Silver Dust a obnova Ghardtronu - 4. kapitola

Kapitola 4. - Odchod

    „Jelikož Tyrani vědí, kde jsme,“ oznamoval Moon na schůzi, „je na čase jít!“ To byla závěrečná věta jeho posledního proslovu.

    Podle plánu měli ještě dnes v noci jeden po druhém opustit základnu, jít k lodi, vzít si od Silvera už zkontrolované a funkční zbraně a odejít co nejdál to půjde. Moon byl toho názoru, že nesmějí být spolu, aby je Tyrani nevyčmuchali tak snadno a aby tak neohrozili životy lidí. Nejlepší by bylo, jak zdůraznil, odejít do nějaké neobydlené oblasti. Potom, až nebude tak velká pravděpodobnost, že je Tyrani najdou, bude všechny zase dávat dohromady.

    Tyrani sice vzkazovali, že zničí celou planetu, ale Moon stejně tušil, že je to jen lež, která je má zastrašit. Na zničení celé planety by potřebovali velké množství energie. Tu Tyrani využili k zničení Ghardtronu. Takže byli planeta Tarcos, lidé i roboti, kteří se rozdělí, v relativním bezpečí. Ledaže (a to Moon předpokládal na sto procent) by se dřív nebo později objevil Lord, pán Tyranů. Od jejich posledního střetnutí si Moon uvědomil, že to není naposledy a že se s Lordem ještě setká. Uvědomoval si, že aby byl zase ve vesmíru klid, on jediný musí Lorda zničit. Bylo mu jasné, že oni dva se střetnou v souboji o tento vesmír. V posledním souboji. V souboji na život a na smrt… Proto by Lord dlouho nemeškal a dorazil by k Tarcosu.

    Když se schůze rozešla, stál Moon pořád na tom samém místě a nepřítomně koukal do dálky. Silver a Cross tam s ním zůstali. Po chvíli se vůdce probral a potřásl hlavou.

    „Děje se něco, Moone?“ zeptal se ho zdravotník. „Vypadáš hrozně!“

    „Já vím.“ Ještě před tím než odešel, řekl vůdce IronCrossovi, aby se na něj podíval. Cross ještě chvíli zůstal se Silverem. Pozorovali západ slunce.

    „Nedaleko je nějaké lidské město, že jo?“ Silver přikývl. „Doufám, že se lidem kvůli nám něco nestane… Jsou to úžasní tvorové.“ Technik si vzpomněl na Chada. Na to jak se tvářil. Silver netušil proč, ale měl pocit viny. Musí se cítit hrozně, když se dozvěděl… že by kvůli nám přišel o všechny blízké! Asi bych měl za ním dojít a říct mu pár slov.

    „Tak ahoj. Uvidíme se za dvě hodiny v lodi!“ Silver sotva postřehl, že se Cross rozloučil.

    „Ahoj,“ zamumlal. Rád bych s tím chlapcem zůstal a chránil ho. Prolétlo mu hlavou. Ani nevěděl jak. Tak se v myšlenkách toulal dál. Můžu Moonovi říct, aby… Ne! Nemůžu. Lidem bude líp, když zmizíme všichni. Obzvlášť Chadovi, jak to tak vypadá… Jen se s ním rozloučím…

    Zvedl hlavu k hvězdám, které se začaly rozjasňovat a nemyslel na nic, jen na ten nesmírně rozměrný prostor. Vesmír, tak obrovské místo plné hvězd a planet. Na některých je určitě i život. Samozřejmě! Tarcos a kovové planety v blízkosti mlhoviny Astersis nejsou jediné… Po několika minutách myšlenkového bloudění vesmírem se zase vrátil zpět na zem. Otočil se a sešel do lesa zpět do hangáru, aby si vyzvedl svoje věci a zkusit najít Chada. Promluvit s ním. Naposledy.

    Našel ho u hlavní budovy. Zrovna se bavil s Drawnem. Silver k nim nešel, nechtěl poslouchat cizí rozhovory, ale Chad se rozkřikl, takže ho nebylo možné přeslechnout.

    „Ne! Musíš mě pustit! Musím za Caroline!“ Drawn ho chytil za rameno.

    „Zůstaneš tady! Musíš dokončit výcvik!“

    „Na to ti kašlu! Hned teď se seberu a jedu za Caroline!“ Drawn chtěl něco říct, všiml si ale Silvera.

    „Co tady chceš?!“ Silver došel k veliteli a Chadovi. Chad se na robota chvíli podíval, ale hned otočil hlavu na druhou stranu.

