Silver Dust a Obnova Ghardtronu - Úvod

Úvod

     Už si na to moc nevzpomínal. Tehdy byl ještě malé dítě. Ale jedna jasná vzpomínka tu přeci jen byla! Hledal ji dlouho. Všude byla tma a jeho mozek odmítal pracovat. Pak už nebyla jen tma, zavzpomínal…

     Býval opravdu rošťák, když byl malý! Pořád někde pobíhal a zlobil rodiče. Otec mu za to taky často nařezal, ale jen tak na oko. Jen aby se jeho syn trochu srovnal. Jediný, kdo si s malým Silverem poradil, byl jeho starší bratr Arybald, kterému všichni mu říkali Ary. Byl o pět let starší, než Silver.

     Svého bratříčka rád brával na průzkumy, když byl starší. Jakmile Ary přišel ze školy, hned někam vyrazili a vraceli se až k večeru. Jelikož měli oba bratři křídla, tak pořád někam létali. Nejednou jim rodiče vynadali, kde se zase toulali. Jejich oblíbená otázka byla: „Tak kam jste se zase poděli?“ nebo: „Co jste zase tropili za lumpárny?“

     Ve skutečnosti ale Silver s Arym nic netropili, žádný vandalismus a podobně. Prostě si rádi hráli na hrdiny. Jejich nejoblíbenější takovou hrou byla hra na bratry Amfoorgy. Tito Amfoorgové žili kdysi dávno a sepsali soubor nejrůznějších příběhů. Bratři si pak hráli na rytíře, dobrodruhy co hledají poklady nebo také na lupiče, ale samozřejmě že nikdy nic doopravdy neukradli!

     Byla sice pravda, že když byl Silver ještě o pár let starší, provedli někomu čas od času nějaký ten nepříjemný vtípek, ale to bylo opravdu jen zřídka. Ary a Silver se spíše rádi toulali a létali a objevovali různá místa poblíž svého domovského města Dexdrit, ale také kousek dál. Třeba až u velkých měst, jako bylo Throidon City nebo Mawillus.

     Takhle to chodilo několik let. Mezitím začal Silver chodit do školy, takže je jasné, že na ně byli rodiče nazlobení dvojnásob. V pozdějších letech se bratři od sebe dost vzdálili. Ary přestoupil na bojovou univerzitu. Domů jezdil jen o víkendech a se Silverem trávil čím dál méně času.

     Když bylo na Silverovi, aby pokračoval dál po základním vzdělání, chtěl jít za bratrem a cvičit se v boji. Chtěl se stát profesionálním letcem, stejně jako Ary. Rodiče mu to ale nedovolili. Chtěli, aby pokračoval ve studiu. Silver se dál učit nechtěl. Je samozřejmé, že kvůli tomu vznikalo spoustu hádek. A ty vždy končily stejně: táta Silvera přemluvil. Silver se pak dlouho zavíral ve svém pokoji a nedělal nic jiného, než že si vzal tužku a papír a kreslil si. Nebo několikrát i odletěl z domova.

    Vždy se samozřejmě vrátil. Protože, jak s postupem věku zjistil, ho začala bavit technika a nejvíc kreslení různých vynálezů. Hodně četl technické knihy, časopisy a podle několika návodů v nich také v dílně něco vyráběl. Pak ho to vzalo úplně a chtěl sám něco vynalézt, a proto hodně kreslil. Několikrát, když takhle kreslil, chodila za ním jeho mamka. Bývala s ním dlouho. Rozmlouvali spolu o Silverově zaměření a budoucí práci.

     Jednoho dne, když ho tak pozorovala, navrhla, jestli by nechtěl být mechanik. Mohl by nejen opravovat rozbité stroje, ale také vymýšlet vynálezy a s trochou štěstí (pokud by se dostal někam opravdu vysoko), by je mohl i realizovat. Po pravdě řečeno, Silver nad tím dlouho nepřemýšlel. Brzy se rozhodl, že začne chodit na technickou univerzitu. Moc se mu tam líbilo a stal se dobrým žákem.

     Nejdřív jezdil domů na víkendy, stejně jako jeho bratr, ale později domů jezdil jen na prázdniny. V pátém ročníku už domů vůbec nejezdil. Jen posílal elektronické dopisy o tom, jak se má, že ho škola baví a je v tomto oboru skvělý. Rodiče byli nadšeni, že se z jejich nejmladšího syna stal génius. Arymu Silver docela scházel, ale jelikož se přidal k armádě a po několika letech se stal váženým velitelem vzdušných sil, na bratra moc nemyslel. Ale jednou se bratři zase setkali.

