Zkáza galaxie Kerberos, Kapitola 1

"Man has gone out to explore other worlds and other civilizations without having explored his own labyrinth of dark passages and secret chambers, and without finding what lies behind doorways that he himself has sealed." 

Stanisław Lem, Solaris

V provincii Solaris na planetě E7 vycházelo slunce. Staří kolonizátoři nezanevřeli na svůj původ, a i když byl žlutý trpaslík důvodem jejich záhuby, byl rovněž příčinou vzniku života na Zemi. Zářivý disk na obloze, ač velice odlišný, nesl proto jeho jméno. Alespoň tedy pro pevninského pozorovatele.
Světlo, které vrhal rudý veleobr Betelgeuse, bylo narůžovělé a propůjčovalo tak strohým šedým budovám optimistický nádech. V ulicích města již notnou chvíli panoval čilý ruch. Jelikož se úroveň kvality života odvíjela od výše provinčního poplatku, snažil se každý jednotlivý člověk pracovat tvrdě již od brzkých ranních hodin. Výjimkou nebyl ani velvyslanec Lermontov. Po povinné modlitbě se první občan rychle nasnídal, oblékl si předpisovou černou uniformu a vyrazil hájit zájmy své domoviny do sídla prefekta. V městské hromadné dopravě se zaposlouchal do monotónního hlasu zpravodajky. Po informacích o počasí následoval přehled nejdůležitějších událostí. Velvyslance nikterak nepřekvapily zprávy o pokračujících bojích s trpaslíky na východní frontě. Dle očekávání z nich říše dosud vycházela vítězně. Znepokojivá byla informace o nukleární katastrofě v jedné z provincií na planetě E4. Zdálo se, že v posledních letech podobných incidentů přibývá. Závěrem a rovněž bez emočního zabarvení zazněla zpráva o smrti jediného dosud žijícího kolonizátora. Nyní již nezbýval nikdo, kdo by pamatoval původní Zemi.
Netrvalo dlouho a podzemní rychlovlak zastavil na konečné. Po výstupu ze stanice přivítalo cestující impozantní a bohatě zdobené čelní křídlo prefektského paláce. Elegantní oblé linie a barevné vzory připomínající rostliny se složitě proplétaly v působivých obrazcích. Sofistikovanost elfské architektury byla ohromující. Skutečnost, že byl před vstupem důkladně prošacován strážemi, velvyslance nikterak nepobuřovala. Časem si totiž zvykl na prostý fakt, že titány je třeba chránit.
Prefekt jej nechal čekat v předsálí, jak bylo jeho běžnou praxí. První občan nadbytečný čas využil k tomu, aby ze své vyvýšené pozice pozoroval prosklenou stěnou město. I přes vše obklopující zeleň a modrou oblohu působilo stroze a ponuře. On sám všeobecný sklon k pesimismu nechápal, nedostali snad druhou šanci, kterou si nezasloužili? Nový život bylo třeba vítat s otevřenou náručí a čistou hlavou, i když přinášel všeobecně nepopulární modifikace.
Čekal dlouho a nedočkal se. Nakonec k němu líným krokem zamířil prefektův pobočník, natáhl paži a do rozevřené dlaně si nechal vložit kapesní tablet. Informovat vrchnost o technickém pokroku, hospodářství a stavu společnosti bylo jednou z hlavních povinností provinčního velvyslance. Nezbývalo než doufat, že odpovědi na své otázky obdrží příští měsíc.
Když zamířil k odchodu, povšiml si pootevřených dveří. Světlo z místnosti za nimi zdobilo chladnou mramorovou podlahu oranžovým pruhem. Člověk je od přírody tvorem zvídavým, a tak ani první občan, pro kterého byla ona místnost doposud zakázanou a tajemnou zónou, neodolal a pomalu se ke štěrbině přiblížil. To, co zaslechl, otřáslo základy jeho pečlivě vystavěného vnímání společnosti. Nemohl uvěřit vlastním uším. Zpanikařil a rychlým krokem se jal opustit ono prokleté místo. Bylo však příliš pozdě.