    „Můžu si promluvit s Chadem?“ zeptal se Silver. Drawn zavrtěl hlavou.

    „Teď s ním mluvím já!“

    „Jen na chvíli.“ Chad se najednou prudce otočil. Chtěl na Silvera něco zařvat, ale jakmile se podíval do jeho očí, zklidnil se. Kývl hlavou a šel pár kroků se Silverem. Drawn je celou dobu pozoroval. Vzdálili se dostatečně daleko, aby je neslyšel.

    „Chade,“ promluvil Silver a snažil se, aby to vyznělo klidně. „Vím, jak se cítíš… Nechci tě zdržovat…“

    „Pře… přejdi k věci!“

    „Jen jsem se chtěl s tebou rozloučit.“ Chad na něho vykulil oči.

    „Vy odcházíte?“ Silver se na něj usmál a moc dobře věděl, že to vypadalo smutně. Nechtěl se loučit s člověkem, kterého si oblíbil nejvíce ze všech. Nic jiného mu však nezbývalo. Nechtěl riskovat, že se Chadovi něco stane.

    „Nikdo o tom nesmí vědět… Je to tak lepší!“ dodal a přátelsky ho poplácal po rameni. Ne silně, jen tak symbolicky a obdařil ho přívětivým pohledem. Chystal se už k odchodu. „Opatruj se, příteli!“

    „Ne! Počkej!“ Chad na něj skočil a objal ho kolem krku. „Budeš mi chybět, Silvere!“

    „Chade!“ vyhrkl, protože nic takového vůbec nečekal. Nakonec ho také objal. „Ty mě taky,“ řekl tiše. Postavil Chada na zem. A jen ze zvědavosti se podíval po Drawnovi. Díval se na ně. Ruce založené a v obličeji zamračený výraz. Bude nejlepší, když už půjdu. Mohl by něco začít tušit. Ještě než odešel, šeptl Chadovi: „Kdyby se Drawn ptal, něco si vymysli. Nesmí za žádnou cenu vědět, že odcházíme… Tvař se vesele!“

    Chad si setřel slzy z obličeje a snažil se o úsměv. Nakonec se mu to povedlo a Silver ho povzbudil kývnutím hlavy. Rozloučili se a pomalu odcházeli každý svou cestou.

****

 

    „Co je, Duste?“ Silver potřásl hlavou, aby se vrátil do přítomnosti. Byl v jejich vesmírné lodi, když přišel, podařilo se mu nahodit alespoň základní systém. Takže světla svítila. Sice ne moc, ale na tu chvíli to stačilo. Pak dal dohromady všechny zbraně, které našel. Nebylo to zrovna nejsnadnější a tlačil ho čas. Než dorazil první robot, měl už asi tři zkontrolované. Celkově bylo funkčních dvanáct zbraní včetně Moonovy a náboje také jen tak vystačily. Takže bylo jasné, že on mít nebude. To mu ovšem nevadilo. Důležité bylo, že měli ostatní něco, čím se mohli ubránit Tyranům.

    Teď se podíval se na Cobalta, který u něj už nějakou dobu netrpělivě stál. Chvíli netušil, co robot chce.

    „Tak co bude?!“ Okamžitě mu to došlo.

    „Na!“ podal mu jednu ze zbraní. Nebyla to ta nejsilnější ani nejlepší. Cobalt si na to stěžoval. Říkal, že takovou bačkoru ještě v životě neviděl a požadoval jinou. Silver se trhavě natáhl pro jinou. Byl by ji už Cobaltovi dal, kdyby se vedle neobjevil SorDoth.

    „Buď rád, že máš alespoň něco!“ Rudě červený robot si od Silvera vzal zbraň a odešel za Moonem, který mu ukázal na mapě jedno z nejméně osídlených míst v Hudawu.

    Ta mapa byla lidská. Moon ji jednou nenápadně vzal Drawnovi ze stolu. Když dnes Silver dorazil do lodi, Moon si už nad ní lámal hlavu. Naštěstí brzy pochopil její princip a mohl své vojáky posílat na různá místa po celé zemi, ale i po kontinentu, na kterém ne nacházel jak Hudaw tak i několik dalších zemí.

    Jaký měl kontinent název, z lidských písmen vyčíst nedokázal, ale to se určitě brzy dozví. SorDoth, který byl už devátý v řadě, kývl hlavou a bleskovou rychlostí vyrazil ven. Silver ho škvírou v lodi zahlédl, jak pádí pryč.

