Silver Dust a obnova Ghardtronu - 1. kapitola

KAPITOLA 1. - TARCOS

     Silver se posadil do trávy a pozoroval zelenou krajinu. Už byl na planetě Tarcos přibližně měsíc. Nejdříve zdejšímu prostředí nedůvěřoval, myslel si, že vzduch je zde nedýchatelný, ale zmýlil se. Vzduch, který si právě vychutnával, byl jako na jeho planetě. Jen nebyl tak železitý. Vše postrádalo přítomnost většího množství jakéhokoli kovu. I stromy. Silver vzpomínal na stromy, které měli doma. Měli v sobě velkou část železa, jiného kovu nebo výjimečně i zlata nebo stříbra. Nádherné byly zlatavé javory, které se vyskytovali poblíž ghardtronského města Mawillus. Ale stromy na Tarcosu v sobě neměly mnoho kovu. A traviny už vůbec ne.

     Přestože to tu nebylo jako doma, musel uznat, že se mu tady líbí a že Tarcos je pěkná planeta. Alespoň ten kousek, který zatím poznal. Planeta mu připadala taková zvláštní. Pro něj neobvyklá svým prostředím a proto se mu zdála i tajemná. Zvířata, která zatím viděl, vůbec neznal. Některá se sice vzdáleně podobala ghardtronským, ale i tak to byli jiní tvorové, už jen proto, že nebyli robotického původu. Často se s IronCrossem chodil na některá dívat. Jelikož byla lidská základna – kde momentálně byli roboti „drženi“ – v hlubokém lese, který se rozprostíral do širé dálky, potkávali většinou ta lesní. Cross z nich byl opravdu nadšený. Protože je mohl pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Stejně jako lidi.

     Dvounozí tvorové byli asi o dvě nebo tři hlavy menší než Silver. (Samozřejmě oproti Steelu Moonovi, nebo oproti ostatním Ghardtronským byli ještě menší.) Lidé k nim byli nedůvěřiví, ale když se ujistili, že jim roboti nic neudělají, sklonili zbraně a nechovali se k nim tak nepřátelsky. Byli ale stále ostražití a bylo na nich patrné, že z jejich přítomnosti mají jisté obavy. Jak Silver zjistil, lidé jsou jim opravdu podobní. Měli stejně rozmanité povahy, charaktery i způsob řešení úkolů po případě problémů. IronCrossovi se lidé opravdu zalíbili. Stále, jakmile k tomu přišla řeč, říkal, že kdyby byli lidé z kovu nebo kdyby byli oni jako lidé, byli by si hodně příbuzní. Samozřejmě většina s ním nesouhlasila. Zbytek ho neposlouchal. Celkově kromě Crosse nebyl nikdo z lidí dvakrát nadšený. Byli jim spíš na obtíž. Ale co nadělat? Domů se vrátit nemohli! Zatím…

     Steel Moon neustále něco řešil s lidskou vládou. Tedy alespoň s lidskými veliteli na základně. Jednou přijel i vládce země, ve které přistáli. Lidé jí nazývali Hudaw. Moon pak s lidmi hovořil hodiny a hodiny. Ostatní roboti se s lidmi moc nestýkali, tedy kromě Crosse.

     Kromě jeho, Moona a Silvera přežilo asi jen deset dalších. Zbytek byl důstojně pohřben vedle lodi, která bude pravděpodobně rozebrána, roztavena a znovu postavena. Nikdo na to zatím neměl čas, protože je lidé moc často nepouštěli za hranice tajného a střeženého území, kde loď ležela. Tedy skoro vůbec. A když už, tak jen s početnou ostrahou, v malém počtu a jen na pár minut. Většině robotů se nelíbilo poslouchat menší a slabší bytosti, než jsou oni, ale Steela Moona jakožto nového vůdce, který je nabádal, aby drželi s lidmi příměří, museli poslechnout. Navíc si ho i oblíbili, takže se nechtěli jeho rozkazům vzepřít.

     Pokud šlo o Silvera, jeho postoj k lidem byl neutrální, ale pokud nemusel, tak se s nimi nesetkával. Celý měsíc byl většinou sám nebo v přítomnosti IronCrosse. Stále totiž bolestně myslel na rodiče a na bratra. S několika lidmi už sice mluvil, ale ne moc dlouho. Po pravdě ho lidé až tak extra nezajímali jako Crosse. Chtěl prostě… jen… domů.

     Ale domov byl pryč! Všichni, se kterými vyrůstal, byli pryč! Rodiče! Ary…! Často měl takovou pochmurnou náladu. Většinou ho to přešlo, ale dnes opravdu vybouchl vzteky!

     To měl tu nejhorší náladu. Vyčítal si, že nebyl s rodiči. Alespoň by zemřel s nimi! Zrovna byly jeho emoce na vrcholu, když za ním přišel jeden z lidí. Takový nepříjemný chlápek. Ujišťoval se, jestli je Silver technik. Robot mu to potvrdil a ten chlap chtěl, aby se podíval na jeho letadlo. Kdyby slušně požádal, Silver by mu vyhověl, ale on mu to spíš rozkázal! Silverův hněv začal sílit, ale držel ho stále pod kontrolou.

     „Když mě požádáte, tak vám pomůžu,“ odpověděl chlapovi.

     „Proč bych tě měl prosit?!“ odpověděl. Silver věděl, že dlouho už hněv neudrží, ale přesto odpověděl: „Protože je to slušné!“

     „Slušné? Co ty víš o slušnosti, plecháči?! Jseš jen hromada šrotu!“ To už byl Silver opravdu vyburcovaný.