Druhý den ráno sděloval monotónní hlas zpravodajky městské hromadné dopravy unaveným cestujícím překvapivou novinu o rezignaci velvyslance Lermontova. Prý ze zdravotních důvodů. Zbytek svých dnů měl přečkat v elfském sanatoriu. Pro nezasvěcené mysli mělo být toto gesto symbolem odměny Říše dobrému provinčnímu občanovi.

Od podivné rezignace velvyslance Lermontova uplynulo dvacet let. Elfský prefekt si tehdy poměrně rychle obstaral náhradu. Mezi lidmi se špitalo, že nový první občan je loutkou se silnějšími provázky, než byl ten starý. Bylo by ovšem chybou prohlásit, že provincie neprosperovala. Doly na vzácné horniny fungovaly špičkově a s vysokým obratem, zemědělci pěstovali exotické plodiny a technický i medicínský pokrok byl oproti období pozemského temna skutečně pozoruhodný. Lidem se však nedostávalo svobody. K čemu byly platné meziplanetární expedice, když Říše kontrolovala každý jejich krok a uzavírala vnější i vnitřní hranice. K čemu bylo platné otevřené zpravodajství, když podléhalo cenzuře. A k čemu byla platná prosperující společnost, když větší část svého výdělku odevzdávala Říši jako provinční poplatek.
Persefona, studentka medicíny a lékařská asistenka ve Flemingově nemocnici, se mračila na obrazovku počítače, kde ve frontě informačního systému neustále přiskakovali noví pacienti. V dole na západním pobřeží se porouchal ventilační systém, takže většinu případů ten den tvořili přiotrávení horníci. Mezi nimi však nechyběla ani služná řádka pracovníků technických služeb a zemědělců, kterým neobvykle chladné počasí posledních týdnů přivodilo od rýmy až po bronchopneumonii. Nutná hospitalizace představovala pro většinu z nich čáru přes rozpočet, neboť splnit normu bylo náročné i při maximálním počtu odpracovaných hodin.
"Týden užívejte jednu tabletku denně, hodně pijte a odpočívejte," nařizovala jim Persefona přísně. V praxi to znamenalo vzít si dohromady tři tabletky a zbylá antibiotika prodat na černém trhu. A do práce chodit celou dobu, to dá rozum. Podobně i horníci byli nuceni přistoupit na pouhý jeden den nemocničního pobytu s kyslíkovým přístrojem, aby je zaměstnavatel zbytečně neukrátil o mzdu. Práce zdravotníka v takovém terénu byla náročná i pro jedince s flegmatickými povahovými rysy. A Persefona se mezi ně rozhodně neřadila.
"Zmrzla mi úroda," sděloval jí mezi záchvaty vlhkého kašle vyčerpaně vyhlížející postarší zemědělec. Když odebrala vzorek sputa a vložila ho do systému pro urychlenou kultivaci, všimla si, že je bos a z děravých ponožek mu čouhají zčernalé špičky omrzlých palců. Prodávat obuv v případě hmotné nouze bylo v provincii Solaris běžnou, leč nešťastnou praxí. Když konečky v lokální anestezii chirurgicky ošetřila, posadila muže na stacionář a připravila pro něj infuzi depotních penicilinů. Intravenózní forma měla lepší biologickou dostupnost, byla však dražší.
"Počkejte tu, než vám dokape infuze," upozornila jej měkce, "Seženu pro vás nějaké boty."
Když se vrátila, nesla i pár svršků ze sociálního šatníku a balíček trvanlivých potravin.

Sama Persefona nikdy netrpěla nedostatkem, tedy alespoň tím materiálním. Její otec byl vědec a meziplanetární výzkumník, který se před dvanácti lety ztratil za hranicemi hvězdného prostoru. V provincii Solaris po sobě zanechal ženu a osmileté děvčátko. Zmizela s ním i zbrusu nová loď s čerstvě otestovaným generátorem antihmoty, na jejíž výstavbu šetřila vědecká obec celá léta. Senzory tehdy hlásily fatální chybu silového pole obklopujícího antičástice. Persefonina matka necelý rok poté zemřela na leukémii. V krátkých okamžicích mezi bděním a spánkem, kdy bylo podvědomí pánem situace, vídávala často její bledý obličej s rozpraskanými rty a černými kruhy pod vyhaslýma očima. Vychovala ji teta, jejímž hlavním cílem bylo, aby děvče nikdy netrpělo hlady. Ve své úloze uspěla na výbornou, cenu však zaplatila až příliš vysokou.