    Cobalt zavrčel a vzal si svou zbraň. Silver se díval, jak mu Moon na mapě ukazuje další místo. Cobalt frkl.

    „Tak to teda ne! Nebudu se pachtit v nějakých slaných břečkách!“ Silver si představil, jak se Cobalt, který má rád svůj lak zářivě čistý, brodí bažinami a při tom si neustále stěžuje. Musel se té představě potichu zasmát.

    „Cobalte!“ Moon se narovnal a nesmlouvavě na něj zhlížel. Cobalt zavrčel.

    „No, jo! Tak dobře!“ Ještě než i on odešel, ohlédl se zpátky. „Ale až se vrátím, požaduju důstojnější zacházení!“

    „To záleží na tobě!“ odpověděl Moon a v mapě hledal další místo, dost daleko od lidí. Cobalt uraženě odešel. Silver slyšel, že se s někým venku srazil.

    „To nemůžeš dávat pozor! Ještě mě poškrábeš!“

    „Nemáš koukat do blba!“ Do lodi vešel Zerok. Zavrtěl hlavou, pozdravil se s Moonem a u Silvera si vzal jednu ze zbraní. Nedůvěřivě si ji prohlížel.  

    „Nikdy jsem s ničímtakovým nepracoval. Jseš si jistý, že si s tím neublížím?“ Silver ukázal na malého šneka za hlavní zbraně.

    „Tohle je pojistka,“ vysvětloval, „když je takhle vystrčená, zbraň ti nevystřelí. Ani kdybys prosil na kolenou.“ Zerok přikývl. „Když je pojistka zastrčená, můžeš klidně střílet.“ Vzal si od Zeroka zbraň a ukázal mu, jak odjistit pojistku: pootočil šnekem a zatlačil ho těsně ke konci hlavně.

    „Raději to zase zajisti, kámo!“ strachoval se Zerok.

    „Tak koukej, prostě to takhle zase zmáčkneš a pojistka se zase zajistí… Pochopil jsi to?“ ujišťoval se.

    „Jo, to bude v pohodě.“ Vzal si opatrně zbraň zpět. Upevnil si ji na opasku a podíval se na Silvera. Silver v jeho obličeji viděl nejistotu a obavy.

    „To zvládneš!“ povzbudil ho technik. „Zlom vaz!“

    „Ty taky!“ Zerok se zachvěl a šel pomalu za Moonem. Moon mu ukázal další místo, kde by neohrožoval lidi svojí přítomností. Na Zerokově tváři se objevil úsměv, podíval se na Moona a prohodil s ním pár slov. Pak se vůdce usmál, což bylo poprvé po dlouhé době. Oba na sebe kývli. Zerok pak ještě zamával Silverovi a vytratil se do nočního lesa.

    „Tak, to jsou všichni.“ Moon složil mapu a vložil ji do protáhlého kovového pouzdra u pasu. Hned vedle svého jedinečného meče. „Teď je řada na nás… Silvere, připrav se na cestu. Počkáme na Crosse a půjdeme.“

    „Kam, pane?“ zeptal se Silver jen tak mimochodem. Moon zaváhal. Neodpověděl hned. Obešel panel, na kterém měl před tím rozloženou mapu.

    „Nejdřív do města. Tam se zdržíme jen chvíli, nanejvýš patnáct minut. Musím si něco zařídit a pak co nejrychleji odejdeme na sever… Tam se rozdělíme.“    

****

    O čtvrt hodiny později dorazil IronCross. Silver mu dal poslední zbraň, která mu zbyla. Ostatní už byly definitivně KO a i přestože byl Silver geniální mechanik, nic s tím nezmohl. Cross se na něj mírně zamračil. Všiml si, že jako jediný není ozbrojený.

    „A co ty? Proč nic nemáš? Na, nech si ji!“ Vracel mu ji zpět. Silver si zbraň odmítl vzít.

    „Když budu chtít, něco si seženu nebo vyrobím… Co bych to byl za technika, kdybych nic takového neuměl?“ Usmál se na zdravotníka. Moon je chvíli neúčastně pozoroval.

    „Tak pojďte, je čas!“ řekl. Silver a Cross se na něj krátce podívali. Silver vypnul systém, vzal si jen svoje nejdůležitější věci a brzy se všichni sešli venku. Zkontrolovali, jestli jim něco nechybí. Vše bylo na svém místě, mohli vyrazit. Moon je ale zastavil. Hlavu měl otočenou směrem k základně.