     Byl to ten nejlepší a zároveň i ten nejtragičtější rok, jaký Silver zažil…

     V kómatu si to sice neuvědomoval, ale plakal. Slzy mu stékaly po kovovém obličeji a ztrácely se na desce, na které ležel. Přistoupil k němu zdravotník, zkontroloval jeho životní funkce a slzy mu otřel.

     „Tak co?“ zeptal se tiše velitelský hlas. Do velké místnosti vstoupil robot, který se podobal člověku. Byl asi šest metrů vysoký a musel se hodně skrčit, aby vůbec prolezl dveřmi, které by lidem připadaly velké. Zdravotník, taky robot stejného druhu ale výrazně menší, se k němu otočil.

     „Je to dobré, Moone. Silver by se měl nejpozději zítra probudit.“

     „To je dobrá zpráva. Je to můj nejlepší technik. Nerad bych o něj přišel.“ Podíval se na Silvera. Ten klidně dýchal. Ta nejsmutnější vzpomínka na část minulosti, kdy ztratil vše, na čem mu kdy opravdu záleželo, mu vířila v mysli…

    Tehdy Silvera přijali u armády jako mechanika. Osvědčil se, a proto se ten rok stal i vrchním technikem. Setkal se dokonce i se samotným Steelem Moonem. Steel Moon byl a stáje je úžasná osobnost. Nejdřív to byl pouze strážce, později ten nejlepší velitel, a když se stala ta strašlivá událost, stal se Moon vůdcem.

     U armády se Silver konečně po tolika dlouhých letech setkal se svým bratrem. Oba vzpomínali na minulost, na dětství a vyprávěli si své životní příběhy. Asi tři měsíce se vídali. Pak se ovšem stalo něco, co nikdo nečekal. Tyrani se vrátili, aby zničili obyvatelstvo Silverovy rodné planety Ghardtron.

     Tyrani jsou divocí, šílení a zlí roboti pocházející z různých koutů mlhoviny Astersis. Už v minulosti napadali ostatní kovové a polokovové planety. Ghardtron už také napadli, ale nedobyli ho. Tehdy byli přemoženi a Steel Moon se o jejich porážku velmi zasloužil. Zbytek Tyranů se stáhl. I se svým temným pánem, kterého Moon vážně zranil. Kvůli tomu byla Tyranům tato planeta dlouho trnem v oku. Jejich výpady ustaly a myslelo se, že je po nich. I vláda měla za to, že se Tyrani rozpadli. Ale to byl omyl. Tyrani zvyšovali své počty, dokud z nich nebyla drtící armáda. Kdyby Steel Moon netrval na tom, že Tyrani stále někde jsou a že by měla mít planeta alespoň nějakou obranu, nikdo by nemusel přežít.

     Těsně před válkou byla většina obyvatelstva vyslána vesmírnými loděmi do bezpečí na jiné kovové planety, a právě na to Tyrani čekali. Ke zděšení všech přeživších Tyrani lodě napadli a totálně je zničili. Tudíž druh robotů, kterým byl i Silver, byl nyní na pokraji zániku. Když byly boje nejkrutější, musel i zbytek národa opustit planetu. Naštěstí ti Tyranům unikli a snad našli domov na jiné planetě. Zbyly asi tři poslední lodě, do kterých nastoupili zbylí vojáci a jejich velitelé.

    K Silverovi se brzy donesla zpráva o první únikové jednotce, kterou bylo evakuováno obyvatelstvo planety. Úplně ho to zdrtilo a byl ještě víc na dně, když si uvědomil, že v jedné z právě zničených lodí byli jeho rodiče. To byla pro něj ta největší rána.

     To, co se dělo dál si moc nevybavoval. Steel Moon vydal rozkaz k okamžitému ústupu na vesmírné lodě, které hned jak se vojáci nalodili, zažehly motory, a co nejrychleji letěly od planety. Silver si vzpomínal, jak planeta vybouchla hned za nimi. Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl! Jeho domov byl zničen! Jeho rodiče byli mrtví a jen on a jeho bratr… Ale kde je Ary?

     Vrchní technik se probral jako z transu a začal pobíhat po lodi, jestli bratra nenajde. Marně. Nakonec se zeptal Moona. Moon řekl, že jeho bratr pravděpodobně unikl v jedné ze dvou zbývajících lodí. Silver zkontroloval, jestli vůbec nějaká zůstala. Byli úplně odříznutí, takže to nezjistil. Další rána, která Silvera navždy změnila: jeho bratr je taky jistě mrtvý!