V šatně se Persefona pomalu svlékla, bílou uniformu zahodila do špinavého prádla a oblékla si uniformu šedou. Hlavně nevyčnívat, pomyslela si kysele. Před odchodem se na chvíli zastavila u zrcadla. Jako kdyby tu bledou pleť s olivovým nádechem už někde viděla. Tmavě hnědé oči se na ni z pod výrazného černého obočí mračily a nakrátko střižené černé vlasy trčely po náročném dni do všech stran.
"Musíš se pořádně učit, protože se asi těžko dobře vdáš," říkávala jí teta často. Podle všeho měla moc k nebi obrácený nos a moc velkou pusu s velkými rty. Ať už to bylo myšleno skutečně, či obrazně. Navíc neoplývala zrovna ženskými křivkami a v pubertě moc nevyrostla. Lhostejně mávla rukou, rychle si prohrábla neposlušnou helmu a vyrazila vstříc zapadajícímu slunci.

Chodívala do práce pěšky. Provinční zájem diktoval obstarat zdravotnickému personálu bydlení v blízkosti nemocnice. Po dvou minutách rychlé chůze parkem, kde nikdy nebyla ani noha, dorazila k vysoké budově, nad jejíž střechou zrovna zvolna vycházely oba planetární měsíce, Nuuk a Glencoe. Staří kolonizátoři si potrpěli na sentiment a pojmenovali je proto po posledních lidských útočištích na planetě Zemi. Povrch Nuuku, menšího z nich, byl hnědý a hrbolatý, zatímco rozměrný disk Glencoe rozjasňoval noční oblohu bledě zeleným světlem. Naklepáním kódu tiše odemkla hlavní dveře, vklouzla do haly a ještě tišeji je znovu zamkla. Dnes zrovna neměla náladu na bodré konverzace s extrovertními sousedy.
"Čtrnáct," zahlásila, když vstoupila do oblého výtahu s oprýskaným modrým interiérem, aby ji vzápětí vyplivl v ještě oprýskanější chodbě. Po přiložení palce na vstupní terminál konečně stanula v malém funkčním bytě. Úspornost byla jeho hlavní charakteristikou. Vše se dalo dle potřeby vyklopit, zaklopit, předsunout, zasunout či podsunout tak, aby většina denních aktivit probíhala na ploše pár čtverečních metrů. A to včetně hygieny a spánku. Zalovila v lednici, objevila několik trvanlivých potravin a bez zbytečných ceremoniálů je zprovodila ze světa. Když konečně padla na lůžko, vytáhla z tajné přihrádky tablet a lehkým tahem ukazováku otevřela svou rozečtenou knihu.

"...Již dlouhá léta se vládní organizace připravovaly na tuto alternativu. Jako vědci jsme obdrželi zdánlivě jednoduchý úkol - vymyslet způsob, jak přežít nejhorší. Snažit se katastrofu odvrátit nepřicházelo v úvahu, neboť potřebný energetický zdroj neexistoval a ještě dlouhá léta existovat neměl. Náš tým pracoval na systému mocninového zesilovače radiových vln, který by mnohonásobně zvýšil dosah nouzového vysílání. Myšlenka byla jasná - vydržet tak dlouho, dokud nás někdo nezachrání..."

"VŠEM OBČANŮM, ČERVENÝ POPLACH. OPAKUJI, ČERVENÝ POPLACH. DO ŘÍŠSKÉHO HVĚZDNÉHO PROSTORU VNIKLA NEPŘÁTELSKÁ LOĎ. ČERVENÝ POPLACH. PROSÍME OBČANY, ABY NEVYCHÁZELI ZE SVÝCH DOMOVŮ A ZATEMNILI OKNA. V PŘÍPADĚ NOUZE VYUŽIJTE VEŘEJNÝCH KRYTŮ. DĚKUJEME."