    „Co se děje?“ zeptal se IronCross. Pak to uslyšel on a Silver zřetelně: poplachové sirény ze základny. Cross se zatvářil chápavě. „Aha! Už asi zjistili, že jsme zmizeli.“

    „Měli bychom jít…“ dodal Silver. Steel Moon kývl a všichni se otočili a běželi do lesa na západ k městu.

    Ze začátku Silver zakopával o větve a pařezy. Později se ale přizpůsobil a bylo to lepší, ale musel se hodně snažit, aby stačil Moonovu rychlému kroku. Sice byla pravda, že Moon neběžel svým nejrychlejším tempem, ale to prostě dělaly ty jeho dlouhé nohy. Proto běžel na Silverův vkus rychle. Steel Moon byl svým způsobem obr. I když ne tak velkým, že by srovnával hory se zemí, to zase ne. Ale byl vyšší než průměrný Ghardtroňan.

    Silver se nad jeho výškou už párkrát zamýšlel. Z dějepisu a vyprávění bratří Amfoorgů věděl, že v dávných dobách žili na Ghardtronu obyvatelé podobní jim, akorát byli větší. A čím dále do minulosti se postupovalo, tím byli větší a větší. Pokud se týče otázky původu ghardtronského druhu, říkalo se, že jejich předchůdci, kterým se říkalo První, byli giganti, které přivedli k životu Stvořitelé.

    Steel Moon, došel Silver k závěru, jakoby pocházel z hlubší minulosti. Jakoby byl starší, než těch přibližně dvě stě let, co se stal známým. Pak si ale Silver uvědomil, že je to hloupost. Jak by Moon mohl přežít ty věky? Nijak! Narodil se jako každý jiný.

    Vrátil se do přítomnosti, protože křídlem škrtl o stromek a málem zakopl a byl by už jak široký, tak dlouhý ležel na zemi, kdyby to zase nevyrovnal. A právě v tu chvíli ho napadlo, že může letět. Byl už přeci za hranicemi základny, tak co mu v tom bránilo? Navíc byla noc a tudíž malá pravděpodobnost, že ho někdo uvidí.

    Po dlouhé době zažehl trysky, a když přeskakoval kládu spadlého z poloviny prohnilého stromu, zvedl a rozložil křídla. Zvýšil výkon trysek a vyletěl přes koruny nad les. Spirálovitě se vznesl kousek nad ně, výš si v tuto dobu netroufal a udělal pár manévrů a párkrát pročísl vrcholky stromů. Cítil se nejlépe za poslední dny, strávené na Tarcosu. Konečně mohl letět! Užíval si ten dlouho postrádaný pocit volnosti. Ale po nějaké době si řekl, že by se měl podívat po svých druzích. Chvíli Moona a Crosse hledal, a když je našel, letěl nad nimi.

    „Silvere!“ ozval se najednou Moonův hlas. „Ihned přistaň!“

    Silver poznal, že možná udělal chybu. Asi to nebylo zrovna moudré se v tuhle dobu proletět. Přeci jen by ho mohl někdo, kdo se zrovna díval tím směrem, uvidět. Vnořil se zpět do lesa a přistál před Moonem, který stál s rukama v bok a přísně sledoval každý jeho pohyb.

    „Silvere,“ oslovil ho mírněji. „Byl bych rád, kdybys už neletěl… Lidé nebo Tyrani by nás pak mohli snadno najít… To by pro nás znamenal konec…“

    „Bude lepší, když budeš pokračovat po zemi,“ dodal IronCross. Silver uznal jejich slova za moudrá a omluvil se.

    „Mimochodem,“ zeptal se Silver ze zvědavosti, „jak je to město ještě daleko?“ Moon vytáhl mapu. Trochu víc rozsvítil oči a ve vzduchu si ji prohlížel.

    „Přinejmenším ještě jednou nebo dvakrát tolik, kolik jsme právě urazili. Tímto tempem bychom tam mohli být tak za dvacet minut.“ Mapu ještě jednou přehlédl, složil ji a uklidil. Světlo svých očí utlumil, aby někdo nepostřehl, že tam jsou. Konec konců, silnice nebyla až tak daleko. Moon neváhal ani minutu a pokračoval dál. IronCross a Silver ho následovali.

