šlo všechno mnohem líp, než si představoval. Jednou se dokonce přistihl při poněkud škarohlídské myšlence, že to jde až podezřele dobře… to bylo osmého dne letu a právě toho dne mu kapitán při obědě vyprávěl pro pobavení historku, jak jeho lidé dnešního rána zachytili a posléze dopravili na palubu jakýsi zbloudilý satelit podivného tvaru, jaký ještě nikdo z nich nikdy neviděl, a doposud se jim nepodařilo zjistit, ze které planety pochází.

Mladého vědce kapitánovo vyprávění ani v nejmenším nezaujalo a nevěnoval tomu případu pozornost, ani když téhož večera nechtěně vyslechl vášnivý rozhovor dvou starších členů posádky, kteří se až nepřiměřeně hlasitě přeli o to, jestli je civilizace, která ten prapodivný předmět vyrobila, z této galaxie, či nikoliv. Technickým věcem nerozuměl… a popravdě mu byl celý vesmír i se všemi svými vymoženostmi ukradený – samozřejmě kromě jeho zvířecích obyvatel, kteří si podle jeho názoru jako jediní zasluhovali mimořádnou pozornost.

V několika dalších dnech měl pak docela jiné starosti, protože si jeden z kejarů zlomil nešťastnou náhodou nohu, a ačkoliv jich má celkem devět, nesl to velmi špatně a odmítal vstát, což je u tohoto živočišného druhu povážlivě nebezpečné. S místním doktorem izolovali zraněného kejara od zbytku stáda a střídali se u něj dnem i nocí, aby si byli jistí, že si neskope hojivé obklady, které mu pravidelně vyměňovali. Teprve když se vysoký kejaří samec udržel sám vestoje a dokázal se bez dopomoci najíst z obvyklého vyvýšeného žlabu, byl Rakton-Satni ochotný nechat si od kapitána vylíčit další průběh událostí, týkajících se toho uloveného kusu železa. Pochopitelně ho to ani nyní pranic nezajímalo, ale let už se pomalu chýlil ke konci a jemu přišlo nezdvořilé nevyslechnout si to vyprávění do konce.

Vlastně kapitána ani moc neposlouchal a po celou dobu, po kterou na něj při svém vzrušeném monologu prskal silně kořeněnou polévku, přemýšlel o tom, jak nudný musí být život HaKa, velícího přepravní lodi… to pak není divu, že jej vyvede z míry každý kus vesmírného šrotu, který mu náhodou zkříží cestu.

A právě ve chvíli, kdy se svým vlastním potměšilým myšlenkám trochu netaktně pousmál, takže ho kapitán sjel podezíravým pohledem, dorazil k jejich stolu jeden ze členů posádky s naléhavou zprávou, že tu věc konečně rozšifrovali.

Kapitán rázem zapomněl na své podezření a pln nového nadšení zval svého vzácného pasažéra na můstek, kde na tom záhadném předmětu jeho lidé už několik dní pracovali. Rakton-Satni byl opravdu rád, že se tentokrát mohl vymluvit na přípravu všech svých svěřenců k brzkému vylodění a co nejrychleji se z jídelny vzdálil.

Toho večera uléhal s příjemným pocitem, že už zítra to všechno skončí. Bobak se konečně dočká svého cíle a bude přepraven do nového domova. Skutečně se těšil, že jej nazítří nebude muset znova zklamat. Až jej ráno půjde nakrmit, určitě na něm to chytré zvíře hned pozná, že je jejich cesta u konce. Jeho očekávání se konečně naplní a v jeho posmutnělé mysli konečně převládnou šťastné emoce.

Ale ze všeho nejvíc se jeho srdce tetelilo při představě, že už zítra bude moct splatit dluh a podniknout první kroky k Ajá-jinu osvobození. Kolikrát si to jen v duchu představoval! Kolikrát promýšlel každičký detail svého postupu! A teď se do toho konečně pustí… už zítra!

Rozhodně neměl v úmyslu, odkládat cokoliv na později, protože železo je třeba kout, dokud je žhavé – přesněji řečeno – je třeba využít chvíli největší slávy bezprostředně po předání bobaka. To bude vedení Parku nejvděčnější… a s vděčností jde ruku v ruce štědrost. Byl by blázen, kdyby si nechal ujít takovou příležitost!