Persefona natáhla paži a stiskem kulatého tlačítka na okenní římse spustila žaluzie. Venku houkala siréna. Tiše napočítala do deseti a dle očekávání ihned vzápětí vypadl přívod energie. Drobný byt se ponořil do naprosté tmy. Zvláštní bylo, že nikdy nefungovaly ani přístroje se samostatnou napájecí jednotkou. Asi za dvě hodiny mám narozeniny, pomyslela si s bezedným pocitem prázdnoty. Ačkoli je nikdy neslavila, vždy si o nich našla čas sama na sebe. Byl to její den, její jediný den. Letos navíc speciální s dvaceti svíčkami na pomyslném dortu.
Vzpomínala na loňské léto, kdy na víc než pět hodin uvízla v jenom z veřejných krytů, kde nefungovala klimatizace. Několik lidí tam tehdy zkolabovalo z horka a jeden starší muž zemřel. Dodnes cítila, jak mu pod jejími dlaněmi praskají žebra. Ještě hodinu pak musela klečet vedle jeho mrtvého těla, dokud sirény konečně neutichly a težké dveře se neotevřely. Údajně šlo rovněž o nepřátelskou loď v říšském hvězdném prostoru.

Když nakonec usnula, zdál se jí divný sen. Stála před vysokými dveřmi s perleťově bílými ornamenty propletenými ve složité květinové vzory. Byly pootevřené a světlo z místnosti za nimi zdobilo chladnou mramorovou podlahu oranžovým pruhem. Když postoupila kupředu, aby nahlédla dovnitř, scéna se změnila. Na vysokém lůžku pod infračerveným zářičem leželo malé děvčátko se světle fialovými vlasy a drobnýma, špičatýma ušima, oči mělo zavřené a její dlouhé řasy klidně spočívaly na vpadlých tvářích. Persefona se nejistě rozhlédla kolem. Zbytek místnosti jako kdyby neexistoval. Přistoupila blíže, aby si malou lépe prohlédla. Když se naklonila kupředu, všimla si, že mělce dýchá. Zvedla paži, pak lehce zaváhala, protáhla si prsty, zadržela dech a rozevřenou dlaní se dotkla dívčina čela. Náhle věděla všechno, viděla všechno a byla vším. Její cesta začínala v srdci, přesněji řečeno v levé komoře. Odtud ji zběsilý krevní proud odnesl vzhůru do aorty, minula několik menších odboček a na první velké zamířila směrem k mozku. Když dokončila cestu vnitřní karotidou, kroužila chvíli po Willisově okruhu. Něco jí našeptávalo, aby si pro svou další cestu vybrala střední mozkovou tepnu. Cestou do gyrus postcentralis ucítila drobné chvění okolního vaziva. Následovala svůj šestý smysl, který ji změtí novotvořených cév dovedl k rozsáhlému, špatně ohraničenému a bohatě zásobenému mozkovému tumoru. Glioblastom, pomyslelo si její fyzické já. Zvedla proto i druhou paži a dlaň opatrně přiložila děvčátku na temeno. Malá otevřela oči a usmála se na ni.
Když se s trhnutím probudila, žaluzie byly odtažené a zrovna svítalo. Venku panovalo naprosté ticho.

Persefona se logicky rozhodla, že o svém na hlavu postaveném snu nikomu nepoví. To poslední, co potřebovala, byl rekreační pobyt v psychiatrické léčebně. Červený poplach podle všeho skončil krátce před jejím procitnutím. Dle říšských zpráv, které prošly důkladnou cenzurou, byla hrozba promptně zažehnána a již neexistoval důvod k obávám. Podrobnější informace však občané provincie Solaris neobdrželi.