     „Co ty o mě víš, červe?! Kdybych nemusel poslouchat svého vůdce, klidně bych tě rozmáčkl!“

     „Naše jednotky by to vaše přežívání ihned ukončily!“

     „Kdybychom měli naši plnou sílu, celou vaši planetu zničíme!“

     „PLECHÁČI!“

     „ČERVE!“ Takhle na sebe křičeli. A dost hlasitě. Přilákalo to pozornost spousty lidí. Po chvíli přišli čtyři Ghardtroňané. Chvíli pozorovali Silvera, jak se hádá s chlápkem a pak začaly vykřikovat: „Přesně tak!“ nebo „Do toho Duste!“ Lidé se na ně otáčeli a po několika minutách také vykřikovali. A to nejen, aby podpořili pilota, který se hádal se Silverem, ale i na ty čtyři.

     Spor skončil tak, že přišel Steel Moon a velitel základny Drawn. Drawn byl menší člověk, podobal se trpaslíkovi, záda měl rovná jako pravítko. Na hlavě měl něco, co mohly být kdysi vlasy, tmavě hnědé, a na tváři měl nevýrazné strniště. Jeho obočí se také nedalo z dálky rozeznat, jak bylo řídké. Jeho oči byly tmavě zelené a nesmírně bystré. Nos z jeho obličeje vyčníval jako orlí zobák. Vedle Moona vypadal jako drobeček.

     Steel Moon ho převyšoval minimálně o pět metrů. Vůdce přeživších Ghardtroňanů vypadal jako dokonalý válečník, měl štíhlou a vysokou postavu, širší ramena a dlouhé nohy. Jeho barva byla stříbrně modrá. Před tyranským útokem na jejich domovskou planetu Ghardtron byla lesklá jako lak nového auta, ale teď byla poškrábaná a někde dokonce sedřená. Mezi očima, zářící ledově modrou barvou, měl úzký nos a pod ním ústa, nyní sevřená do tenké linky.   

     Jakmile je dav zaregistroval, ztichl. Silver se zarazil uprostřed věty.

     „Co je to tady za povyk?!“ zeptal se Drawn přísně. „Vy snad nemáte nic na práci?!“ Vojáci se rozešli. Moon se přísně podíval na čtyři roboty. Ti sklonili hlavy, aby nemuseli vůdci pohlížet do očí.

     „Běžte, s vámi si to vyřídím později!“ rozkázal jim Moon. Poslušně odešli. Zůstal tady akorát Silver a pilot s obličejem rudým jako rajče. Velitel Drawn zamlaskal.

     „Ale, ale! Zase Henrik, že?“ Henrik přikývl. „Oliver Henrik. S tebou jsou poslední dobou pořád nějaké potíže!“ Drawn ho přejel nesmírně naštvaným výrazem, kterého byl moc dobře schopen. Vojáci si mezi sebou vyprávěli spoustu příběhů o pověstném Drawnově pohledu. Třeba to, že když se na ně takhle podívá, tak jsou do týdne „pod drnem“. Henrik, přestože věděl, že jsou to jen báchorky, sklonil pohled k zemi. Každopádně, něco na těch báchorkách bylo!

     Drawn si ještě chvíli vychutnával to napětí. Pak Henrikovi přikázal, ať jde s ním.

     „Ano, pane,“ odpověděl Henrik.

     „Silvere,“ začal pomalu Moon, když byli oba muži mimo doslech. „Co se stalo?“

     „Nechce se mi o tom moc mluvit, pane.“ Steel Moon navrhl, aby se oba šli projít ven do lesů, kde je nikdo nebude rušit. Silver poslušně souhlasil.

****

     Zhluboka se nadechl. Teď konečně bylo po všem! Celý zbytek dne, což bylo asi pět hodin, se procházel s Moonem po lese v tajném území. Hlavní technik, ač nerad drásal bolestné vzpomínky, se svému veliteli přeci jen svěřil. Steel Moon ho poslouchal a občas ho obdařil chápavým pohledem. Ke konci, když už Silver moc nemohl mluvit, ho přerušil a povzbudil ho. Pak jen dál chodili a téměř nemluvili, a když už tak se myšlenkami nevraceli k té hádce s člověkem. A už vůbec ne k oné tragédii, kdy byl Ghardtron zničen.

     Před chvílí si Silver zašel sem, na to nejklidnější místo. Klidně by letěl, což by ho i za takových okolností povzbudilo, ale to nemohl, protože lidé nechtěli, aby se o robotech vědělo a už před měsícem mu létat zakázali. Kvůli tomu se na ně zlobil.

     Nyní chtěl být o samotě. Místo na kterém se zrovna nacházel, bylo jeho oblíbené. Leželo v tajném lesním prostoru, téměř na jeho hranici. Bylo tu vykáceno několik stromů a on se mohl z menšího kopce rozhlédnout po zeleném stromovém moři. Rozjímal. Vyprázdnil si mysl a vnímal jen své okolí. Pozoroval zapadající slunce (místní této hvězdě tak říkali, Silver nevěděl, jak se doopravdy jmenuje). Vnímal vítr, který se tudy občas prohnal a pokud vanul od západu, Silver v něm rozeznal slabou přítomnost výfukových plynů. Ale to bylo opravdu miniaturní množství. Asi je poblíž nějaké lidské město, pomyslel si. Ale dál se už ničím takovým nezabýval. Párkrát sice přemýšlel, jestli se s nějakým člověkem nespřátelí, ale hned to zavrhl s tím, že lidé se budou jeho druhu buď bát, nebo nad ním budou chtít získat nadvládu. Proto každou takovou myšlenku zamítnul.