Rakton-Satni si v hlavě znova přehrával svou pečlivě sestavenou řeč, kterou měl v úmyslu zapůsobit na své nadřízené, ale zároveň i na širokou veřejnost, která bude té slávě přihlížet – ať už přímo na místě, nebo prostřednictvím přímého přenosu, který budou sledovat občané celé galaxie… a samozřejmě poběží i na Tjeře. Hodlal zapůsobit na city, protože byl přesvědčen, že jejich prostřednictvím se mu podaří ovlivnit veřejné mínění nejefektivněji.

Jeho mysl přecházela do polospánku a příprava procítěného projevu se poznenáhlu měnila v sen. Teď už si svou řeč nepřipravoval, ale přednášel ji před stovkami přihlížejících světů…

V jeho snové fantazii se k Tjeře okamžitě slétaly tisíce… a možná i miliony nejpodivuhodnějších vesmírných plavidel ze všech koutů soucitné galaxie, aby tak prokázaly svou duševní podporu dívce, jejímž přičiněním může každý HaK spatřit bájemi opředeného bobaka na vlastní oči.

Nepřátelská Tjera jako obvykle odmítla dát lodím povolení k přistání, ale nedokázala zabránit jejich hromadění na své oběžné dráze, jakož i v dalších neutrálních prostorách své sluneční soustavy. Stroje nejrůznějších tvarů a velikostí se naskládaly těsně vedle sebe jako na obrovském parkovišti a zablokovaly tak tjeřanům veškeré spojení s okolním vesmírem.

Bledí tjerští představitelé rudli vztekem! Dupali, prskali a vzpírali se jako malé děti, ale lodí kolem planety neustále přibývalo… jejich neproniknutelná masa zaplnila celou oblohu, takže bránila slunečním paprskům osvětlovat a zahřívat povrch planety a v noci pak zářící hvězdokupě vyslat k Tjeře svůj jasný svit. Sami prostí tjeřané zpívali své zvláštní melodie za Ajá-jino osvobození… všichni do jednoho prozpěvovali stále dokola její zvučné domorodé jméno, které se měnilo v krásnou píseň, stejně tklivou a srdcervoucí, jakou zpívali při bobakově odletu. Tjerská oficiální místa nakonec podlehla. Jeho loď – a byla to kdoví proč právě tahle přepravní loď – dostala povolení přistát na tjerském výsostném území. Kapitán mu tu zprávu přišel oznámit uprostřed noci. Bušil do dveří jeho kajuty jako o život, ale on ne a ne procitnout. Bušení na dveře se stupňovalo… tohle je důležitá zpráva, tak proč se stále neprobouzí?

Bum-bum-bum….

Tmavou místností se nesly dunivé zvuky, dveře se otřásaly pod kapitánovými pěstmi.

Bum-bum-bum… Rakton-Satnimu začalo pomalu docházet, že tyhle rány nejsou jen součástí jeho snu, z něhož se tak těžce probouzel… vždyť už byl tak blízko setkání se svou sestřenicí!.

Bum-bum-bum… Pracně otevřel slepená víčka a dezorientovaně se posadil na posteli. Přestože rány neutichaly, nedokázal se ze svého snu tak rychle vzpamatovat a ještě pár nekonečných vteřin mžoural zmateně do tmy, než mu s konečnou platností došlo, že někdo skutečně přináší nějakou naléhavou zprávu… tak naléhavou, že její vyřízení nepočká do rána!

Konečně se vymotal z pokrývek a otevřel dveře. Za nimi stál malý zavalitý mužík, kterého znal od vidění, ačkoliv netušil, jaké je jeho místo v hierarchii posádky natožpak jeho jméno, ale k porozumění jeho pocitům ani nepotřeboval své emoční laloky… byl rozrušený na nejvyšší míru a pořádně vyděšený.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Prosím, pokud to někdo opravdu čtete, můžete mi napsat, jestli má cenu v tom pokračovat... dík.