Na první pohled se tento den nikterak nelišil od ostatních průměrných dnů. Cestou do práce se nestalo nic pozoruhodného. Persefona se v nemocnici v klidu převlékla, dle zvyku nasnídala, pozdravila několik kolegů a zaujala své místo v ambulanci. Za celou službu však nepřišel jediný pacient a nepřijela jediná záchranná služba. Všeobecně klidná atmosféra ji znervózňovala. Prohlížela záznamy hospitalizovaných pacientů a snažila se soustředit na dostupné výsledky biochemie a hematologie. Její mysl se však stále vracela k nedávnému snu. Obecně akceptovaná teorie o konceptu podvědomí jí sice nebyla nikterak cizí, nedokázala v ní však najít potřebné znaky, které by uspokojivě vysvětlily její zážitek. Nakonec se sebrala a rychlým krokem zamířila směrem k dětskému oddělení. Na prahu jednotky intenzivní péče zaváhala. Z chodby měla skrz skleněný panel perfektní výhled na několik lůžkových jednotek, v nichž ležela řada dětí různých věkových skupin. Část z nich byla zaintubovaná a napojená na umělou plicní ventilaci.
Chvíli jen tak stála a zírala. Od živých představ k bludům a halucinacím byl jen malý krůček, to věděla až příliš dobře. Znechuceně zavrtěla hlavou nad svou vlastní hloupostí, otočila se na obrtlíku a utekla pryč z nemocnice.

Tu noc se bála usnout. Nestála o hloupé sny plné falešných nadějí na lepší život. Naopak by preferovala takové, které by ji lépe připravily na to, co ji tam venku skutečně čeká. Nedokázala ani číst. Bála se totiž, že popisovaná verze historických událostí je upravená a poplatná režimu. Navíc měla poprvé za svou krátkou existenci strach z toho, co by se mohla dozvědět. Neklidně se proto převalovala, neustále obracela peřinu, naklepávala polštář a zírala do stropu. Když se konečně tichým pípnutím ohlásila půlnoc, usnula a spala ničím nerušena bezesným spánkem až do rána.
Necelých pět minut po začátku pracovní doby se ve frontě informačního systému objevil první pacient. Ukázalo se, že jde o mladou ženu s frakturou pažní kosti, která podle všeho zakopla na schodišti, když předchozího dne ráno pospíchala z veřejného krytu. Údajně nejdříve doufala, že si postiženou končetinu pouze pohmoždila. Persefona se k ní bezmyšlenkovitě sklonila, aby paži uchopila a mohla otestovat rozsah pohybu a maximum bolestivých míst. Ve chvíli, kdy se prsty její pravé ruky dotkly pokožky, znovu věděla všechno, viděla všechno a byla vším. Opět začínala v levé komoře srdeční. Proletěla aortou, pravou podklíčkovou tepnou a skrze stěnu pažní tepny uviděla tříštivou zlomeninu diafýzy humeru a značné pohmoždění okolních měkkých tkání. Polekaně ucukla a ohromeně vytřeštila oči.
"Je to zlé?" otázala se dívka úzkostně.
"Pošlu vás na snímek a uvidíme," odvětila Persefona rychle a ihned se otočila k počítači, aby mohla svůj emocionální propad zamaskovat psaním žádanky.
Ve výsledku ji vlastně nikterak nepřekvapilo, že rentgenový obraz zlomeniny přesně odpovídá její vidině. Chvilku jen tak seděla, zírala na obrazovku a snažila se celou věc pochopit. A když ne pochopit, tak alespoň utřídit myšlenky. A když ne utřídit myšlenky, tak alespoň donutit tělo, aby rozmrzlo a spolupracovalo.
"Dobrá tedy," vymrštila se bleskově ze židle, "položte se v klidu na lůžko, končetinu opatrně umístěte na podložku, zavřete oči a soustřeďte se na svůj dech," instruovala děvče pevným hlasem. Když tak nemocná učinila, Persefona ji pravou rukou uchopila za zápěstí. Jakmile se přesná vidina zranění zopakovala, přidala ruku levou, kterou přiložila na kůži tak, aby se všemi prsty dotýkala povrchu paže. Připadala si jako naprostý idiot. Směšná predstava, čekat na zázrak ve světě, kde neexistují. Nakonec stisk uvolnila a se zatajemným dechem vyzvala pacientku, aby zahýbala prsty a zaťala ruku v pěst. Ohromeně pak sledovala, jak mladá žena bez sebemenší bolestivé reakce provádí sérii zkušebních pohybů, kterou by se zlomeninou předvedla jen těžko.