    Běželi déle, než dvacet minut. Už to muselo být asi tak tři čtvrtě hodiny. Silver se po tak náhlém a vyčerpávajícím výkonu cítil unavený. Chtěl na to někoho ze svých druhů upozornit, ale nikdy nenabral více dechu než tolik, aby mu to stačilo. Navíc nechtěl, aby si kterýkoli z nich myslel, že takovou nepodstatnou věc, jako je sedmdesáti minutový běh, nezvládne. Proto se dál držel a vlastně trpěl, protože ignoroval vyčerpání.

    Jenže pak mu došly síly úplně. Musel zpomalit a zastavit. Byl vyčerpaný, nemohl dál bez odpočinku. Moon a Cross si toho všimli. Zastavili a otočili se na Silvera, který se opíral o strom.

    „Měli bychom si trochu vydechnout, Moone“ poznamenal Cross, když pohledem zhodnotil Silverův stav. Vůdce zavrtěl hlavou.

    „Už je to jen kousek! To Silver uběhne!“ Mávl na technika. „Poběž, odpočineš si tam!“ Ale Silver nijak nereagoval. Moon se podíval na Crosse. Zdravotník se ustaraně podíval na Silvera.

 

    „Je příliš unavený. Musíme si odpočinout!“

    „To nepřipadá v úvahu!“ Zrovna když to dořekl, se Silver zhroutil na zem. IronCross k němu rychle přiskočil, klekl si na koleno a prohlédl ho. Moon přišel k nim a naklonil se nad Silverem z druhé strany.

    „Silvere?“ zeptal se Moon starostlivě. Silver se díval někam do daleka, pomalu zavíral oči. „Vnímáš mě?“ Podíval se na Crosse, který se tvářil velmi znepokojeně.

    „Má oslabený Zdroj.“ Zdravotník si z ramene sundal lékárničku. Začal se v ní přehrabovat.

    „Oslabený Zdroj, to je z vyčerpání. Je to vážné?“

    „V tomto případě velmi, Silverovi zdá se došla téměř všechna energie v zásobě Zdroje. Když si nepospíším, mohl by jeho životní systém selhat… á, tady to je!“ Vytáhl menší brašnu. Tu otevřel a vyndal z ní ledově svítící válec. Byla to něco jako baterie. Obsahovala záložní energii. V minulosti (a to obzvlášť v době válek) se tato věc velmi osvědčila. IronCrossovi zbylo pár ještě z bitvy.

    Několika zkušenými pohyby otevřel Silverovi hruď. Silverův Zdroj (to je něco jako srdce a zásobárna životní energie v jednom) chabě tepal. Při každém úderu ze středu vyšlo slabé ledově modré světlo. IronCross neváhal a připojil k němu baterii. Zapnul ji a rychle Silvera zase zavřel.

    Silver otevřel oči. Podíval se na Crosse a Moona a zamrkal.

    „Omlouvám se, že jsem vám způsobil starosti. Nikdy jsem nebyl tak zdatný… jako můj bratr.“ Přejel si po místě na hrudi, kde se skrýval jeho Zdroj.

    „To já se musím omluvit!“ Moon ho chytil pod pažemi jednou rukou a ladně ho vytáhl na nohy, jakoby nic nevážil. Technik stál nejistě, proto ho velký robot podepíral, dokud nenabral zase síly.

    „Měl jsem si uvědomit,“ mluvil k němu vlídně vůdce, „že všichni nejsou vytrvalí. Kvůli mně jsi málem přišel o život! Dlužím ti velkou omluvu…“

    „To je dobrý!“ Silver se pousmál a poděkoval IronCrossovi. Cross jen zadrmolil, že je to jeho práce a pak krokem pokračovali opět dál. Podle světelného znečištění, které pomalu halilo oblohu, poznali, že město není daleko.

    Po pět seti metrech uviděli světla. Prosvítala mezi stromy, a když vyšli z lesa, konečně viděli lidské město v celé jeho kráse. Naskytl se jim pohled na rušné noční centrum. Město nebylo malé. Dalo by se pokládat už za velkoměsto. Mezi ním a roboty líně protékala veliká řeka. Dole pod městem byl přístav, kde kotvily převážně výletní lodě, plachetnice a motorové čluny. Od řeky se prudce zvedal svah, po kterém vedlo několikero schodů nahoru, místy vyčnívaly skály a na jednom z nich stál dřevěný altán. Nahoře se rozprostíralo několik hotelů a restaurací. Za nimi byly různé úřední domy. V pozadí se do výšky tyčilo několik výškových budov a mrakodrapy. Všude bylo až přespříliš světla z lamp, oken a aut, která městem neustále projížděla. V dálce roboti viděli asi šest kuželů světla, které se zkřížily, vzdálily se od sebe a pak změnily směr a to celé pak šlo zase od začátku. Z města vycházely různé směsi zvuků. Troubení aut, hudba a její bubnování. Párkrát se ozval jásot tisíců lidí.