   Vesmírem letěli snad celý týden. A celý týden je Tyrani pronásledovali a způsobovali rozsáhlé škody. Silver opravoval, kde se dalo. Alespoň to ho dostatečně zaměstnávalo, aby nemyslel na ztrátu svých blízkých.

     Během té doby udělali Tyrani z jejich lodi vrak. Tím pádem ztrácela i atmosféru, pro ně tak důležitou k přežití. Ano! Oni byli druh robotů, který k životu potřeboval dýchat! Bez atmosféry dokážou přežít tak pět hodin, z toho po dvou hodinách upadnou do bezvědomí. Atmosféra jim naštěstí vydržela téměř na celou cestu, ale většina vojáků kvůli tomu zemřela.   

     Pak je konečně Tyrani nechali na pokoji a zbytek, ti kteří stále přežívali, se nechali unášet gravitací. Silverovi to připadalo jako věčnost. Myslel, že je mezi ostatními, kdo už zemřeli. Že je opět se svými rodiči a s Arym. Ještě než se jeho oči zavřely, zaslechl, jak Steel Moon zvolal něco jako: „Planeta na obzoru! Živá planeta!“ Pak Silver upadl do hedvábné temnoty Úsporného spánku.

    Ležel v ní dlouho. Dokud se mu nevybavila myšlenka na jeho dětství…

    Najednou cítil, že se jeho dosavadní spánek přerušil. Znejistěl. Chvíli poslouchal, jestli něco neuslyší. Po dlouhé době to byly kroky. Blížily se a zase se zastavily.

     Silver pomalu otevřel oči. První co viděl, byl bílý strop zahalený stíny. Zamrkal, jestli to není jen další sen. Nebyl. Takhle vzhůru se už dlouho necítil. Ale kde to byl? Složení stropu rozhodně nebylo s obsahem kovu, to poznal hned. Podobalo se to kamenu, ale ten to také nebyl. Látka se skládala z menších částeček kamene. Jako písek! Ano, písek by to mohl být. Drobný písek, který drží pohromadě…

     Pak tu bylo to světlo. Odkud pocházelo? Otočil pomalu hlavu na stranu. Na dřevěném stole stála lampa. Moc se podobala lampě v jeho pokoji. Zamyslel se, jestli není zpět na své rodné planetě. Ale ta byla přece zničena!

     „Tak kde to jsem?“ zeptal se tiše sám sebe.

   „Jsi v bezpečí, Silvere!“ Ten hlas mu byl nesmírně povědomý! Otočil hlavu na druhou stranu a uviděl zdravotníka IronCrosse. Byl to skoro tři metry vysoký robot oranžové a žluté barvy s černými okraji na ramenou, předloktí a na nohou. Byl trochu mohutnější postavy, ale jak Silver věděl, dokázal být zdravotník i rychlý, pokud bylo třeba a jeho léčitelským schopnostem se vyrovnal málo kdo. Vždyť to také byl jeden z nejlepších léčitelů v armádě, kde sloužil už víc jak šedesát let. Před tím pracoval v nemocnici, kde potkal Steela Moona. Dodnes jsou ti dva velkými přáteli.

   IronCross se díval na Silvera přátelskýma azurově modrýma svítivýma očima a slabě se na něj usmíval.

     „Crossi! Ty jsi přežil? Kde to jsme?“

    „Vypadáš moc dobře. Zítra by ses už mohl projít a poznat zdejší kraj.“ Silver se zahleděl zpět do stropu. „Dnes v noci ještě odpočívej.“

     „A na jaké jsme to vlastně planetě? Na jedné z kovových?“ Silver pomalu zvyšoval hlas. „Mně teda jako kovová nepřipadá! Podívej se na ten strop! Vždyť na žádné kovové planetě…“

   „Uklidni se, Silvere“ IronCross se nadechl. „Jsme na přátelské planetě tvorů, kteří si říkají lidé. Svojí planetu nazývají Tarcos. Lidé jsou… Nejsou z kovu a jsou velmi křehcí. Mají tenkou a velmi citlivou ‚pokožku‘, jak tomu říkají. Ale i přestože to jsou jiné životní formy, než jsme my, moc se od nás neliší… Ale to uvidíš zítra sám. Teď se nemusíš ničeho bát! Jen klidně dál odpočívej!“ Silver se chtěl na něco zeptat, ale to mu vypadlo z hlavy. Přirovnal si to k neúplnému zotavení. Tak jen pokrčil rameny, což ho stálo víc úsilí, než očekával a opět zavřel oči.