"Máte zlaté ruce, paní doktorko!" vyhrkla nadšeně a ihned se vrhla do zběsilého objímání a nekonečného děkování. Persefona ji však odmítala propustit bez ortézy a paličatě trvala na tom, aby ji dotyčná ještě alespoň týden nosila. A to i přesto, že jí malý hlásek kdesi vzadu v hlavě našeptával, že je to zcela zbytečné.

Když ten den zázračně vyléčila již pátého pacienta, probrala se Persefona z mrákoty a snažila se na celou věc nahlížet co nejvíce logicky. Samozřejmě existovala možnost, že se zítra ráno probudí v psychiatrické léčebně. Nebo se v psychiatrické léčebně probudí až za týden. Přesný časový údaj byl asi těžko relevantní. Možná byl její organismus vystaven radioaktivnímu záření a její superschopnosti se budou stupňovat. Nakonec třeba vymyslí nový systém galaktického cestování, vrátí se v čase a zachrání Zemi před apokalypsou. Pak by se nic z toho nestalo a nikdo by si nemusel hrát na otroka pro "vyspělejší" rasu. Existovala ale i možnost, že na omezenou dobu obdržela vzácný dar a ani lékařská etika, ani její povaha, jí neumožňovaly zahodit jej.
"Vytřískám z téhle prekérní situace maximum," zamumlala si sama pro sebe a do všeho se vrhla s novou vervou.

Netrvalo dlouho a povídačky o zázračné léčitelce se mezi lidmi roznesly rychlostí klevet babek z tržiště. Persefona doslova nevěděla, kam dřív skočit. Nejdříve se snažila působit nenápadně, vyšetřovat pacienty dle doporučení a svou specifickou léčebnou intervenci provádět beze svědků. Brzy však přišla na to, že nově nabitým schopnostem může plně důvěřovat a čekací doba i doba pobytu v ambulanci se zkrátily na jednu třetinu původního času. Zároveň se snažila rezervovat si pro sebe co nejvíce služeb a hospitalizované pacienty léčit tajně v nočních hodinách, aby podivnou situaci maskovala co nejdéle. Bylo však jen otázkou času, kdy již značně popraskaný tenký led povolí úplně.
Jednoho chladného dne do Flemingovy nemocnice zavítal sám neblaze proslulý první občan, velvyslanec Romanoff. Tou dobou již dokonale informovaný zdravotnický personál se ani nenamáhal předstírat, že nechápe účel vzácné návštěvy. Persefonu tedy nikterak nepřekvapilo, když se uprostřed jejího rozhovoru s pacientem ozvalo důrazné zaklepání na dveře a dovnitř rázným krokem vmašíroval velvyslanec, aniž by počkal na pozvání.
"Předveďte mi, co dokážete," vyzval ji se vztyčenou bradou a povýšeně si založil ruce na prsou. Ačkoli měla sto chutí drze odseknout a poslat ho na jedno obzvláště tmavé a těsné místo, nakonec v ní převážila ta racionální stránka a bez komentáře uposlechla. Řešila zrovna mladého studenta s ošklivou vyrážkou, což se jí jako demonstrace výborně hodilo. Když dokončila svou práci a chlapec se s díky a zcela neposkvrněnou kůží vzdálil, velvyslanec nehnul ani brvou. Pouze stál a s mírně pootevřenými ústy zíral. Persefona byla v tu chvíli upřímně ráda, že není jediná, kdo si osvojil podobný zvyk. Pak, jako kdyby obdržel dobře mířenou facku, se velvyslanec bleskově otočil a bez jediného slova opustil ordinaci.