    „Tam je rušno!“ poznamenal IronCross.

    „Lidi asi něco slaví, nemyslíte?“ zamyslel se Silver. „Teda, netušil jsem, že žijí i nočním životem. Myslel jsem, že v noci spí.“

    „A také žijí hudbou,“ dokončil Moon. „Docela se podobá té naší.“ Silver a Cross přitakali. Ještě pár minut sledovali dění ve městě. Pak se vydali do leva. Byla tam široká silnice a most přes řeku s velkolepou konstrukcí. Jediná cesta do města široko daleko. Došli až k mostu, sešli kousek níž a zastavili pod ním. Mostní spoje zarachotili vždy, když po nich přejelo nějaké auto. Silver si celou konstrukci se zájmem prohlížel. Architektura nebyla jeho parketa, ale i tak musel obdivovat tuto lidskou práci.

    „Opravdu tam chceš jít?“ Ujišťoval se Cross Moona. Moon pomalu kývl na souhlas. „Je to důležité?“ Moon opět kývl. „Můžeš nám říct, co tam chceš?“

    „Když jsme přistávali v lese,“ Moon začal vyprávět. Silver se přestal kochat mostem a poslouchal ho. „Něco jsme cestou ztratili. Něco, co je… velmi důležité. Po přistání jsem pro to chtěl zajít, ale vojáci s Drawnem nás už odváděli na základnu… Vysvětloval jsem lidem, že to potřebuju najít. To nechtěli ani slyšet, však víte. Drawn se bál, že se o nás dozví celá civilizace.“

    „A jak víš, že je ta věc v lidském městě?“ Moon se s přimhouřenýma očima podíval na Silvera. „Promiňte,“ omluvil se technik. „Jak víte, že je ta věc ve městě?“ Moon zavrtěl hlavou. To, že mu Silver tykal, mu nevadilo. Vadila mu Silverova přímá otázka. Nechtěl na to odpovídat, ale jinou možnost neměl.

    „Jsem s tím spojený na dálku a Zdrojem dokážu zjistit, kde to je.“

    „Nejmenuje se to nějak?“ ozval se zase Silver. „Abychom pořád neříkali tomu a to.“

    „Je to Arkanim,“ odpověděl otevřeně Moon.

    „Snad nemyslíš TEN Arkanim!“ IronCross nevěřícně civěl na svého vůdce. Silver to nechápal.

    „Co je to? Nikdy jsem neslyšel o věci, která se tak jmenuje.“ Silver mluvil pravděpodobně docela nahlas, protože Moon si přiložil ukazováček ke rtům. „Vysvětlete mi to,“ tentokrát řekl tišeji.

    „Arkanim je odkaz našich předků,“ vysvětlil Moon jednoduše. „Je v něm ukryto moudro všech mých předchůdců a třímá v něm velká síla. Generace Ghardtronských vůdců si Arkanim postupně předávali, až přešel ke mně.“ Silver se nevyhnul vzpomínce na rodnou planetu Ghardtron. Moon už jeho jméno řekl, nedalo se tomu vyhnout.

    „Chápu, je na vás abyste Arkanim našel a obnovil… Ghardtron.“ Než jméno řekl, nadechl se a vydechl. Kupodivu se mu ulevilo. Moon kývl. Silvera najednou něco napadlo a zvědavě se zeptal Moona: „Jak jste vlastně k Arkanimu přišel? Pane?“

    „Poslední člen Velké Rady Iridus Mevell mi jej dal, abych ho i jeho moudrost chránil před moci chtivými vůdci a členy pozdější vlády. Předpokládám, že on byl právoplatným strážcem Arkanimu přede mnou. Ale to vše je vedlejší, teď je nejdůležitější, abych si vzal od lidí zpět, co mi patří.“

    „A kde myslíš, že Arkanim je?“ zeptal se IronCross. „Pokud jsou Tyrani tak blízko, bylo by nejlepší ho co nejrychleji sebrat a zmizet!“

    „To bude těžké.“

    „Proč?“ nechápal zdravotník.

    „Arkanim je v muzeu uprostřed města… A tam je dneska zrovna rušno!“