Druhý den ráno zastavil před nemocnicí vůz se zatmavenými skly, z jehož útrob se vynořili dva vysocí muži v tmavých uniformách. Jeden z nich třímal v ruce jakýsi úřední dokument. Jak Persefona brzy zjistila, jednalo se o zvláštní povolení, jehož pravost byla potvrzena pečetí a podpisem samotného prefekta. Její útroby se nepěkně zhouply a vzápětí předvedly několik kotrmelců. Jediný člověk, jemuž bylo dovoleno vkročit na elfskou půdu, byl již od dob kolonizátorů pouze velvyslanec. Nebránila se, když pro ni přišli do ordinace, aby ji odvedli ven a posadili na zadní sedadlo prostorného vozidla. Celou cestu proseděla nehnutě a se staženým žaludkem vyhlížela z okénka. Ani trochu se jí nezamlouvalo, co viděla. Fronty na potraviny, žebrající děti, mrznoucí starci... V nemocnici strávila v posledních čtrnácti dnech tolik času, že si ani neuvědomila, jak moc se nepříjemná zima na městu podepsala. Když vozidlo zastavilo v cílové destinaci a muži vystoupili, aby jí otevřeli dveře, vzhlédla a užasla. Vzhůru k nebi se tyčil vysoký palác s mnoha skleněnými plochami, jenž umělecky odrážely světlo, takže dle úhlu pohledu hrály všemi barvami spektra. Persefona nikdy tolik krásy neviděla. Život ve městě byl šedivý, při troše štěstí načervenalý a ve vzácných chvílích i zelený, nikdy však tak pestrý a jasný jako tentokrát. Uhlazené květinové ornamenty se od základů směrem ke špici spojovaly ve stále silnější svazky, navzájem se proplétaly a akcentovaly tak jednotlivé části paláce. Zelené stonky a listoví hlavního vstupu se před jejich zraky pomalu rozpletly, aby odhalily perleťovím žebrovím zdobený vysoký strop předsálí. Když se ohlédla, povšimla si, že zůstala sama. Žádný z mužů si vstoupit netroufl. Pak její zrak padl na jedny z mnoha dveří. Byly pootevřené a světlo z místnosti za nimi zdobilo mramorovou podlahu oranžovým pruhem. Jako mávnutím kouzelného proutku vyjevilo její podvědomí několik úvodních sekvencí osudového snu. Dveře, lůžko, infračervené světlo, dítě. Přepadl ji vlezlý pocit neblahé předtuchy a nevědomky o krok ucouvla. V tu chvíli za zády zaslechla cvaknutí a polekaně se otočila.
"Vstupte!" ozval se zvučný hlas. Nervózně polkla a jala se nejistým krokem uposlechnout rozkaz. Po stranách průchodu stálo nehnutě několik šedovlasých mužů opírajících se o černé kopí s blyštivým hrotem, oblečeni byli v prostých zelených uniformách a černých vestách s kovovými plíšky. Chodba vyústila v širokou místnost s mnoha okny ze skla žlutavého odstínu, takže procházející světlo vyvolávalo dojem teplého letního dne. Uprostřed audienční síně stál velký lesklý stůl z černého dřeva, u něhož v pohodlně vyhlížejícím křesle seděl vysoký elf s krátkými nazelenalými vlasy, špičatýma ušima a zamračenou tváří s vějíři vrásek v koutcích světlých očí. Oblečen byl v prostý dlouhý háv se stříbrným opaskem a pod špičatou bradou se mu blyštila ozdobná spona vykládaná drahým kamením. Persefona nikdy předtím žádného elfa nespatřila. Pouze kolonizátorům bylo kdysi umožněno strávit krátkou chvíli v jejich společnosti a již od té doby kolovaly po celé provincii zvěsti o jejich půvabu a sličnosti. Odjakživa žili v přísném odloučení od obyčejných smrtelníků, což často a rádi nazývali vzájemně prospěšným uspořádáním.
Po chvíli napjatého ticha vzhlédl prefekt od rozložených listin a jeho čelo se pomalu zkrabatilo.
"Ty máš být ten lékařský zázrak?" otázal se svou mateřštinou nedůvěřivě. Ačkoli všichni občané provincie Solaris hovořili plynně obecnou řečí, úředním jazykem byla již od dob kolonizátorů elfština. Persefona neodpověděla. Částečně proto, že sama sebe za nic závratného nepovažovala. Na svou osobu nahlížela jako na obyčejného člověka, který měl zvláštní štěstí a od neznámé síly dostal nezasloužený dar. Částečně však i proto, že její mozek signalizoval smyslové i emoční přetížení a mysl doslova plavala v otázkách, ve kterých se pomalu ale jistě začínala topit.
"Nevadí," pokrčil lhostejně rameny prefekt, když nadále mlčela. "Velvyslanec mi již vše vysvětlil. Mám pro tebe návrh," dodal a pomalu se postavil. Popadl nedaleko opřenou chodeckou hůl, ztěžka se o ni opřel a kývnutím hlavy svou návštěvu vyzval, aby jej následovala. Prošli skrytým průchodem do tmavé chodby a brzy narazili na tajné dveře. Když je elf otevřel, aby mohli vstoupit, přimrzla Persefoně chodidla k mramorové podlaze. Na vysokém lůžku pod infračerveným zářičem leželo malé děvčátko se světle fialovými vlasy a drobnýma, špičatýma ušima, oči mělo zavřené a její dlouhé řasy klidně spočívaly na vpadlých tvářích. Zbytek nevelké místnosti byl prázdný a až sterilně bílý.
"Moje dcera je vážně nemocná," sdělil jí prefekt klidně. "Umírá. Naši lékaři již zkusili vše. Ty jsi její poslední naděje," odmlčel se a tvrdě na ni pohlédl. "Když ji uzdravíš, dostanu tě pryč z téhle planety. Můj lid by tvé schopnosti řádně ocenil."
"Nemohu odejít," odvětila automaticky. "Jsem tu potřebná."
"U nás budeš potřebnější," ujistil ji pevně.
"Neopustím je v čase největší nouze," zavrtěla hlavou a ucouvla.
"Necháme zkonstruovat speciální satelity ke kontrole podnebí," reagoval prefekt pohotově. "Postavíme tu speciální nemocniční institut, kam pošleme řadu našich lékařů. Elfská medicína je mnohem vyspělejší než ta vaše."
Zavládlo ticho. Vteřiny ubíhaly a oba přítomní se navzájem ostražitě měřili.
"Snížíte výši provinčního poplatku o polovinu," vyhrkla náhle Persefona a prsty obou rukou zaťala v pěst, aby zakryla jejich třes. Elf se zamračil.
"Žádáš příliš mnoho," odvětil po chvíli a nervózně přešlápl. Nastala další vlna napjatého mlčení.
"Uzdravím tvou dceru," začala Persefona tiše, zněla však odhodlaně. "Nebudu smlouvat nad životem dítěte, zvedá se mi z toho žaludek." Znechuceně se otřásla. "Žádám však čas na rozmyšlenou, co se té druhé věci týče. Dej mi týden," navrhla prosebně. "Během něj alespoň zjistíš, jak vysokou cenu je tvůj pán ochoten zaplatit."
Prefekt se napřímil a zadumaně si ji přeměřil. V jejím výrazu a držení těla musel spatřit něco, co ho přesvědčilo.
"Dobrá tedy," přitakal vážně. "Jsme domluveni."
Persefona přistoupila blíže k lůžku, aby si malou lépe prohlédla. Když se naklonila kupředu, všimla si, že mělce dýchá. Zvedla paži, pak lehce zaváhala, protáhla si prsty, zadržela dech a rozevřenou dlaní se dotkla dívčina čela. Náhle věděla všechno, viděla všechno a byla vším. Její cesta začínala v srdci, přesněji řečeno v levé komoře. Odtud ji zběsilý krevní proud odnesl vzhůru do aorty, minula několik menších odboček a na první velké zamířila směrem k mozku. Když dokončila cestu vnitřní karotidou, kroužila chvíli po Willisově okruhu. Něco jí našeptávalo, aby si pro svou další cestu vybrala střední mozkovou tepnu. Cestou do gyrus postcentralis ucítila drobné chvění okolního vaziva. Následovala svůj šestý smysl, který ji změtí novotvořených cév dovedl k rozsáhlému, špatně ohraničenému a bohatě zásobenému mozkovému tumoru. Glioblastom, pomyslelo si její fyzické já. Zvedla proto i druhou paži a dlaň opatrně přiložila děvčátku na temeno. Malá otevřela oči a usmála se na ni.